Už jsme spolu prý rok..

Dnes je to přesně rok, co jsem si přivezla Máju domů a tak vzpomínám, jaké to bylo, než jsem si pro ni jela a také jaký byl ten první společný rok. Chtěla jsem něco sepsat, už když Mája měla rok, ale vzhledem k tomu, že jsem s ní nebyla od jejího narození, tak to píšu až teď.

Ondra byl prý jediný, kdo něco napsal. Na svou obranu musím říct, že já tenhle článek měla napsaný už někdy kolem silvestra, jen tu poslední část jsem dopisovala v průběhu ledna. No, co se dá dělat. Bude to vypadat, že je to jeho nápad, který mu beru. Kdo mě zná líp, ví, že je to jinak a kdo ne, tak ať si myslí své.

Předem říkám, je to článek trochu delší. Vzala jsem to od základů, takže nejen jak nám bylo s Májou, ale i co bylo předtím než přišla k nám domů a dokonce i co bylo před tím, než jsem si ji vůbec našla. (…)

Dnes je to přesně rok, co jsem si přivezla Máju domů a tak vzpomínám, jaké to bylo, než jsem si pro ni jela a také jaký byl ten první společný rok. Chtěla jsem něco sepsat, už když Mája měla rok, ale vzhledem k tomu, že jsem s ní nebyla od jejího narození, tak to píšu až teď.

Ondra byl prý jediný, kdo něco napsal. Na svou obranu musím říct, že já tenhle článek měla napsaný už někdy kolem silvestra, jen tu poslední část jsem dopisovala v průběhu ledna. No, co se dá dělat. Bude to vypadat, že je to jeho nápad, který mu beru. Kdo mě zná líp, ví, že je to jinak a kdo ne, tak ať si myslí své ;)

Předem říkám, je to článek trochu delší. Vzala jsem to od základů, takže nejen jak nám bylo s Májou, ale i co bylo předtím než přišla k nám domů a dokonce i co bylo před tím, než jsem si ji vůbec našla.

Co se dělo před Máji narozením?

Už dlouho jsem chtěla štěně, ale doma jeden pejsek je a druhý nikdy nepřicházel v úvahu. Já s tím byla smířená a věděla jsem, že můžu jen přemýšlet a plánovat, jaký jednou bude můj další pes. Rozhodovala jsem se mezi dalším belgičanem (tervuerenem) a borderkou. Vždycky jsem měla chvíli období, kdy jsem chtěla belgičáka a koukala jsem po různých odchovech, jaký pejsek by se mi líbil. Pak ale zas přišlo období, kdy jsem byla přesvědčená, že to bude borderka a tak jsem po netu hledala odchovy borderek. Obě tyto plemena pro mě měla svá pro i proti a nemohla jsem se pořádně rozhodnout.

Během jednoho takového „borderčího“ období jsem se krom koukání začala i ptát. Měla jsem celkem jasnou představu, jakou borderku bych jednou chtěla a tak jsem i tušila co hledat. Jenže všude jsem nacházela samé výstavní šampióny, pořádné chlupáče. I když se s nimi sportovalo a pracovalo a byli na to šikovní, ale pořád to byli ti chlupáči, kterého jsem nechtěla. Ale zase kráktosrsté borderky se mi nelíbily (ty se zalíbily, až když jsem je začala poznávat osobně a ne jen z fotek – přeci jen, venku se jich tolik nepohybuje, jako těch chlupatých).

K mé představě mi bylo „doporučeno“ pár chovatelských stanic a mezi nimi chs Locolindo, kde zrovna očekávali štěňátka po jejich černobílé fence Casey. Černobílá fenka, to byl můj sen, a když jsem uviděla fotku Casey a budoucího tatínka vrhu „A“ Locolindo – Eyka – měla jsem jasno! Svým laickým okem jsem usoudila, že z těchto dvou psů žádná chlupatá kulička nevyleze. (No dneska vím, že se na to spoléhat nedá, když jsou tam ještě geny po prarodičích atd.)

Teď ale nastalo další dilema. Já to štěně chtěla, chtěla jsem ho ještě víc, když jsem uviděla tento plánovaný vrh, ale… Ale doma mi to neprojde. Takže co teď? Chvíli jsem ještě váhala, co dělat. Neustále jsem se ale vracela na stránky chs Locolindo, prohlížela fotky rodičů, videa z agility a triků, posílala vrh na schválení kamarádce, která sama borderku má, že bude víc vědět, jestli do toho jít nebo ne (přecijen, ta spousta písmenek různých zkoušek a vyšetření, tomu jsem zas tak dobře nerozuměla). Nakonec bylo rozhodnuto. Vrh byl schválený a já věděla, že to štěně chci, ať to stojí cokoliv! Trochu jsem se teda obávala, že mě to bude stát střechu nad hlavou, ale nějak podvědomě jsem asi věřila rodičům, že něco takového by mi neudělali.

Rozhoupala jsem se a napsala jsem Peťe Pekárkové mail, že bych měla zájem o štěně. Následně proběhla nějaká ta emailová komunikace o tom, co si tak představuju, co chci se psem dělat a tak. Peťa mi zodpověděla pár mých dotazů a nabídla mi, že se můžu kdykoliv přijet podívat jak na Casey, tak na štěňátka až se narodí. No a zapsala si mě jako šestého zájemce na štěně s tím, že vůbec neví, kolik prcků se narodí a jelikož jsem až šestá, tak mi nemůže stopro zaručit, že to vyjde. Ale to já si asi nechtěla připustit, že by se jich narodilo méně a byla jsem přesvědčená, že na mě nějaká ta fenečka zbyde. Tím pádem jsem přestala hledat jiné psy, nikomu dalšímu jsem nepsala a jen jsem se těšila na štěňátko.

Od narození po odběr štěňátek

Přišel den D, den narození štěňátek, 29. listopadu 2010. Bylo něco kolem páté (?) hodiny ranní, kdy mi přišla sms od Peti, že Cass rodí. Od té chvíle už jsem nemohla usnout a jen jsem čekala na další sms, že tam na mě čeká nějaká černobílá slečna. Nějak v průběhu dne jsem ale dostala zprávu, že štěňátek se narodilo pět. Takže bohužel, tentokrát to nevyšlo.

Jenže já už byla na to štěně tak natěšená, že jsem se ho jen tak nedokázala vzdát. No a tam nahoře asi taky někdo chtěl, abych měla borderku, protože zrovna naše chovatelka, od které mám Fayu (chs Deabei), vyvěsila na web, že plánují štěňátka borderek. Původně mi teda nabízela černou belgičáckou holčičku. Dost mě to nahlodalo, ale černou já nechci. (Kdyby mi nabídla „zrzku“, tak mám dneska doma možná tervíka místo borderky.) Takže jsme se domluvily spolu, že pokud se narodí černobílá fenečka, tak je moje. Jenže oni ještě neměli nakryto, takže já ač jsem se těšila, tak zas o něco míň, protože se mi to oddálilo.

Pak mi jednoho dne píše Peťa, že se jí uvolnil trikolorní pejsek a jestli bych ho nechtěla. Postavu v dospělosti odhadovala po Eykovi. Jenže co pak s mým snem – černobílou fenečkou?! Hodně jsem rozmýšlela, jestli si radši počkat na fenečku nebo si vzít pejska po těch super rodičích. Nebylo to vůbec lehké a nemít dnes Máju, asi bych litovala toho, že jsem si nevzala Aríska. Nakonec jsem ale Peťe řekla, že ne. Ustoupila bych u pohlaví nebo u barvy, ale nějak se mi nechtělo ustupovat u obojího a měla jsem pocit, že bych si to pak někdy vyčítala. Dnes vím, že je z něj krásný a šikovný pes a že to byla blbost takhle přemýšlet.

Zhruba dva týdny před odběrem malých Locolinďat mě Peťa kontaktovala znovu. Co já a pes, jestli už mám někde vyhlídnutou nějakou fenečku a tak. Psala mi proto, že se jí uvolnila malá „Lili“ a že by mi ji ráda nabídla. Pro mě to byl šok. Odběr za dva týdny. Já domluvená s Beatou, že si vezmu štěně od ní. Jenže ta malá princezna s bílou hlavou a černou tečkou mezi ušima mě prostě učarovala.

Já měla asi 3 týdny před státnicema a najednou přišla takováhle zpráva, která se musela okamžitě řešit a nějak vyřešit. Takže to byl mail Beatě, že se moc omlouvám, ale prostě pes mých snů, tak snad to pochopí. Je úžasná, pochopila! Domluva doma s rodiči, že si chci pořídit štěně. A jejich reakce? No ty si se zbláznila! To je jak starat se o dítě. Nakonec mi řekli, že s tím nesouhlasí, ale že je to moje věc. Z toho já celá špatná, takže co dál? Rozhovor s přítelem, já chci psa, ale rodiče ne. To pro nás znamená, že pes bude vždy a všude se mnou, což náš vztah asi dost změní. Potřebovala jsem vědět, že i Marek ví, do čeho spolu jdeme a jestli s tím souhlasí. A on? Je ten nejlepší! Podržel mě, že to spolu zvládneme. (Sám už se na štěně těšil.)

Takže definitivní zpráva pro Peťu – malou Lili přejmenuj, bude to Mája a půjde k nám! Jo a proč vlastně Mája? Já tak tajně vždycky chtěla Máju, ale nikdy jsem to nikomu neřekla. Jednoho dne jsme se takhle bavili s Markem o tom, co podnikneme o letních prázdninách, že vyrazíme někam na výlet a vezmeme s sebou i Fayu. Tak jsem mu připomněla, že budeme muset jet ještě s druhým psem. A on mi na to odvětil: „Myslíš s tou Májou?“ V tu chvíli ticho, zásek. On chtěl říct s tou „malou“, ale zachránil to slovy: „no vidíš, Mája se může jmenovat!“ A od té chvíle to tak je.

Bohužel díky mým státnicím, které se nebezpečně blížily a díky neustálé práci na psaní bakalářky a do toho ještě zkouškové na psychologii, jsem neměla zrovna moc volného času. Takže dostat se do Třebíče podívat se na prcky pro mě bylo skoro nemyslitelné. Poprvé jsem tedy Máju, Casey, Peťu a všechny Máji sourozence viděla až v sobotu 22. ledna, kdy byl naplánovaný odběr štěňátek. Tomu dni je věnovaný samostatný článek, tak koho to zajímá, počtěte si to tam ;) Já se budu opakovat jen v tom, že všichni si své prcky odvezli domů, jen já odjela s prázdnou. Domluvila jsem se totiž s Peťou, že jim Máju nechám o pár dní déle, abych se mohla učit na státnice a až je (ne)udělám, tak si pro ni přijedu a pak budu mít čas, věnovat se jen a jen té malé kuličce.

Náš společný rok

S Májou jsme toho za ten rok zažily opravdu hodně. Spoustu radostí, ale i starostí. Já jsem prvně poznala, jaké to je vychovávat doma malé štěňátko. Štěňátko, které mi dělalo loužičky v bytě a bylo jí jedno, jestli na parketách, koberci nebo v mojí posteli. Časem se naučila (nechápu jak), že když je její místo ten červený pelíšek, tak se asi má venčit tam. Naštěstí i toho jsme se úspěšně zbavily. Bylo to štěndo roztomilé, když bylo potřeba tak neskutečné hodné, ale občas taky pěkný ďáblík. Panička měla ruce pokousané jako už dlouho ne. Ale zas můžu říct, že moje ruce a Máji hračky bylo snad to jediné, co jako malá kousala. Na žádném nábytku nejsou na ní památky, žádné boty ani kabely nezničila, prostě andílek. Jak by taky ne, však to byla malá princezna. (Nebo královna? Šachová?)

V nějakých třech měsících jsme začaly navštěvovat v Brně cvičák. Mája se tedy začala ukazovat nejen jako krásné štěně, ale také jako velice šikovný pejsek. Učily jsme se zatím jenom poslušnost a nějaké ty triky. Doma jsme pak zkoušely házet frisbee, které ji mimochodem moc zaujalo, a také nějaké ty základy agility (tunely a obíhačky).

S koncem školního roku nám končily kurzy poslušnosti a udělaly jsme si od výcviku trochu pauzu. Navštívily jsme teda ještě Mezinárodní mistrovství ČR border collií v agility, kde jsme si zasoutěžily v kategorii pro štěňátka do 10 měsíců a dokonce jsme si odtamtud odvezly i medaili za třetí místo! Krom agility jsme tam měly Máru, Peťu s Casey, obě Máji sestřičky a jejich páníčky a tím pádem i spoustu zábavy. Mimo to jsme také poznaly pár nových lidí a jejich borderek. No už aby byl zase červen, začínám se na další borderky těšit. (I když tentokrát možná jen jako diváci.)

S letními prázdninami pro nás přišel nový „režim“. Nejprve jsme odjely na tři týdny na dětský tábor. Na jednu stranu tam byla Mája šťastná, že může lítat všude možně po venku. Vodítko za ty tři týdny viděla opravdu málokdy. Na druhou stranu jsem s ní nemohla být pořád, takže občas musela vydržet sama na chatičce v boudě. Ale jelikož si Mája s dětmi rozuměla (a i ony s ní), tak jsem občas brala Máju vyřádit i společně s dětmi. Brali jsme míčky či frisbee na louku, nebo pejsky někam na procházku, ideálně k vodě. Nutno říci, že mi tam Mája ale také pěkně zdivočela.

Po táboře nás čekal zhruba měsíc a půl doma, v Praze, nad učením na státnice. Máje to vynahrazoval přítel, který si ji občas vzal ven na kolo. Nebo jsme se o víkendu sebrali a jeli na výlet do přírody všichni tři. Zároveň tou dobou jsme navštívily poprvé trénink agility. Nejprve jsme běhaly jen tunely a bočnice s laťkou na zemi. Kolem 8. – 9. měsíce Máji věku jsme jí tyčky zvedly o kousek výš, později pak na S. Nejdřív bylo vidět, jak kdyby měla pocit, že vůbec nemá nohy. Brala jednu skočku za druhou. Ale brzy pochopila, že tam ty tyčky asi nejsou proto, aby jí mlátily do nohou a začala skákat. Okolo Vánoc, tedy když už jí byl rok, jsme zkusily skočky o něco zvednout. I na to se zprvu tvářila dost divně. Pak jsem jí ale vzala na jeden trénink ven (místo do haly) a najednou jí to běhalo a skákalo samo. Teda pokud se jí do cesty nepřipletla panička a nezakopla o ní :D

Krom agility jsme si v září okusily naší první výstavu. Šlo o klubovou výstavu border collií. Mája společně se ségrou Juno šly do třídy mladých s konkurencí dalších 13 fen (v kruhu celkem 15, pro ty, co nejsou s matikou kamarádi ;)). S Májou jsme odešly z kruhu se známkou VD (nevím za co, asi že je moc hubená) a takovým velmi stručným posudkem. Jiných výstav jsme se zatím nezúčastnily, a jestli zúčastníme, to je ve hvězdách. Krom toho, že Mája není zrovna výstavní borderka, tak jí chybí 2 zuby a bohužel (No možná zároveň i bohudík? Teď nevím.) to není následkem úrazu. Takže pokud si toho rozhodčí všimne, tak nás tam stejně žádné zázraky nečekají. Ale uvidíme, nějakou menší asi ještě navštívíme.

V říjnu jsme se ještě společně s Peťou a Cass zúčastnily neoficiálních agility závodů v Brně na Kafkách, které pořádala Veronika Otýpková a jako rozhodčí tam byla Peťa Marečková. U které jsme taky už byly na tréninku! Škoda že je má v pátky a neděle, to v Brně zrovna moc nebýváme. :( Na závodech jsme si vyběhaly krásné 1. místo! No ještě aby ne, ze dvou účastníků – začátečníků. :D I tam jsme poznaly zas dalších pár lidí ze skupinky brněnských pejskařů a užily si pěkný den.

Jinak jsme toho na podzim a vůbec ke konci roku 2011 moc nedělaly. Nebyly peníze a ani moc času. Škola vycházela blbě a často a nedalo se to moc dobře skloubit. Doufám, že teď to bude o něco lepší a musím si najít nějaký čas, aspoň na agi tréninky, když už nic jiného. Jo jednu věc jsme ale na podzim zvládaly, takovou méně finančně náročnou a velmi dobře dostupnou – vycházkování. No jasně, každý den se chodí na vycházky, ale ne tak často na nějaké organizované či ve větším počtu. Zejména listopad a prosinec, to se chodilo každou chvíli někam (někam do Stromovky :)). Doufám, že se v tom bude pořád pokračovat, protože je to super vidět, jak si ti psi spolu vyhrajou.

A co bude dál?

Nějaké plány na náš další společný rok? O tom už jsem se zmiňovala dříve. Ale každopádně, naše nejaktuálnější plány, kam se chystáme, najdete v kalendáři akcí.

A těm, kdo dočetli až sem, tak velice gratuluju a opravdu klobouk dolů. :D Schválně, nechte mi tu nějaký malý vzkaz, ať vím, kolik takových jedinců se našlo ;)

10 thoughts on “Už jsme spolu prý rok..

  1. Nejhezčí článek, Zuzi :) Sama víš, že jsem slzela :-D Štěnda mi změnila život v tom smyslu, že jsem našla nové přátele. Díky za to, že to tak je :)!

    1. Prý „já si musím dát na chvíli pauzu, nebo budu brečet“ :))
      Já mám díky Máje nejen spoustu nových přátel, ale také další rodinu, ke které se ráda vracím!

Napsat komentář: Míša & Českolipská smečka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *