Výcvikový víkend v Herolticích s Britem

Na facebooku na mě jednoho dne vyskočila pozvánka na výcvikový víkend v Herolticích, který spolupořádá výrobce krmiva Brit Care. Šlo o víkend pro začátečníky a štěňátka, tak jsem si říkala, že by to mohlo být fajn a přihlásila jsem nás. …

Logo BritNa facebooku na mě jednoho dne vyskočila pozvánka na výcvikový víkend v Herolticích, který spolupořádá výrobce krmiva Brit Care. Šlo o víkend pro začátečníky a štěňátka, tak jsem si říkala, že by to mohlo být fajn a přihlásila jsem nás.

pátek 27. května jsme tedy vyrazily (z Prahy) směrem do Heroltic. Z Prahy jsme nejprve jely vlakem do Brna, tam jsme měly cca hodinu času a pak jsme sedly na vlak do Hradčan (Tišnov). Cesta do Brna zpočátku vypadala dost děsivě. Vlak přijel skoro prázdný, tak jsme nastoupily, usadily se a pomalu se začli trousit lidi „já mám rezervaci tady.. a já támhle“ a bylo. Skončily jsme v uličce ještě s několika dalšími lidmi. Což o to, Mája si lehne kdekoliv a já to holt budu muset nějak přežít. Jenže to by nebyla ta správná cesta, abychom neměly nějaké „zpestření“. Když šel průvodčí, tak Máje šlápnul na packu :( To byl řev.. ale naštěstí to za chvilku bylo dobré. Pak jel chlápek s občerstvením. Ten jeho vozík se jen tak tak vejde do uličky a teď do toho ještě bylo v uličce tolik lidí, zavazadel a pes. Tak batoh jsem dala někomu do kupé, Máju čapla do náruče a vetřela se tam taky. Za chvíli šel chlápek zpátky, takže znovu. No prostě dokonalá cesta.

V Pardubicích se uvolnilo jedno kupé, tak jsme tam hned naběhly. Pak už byla cesta v klidu, jen jsme málem nevystoupily. Dřív než jsme se dostaly z kupé, ještě společně s jednou slečnou, začali se lidi hrnout do vlaku. U našeho kupé se zastavila ženská, že už máme jít a že chce do toho kupé. Té slečně, co s námi vystupovala, div nenadávala, že se má protlačit těmi lidmi ven. Jenže ulička plná až k výlezu z vlaku a bába ne a ne pochopit, že když se nepohne ona, tak se nemůže hnout ani nikdo další. Ostatní lidi v uličce se přes bábu museli dostat dál do vlaku, abychom mohly vystoupit. Ale bába se prostě ani nehla.

Z Brna jsme pak jely osobáčkem do Hradčan. Tam jsme měly přestoupit na bus a jet až do Heroltic. Jenže když jsme vylezly z vlaku, tak jsem byla ztracená. Autobusová zastávka nikde v dohledu, tak co teď? Ptala jsem se nějaké pani na zastávku. Ta nás na ni sice dovedla, ale na špatnou. Resp. bus do Heroltic z ní jel, dokonce ten náš (víc jich tam nejede), ale jel tam o nějakou minutku dřív, takže jsem ho akorát tak viděla odjíždět. Paní mě ještě ujišťovala, že jich tam jezdí víc a často. No, nebyla to tak úplně pravda. Další bus jel za dvě hodiny, tzn. v 18:06 a my jsme do 18 hodin měly dorazit na místo, zapsat se, ubytovat a v 18 hod. je večeře. Tak co teď? Stopem? Pešky? Ale kudy? Na mobilu jsem zapla mapy, našla jsem si kde jsem a kde jsou Heroltice a vyrazily jsme pěšky. Cestou jsme potkaly tu zastávku, ze které jsme měly odjíždět a přesvědčily se, že opravdu nic jiného nejede. Zkusila jsem stopnout pár aut, ale nic. Pár metrů za zastávkou byl ukazatel, že prý Heroltice jsou 3 km daleko. Takže bylo rozhodnuto. S mokrým psem mě asi jen tak někdo autem nevezme a 3 km ujdeme za chvilku, takže jdeme po svých. Kdyby nepršelo, tak by to byla super procházka, i když bohužel po silnici. Nakonec jsme ale do areálu výcvikového střediska zvládly dorazit včas a bez bloudění :)

Po příchodu jsme se nahlásily organizátorům a šly se ubytovat. Našly jsme svou chatku, hodily tam věci a zamířily rovnou do sprchy. Mája po té procházce vypadala spíš jak čert než jako roztomilé štěňátko. Takže jsem jí nejprve opláchla a pak jsme se mohly pořádně zabydlet. Blížil se čas večeře a venku se proháněli psi. Tak jsem vzala Máju na seznámení s prvními novými kamarády. Okamžitě si padly do oka se zhruba stejně starou Chelsea (Chodský pes). Jelikož ale pořád pršelo, tak se z Máji stal zase čert. Brzy jsem si na to ale zvykla, protože Mája tak vypadala skoro celý víkend.

Večeře byla docela veselá. Psy s námi totiž mohli všude, tzn. i do jídelny, takže tam bylo spousta pejsků a všichni si chtěli spolu hrát. Někteří páníčci v klidu jedli a svých psů si moc nevšímali, ale my, co jsme tam byli poprvé, jsme hlídali každý krok svého malého kamaráda. Po večeři jsme zůstaly s Májou v jídelně. Měl být po večeři ještě program, konkrétně povídání o komunikaci psa a nevěděla jsem přesně v kolik, tak jsme čekaly. Mája poznala dalšího kamaráda – Mondyho (Bearded kolie). Teda spíš já jsem našla kamaráda, protože to byl tak úžasný plyšák na mazlení, že bych si ho skoro i nechala.

Na večerním programu nám povídali o tom, jak s námi pes umí manipulovat. Jak si říká, že chce pozornost a že si chce hrát a jak tomu lidi často nevědomky podléhají. Byli tam lidé i se psy, kteří „jsou problémoví“. Nemusí být na první pohled, poslouchají třeba a tak, ale např. když mají někde vydržet v klidu, tak to neexistuje. Štěkají, kňučí, skáčou po svém pánovi apod. A co s tím? Nepodporovat to. A to s tím, že prý jakýkoliv komentář je podpora, i když to není zrovna pochvala. Takže psa si nemáme všímat, máme si k němu stoupnout zády a čekat až přestane. Říkala jsem si, že to je přeci blbost, to toho psa neodnaučí. Nakonec jsem to tam ale viděla, že opravdu někteří psi dělali kravál a tohle je utišilo. Co mě ale zarazilo, že tam byli dva k neutišení uštěkaní tibeťáci a ten, co nám dával přednášku, tak si prostě toho jednoho vzal (na vodítku) a když začal štěkat, tak s ním prostě škubnul. :(

sobotu ráno jsme se probudily s tím, že snad přes noc přestalo pršet, abychom mohli pěkně cvičit venku. Bohužel nepřestalo. Takže plán byl takový, že po snídani budeme cca hodinku venku a pak budeme mít zase povídání, bez pejsků. Venku jsme chodili, chodili a chodili. Ať si pejsek zvyká na chůzi na vodítku, bez tahání a na to, že pořád potkává další a další psy. A ta moje mrška malá? Panička? Nezájem! Tu mám doma pořád. Ale těch pejsků okolo, s těma by se to pěkně řádilo. Takže jsme vytáhli doping – párek – a běhaly jsme s ním. Pak jsme utvořili kruh a šli s pejskem u nohy slalom mezi ostatními. Na závěr kolem nás chodili s holí a deštíkem a jezdili na kole. To Mája zvládala bez problémů, ale pak přišli s něčím hrozivým. I já jsem se málem bála. Ani nevím, co to je za věc, ale byla to jakási roura a když jí nakláněli ze strany na stranu, tak vydávala strašidelné zvuky. Mája na to začala štěkat a schovávala se mi mezi nohy.

Po téhle hodince jsme dali pejsky odpočívat do chatek a šli jsme si poslechnout povídání o tom, jak správně chválit pejska a jak mu něco zakazovat. A pak jak učit psa povely pomocí pamlsku – navádění pamlskem bez použití fyzického tlaku na psa. K tomu všemu jsme měli i „praktický“ nácvik s plyšovým pejskem, později pak přijde i nácvik s naším pejskem.

Po obědě jsme se rozdělili na 2 party – povídání o klikru a o výstavách. Původně jsme chtěly s Májou na klikr, ale pak jsme to přehodnotily. Usoudily jsme, že jednak už ty základy, které se tam budou říkat, tak máme a jednak bychom mohly Máje blbnout hlavu, když by se tam pořád klikalo. Takže jsem měla na výběr buď jít na klikr bez Máji a nebo jít na výstavy s ní. Rozhodla jsem se jít na výstavy, které beztak budeme absolvovat a tak i o tom jsem chtěla něco slyšet. Krom různého povídání o tom, jak to na výstavách probíhá, co bychom měli vědět předem apod. jsme si zkoušeli dát psa do výstavního postoje. Tedy v našem případě to byl spíš pokus o udržení Máji v klidu stát :D Fakt to trvalo dlouho než pochopila, že asi chci aby stála a nic víc nedělala. Ale že by ten postoj vypadal výstavně, to se říci nedá. Asi máme ještě do září hodně co trénovat.

Před večeří jsme pak ještě dělali praktický nácvik toho, co nám dopoledne povídali – tedy přiřazení k noze a polohování pomocí navádění pamlskem. Jo a ještě k tomu slalom mezi nohama, aby všichni viděli, že dokážou svého pejska navést i na něco, co nezná a neumí. No a jelikož to měla na starost naše trenérka ze cvičáku, tak prý „no a jelikože to Mája už umí, tak půjde první, ať ostatní vidí, jak se to dělá“. U některých plemen se člověk až musel smát. Např. takový baset, u něj člověk pořádně neví, jestli pořád stojí, nebo už si sednul a nebo dokonce lehnul.

Po večeři jsme pak měli další povídání. Nejprv krátkou přednášku o strachu psů. Jelikož se ráno ukázalo, že docela dost pejsků mělo reakci na deštník a i jiné věci, tak nám povídali, co s tím. Škoda, že mi tohle někdo neřekl před těmi 11 lety, když jsem si přivezla domů Fayu. Tam to bylo zjišťování na dlouho, než jsem pochopila, že nejlíp udělám, když si jejího strachu nebudu všímat. Mája se naštěstí moc nebojí, tak nemáme úplně co řešit a když už se něčeho bojí, tak to je perlička. Ona mi totiž štěká v noci, když něco zacítí nebo zaslechne a neví o co jde, tak na to vyjíždí a je k nezastavení. A co s tím? To prý není tak jednoduché. Takže vlastně jsem se dozvěděla jen to, že když to půjde, mám jí nechat, ať se uklidní sama a neřešit jí. Když to nepůjde, tak jí prostě z toho místa dostat pryč. Takže, nic nového :( Pak nám teda ještě povídali o tom, jak postupně zvykat psa na nějaké zvuky, např. když má reakci na střelbu a potřebujeme ho na to zvyknout kvůli zkouškám, tak jak na to.

Po téhle přednášce ještě následovala další – o výživě psa. Přesněji řečeno to byla přednáška zástupce Britu, který nám představoval jejich krmení. Vzal to ale hodně do hloubky, takže nám i vysvětlovat, proč používají zrovna ty suroviny, které používají, k čemu v organismu slouží a tak. Tam jsme mimo jiné mohli vyhrát i nějaké pamlsky Let’s bite a nové konzervy od Britu, které tam pán rozdával za správné odpovědi na jeho otázky. Ač je to k nevíře, jeden pytlíček pamlsků jsme si s Májou taky odnesly :)

Po skončení programu jsme se ještě v jídelně zdržely, aby se mohla Mája pořádně vyblbnout s Kerbym. Celou dobu tam po sobě pokukovali a Kerby každou chvíli kňoural, že chce za ní, tak jsme je nemohli vzít jen tak spát. Něco po desáté hodině jsme se pak odebraly s Májou na chatku, obě dost unavené, tak akorát tak zalézt a usnout.

neděli jsme měly trochu problém se vstáváním. Mně se vůbec nechtělo probrat a Mája na tom byla očividně dost podobně. Zalezla si na postel mezi mě a zeď, uvelebila se tam, položila si na mě hlavu a že ještě budeme spát. Jenže za chvíli zvonil budík znovu a to už jsem usoudila, že musíme ven. Po snídani jsme byli chvíli zase na plácku a chodili a chodili a chodili. Tentokrát nám k tomu pouštěli různé zvuky – bouřku (to byla jediná, kterou jsem postřehla) apod. V tu chvíli byla Mája naprosto v klidu, žádný rachot jí nevzrušoval.

Pak jsme se zas rozdělili na dvě skupiny, ale tentokrát už šli všichni dělat to stejné – hrát si. Dělali jsme párkrát přivolání a pak hru, což tedy pro nás není nic nového, ale pro některé lidi tam to byla veliká novinka. Ale tak od toho jsme tam byli, abychom se to naučili. No a potom jsme šli na překážky. Nešli jsme cvičit agility, ale zvykat pejsky na neobvyklý terén. Kladina byla pogumovaná, áčko snad taky (na to jsme ale s prckama nelezli), tunel byl krátký, plechový.. a to je z agilit překážek asi vše. Pak jsme chodili po lavičce, mezi pet lahvemi, po surfu, v nádobách s asi dvěma cenťáky vody, po látkových nosítkách na stůl. po jakési pružině (spíš jak prověšené jemné síto). No a Mája? Jediné s čím měla problém, byla voda. Do té se jí zrovna moc nechtělo.

No a tady byl kámen úrazu, kterým mě cvičitel docela dost zklamal. Byl to zvláštní pán, nebyl mi moc sympatický, ale tak to nemůže být každý. Snažila jsem se to nevnímat a fungovat, jak kdyby to byl kamarád. Ale na překážkách to dost podělal. Byl tam pejsek, který se zarazil před tunelem, nechtělo se mu tam (štěňě). A co on na to? Prostě ho tam narval :( Moc dobře vím, jak jsme na cvičáku zkoušeli poprvé tunel. Dát ho co nejkratší a prostě tam toho pejska lákat na pamlsek tak dlouho, dokud sám nešel. Ale nikdo by ho tam prostě nenacpal. On jo! Když tam měl jít podruhé, vzpíral se mnohem víc. Tak nevím nevím, jestli tímhle tomu pejskovi nějak pomohl. Možná tak mu pomohl bát se tmavých těsných míst.

Ještě před obědem jsme měli vyhlášení, dostali jsme diplom o absolvování víkendu a pozornost od Britu. Tedy pozornost byla opravdu štědrá, jelikož každý dostal 3kg pytel granulí, konzervu, nějaké pamlsky, vodítko a tričko. Takže paráda.

No a shrnutí? Až na těch pár kiksů od cvičitele, to tam bylo super. Poznaly jsme spoustu nových lidí. Přesvědčily jsme se, že „jaký pán, takový pes“ opravdu funguje. Už jen jak je vidět, že si člověk opravdu pořizuje psa takového, který k němu sedí. A zas mě to o něco víc nadchlo, abychom s Májou pěkně trénovaly. Jo a na závěr jsme dostaly pochvalu, že jsme skvělý tým! :))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *