EFC 2014 ve Francii? Paráda, uděláme si dovolenou!

Protože je Mája moje nejšikovnější štěňátko, tak se už měsíce předem vědělo, že spolu vyrazíme na letošní Mistrovství Evropy ve flyballu, které se tentokrát konalo ve francouzském Saint Jean de Daye. Tedy jen pár kilometrů od normandského pobřeží, které je pro výlety jako stvořené. A tak se týdny, či spíše měsíce, plánovalo, kam se všude pojedeme podívat. Naložíme auto plné lidí, psů a i nějakých věcí a pojedeme na „tour de France“. Podíváme se tady a támhle, támhle se budeme moc vykoupat, zůstat tam pár dní, pak se ještě stavíme cestou tady a po víc jak týdnu pojedeme domů. Plány krásný a když se člověk konečně začne těšit, všechno se to obrátí.. Jen pár minut dokázalo všechny tyhle plány obrátit naruby. Pár minut pár dní před odjezdem. A tak nastávaly dny plné chaosu a plánování jiného řešení. Aneb, jak to udělat, abych se dostala s Májou na EFC (i za cenu toho, že nebude žádná dovolená) a finančně nás to nezruinovalo? Zjišťuju, že těžko.. (…)

Gold Beach, Normandie, Francie

Protože je Mája moje nejšikovnější štěňátko, tak se už měsíce předem vědělo, že spolu vyrazíme na letošní Mistrovství Evropy ve flyballu, které se tentokrát konalo ve francouzském Saint Jean de Daye. Tedy jen pár kilometrů od normandského pobřeží, které je pro výlety jako stvořené. A tak se týdny, či spíše měsíce, plánovalo, kam se všude pojedeme podívat. Naložíme auto plné lidí, psů a i nějakých věcí a pojedeme na „tour de France“. Podíváme se tady a támhle, támhle se budeme moc vykoupat, zůstat tam pár dní, pak se ještě stavíme cestou tady a po víc jak týdnu pojedeme domů. Plány krásný a když se člověk konečně začne těšit, všechno se to obrátí.. Jen pár minut dokázalo všechny tyhle plány obrátit naruby. Pár minut, pár dní před odjezdem. A tak nastávaly dny plné chaosu a plánování jiného řešení. Aneb, jak to udělat, abych se dostala s Májou na EFC (i za cenu toho, že nebude žádná dovolená) a finančně nás to nezruinovalo? Zjišťuju, že těžko..

Nejlevnější varianta – nasáčkovat se ke zbytku družstva do tranzitu – na poslední chvíli opravdu nevyšla. Nebylo na výběr, musíme jet vlastním autem a asi se modlit, abychom nezůstali stát bůh ví kde s tím, že peníze došly. Pro některé lidi bohužel, pro nás však dá se říci „naštěstí“, odpadl pejsek z jiného českého družstva, které na Evropu též mířilo a to z DogDragons. Takže jeden člověk + jeden pes sháněli odvoz a pak ještě sháněli náhradu do družstva za chybějícího psa. Na poslední chvíli jsme se ujali obojího a nabídli odvoz naším autem (s dovolenou už jsme se dávno rozloučili, tak byla aspoň šance ušetřit za cestu) a ještě jsme nabídli Cassinku na doplnění družstva. Doslova jen na doplnění, protože Cassinka závodila na jednom jediném turnaji a to loňský rok na O pohár flyball klubu, který byl, stejně jako ME pořádaný tak, že se celá divize odběhá v jednom dni. Casey se loni snažila, co jí síly stačily, ale přesto na ní na konci turnaje byla únava trošku vidět. Proto jsem nabídla psa s tím, že to nebude tahoun družstva, že to není nejrychlejší borderka na světě (protože pro míček běží jak střela, ale běžet s ním zpátky, to už se jí moc nechce) a že je možné, že pokud bude horko, tak běhání celý den nedá. Hlavně od toho turnaje před rokem vůbec netrénovala a najednou jela rovnou na ME. Docela frajerka. Dragoni nás vzali hned, jak odvoz, tak i Cassinku do družstva. Sbalila jsem teda obě černobílé holky, sebe i řidiče (Davida) a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili pro Rosťu s Atíkem a hurá směr Francie!

Aqua Limpia Locolindo / Soissons, FrancieCelý čtvrtek strávený v autě, venku vedro, v autě vedro, všude vedro. Zlaté Německo a jeho bezplatné dálnice, ani jsme se nestačili divit a už jsme byli na hranicích s Francií, kde přišel na řadu další „šetřící“ plán. Vyhneme se francouzským dálnicím, pojedeme po okrskách, času máme dost. A tak se taky stalo. Jenže jedna navigace načítala půl hodiny každou trasu, druhá byla nějaká zasekaná, že jsme běžně nevěděli, jestli ta odbočka už je tahle nebo ne, tak přišla na řadu mapa. Ta nás celkem spolehlivě (až na jednu malou zajížďku) dovedla až do francouzského Soissons. Tam krapet selhaly ukazatele a moc jsme nevěděli kam pokračovat. Bylo něco kolem sedmé hodiny večerní a tak jsme zaparkovali kousek stranou, že se podíváme do mapy společně a zkusíme se nějak vymotat. Přibližná doba příjezdu do Saint Jean de Daye byla kolem jedenácté či dost možná dvanácté hodiny večer. Takže ještě pár hodin jet, pak stavět stany úplně za tmy.. a kousek před námi byl kemp. Volba byla jasná! Před sebou jsme měli ještě celý den na to, abychom dorazili na místo, tak proč se tam hnát dnes. V klidu jsme se utábořili, osprchovali a vyrazili na procházku městem, najít nějakou hospůdku. Místo toho jsme našli obchod, kde měli drahé a hnusné pivo. Pak jsme našli historické centrum městečka, kde jsme se mohli pokochat architekturou a když už jsme to vzdali a šli zpátky do kempu, našli jsme ještě tu hospodu s ještě dražším pivem, ale to už se prý dalo pít. Pak už jenom spát a ráno zase pokračovat v cestě.

V pátek jsme vyrazili ještě kus cesty mimo dálnice, u Rouenu jsme se na dálnici napojili, abychom si urychlili cestu do Caenu. Tam jsme pak sjeli směrem k moři, podívat se na přístavní městečko Ouistreham. Snažili jsme se neodbočit nějak špatně, abych pak nemusela volat Míle, že jsme se cestou trochu zamotali a skončili v Anglii. I když bůh ví, kam by nás ten trajekt dovezl. Ale dobré, zvládli jsme to a jeli jsme podél pobřeží, podél docela velké pláže (docela plné lidí) někam zaparkovat a jít sebe i psy vykoupat. Když už jsme konečně našli místo k zaparkování a došli na pláž, tak tam cedule „zákaz vstupu psům“. Hm, blbý. Prošli jsme pláž a všude stejná cedule. Tak jsme zas našli auto a jeli dál. Nikdo neví, kde jsme skončili, ale našli jsme pláž, kde se mohli vykoupat i psi. Hurá! Ne že by teda psi chtěli plavat. Atíka vzala vlna hned jak vlezl do moře, Casey nechápala, proč jí to vyhazuje z vody ven, když by chtěla plavat a Mája těm vlnám radši preventivně nevěřila a když pochopila, že se jich nemusí bát, tak je začala chytat, stejně jako listí či sníh a měla z toho děsnou srandu.

Pak už jsme nějak našli cestu na místo konání turnaje, tentokrát už zafungovala navigace a dovedla nás správně. Kupodivu jsme si i všimli cedulí označujících „směr EFC 2014“ a díky tomu našli louku, kde má být stanové městečko. Sotva jsme na louku vjeli, začala jsem se modlit, aby přes víkend nepršelo, jinak se už asi odtamtud nikdy nedostaneme. Zvláště při té hromadě aut, která bude potřebovat opustit areál a celé to tam rozhrabe. No asi mi Bůh mou právě založenou víru moc nevěřil, protože se mi pěkně vysmál a ještě v pátek večer začalo pršet. V tu chvíli jsem už i já rezignovala a doufala jen v to, že náš stan nás nezklame. Ten se mi teda taky trochu vysmál a (opět) předsíň krapet promokla. Možná bych už vážně měla zauvažovat nad koupí nového.

Zbytek večera už pejsci odpočívali, my postavili stan, prozkoumali areál, dostali večeři, natočené pivo, pokecali, postavili další stan a šli taky spát.

DogDragons 1, 2, 3Sobota byl Cassinky den! Nejdřív jsme jí vzali mimo dráhu jen ukázat box, aby si uvědomila, co se to vlastně po ní bude chtít. Tak jako dobrý, má vzít míček, pohoda. Když jsem jí dala větší rozběh, tak pochopila, že má i zadní nohy dávat na box, takže fajn, úkol splněn. První rozběh Dragonů a Casey hned do sestavy. Uf, to jako fakt? Já myslela, že bude jen pejsek do zálohy. No tak uvidíme, jak se osvědčí. Dali jsme si na roztrénování otočku, odběh i celou dráhu. A jedeme na ostro. Problém č. 1, udržet Cassinku na startu :D Její výraz „chci, chci, pusť mě tam, přinesu ti všechny míčky, ale už mě sakra pusť! Ne nebudu tu stát, nebudu čekat, až na mě dojde řada, chci běžet hned!“ Takže Cassinka trochu levitovala, aby se neměla od čeho odrážet a já mohla aspoň trochu vychytat čas, kdy ji pustit a nezápasit s dravou zvěří. Běhala krásně, na to, že byla bez tréninku, tak běhala stejné časy jako před rokem a žádnou chybu. Prostě makám tam, vezmu míček a jdu zpátky.

Pak už měla dopoledne volné a řada na ní přišla při odpolední části. Dala si přípravu a byla nachystaná, kdyby náhodou něco. Nasazení byli dva psi, kteří by teoreticky mohli udělat chybu, jeden občas chybuje z únavy, druhý je zas starťák a najednou běhá v poli, tak se občas stalo, že vyhnul. Připravená byla, zpočátku všechno dobré, pejsci běhali jak měli a najednou šup, chybička, střídáme. Casey šla klasicky na třetí pozici, natěšená na běh. Pouštím, míček mi přináší, vše bez chybičky. A pak koukám na časy a ona si zaběhla nejrychlejší čas z celého dne. Takovou jsem z ní měla radost, že jsem řekla, že ještě letos prostě pojedeme na nějaký turnaj a je mi jedno, za koho bude běhat, ale prostě bude! Pro celý tým DogDragons 3 to bohužel nebyla taková radost jako pro mě, protože ač se pejskům zadařilo, tak jsme to stejně nevyhráli. Skončili jsme tedy na 5. místě v 7. divizi. Každopádně i tak jsem moc ráda, že jsem si mohla s Dragonama zaběhat, byla to přijemná nová zkušenost.

Co teď s volným zbytkem dne? Tak jsme dali Cassinku odpočívat a vyrazili jsme se podívat do města, co tam mají zajímavého a dobrého. Nakoupili si na večer něco dobrého k jídlu i pití, něco na snídani, prošli jsme se po městečku a vrátili se zpět. Navečeřeli se a pak, že bychom mohli vzít pejsky trochu proběhnout. Vedle areálu byl postaven agility parkur. Cassinka měla zákaz ho vidět dřív, než si odběhá flyball, aby mi pak nevzala dráhu do tunelu místo na box. Konečně přišel její čas a tak jsme si šli za odměnu ještě zaběhat agi. Škoda, že jsem s sebou neměla mobil, že jsem nenatočila příchod na parkur. To jsme totiž pustili pejsky, řekli jim, že jdeme běhat a oni vyrazili. Casey i s Májou běhali po parkuru, jedna vedla druhou, hop, hop, tunel, hop. A pak se vrátila Májka s výrazem „co je paničko, ty nejdeš běhat?“ :D Tak jsem tomu dala nějaký řád a běhala pěkně jedna po druhé. Teda pokud se zrovna Cassinka nezvedla z odložení a nevystartovala za Májou. Cassinka dobrý, docela i vypadala, že mě vnímá a chce běhat se mnou a ne sama. Májka taky dobrý, chtěla i na houpačku, tak jsem jí vzala a šup, zóna, paničko ještě slalom a můžeme na závody. Přiznejte se, kdo to toho mého psa učíte??

A na krku byla neděle, velký den nejen pro Máju, ale i pro ta nejlepší družstva. Poslední den šampionátu, kdy běhali ty nejrychlejší divize. Což pro nás znamenalo 1. divize s Hop Trop Prague, kde jsem nabíjela a 4. divize s Hop Trop Hurricane, kde běhala Mája. Májka a startování, na belgické EJS, které jsou trochu jinak časované, než ty naše české. Krom toho jsme celou sezónu s Májou běhali na druhé či třetí pozici, žádné startování. Natrénováno to tak nějak máme, připravit se na 14 metrů a hned jak se rozsvítí červená, tak psa pustit. První běh, start 0,2, druhý běh start o něco kratší, prostě žádný zázrak, poslední běh start 0,2. Krom toho, že se musím posunout, tak jsem začala nadávat, proč rozhodčí nepíská, že vůbec nevím, kdy mám čekat rozsvícení světel, že mi přijde, že si to ty starťáci rozsvěcí kdy chtějí. No nic, hecla jsem se, posunula se na 13,5 metru a po zbytek dne jsem startovala.. 0,09, 0,03, občas mi to uteklo na 0,1, ale naopak asi dvakrát se zadařilo i 0,00!! Asi se mi nakonec to startování na belgické EJS začalo líbit :D Ale prý s tím mám jít do háje, že v ČR to zavádět nebudeme.

Hop Trop Hurricane - 2. místo 4. divizeV dopolední části se Hurri moc nedařilo, náš nejlepší čas byl nejhorší v celé divizi, takže jsme do odpolední části nastupovali z posledního místa. Přesto jsme zvládli ostatním ukázat, že ani postup z posledního místa není ztracený, že i tak by se dalo vyhrát. Za celou odpolední část jsme prohráli s jedním týmem a tímto jsme se probojovali až do finále! Finálový běh jsme běželi opět proti týmu, který nás porazil a tentokrát se vychybovali, takže výhra byla na našem kontě. Ovšem, jak už to ve flyballu bývá, v takovém případě nastupuje opakované finále, protože jsme každý měli na kontě jednu prohru a pro vyřazení je potřeba prohrát dvakrát. Takže jsme o chvíli později šli do opakovaného finále, kde už to žádné družstvo nepodcenilo, nasadili jsme to nejlepší, co se dalo. Bojovali jsme do poslední chvíle, nevzdávali jsme se. Odvezli jsme si z ME krásné druhé místo.

V roce 2013 jsme s Májou odstartovali závodní sezónu flyballu, v květnu byla na prvním turnaji a v srpnu byla na svém prvním Mistrovství Evropy. Tenkrát jsme skončili v 7. divizi na 3. místě. O rok později jela Mája na ME v podstatě jako náhrada za jiného psa, který nejel. Běžně už v Hurri neběhá, vrátila se tam jen kvůli tomuto jednomu turnaji. Ocitli jsme se v divizi 4. a odvezli si druhé místo! Je to krásný pocit a o to lepší ten pocit je, když vím, kolik běhů v ten den Mája zvládla. Že jí to nepřestalo bavit, že se nepřestávala snažit! Běhala naplno, i když časy byly o nějakou desetinu delší, tak bylo vidět, že to neztrácí v běhu, ale u boxu na otočce, možná na rozběhu, ale že prostě maká co to jde! Kvůli předčasným startům zvládla 7 běhů během jednoho rozběhu a v každém běhu měla stále stejné časy! Neodvezli jsme si z Francie žádnou medaili, žádný pohár, jen vzpomínky a dobrý pocit. Ale řeknu vám, že za tohle si ten pejsek černobílý zaslouží mnohem víc! Je to prostě jednička, ne nadarmo se říká nejlepší přítel člověka a já jsem moc ráda, že mám tu čest, trávit volné chvíle zrovna s ní.

V pondělí nás ještě čekal další výlet, nenamířili jsme si to rovnou domů, vyrazili jsme na normandské pobřeží, na pláže vylodění spojenců. Prvně Le Pointé du Hoc, kde byly bunkry, prohlubně po bombardování, prostě úplné jiné prostředí. Bylo tam vidět, že to tam historie hodně zasáhla. Dále zamířili směr Omaha Beach, krásná velká pláž a tentorkát téměř bez lidí a i psi tam mohli být na volno. Strávili jsme tam dost času, vykoupali se, prošli po pobřeží, nafotili pár fotek, užili si moře a šli na oběd. Pak vyrazili dál, zastávka na Gold Beach, kde byly pozůstatky přístavu, asi hodně velkého přístavu, teď už tam byla jen velká pláž. Pak ještě ta, pro Locolinďáky nejdůležitější pláž, Juno Beach. A teda francouzi zklamali, pláž plná řas, plná davu lidí, psi zákaz vstupu. No co, ale byli jsme tam!

Pobřeží Le Pointé du Hoc

Cestou jsme se potkali ještě s dalšími Čechy, co byli taky půjčení do DogDragons 3 a přidali se k nim ještě na obhlídku přístavního městečka Le Havre a pak najít kemp. Kemp jsme našli, první, ubytovat do stanu, není problém, angličtina je problém, nevadí, to zvládneme, pes ok, 5 psů?? Cože?? V žádném případě! Hm tak tady asi spát nebudeme.. Druhý kemp, krásný, u moře, na útesech, krásný západ bylo vidět.. Zavřeno. Tak tady asi taky spát nebudeme.. Hele pole, tady by to šlo. Támhle někdo jde, počkáme až odejde. Neodešel, šel za námi, měl s námi problém. S angličtinou taky, překvapivě. Nikdo neví, co vlastně po nás chtěl. Parkoviště to jistí, večeře, spánek, pohoda. Ráno najdeme cestu na dálnici a hurá domů.

Francouzská dálnice = noční můra. Mýtné brány, tady můžete platit jenom kartou, tady nemáte co dělat, musíte do vedlejší brány, ha konečně tady se dá platit i eurama! Vyměnili jsme si spoustu eur před cestou, protože budeme muset kupovat benzín a platit mýtné. To jsme ale netušili, že na benzínkách jsou automaty na platební kartu a že některé mýtné brány prostě nemají možnost platit eurem! Fakt, do Francie na dovolenou klidně, ale už nikdy ne vlastním autem! Překročili jsme hranice, jsme v Německu, hurá! Pak už byla cesta plynulá a pohodová :)

Fotky z Francie

A jak vůbec tentokrát dopadla česká výprava?

1. divize:
Hop Trop Prague – 5. místo
Lavina Delta – 8. místo

Eseja Slezský hrádek & Aqua Limpia Locolindo

2. divize:
DogDragons – 3. místo

4. divize:
Hop Trop Hurricane – 2. místo
DogDragons 2 – 3. místo

5. divize:
X-treme – 4. místo

7. divize:
DogDragons 3 – 5. místo

1O. divize:
Kosatky – 1. místo

Procházka noční Prahou

Už dlouhou dobu plánuji vyrazit do centra Prahy fotit za tmy. No a tak jsme si jednoho dne řekli, že by bylo fajn jít zkusit fotit v centru noční Prahy naše psiska.

Začali jsme na Vyšehradě, kde jsme si prošli vyhlídku. Psiska málem skákala ze stráně dolů, pak jsme skoro obětovali Cassinku a můj batoh ve prospěch jedné fotky, ale nakonec to všichni zvládli bez újmy na zdraví. (…)

Eseja Slezský hrádekUž dlouhou dobu plánuji vyrazit do centra Prahy fotit za tmy. No a tak jsme si jednoho dne řekli, že by bylo fajn jít zkusit fotit v centru noční Prahy naše psiska.

Začali jsme na Vyšehradě, kde jsme si prošli vyhlídku. Psiska málem skákala ze stráně dolů, pak jsme skoro obětovali Cassinku a můj batoh ve prospěch jedné fotky, ale nakonec to všichni zvládli bez újmy na zdraví.

Z Vyšehradu jsme seběhli dolů k Vltavě a po náplavce pokračovali až k Mánesu a dál na Karlův most. A pak už všichni překvapeně zírali, že je jedenáct hodin večer a asi by bylo příjemnější válet se teď doma v posteli, místo courání po Praze. V nohách asi 5 kilometrů, ale s tím focením nám to trvalo přes dvě hodiny.

Pejsci byly celý večer překvapivě hodní. Krom toho skákání z Vyšehradu s námi celkem pěkně spolupracovali.  No a díky tomu taky mají pár, myslím celkem pěkných fotek.

Další výběr fotek je v galerii na rajčeti.

Away Moravia MerilenEseja Slezský hrádekAqua Limpia LocolindoFa Mulan From Let's Border

A páák.. nic neřééš!

Už nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál. (…)

Muttley & YunaUž nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál.

Cesta tam byla skoro nekonečná. Jako by se nám ten cíl pořád vzdaloval. Původní plán, navštívit Amsterdam ještě v neděli, jsme přesunuli až na druhý den a jeli rovnou do malého městečka kousek za Rotterdamem, jehož název bylo tak těžké přečíst, že jsme to překřtili na Helevolešlus. Název města je Hellevoetsluis, tak mi jistě každý dá za pravdu, že naše počeštění bylo na místě.

První, koho jsme po cestě potkali a s kým jsme měli tu čest si popovídat, nebyl nikdo jiný než holandští policajti. Nějak se jim nezdálo, že jsme za nimi nechtěli jet, ale nakonec si zkontrolovali naše doklady a pustili nás dál. Takže vlastně docela nuda. Vlastně vůbec nevíme, proč nás zastavili. Jestli jen pro tu českou spz? Kdo ví.. S troškou bloudění jsme na místo dorazili někdy po osmé hodině večer. Lette nás přivítala, pohostila a za chvíli dorazil její manžel s tlupou štěňátek. Tomu už se snad ani smečka říkat nedá :D

Peťa a Shisha alias Fa Mulan From Let's Border

Najednou byla štěňata úplně všude! Jedno mě kousalo do nohy, druhé tahalo za nohavici, další dvě chtěla za mnou na sedačku, další dělalo někde loužičku atd. atd. A jedna malá trikolorní holčička se seznamovala s Peťou, která se na ní těšila víc než děti na prázdniny. Tak jsme si večer chvilku pohráli s pejsky a popovídali s chovateli.. nebo spíš si Peťa popovídala, Michal takticky mlčel, Peti maminka se občas chytla a já jsem se radši ani nesnažila rozumět, protože jsem měla plné ruce černobílého štěnda.

Ráno jsme si půjčili malou Shishu a vyrazili na výlet po Holandsku už i s ní. Tak nejdřív hurá do Amsterdamu na luxusní irskou snídani. Pak trošku procházku po centru města, že jsme se až ztratili. Nebo spíš, my ne, jen auto se nám ztratilo. Ale nakonec jsme ho našli, jednou to přijít muselo. Plán pokračoval směrem k moři. Cestou jsme ještě sháněli nějaké obchodní centrum, směnárnu nebo banku. Takže další bloudění a popojíždění po holandských městečkách, které ale aspoň Michala naučilo řídit, jako správný holanďan. Základem je hlavně nic neřešit! Však to moc dobře věděla i naše navigace, která nám každou chvíli hlásila „a páák.. nic neřééš“. Jakmile jsme opustili Holandsko, už jsem tuhle hlášku nikdy neslyšela. Každopádně teda doprava v Holandsku musí být pro každého cizince docela šokující. Spousta lidí jezdí na kole, v pohodě, proč by ne. Ale oni vůbec neřeší, kde kdo jezdí. Jestli to je chodník pro lidi, cyklostezka pro kola a nebo silnice pro auta, nezájem. Všichni jsou všude, jezdí všemi směry, blinkry jim moc neříkají a pak ještě nadávají, když začnou couvat někomu do cesty a diví se, že ten někdo by rád projel. Zvláštní mentalita. Ale přesto všechno jsou tam lidi hrozně v pohodě, usměvaví, komunikativní. A ty menší městečka, ty baráky a zahrady! To je prostě nádhera!

Eseja Slezský HrádekNastala malá komplikace při hledání konce světa (chápej jako hledání moře), ale nakonec jsme i to včas našli. Holt je to Tichý oceán, tak ho asi jen tak neuslyšíme, aby nám to poradilo cestu. Ale nevzdali jsme to! Usoudili jsme, že přeci nemůže být tak malý, abychom ho nenašli. Chtěli jsme tam moc, chtěli jsme totiž kýčovité fotky při západu slunce! A tak je máme :)

Pak už jenom dojet zpátky do Helevolešlus, předat zbytek peněz, podepsat papíry, vyzvednout si věci a od té chvíle už je malá Shisha Peti a stěhuje se do ČR! Takže zase sednout to auta a hurá dalších asi 12 hodin na cestu domů. Jsme doma, máme všechny psy, možná i všechny věci. Výlet byl krátký, nějak jsme se tam s Májou nezvládly zapomenout. Asi si ten výlet budeme muset brzy zopakovat. Vidím to tak na jaro 2014. Jen tak trochu doufám, že tentokrát si odtamtud nikdo štěně neodvezeme.. i když.. :)

Fotky z Holandska

Shisha (Fa Mulan From Let's Border)Aqua Limpia LocolindoLákají Máju a Casey při foceníAqua Limpia Locolindo

 

EFC 2013 – Mistrovství Evropy ve flyballu

Téměř celé letní prázdniny jsme věnovaly přípravám na ME ve flyballu a následnému MČR ve flyballu. Tyto turnaje se konaly na konci srpna, dva víkendy po sobě a Hop Trop nesměli chybět!

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, BelgieME se konalo v belgickém Aartrijke, tedy čekala nás dlouhá cesta, něco kolem 1000 km. Ve čtvrtek po páté hodině ranní jsme vyráželi z Prahy v počtu 7 lidí a 10 psů. Naskládat všechno do auta byl docela oříšek, ale povedlo se a mohlo se vyrazit za dobrodružstvím. Cesta utekla rychle a proběhla bez problémů. Teda alespoň pro mě, já jí celou prospala, budila jsem se jen, když auto zastavilo, vyvenčit sebe, Máju, dát panáka a zas zalehnout. Na místo konání jsme dorazili někdy kolem šesté hodiny odpolední. Postavili stany, narazili sud českého piva a jelo se dál. (…)

Téměř celé letní prázdniny jsme věnovaly přípravám na ME ve flyballu a následnému MČR ve flyballu. Tyto turnaje se konaly na konci srpna, dva víkendy po sobě a Hop Trop nesměli chybět!

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, BelgieME se konalo v belgickém Aartrijke, tedy čekala nás dlouhá cesta, něco kolem 1000 km. Ve čtvrtek po páté hodině ranní jsme vyráželi z Prahy v počtu 7 lidí a 10 psů. Naskládat všechno do auta byl docela oříšek, ale povedlo se a mohlo se vyrazit za dobrodružstvím. Cesta utekla rychle a proběhla bez problémů. Teda alespoň pro mě, já jí celou prospala, budila jsem se jen, když auto zastavilo, vyvenčit sebe, Máju, dát panáka a zas zalehnout. Na místo konání jsme dorazili někdy kolem šesté hodiny odpolední. Postavili stany, narazili sud českého piva a jelo se dál.

Ještě než jsem šla spát, tak mi bylo řečeno, že Mája sice závodí až v sobotu, ale můžu si jí nechat přeměřit klidně už v pátek (stále nám ještě chybělo jedno shodné měření). Tak jsem si řekla, že uvidíme, podle toho, jak ráno budu schopná vstát. Kupodivu jsem vstala v pohodě, takže jsem to ráno všechno stíhala a s Májou zamířila k rozhodčímu na přeměření. Trochu jsem se obávala, jestli si s sebou nemám vzít Mílu, aby mi dělala tlumočníka, ale pak jsem si řekla, že snad to s mou angličtinou není až tak hrozné a že přeci vím, co nás čeká, tak to nějak zvládneme. No bylo to celkem vtipné setkání. Své a Máji jméno jsem jim psala já, abychom se nezdržovali tím, že se mi motá anglická abeceda. Při měření se ujišťovali, jestli naměřili správnou výšku, jenže oni mluvili o překážkách a já o výšce psa, takže jsme se vyděsili zároveň. Ale nakonec jsme to nějak zvládli. A jak jsem z té angličtiny byla zblblá, tak při odchodu říkám „Mája, come on!“

No byla jsem opravdu ráda, že už to mám za sebou! Teď už jenom zahájení a můžeme začít závodit. Podle rozpisu v pátek závodily divize 12-15, tedy i Hop Trop Mix, kterým jsem nabíjela. Na tréninku jsem to zvládala, ale až v Belgii jsem se dozvídala, co vlastně na boxu smím a nesmím dělat. Přesněji řečeno nám až v Belgii došlo, že vlastně budu sedět jako boxový rozhodčí a že vůbec nevím, co mám mávat apod. Tak mi to ještě na poslední chvíli Míla všechno vysvětlovala a v pohodě. Doběhali jsme první rozběh a já se sebrala, že jdu pryč a jen slyším „nemáš tu zůstat sedět?“. Ups, „no jo, dík za připomenutí“.

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, BelgieTakže v pátek jsem lítala od stanů na dráhu kvůli nabíjení. Chvilka času se našla při pauze na oběd a pak až večer, po tom, co jsme v odpolední části podruhé prohráli a tím pro nás turnaj končil 6. místem ve 13. divizi. Většina hoptropáků se sebrala a vyrazila na výlet k moři. Chtěla jsem jet taky, chtěla jsem vzít Máju poprvé k moři. Jenže Hurikáni běhali v sobotu a tak naši psi měli výlet k moři zakázaný :( Takže jsem řekla, že bez psa nejedu. Místo toho jsem vzala Májku a foťák a šly jsme spolu najít vchod do lesa, který byl za plotem vedle našeho stanového městečka. Pěkné večerní světlo, Mája jako modelka, no něco málo z toho vzniklo :)

V sobotu jsme startovaly my s Májou a s Hop Trop Hurricane. V naší divizi jsme byli podle vstupního času na posledním místě a moc jsem nevěřila tomu, že bychom se vydrápali někam výš. Ale přesto jsem si tajně přála, abychom se na tu bednu dostali. Nemusíme vyhrát divizi, ale byl by to pěkný pocit stát na bedně na našem prvním Mistrovství Evropy, no ne?! Za celý den jsme si zaběhli nejlepší čas 18,38 s, ale pokud si dobře pamatuju, tak to bylo až v odpolední části a ne v dopoledním speed trialu. Během odpoledne jsme se dostali do situace, že „tenhle rozběh rozhodne, jestli jdeme na bednu, nebo budeme čtvrtí“. Když jsem tohle slyšela, tak jsem startovat moc nechtěla. Co když to podělám, sakra to bych si pak hrozně vyčítala. No a jelikož naše psiska na tom byli všichni dost podobně a Mája za celý den odpočívala jen jednou a ostatní dvakrát, tak jsme domluvili sestavu bez Máji. V první chvíli jsem si oddychla, ale když pak náš tým nastoupil na dráhu a z 0:2 to dotáhli na 2:2, tak jsem byla ve větších nervech, než kdybych tam stála s Májou a měla startovat. V tu chvíli jsem nemluvila, nedýchala, nemohla se skoro ani pohnout, jen čekala, jak dopadne ten poslední rozhodující běh. Odpískáno. Neskutečná radost, postupujeme dál!

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, Belgie - Hop Trop Hurricane 3. místo v 7. diviziNa bednu jsme se probojovali a tím pak náš boj končil. Obsadili jsme 3. místo v 7. divizi. Moje tajné přání se splnilo a já bych moc chtěla poděkovat všem členům našeho týmu. Protože nebýt jich, tak tam s Májou nikdy nejsme. Díky HT!!

Neděle pak pro nás s Májou byla trochu „odpočinková“, já i Mája jsme měli odběháno. Byl to poslední den turnaje a závodilo šest nejrychlejších divizí. Což pro nás znamenalo, že tohle byl den věnovaný týmu Hop Trop Prague, kteří bojovali ve druhé divizi. Jelikož já celý víkend víc běhala, než fotila, tak jsem neděli pojala tak, že přeci musíme dovézt i nějaké fotky přímo z dění na place. Takže jsem si vyhlížela soutěžící česká družstva a snažila se aspoň něco stihnout cvaknout. Někteří psi prostě mají smůlu, jsou moc rychlí a fotit se je nedá, takže pardon, že si na fotkách nenajdete všichni svého psa.

Odpoledne na nás zase přicházely mdloby. Tentokrát ve chvílích, kdy se HT Prague probojovávali na přední příčky své divize. Nakonec si z Belgie odvezli 2. místo v 2. divizi.

A jak si vedla ostatní družstva reprezentující ČR? Výborně! Přivezli jsme domů spoustu umístění.

Shrnutí:
1. divize – Lavina Alfa – 5. místo – nejlepší čas 16,70 s
2. divize – Hop Trop Prague – 2. místo – nejlepší čas 16,89 s
3. divize – Lavina Delta – 2. místo – nejlepší čas 17,55 s
5. divize – Dog Dragons – 3. místo – nejlepší čas 17,53 s
7. divize – Hop Trop Hurricane – 3. místo – nejlepší čas 18,38 s
7. divize – Lavina Beta – 6. místo – nejlepší čas 19,43 s
9. divize – X-treme – 3. místo – nejlepší čas 18,91 s
11. divize – Dog Dragons 2 – 2. místo – nejlepší čas 19,35 s
13. divize – Hop Trop Mix – 6. místo – nejlepší čas 20,61 s

Kompletní výsledky mistrovství najdete zde>>

Fotky z ME v Belgii

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, Belgie

Výlet do Brna na Duocacib

První únorový víkend, jak je již poslední roky zvykem, se v Brně koná mezinárodní výstava psů. Původně jsem uvažovala o přihlášení Chelsea, jelikož to byla první možná výstava ve třídě mladých. Pak jsme si to rozmyslely a vyrazíme vystavovat až v květnu v Praze. Přesto jsme si ale výlet do Brna udělaly a i výstavu jsme navštívily.

V pátek jsem sebrala svých pět švestek, resp. své dvě psí slečny, a vyrazily jsme. Zjistila jsem, že Chelsinka miluje cestování, jakmile se otevřou dveře nějakého dopravního prostředku, už se hrne dovnitř a je jedno, jestli jde o auto, autobus, vlak. Hlavní je, že se jede na výlet! Za celé tři hodiny cestou vlakem si Chelsea lehla jen párkrát, v součtu tak maximálně na 5 minut. Je to malý hyperaktiv, s každým se tam musela kamarádit a pořád chtěla něco dělat. (…)

První únorový víkend, jak je již poslední roky zvykem, se v Brně koná mezinárodní výstava psů. Původně jsem uvažovala o přihlášení Chelsea, jelikož to byla první možná výstava ve třídě mladých. Pak jsme si to rozmyslely a vyrazíme vystavovat až v květnu v Praze. Přesto jsme si ale výlet do Brna udělaly a i výstavu jsme navštívily.

V pátek jsem sebrala svých pět švestek, resp. své dvě psí slečny, a vyrazily jsme. Zjistila jsem, že Chelsinka miluje cestování, jakmile se otevřou dveře nějakého dopravního prostředku, už se hrne dovnitř a je jedno, jestli jde o auto, autobus, vlak. Hlavní je, že se jede na výlet! Za celé tři hodiny cestou vlakem si Chelsea lehla jen párkrát, v součtu tak maximálně na 5 minut. Je to malý hyperaktiv, s každým se tam musela kamarádit a pořád chtěla něco dělat.

Páteční večer byl poklidný, společenský u televize. Ani moc nevím, na co všechno jsme koukali, jelikož jsem docela brzy usnula. Trochu jsem se bála, že Chelsea bude celou noc blbnout a nenechá nás vyspat, ale překvapila holčička. Asi tak v jednu hodinu ráno, když chodila po pokoji a zjišťovala, že všichni spí a nikdo se s ní nebaví, tak si našla své místo uprostřed pokoje. Tam se rozvalila jak široká, tak dlouhá a mám pocit, že až do rána se ani nehnula.

Ráno vstát, vyvenčit a hurá na výstavu. Jela jsem pouze s Chelsea, Mája zůstala s Peťou na bytě. Mít tam obě dvě naráz, asi bych je musela zabít :) Takhle jsem si výstavu parádně užila! Navštívila spoustu známých u borderek i u belgičáků. Víc kruhů jsem obejít nestíhala. Nejdřív na to nebyl vůbec čas a pak už nebyla síla se zvednout, natož někam odejít.

U borderek jsem se snažila něco málo i nafotit. Byla se tam vystavovat „miminka“ z chs Smart Destiny. Posledně jsem je viděla, když sotva pletli packami a byli to takové malé roztomilé kuličky. Dneska už tak maličcí nejsou, ale krásní jsou pořád! A co jsem zatím měla tu čest poznat, tak všichni mají úžasnou rodinu.

U belgičáků jsme zas měly naší další „rodinku“. Chelsinku jsem musela přivézt ukázat chovatelce. Trochu jsem se bála, aby nedělala fóry, jak v listopadu na pražské výstavě, ale nezradila mě holčička. Chovala se naprosto parádně! Když se rozkoukala, tak se s každým kamarádila, všechny líbala a chtěla si hrát. Ukázala Hance, jak umí pěkně štěkat, když něco chce a nemůže to mít. A jak neumí chvilku postát, když se má fotit, ale musí jančit, že chce za paničkou. :D Konečně se mi podařilo Chelsu trochu unavit, takže si mi pak i vlezla do klína a ležela naprosto v klidu. To u ní moc neznám.

V sobotu jsem poprvé vydržela na výstavě až do závěrečných kruhů, abych se dočkala Káti, která zapisovala až do nějakých čtyř hodin odpoledne. Ale jak se říká, kdo si počká, ten se dočká! A dočkali jsme se. Byl to náročný den, ale jsem ráda, že jsem tam šla. Viděla jsem se zase s pár známými a se spoustou nových lidí. Neměla jsem žádné starosti, všechno jsem hodila za hlavu a věnovala se jen tomu, co mě baví – psům! Jo a málem bych zapomněla, že jsem tam potkala Čůňu!! Naposledy jsem ji viděla snad před rokem, to už je doba. Chelsea si s ní hned chtěla hrát, jak kdyby v ní poznávala Máju.

Neděli už jsme měli flákací a večer nás čekala cesta zpátky do Prahy. V pondělí mám brigádu a v úterý zase do Brna na zkoušku a odpoledne za štěňátky do chs Moravia Merilen. Za malými belgičáckými sourozenci naší Chelsea. Původně jsem si říkala, že buď Máju někdo pohlídá, nebo si ji vezmu s sebou. Ale pak mě Peťa ukecala, že jí mám nechat Chelsinku v Brně do úterka. Takže jsem se domů vrátila jen s jedním pejskem a v úterý si ji po zkoušce vyzvednu. A pojedeme za Hankou a štěňátky společně. :))

Fotky ze sobotní výstavy a víkendu v Brně.

Vítězové!

Tento víkend jsme opět trávili ve společnosti psů. Peťa s Casey i Karou přijely za námi do Prahy a dělaly nám celý víkend společnost. V sobotu ráno jsme vyráželi do Liberce, kde se konalo MS v agility. Původně bylo v plánu jet se tam jen podívat za majiteli Májiného otce Eyka, Monikou a Dietmarem. Ti nám ale bohužel ve čtvrtek večer napsali, že jsou nemocní a do ČR vůbec nedorazí. :( Krom toho ještě Peti nabídli vstupenky na MS. Dostala je jako dárek, prý aby nepropadly. Tak jsme se nakonec v sobotu ráno ocitly v Tip sport aréně a na vlastní oči viděly, jak úžasně tam reprezentanti nejen naší země běhají. Kdo nezažil, nepochopí!

Během čtvrtka i pátku jsem sledovala zprávy na facebooku a nahraná videa, abych věděla, jak se našim reprezentantkám daří. Bylo to fajn, ale vidět je běžet naživo, to bylo o mnoho lepší! A vůbec celé Mistrovství snad nemělo jedinou chybu. Všechno jim krásně fungovalo, běhy odsýpaly, technika spolupracovala a fanoušci všech zemí dodávali neskutečnou atmosféru! Až mi bylo líto, že jsem ty peníze někde nesehnala a nemohla tam být celý víkend. (…)

Tento víkend jsme opět trávili ve společnosti psů. Peťa s Casey i Karou přijely za námi do Prahy a dělaly nám celý víkend společnost. V sobotu ráno jsme vyráželi do Liberce, kde se konalo MS v agility. Původně bylo v plánu jet se tam jen podívat za majiteli Májiného otce Eyka, Monikou a Dietmarem. Ti nám ale bohužel ve čtvrtek večer napsali, že jsou nemocní a do ČR vůbec nedorazí. :( Krom toho ještě Peti nabídli vstupenky na MS. Dostala je jako dárek, prý aby nepropadly. Tak jsme se nakonec v sobotu ráno ocitly v Tip sport aréně a na vlastní oči viděly, jak úžasně tam reprezentanti nejen naší země běhají. Kdo nezažil, nepochopí!

Během čtvrtka i pátku jsem sledovala zprávy na facebooku a nahraná videa, abych věděla, jak se našim reprezentantkám daří. Bylo to fajn, ale vidět je běžet naživo, to bylo o mnoho lepší! A vůbec celé Mistrovství snad nemělo jedinou chybu. Všechno jim krásně fungovalo, běhy odsýpaly, technika spolupracovala a fanoušci všech zemí dodávali neskutečnou atmosféru! Až mi bylo líto, že jsem ty peníze někde nesehnala a nemohla tam být celý víkend. Nutno říci, že naši reprezentanti si na MS vedou velice dobře! Dělíme se s Německem o první místo v získaném počtu medailí (7)!

Viděly jsme nějaké běhy jumpingu largů (všechny naše holky!) a pak ještě pár běhů jumpingu small (oba běhy Martiny Konečné). Pak jsme to zabalily a vyrazily na oběd. Peťa se po obědě ještě vracela do arény kouknout na zbytek, já jsem s Márou vyrazila na výlet na Ještěd vyvenčit pejsky, kteří jeli s námi a vycházku jsme zakončili skvělými libereckými palačinkami. :)

Na neděli už jsme tam zůstat nemohli, jelikož byly jiné plány. Už nějakou dobu jsme byly s Peťou, Májou a Casey přihlášené na Krajskou výstavu v Praze. Ráno opět vstávání kolem šesté hodiny, venku lilo jako z konve, žádné pěkné vstávání. V sedm pro nás přijela Martina s Kessi, které jely na svou výstavní premiéru. Martina přijela včas, ale my jsme po ránu nějak nestíhaly. Pak jsme ještě cestou trochu bloudily, takže jsme nakonec byly rády, že jsme na místě!

Venku stále pršelo a moc to nevypadalo, že by se chystalo nějaké vylepšení. V 9 hodin mělo být zahájení vystavování a začátek posuzování. V 9 hodin jsme tedy byly nastoupené v dešti u kruhu, zatím bez psů, jelikož jsme měli číslo 23, takže čas ještě byl. Krom krajské výstavy se ještě na stejném místě a ve stejný čas konaly dvě klubové výstavy. V jejich kruzích se začalo vystavovat nějak kolem 9:15 – 9:30. A v tom našem pořád nic. Nehledě na to, že žádné uvítání a zahájení výstavy ani neproběhlo a nikdo ani necekl o tom, kvůli čemu je taková časová prodleva.

No nakonec nám s víc jak půlhodinovým zpožděním dorazil rozhodčí a mohlo se začít. V propozicích byla psaná jakási paní rozhodčí, jméno si nepamatuju, ale na 100 % to byla paní. Na místě jsme ale zjistily, že krajskou neposuzuje žádná paní, ale pan Jančík. V tu chvíli jsem jen věděla, že ten pán je často zmiňovaný, ale už jsem netušila, zda v dobrém nebo špatném. No co, šla jsem se tam s Májkou proběhnout, nečekala jsem žádné zázraky. Přeci jen, zuby nemá, na břiše má stále ještě krátké nedorostlé chlupy, celkově má málo chlupů, nikdy jich víc mít nebude, ale teď navíc je ještě vylínalá a lítá to z ní na všechny strany. No ale na druhou stranu jsme měly naději, jelikož jsme v mezitřídě byly jen my!

Pan Jančík mě moc mile překvapil. Jednak to u něj neskutečně odsýpalo, asi v tom počasí nechtěl zdržovat sebe ani vystavující. Na zuby se podíval, na skus, chybějících zubů si možná vůbec nevšiml a možná to neřešil (?), fakt nevím. Pak oběhnout kruh, ještě mi radil, resp. všem začínajícím vystavovatelům, jak mohou pomoci při předvedení psa. Zanechal ve mě opravdu dobrý dojem! :) O to více, že se mu Mája očividně líbila. Ve své třídě dostala ocenění V1, Vítěz třídy. Což nás posunulo dále do soutěže o krajského vítěze. Třídu otevřenou vyhrála Máji maminka Casey, takže o krajského šla rodinka spolu. A Mája získala titul Krajský vítěz! Byla jsem úplně v šoku, ale vypadá to, že to nebyl jen sen :)

Posudek z výstavy.

Starodávným metrem na Vyšehrad

Státní svátek v úterý pro nás znamenal volno (v pondělí jsme si ho udělaly samy), které jsme trávily v Praze. O den později je výročí, kdy vyrazila „do pražských ulic“ první souprava metra. Většinou pražský dopravní podnik toto výročí nějakým způsobem slaví. Letos vyrazila na státní svátek na koleje právě ta souprava, která zahajovala provoz pražského metra v roce 1974. Tedy asi ne úplně přesně ty stejné vozy, ale ten stejný typ to byl.

Takže Mája se vrátila do minulosti a měla tu čest se projet metrem starým přes 30 let. Výlet jsme si udělali na Vyšehrad, kde jsme se trochu prošli, lehce pohráli s frisbeečkem a Mára se učil fotit. Nějakých maličko záběrů je zde a třeba časem přidám i další. (…)

Státní svátek v úterý pro nás znamenal volno (v pondělí jsme si ho udělaly samy), které jsme trávily v Praze. O den později je výročí, kdy vyrazila „do pražských ulic“ první souprava metra. Většinou pražský dopravní podnik toto výročí nějakým způsobem slaví. Letos vyrazila na státní svátek na koleje právě ta souprava, která zahajovala provoz pražského metra v roce 1974. Tedy asi ne úplně přesně ty stejné vozy, ale ten stejný typ to byl.

Takže Mája se vrátila do minulosti a měla tu čest se projet metrem starým přes 30 let. Výlet jsme si udělali na Vyšehrad, kde jsme se trochu prošli, lehce pohráli s frisbeečkem a Mára se učil fotit. Nějakých maličko záběrů je zde a třeba časem přidám i další.

První lekce „dogdancingu“

Před nějakou dobou mi Peťa navrhla, jestli bych nechtěla jezdit do Třebíče cvičit. Že povede kurzy dogdancingu, tak bychom se zapsaly na ně, ale strávily bychom v Třebíči víc času a věnovaly se i třeba agility, poslušnosti nebo prostě tomu, s čím budu chtít pomoct. No mohla jsem snad něco takového odmítnout?

Se vším možným píšu Peťe, že máme ten a ten problém a nejde nám to a jak to dělat a tak. Takže mám jí pořád jenom psát nebo ji a Cassinku vídat osobně? Osobně je to vždycky lepší! A zvlášť s Peťou, však já jsem už skoro nervózní, pokud si nějaký den nenapíšem. Takže jsem nabídku s radostí přijala a dnes krátce před dvanáctou jsme s Májou vyrazily směr Třebíč. (…)

Před nějakou dobou mi Peťa navrhla, jestli bych nechtěla jezdit do Třebíče cvičit. Že povede kurzy dogdancingu, tak bychom se zapsaly na ně, ale strávily bychom v Třebíči víc času a věnovaly se i třeba agility, poslušnosti nebo prostě tomu, s čím budu chtít pomoct. No mohla jsem snad něco takového odmítnout?

Se vším možným píšu Peťe, že máme ten a ten problém a nejde nám to a jak to dělat a tak. Takže mám jí pořád jenom psát nebo ji a Cassinku vídat osobně? Osobně je to vždycky lepší! A zvlášť s Peťou, však já jsem už skoro nervózní, pokud si nějaký den nenapíšem. Takže jsem nabídku s radostí přijala a dnes krátce před dvanáctou jsme s Májou vyrazily směr Třebíč.

Na nádraží v Třebíči nás už čekala Peťa i s Casey. Jelikož jsem nějak nestíhala oběd, tak jsem si potřebovala koupit aspoň nějakou sušenku a pití a mohly jsme vyrazit směr cvičák. Vždycky když jsem v Třebíči byla, chodily jsme tam pěšky. Pořád ale mám pocit, že tam kam jdu, jdu poprvé v životě. Tak nevím, jestli je ten (ta?) Třebíč tak velký (-á?) nebo jestli mám fakt tak blbou paměť.

Na cvičáku šla Mája téměř rovnou do kotce. Tak jsem si říkala, jak to tam mají hezky logicky dané, že z kotce není vidět na zbytek cvičáku. Napadlo mě, že by Mája mohla být zticha, když neuvidí, že se kolem něco zajímavého děje a neuvidí běhat jiné pejsky. Ne, nezklamala holka, sotva jsem odešla, začala vřeštit, jak kdyby jí řezali. Ale co musím uznat, tak překvapivě rychle se zvládala zklidňovat! (Ano Peti, opravdu to bývá horší :D)

S Májou jsme začali se skokovkou. Sem tam tyčka dole, sem tam nahoře. Tak ty dole skákala a ty nahoře podlézala. (Zase chce být něčím výjimečná?) No byl to občas trochu boj, ale nic není tak černobílé jako můj pes (nebo jak se to říká). Byla líná, ale pak skákala i ty vyšší skočky. Hurá!

Pak přišla ještě jedna holčina na lekci dogdancingu, tak jsme se začaly věnovat tomu. Byla to první, úvodní hodina, tak Peťa hlavně zjišťovala co umíme, co ne a co bychom se chtěly naučit. Pověděla nám pár věcí k shapingu a snažila se nám všechno předvádět prakticky. No jenže na kom jiném než na Cassince, která udělá všechno, co paničce na očích vidí. Takže třeba šlápnutí packou na misku jí zabralo asi tak půl vteřiny, než zjistila, co se po ní chce :D

Na závěr po nás Peťa chtěla, ať si uděláme nějakou svou krátkou sestavu s prvky, které jsou v první freestyle zkoušce dogdancingu (tedy chůze u nohy, slalom mezi nohama, couvání, otočky a obíhání psovoda). Před nějakou dobou jsem řekla, že na tu zkoušku, jako oficiální, klidně někdy půjdu, když nám ale někdo vybere hudbu a vymyslí sestavu. Dnes jsem se přesvědčila, že tu pomoc budu opravdu potřebovat! :D Takže pokud bude slečna chovatelka se chtít pyšnit tím, že její odchovanec skládá zkoušky z dogdancingu, tak má jasný úkol ;)

Když holčina odešla a na cvičáku jsme zůstaly zase jen my s Peťou, vrátily jsme se k agility. Tentokrát už k parkurům. A povím vám, 2 hodiny na sluníčku i bez alkoholu dokážou dělat divy! Motala jsem se po parkuru opravdu dost. Vlastně jsem tam tancovala, když už jsem byla na těch lekcích tance se psem. Na streamu najdete jedno krátké video našeho řádění.

Okolo půl sedmé jsme vyrážely z Třebíče zpátky do Brna. Už na nádraží se kolem nás mihla krásná belgičanda. Když jsme nastoupily do vlaku, tak si s belgičandou sedli vedle nás. Fakt jí to slušelo! Pak mi chlápek říká, jestli bych mu jí nemohla pohlídat, že si odskočí. Jasný, není problém. Belgičanda se zvedala, že půjde za ním, tak jsem si sedla k ní a drbala jí. Za chvilku byla naprosto v klidu, rozvalila se a nechala se drbat. Během cesty dál se šla Mája kamarádit s tím chlápkem a belgičanda se šla podívat na mě. Jak přišla, přitiskla ke mě svou hlavu, tak mi málem vyhrkly slzy. Přesně toto dělala naše Faya a je to jedna z věcí, kterou na ní naše máma milovala. Faya se mazlila, ale ne jen stylem, že se rozvalí a nechá drbat, ale právě tím stylem, že se k člověku přitiskne, skoro jak kdyby ho chtěla objemout. Nejradši bych tu fenečku vzala a odvezla domů. Ač to byla maliňačka, naší Fayu jsem v ní hrozně moc viděla, ta by se mamce líbila.

Byl to dneska náročný den, ale o to lepší! Díky Petě, že nám věnovala tolik svého času a těším se, nejdéle za měsíc na další takový den! :))

Po roce do Zoo

Po roce se nám opět naskytla možnost vyrazit zdarma do pražské Zoo. Je škoda něčeho takového nevyužít. Proto jsme si naplánovali výlet na jednu z volných březnových sobot, kdy bude pěkné počasí. Ovšem vyrazit do Zoo „první jarní den“ není úplná výhra. První sobota tohoto roku, kdy bylo venku téměř 20°C znamenala pro pražskou Zoo nabitý den. Spousta lidí, dětí, maminek s kočárkem, spousta pejskařů (a mezi nimi my se skoro hárající Májou :)).

Cesta do Zoo skoro nepřístupná. Do autobusu jsme se nějakým způsobem nacpali s Májou v náručí. Držet se nebylo kde, leda tak kolem stojících lidí. Ale zase jich tam bylo tak moc, že nebyla možnost spadnout. Samé prázdné zastávky „Na znamení“ nás udržely v zavřeném autobusu. Na první zastávce, kdy řidič otevřel dveře nás dav lidí vyhodil ven. Před autobusem kolona aut, tak jsme usoudili, že dál se sardinkovat nebudeme a dojdeme to pěšky. (…)

Po roce se nám opět naskytla možnost vyrazit zdarma do pražské Zoo. Je škoda něčeho takového nevyužít. Proto jsme si naplánovali výlet na jednu z volných březnových sobot, kdy bude pěkné počasí. Ovšem vyrazit do Zoo „první jarní den“ není úplná výhra. První sobota tohoto roku, kdy bylo venku téměř 20°C znamenala pro pražskou Zoo nabitý den. Spousta lidí, dětí, maminek s kočárkem, spousta pejskařů (a mezi nimi my se skoro hárající Májou :)).

Cesta do Zoo skoro nepřístupná. Do autobusu jsme se nějakým způsobem nacpali s Májou v náručí. Držet se nebylo kde, leda tak kolem stojících lidí. Ale zase jich tam bylo tak moc, že nebyla možnost spadnout. Samé prázdné zastávky „Na znamení“ nás udržely v zavřeném autobusu. Na první zastávce, kdy řidič otevřel dveře nás dav lidí vyhodil ven. Před autobusem kolona aut, tak jsme usoudili, že dál se sardinkovat nebudeme a dojdeme to pěšky.

U Zoo se dala fronta lidí k pokladnám měřit na metry. Tak nás Mára odvedl k zadnímu vchodu, kde fronta byla také, ale značně menší. Nějaké lidi s fretkami v přední části fronty jsem poprosila, jestli by nám nemohli koupit lístek pro pejska, ať kvůli němu nemusíme stát celou frontu. Byli hodní a pomohli mi :) Bohužel oni sami se do Zoo nedostali, protože fretky tam prý nesmějí. (Diskriminace?!)

No my lístky měli, pes už také, tak jsme vyrazili mezi další davy lidí do Zoo. Zadní vchod je téměř hned u žiraf, takže naše první kroky zamířily právě tam. Žirafy měly naplánované krmení, které probíhá v pavilonu, kam pejsci nesmí. Tak tedy že počkáme, než je vypustí zpátky ven. No asi bychom se někdy dočkali, ale pak už by asi nebyl čas navštívit něco jiného. Takže po dlouhé době čekání jsme se na žirafy vykašlali, místo toho si vyfotili Máju a šli jsme dál.

U vlků najednou Mája zbystřila, že vidí psího kámoše. Bylo mi to divné, většinou psi kolem viděla, vcelku i za nimi chtěla, ale nesnažila se tak moc. Tentokrát se ale tvářila, jak kdyby viděla přízrak. Tak hledám, kam kouká a jen „jé hele, borderka!“ Oči zabrousily na druhý konec vodítka „jé hele, Verča!“ Oči zpátky na psa „jé hele, to je Ajsinka!“ :D Tak jsme vyběhly holky pozdravit. To bylo vítání, kousání a válení se v prachu. Holky vypadaly, že se fakt rády vidí a že už je nic jiného nezajímá, jen ať je pustíme spolu vyběhat. Bohužel, v Zoo tohle nefunguje. No ale nějaký výběh pro psy by tam nebyl úplně špatný nápad!

Pak jsme se zase oddělili a šli si po svých. Celou Zoo jsme neprošli, protože určitě zas nejdéle za rok dostaneme vstupenky a vyrazíme tam, takže zbytek příště :)

Domů jsme se rozhodli jít pěšky podél vody. Aby se Mája nemotala na stezce pro cyklisty, tak jsme vzali míček a šli si trochu pohrát. Míček občas skončil ve Vltavě, tak se Mája aspoň i vykoupala. Když teda pak chtěla skákat do kanálu pro kajakáře, tak to už jsem měla trochu strach, že s tímhle proudem nezvládne bojovat. Ale nakonec jsme jí vysvětlili, že koupání už bylo dost a že už jdeme opravdu domů.

Fotky z našeho výletu za zvířátky najdete na rajčeti a krátký videosestřih z našich hrátek je na streamu.

Casey, kde si?

Ve čtvrtek jsme s Májou vyrazily na výlet do Třebíče. Před rokem jsem si tam jela Máju vyzvednout a teď jsme se vrátily s Májou podívat se na její rodné město, na Peťu s Casey, které jsme si večer odvezly do Brna, na paní doktorku, která se o maličkou Májku starala a teď jsem jí té stejné paní doktorce svěřila na rentgeny a na pár kamarádů, kteří Májku a její sourozence také navštěvovali. (…)

Ve čtvrtek jsme s Májou vyrazily na výlet do Třebíče. Před rokem jsem si tam jela Máju vyzvednout a teď jsme se vrátily s Májou podívat se na její rodné město, na Peťu s Casey, které jsme si večer odvezly do Brna, na paní doktorku, která se o maličkou Májku starala a teď jsem jí té stejné paní doktorce svěřila na rentgeny a na pár kamarádů, kteří Májku a její sourozence také navštěvovali.

Ráno vstát asi v 6:30 to jsme zvládly asi jen díky vidině, že když nestihneme vlak, budeme muset autobusem a to by mohlo být nepříjemné. S Májou mám zkušenosti, že v autě a autobusu zvrací, pokud se ráno nenají. A jelikož jsme jeli na rtg kloubů, tak jíst nesměla (rtg se dělá pod narkózou). Takže brzy vstát, obléct a hurá na vlak.

V Třebíči si pro nás přišla Peťa, trošku jsme se prošly a došly až na místní veterinu, kde už nás čekala MVDr. Smolová. Májce dala narkózu a nechala nás počkat v čekárně, než mi pejsek usne. Chuděra malá, srandu jsme z ní měly, jak jí padala hlavička. Pak už ji jen posbírat a donést pod rentgen. Teda než jsem přišla na to, jak toho psa chytit, abych ji pobrala, tak to chvilku trvalo. No a o rtg víc nepíšu, to ať si každý zažije sám. Povím jen jediné – jsem ráda, že už to je za námi!

Snímky nám paní doktorka vyvolala a ukázala, ale oficiální vyhodnocení budeme mít později, jelikož ona dysplazii nevyhodnocuje. Takže to si ještě chvíli počkám, ale prý to vypadá dobře.

Ke konci snímkování už se Mája začala pomalu probouzet a nechtěla moc spolupracovat, ale nakonec to vydržela. Když bylo vše za námi, dostala od doktorky něco na probuzení se slovy „tak do 15 minut se probudí úplně“. Mája ale usoudila, že už bude vstávat a chtěla odejít po svých. To jsem jí ale dovolit nemohla a odnesla jí pěkně na pelíšek. Pak paní doktorka povídá, že jí tam máme nechat a jít se podívat na snímky. Máju jsem podrbala a říkám jí „zůstaň tady, za chvilku přijdu“. Peťa se začala smát, jak kdyby přeci neměla na vybranou, tak že jí nemusím říkat ať zůstane. Tak jí říkám, ať se moc nesměje, že je dost možné, že za chvilku bude Mája stát mezi dveřmi. No asi po minutě či dvou jsme cosi zaslechly, Peťa se otočila a znovu se smála. Proč? Podívala se ke dveřím a tam stála moje malá Mája, které se klepaly nohy, na kterých se sotva držela. Chudák nechápala co se to s ní děje a já jí v tom ještě nechala samotnou.

Odpoledne jsme byly navštívit Kamču a Luckyho, kterého jsme vzaly na vycházku. Uši mu pořád plandají, jak se jim zachce, ale musím uznat, že i když nemám ráda ty „chlupaté medvídky“ a ani jedno ucho sem a druhé tam, tak z Luckyho vyrostl pěkný pes! No ještě aby ne, po Cassince :) Psiska spolu lítala venku po polích, na sněhu. Všichni vypadali moc spokojeně. A Lucky vypadal, že se mu Mája moc líbí a že prý by ji chtěl nakrýt. Ale Mája je na tohle nevrlá a nenechá se.

Večer jsem dělala ostudu v jedné z třebíčských restaurací, tak to snad radši ani nestojí za řeč. Do Brna jsme dorazily někdy kolem půl jedenácté večer, takže jsme zvládly akorát dojet na byt, dát večeři psům a usnout.

V sobotu se pak na nás přijela podívat Zuzka s Ládou, Dobinkou a Elbou. Ti dojeli vyzvednout Ondru s Juno a přivezli je za námi k Mariánskému údolí, kam byla naplánovaná vycházka. Trocha zpoždění, o kterém jsme se předem nedozvěděli způsobila, že jsme s Peťou asi půl hodiny čekaly venku v nějakých -12°C. Nic moc zážitek. Takže naše první kroky procházky zavítaly do nejbližší hospody, dát si čaj a polévku. Když jsme trochu rozmrzly, tak se mohlo jít dál (do další hospody na oběd).

Tlupa černobílých borderek se proháněla všude kolem. Člověk občas nevěděl, který pes je jeho. Juno a Dobby jsem rozpoznávala díky tomu, že Dobinka měla na sobě vestičku, jinak bych asi byla ztracená :D Každopádně to byl super pohled vidět, jak si ti psi vyhrají. Zvláště, když jsou si všichni tolik podobní. Naše rodinka se prostě nikdy nezapře!

Ze soboty na neděli u nás spala Niky se svým přítelem a jejich „malou“ Ruby. Takže večer jsme zakončili s nimi, s Peťou, Radkou a Danem ve společnosti 4 borderek, 3 lahví vína, 2 společenských her, „jedné“ vodní dýmky a … spoustou zábavy :)

Na rajčeti je pár fotek z našeho společného víkendu.

PPP aneb Procházka Průhonickým Parkem

Na neděli byla vyhlídka pěkného počasí a přitom bez vedra, tak jsme si naplánovali malý výlet do Průhonického parku. Během dopoledne jsme se prostě sebrali, vzali jsme s sebou foťák a vyrazili směr Průhonice. Cestou nás napadlo zavolat Lucce s Wesleym, jestli by nám nechtěli dělat společnost. A tak za námi dorazili :) Sice chvilku trvalo, než jsme se tam našli, ale nakonec ten park asi tak velký není. I když, někteří se tam asi ztratit dokážou. (…)

Na neděli byla vyhlídka pěkného počasí a přitom bez vedra, tak jsme si naplánovali malý výlet do Průhonického parku. Během dopoledne jsme se prostě sebrali, vzali jsme s sebou foťák a vyrazili směr Průhonice. Cestou nás napadlo zavolat Lucce s Wesleym, jestli by nám nechtěli dělat společnost. A tak za námi dorazili :) Sice chvilku trvalo, než jsme se tam našli, ale nakonec ten park asi tak velký není. I když, někteří se tam asi ztratit dokážou.

Mája s Wesleym jsou oba ulítlí na míček, takže si ho navzájem kradli. Vcelku si vystačili sami. Teda až na chvíli, kdy jsme dorazili ke srázu, pod kterým byl rybník. Nahoře na cestě upustili míček, ale že by si pro něj slezli do vody? To ani náhodou! No chybělo asi tak 5 cm a byla jsem se koupat já místo psů, když jsem jim šla ten míček zachránit. Nakonec jsem pomohla Máje do vody i ven a ona pro něj doplavala. No jenže vyběhli psi nahoru na cestu a šup, míček už byl zase ve vodě. Asi se jim líbilo, jak se paničky snaží o záchranu jejich milované hračky. A Mára? Ten si v klidu přihlížel, jestli se budeme koupat nebo jak to dopadne.

Jinak byl zbytek procházky parádní. Až na Wesleyho – krále žabinců a na asi dvě potyčky, ke kterým došlo mezi psisky. Prý si Wesley moc vyskakoval, když chtěl Máje krást hračky. Mája holt není zvyklá, že by jí nějaký pes kradl míček přímo z huby. Ale nakonec se i tohle zvládlo a všichni odešli spokojení, unavení a s dobrou náladou :))

Jo a fotky jsou samozřejmě na rajčeti!

Víkend v přírodě

Konečně přišel na řadu volný, relativně nepracovní víkend. Tak jsme popadli pár potřebných věcí a vyrazili do přírody. Vlak nás zavezl ke Karlštejnu. Na hrad jsme nešli, ale podívali jsme se aspoň do muzea voskových figurín. Pak jsme zamířili přes vesničku Mořina na Velkou Ameriku, dál přes Mexico až na Malou Ameriku. Tam jsme si trošku zalezli po skalkách a pak našli místo na přespání. Druhý den jsme se toulali lesem, až jsme vylezli u Kubrychtovy bouda. Odtamtud už po turistické značce přes Bubovické vodopádny až ke Svatému Jánu. Pod kopcem jsme si dali oběd, ale na kopec už mě nikdo nedostal. Takže jsme zamířili přes Hostim k Berounce a podél řeky do Srbska zase na vlak domů. (…)

Konečně přišel na řadu volný, relativně nepracovní víkend. Tak jsme popadli pár potřebných věcí a vyrazili do přírody. Vlak nás zavezl ke Karlštejnu. Na hrad jsme nešli, ale podívali jsme se aspoň do muzea voskových figurín. Pak jsme zamířili přes vesničku Mořina na Velkou Ameriku, dál přes Mexico až na Malou Ameriku. Tam jsme si trošku zalezli po skalkách a pak našli místo na přespání. Druhý den jsme se toulali lesem, až jsme vylezli u Kubrychtovy boudy. Odtamtud už po turistické značce přes Bubovické vodopády až ke Svatému Jánu. Pod kopcem jsme si dali oběd, ale na kopec už mě nikdo nedostal. Takže jsme zamířili přes Hostim k Berounce a podél řeky do Srbska zase na vlak domů.

Víkend to byl parádní, Mája se pořádně proběhla i vykoupala. Páníčci si oba pěkně odpočinuli od starostí, co jsou v Praze. Ale zase se zničili fyzicky. Fotky z našeho výletu najdete na rajčeti.