Agility intenzivka s Peťou Častovou

O víkendu jsme se zúčastnily agility intenzivky s Peťou Častovou, která se konala v Praze na cvičáku OSA Panda. Trénink byl dvoudenní, tak jsme pro tentokrát přihlásila obě své holky na oba dny. Ve chvíli, kdy jsem pak posílala platbu, tak jsem si říkala, jak jsem to mohla udělat. Kde na to má člověk pořád brát peníze? No chceme trénovat, musíme to nějak zvládnout.

V sobotu jsme tedy dorazily do Motola do haly. Měly jsme malé zpoždění, takže sotva jsme přijely, ubytovaly psy do kennelky a šly na prohlídku parkuru. Parkury byly taková Petina klasika. Nic jednoduchého, pár záludností, které jsme ale s její pomocí nakonec všichni zvládli. Někdo lépe, někdo s větší pomocí, ale nakonec všichni. (…)

O víkendu jsme se zúčastnily agility intenzivky s Peťou Častovou, která se konala v Praze na cvičáku OSA Panda. Trénink byl dvoudenní, tak jsme pro tentokrát přihlásila obě své holky na oba dny. Ve chvíli, kdy jsem pak posílala platbu, tak jsem si říkala, jak jsem to mohla udělat. Kde na to má člověk pořád brát peníze? No chceme trénovat, musíme to nějak zvládnout.

V sobotu jsme tedy dorazily do Motola do haly. Měly jsme malé zpoždění, takže sotva jsme přijely, ubytovaly psy do kennelky a šly na prohlídku parkuru. Parkury byly taková Petina klasika. Nic jednoduchého, pár záludností, které jsme ale s její pomocí nakonec všichni zvládli. Někdo lépe, někdo s větší pomocí, ale nakonec všichni.

Mája byla neskutečně nadšená, že něco dělá. Zimní pauza na ní je tentokrát hodně znát. Zpočátku mě nechtěla moc vnímat, chtěla hlavně běhat, ale nakonec jsme se domluvily a běhalo se dobře. Tentokrát jsem ani neměla problém s tím, že bych nestíhala někde být včas, asi fakt dobré parkury. Problémy byly ty, které nás už nějakou dobu trápí – outy a „najdi si sama tu díru do tunelu, někde tam je“. Občas jsme shodily nějakou tyčku, občas i bočnici, to se prostě stane. Ale už to nebylo tak tragické, jako třeba před rokem.

Chelsea měla parkury zjednodušené. Přeci jen toho ještě tolik nezná a mé vedení občas úplně nechápe. I tak nám ale Peťa chystala sekvence, u kterých jsem říkala „No, tak to nedáme, ale jak myslíš“. No a nakonec jsme to taky všechno zvládly! Chelsea běhá momentálně na nejvyšší Mka, tzn. na výšku překážek 45 cm. Pomalu, ale jistě se posouváme na hranici, která pro ní bude ta závodní, tedy na Lka. Zatím má Chelsea krásnou rezervu a neshazuje. Pravda ale je, že občas, než by blbě skočila, tak radši tu překážku vyhne úplně :D Takže tady máme úkoly taky jasné – naučit jí větší fixaci na překážky a stejně jako s Májou, zapracovat na outech.

V neděli už jsem do haly dorazila pouze s Chelsou. Mája se válela doma a léčila si sedřené polštářky ze sobotních běhů. Nevím, co tam ta holka na umělce dělá, ale pokaždé, když tam takhle běháme, tak si je sedře do krve. Tentokrát zvládla všechny čtyři :( Už to má dobré, zacelené, některé ještě trochu slabší, ale už jí aspoň chození není nepříjemné.

Po sobotním běhání, kdy ve skupině pěti psů jsem běhala se dvěma, jsem byla naprosto vyřízená a při posledním běhu s Chelsou jsem po doběhu padla, že už fakt nemůžu a mohly bychom končit. V neděli to byla pohoda, běhání jen s Chelsou, to bylo snad za odměnu, že jsme se den předtím tak snažily. No a když nám to všem v sobotu tak šlo, tak jsme v neděli zvládly i něco natočit. O to víc mě mrzí, že netrénovala i Mája, ale tak aspoň s Chelsou máme video.

Agility intenzivka s Peťou Častovou v Praze - sobotní parkuryAgility intenzivka s Peťou Častovou v Praze - nedělní parkury

Super psi na agility nebo agility u Superpsa?!

Volná neděle, žádná práce, žádné povinnosti. Tak jsme si díky Páje zařídily v Lysé nad Labem agility trénink s Peťou Vyplelovou. Já se dvěma psy, Peťa se dvěma psy a Pája s Báďou. No a rázem bylo plno. Takže taková malá soukromá intenzivka.

Počasí nám vyšlo na výbornou. Na cvičáku jsme pomalu odkládali vrstvy, ale až k tričku to nakonec nevedlo. Ale i tak, běhat v únoru venku v mikině, naprostá parádička! :) (…)

Volná neděle, žádná práce, žádné povinnosti. Tak jsme si díky Páje zařídily v Lysé nad Labem agility trénink s Peťou Vyplelovou. Já se dvěma psy, Peťa se dvěma psy a Pája s Báďou. No a rázem bylo plno. Takže taková malá soukromá intenzivka.

Počasí nám vyšlo na výbornou. Na cvičáku jsme pomalu odkládali vrstvy, ale až k tričku to nakonec nevedlo. Ale i tak, běhat v únoru venku v mikině, naprostá parádička! :)

Prvně nám Peťa postavila sekvenci skoček a tunelů pro zkušenější psy, tedy Máju, Casey a Báďu. To jsme si každý odběhali, jak jsme zvládali. S Májou jsme se přiučily i nějakou tu práci na jedné skočce, než jsme vyrazily na celou sekvenci. Nakonec ta sekvence nebyla tak hrozná, jak jsem se toho prvně bála, jen bylo vidět, že jsme parkur dlouho neviděly (teda hlavně já).

Pak šla na řadu Chelsea se Shishou. S Chelsinkou jsme zkoušely jak práci na jedné skočce, tak i na dalších. K sekvenci jsme se nedostaly, protože jsem chtěla zapracovat spíš na tom, aby mě vůbec vnímala a nedělala chyby. Celé zkouškové nejen, že jsme necvičily, ale vůbec jsme spolu byly hodně málo, tak je taková roztěkaná. Nakonec to ale zvládla krásně a dokonce měla i pěkné odložení :)

V druhém kole si Chelsea probíhala sekvenci tunýlků. Světlý tunel, černý tunel, nic nedělá problém, pohodička :) Jak jsme běhaly venku, tak to vůbec neřešila. Holt ta hala je o něco horší, tak to máme ale u obou holek. No a Mája si pak ještě procvičila zóny na kladině a slalom 2×2. Konečně to vypadá, že se k tomu dokopeme, hneme se z místa a dostaneme se na první tyčky v rovince!

A opět se to neobešlo tak úplně bez úrazu. Pejsci jsou živí a zdraví, vše v pořádku. Panička je trochu pokousaná, samá modřina. Když už se psiska naučila, že se chytá hračka a ne paničky ruka, tak mi musela Chelsea zdrhnout z parkuru zrovna v době, kdy jsem u sebe neměla žádnou hračku. Takže jsem ji navnadila „na sebe“. Prostě jsem zdrhala. Nabrala pěknou rychlost za mnou, ale nečekala jsem, že až mě doběhne, tak mě celou sežere. Štípání do rukou, do nohou.. achjo.. no poučila jsem se, pak už jsem měla v kapse míček celý zbytek dne :D

Děkuji všem dnešním účastníkům, Páji za domluvení, Peti za trénování a snad se tam ještě někdy objevíme :)

Video sestřih od Páji je zde >>

Psí-akce.info

Přátelé, kamarádi – především ti od psů – dali jsme to s Danem dohromady a vzniklo to, na co jsem dlouhou dobu čekala (myslím, že tak těch 8-9 měsíců to i mohlo být :D) .. buďte v klidu, dítě spolu nemáme. I když by se dalo říct, že je to takové naše společné „dítě“. Já přišla s nápadem a Dan jej začal realizovat. Bez něj by to nešlo, dokazuje každým dnem, že přes počítače je machr. A když něco zrovna nezná, tak se to naučí. (…)

PA_logo_2Přátelé, kamarádi – především ti od psů – dali jsme to s Danem dohromady a vzniklo to, na co jsem dlouhou dobu čekala (myslím, že tak těch 8-9 měsíců to i mohlo být :D) .. buďte v klidu, dítě spolu nemáme. I když by se dalo říct, že je to takové naše společné „dítě“. Já přišla s nápadem a Dan jej začal realizovat. Bez něj by to nešlo, dokazuje každým dnem, že přes počítače je machr. A když něco zrovna nezná, tak se to naučí.

Spousta víkendů a večerů prosezených u počítače. Nějak tak vypadal Danův „volný čas“ a nějak tak podobně bude vypadat můj „volný čas“ v následujících dnech, týdnech, měsících, … Ale i tak mám teď tu čest představit vám nově vzniklé webové stránky www.psi-akce.info!

Nazveme-li Psí akce projektem, pak tento projekt vznikl někdy v září roku 2011! Ani bych neřekla, že už je to tak dávno. Tenkrát vznikl i první web, ale jelikož akcí bylo moc a když bych je měla dávat na web všechny jen já, tak to abych si na to vzala plný pracovní úvazek. Takže se web zrušil, fungoval pouze facebook, kde Psí akce fungují dodnes a troufám si říct, že fungují dobře! A začaly se v hlavě rodit nápady, jak udělat web opravdu funkční. Až pak přišel Dan a po přednesení mého návrhu se hned pustil do vymýšlení detailů a realizace databáze.

Dnes, tedy 29. 7. 2013 byla spuštěna zkušební verze nového webu Psích akcí. Máme před sebou ještě spousty práce, spousty úprav. Ale základní funkce webu už jedou a testujeme je každou chvilkou! Databáze psích akcí se začíná plnit, vychytáváme nedostatky a přemýšlíme, jak to vše ještě více usnadnit.

Navštivte i vy naše stránky! Pojďte se podívat, jaké akce se dějí ve vašem okolí. Pojďte nám povědět, jakou akci pořádáte a dejte tak o ní vědět dalším lidem. Máte nějaký návrh, jak databázi vylepšit? Narazili jste na nějaký problém? Poskytněte nám zpětnou vazbu, ať můžeme web vylepšovat a vám se pak co nejlépe hledá to, co sháníte. Psát můžete mně na mail zuzka@locomaja.cz nebo přímo našemu webmasterovi na feedback@psi-akce.info. Pokud preferujete jiný způsob komunikace, můžete nám zanechat vzkaz pod tímto článkem, najít si na facebooku nás a nebo skupinu Psích akcí. Možností máte spoustu.

Tak ať se vám u nás líbí! :)

Nejdřív práce, potom zábava

I tak nějak by se dal popsat tenhle náš víkend. V sobotu jsme pracovaly, abychom se v neděli mohly bavit. Ovšem u těch psů se tomu moc práce říkat nedá, tam je to totiž zábava, i když se maká.

Dobrá, necháme kecy stranou. V sobotu jsme s Májou byly na semináři Agility bez parkuru. Mnozí asi tuší, co si pod tím představit. Učily jsme se tam jak si hrát a k čemu nám to na parkuru bude. Takže nějaká ta šťouchaná, učit psa sledovat tělo psovoda, vedení, otočky, odložení a fokus. Pak už jsem musela spěchat na vlak do Brna, takže víc jsem toho nestihla. Ale Peťa s sebou měla ještě kužel a bedýnky, tak tam aspoň základy znám a někdy si snad zjistím něco víc.

No a jelikož je Chelsinka tak trochu tímto nepolíbená (krom bedýnek a obíhaček), tak jsem si říkala, že na ní zkusím natočit video, jak to vypadá s pejskem, který začíná. Uvidíme, jestli to bude publikovatelné :D (…)

I tak nějak by se dal popsat tenhle náš víkend. V sobotu jsme pracovaly, abychom se v neděli mohly bavit. Ovšem u těch psů se tomu moc práce říkat nedá, tam je to totiž zábava, i když se maká.

Dobrá, necháme kecy stranou. V sobotu jsme s Májou byly na semináři Agility bez parkuru. Mnozí asi tuší, co si pod tím představit. Učily jsme se tam jak si hrát a k čemu nám to na parkuru bude. Takže nějaká ta šťouchaná, učit psa sledovat tělo psovoda, vedení,otočky, odložení a fokus. Pak už jsem musela spěchat na vlak do Prahy, takže víc jsem toho nestihla. Ale Peťa s sebou měla ještě kužel a bedýnky, tak tam aspoň základy znám a někdy si snad zjistím něco víc.

No a jelikož je Chelsinka tak trochu tímto nepolíbená (krom bedýnek a obíhaček), tak jsem si říkala, že na ní zkusím natočit video, jak to vypadá s pejskem, který začíná. Uvidíme, jestli to bude publikovatelné :D

Z Brna jsme si s Májou přivezly ještě Cassinku a do Prahy jsme tolik spěchaly, abychom stihly frisbee trénink. Takže rovnou do Stromovky a pěkně házet. Ač venku svítilo sluníčko, tak venku byla pěkná kosa. Takže házení nebylo na moc dlouho, za chvíli mi umrzaly prsty a pak už jsem byla celá tuhá. Takže jsme tam strávily tak hodinku, ještě jsem si s holčičkama trochu zaházela a pak vyvenčit a domů. Do tepla! A brzy spát.

A ještě bych měla dodat, že jsem poprvé zkusila aplikovat novinky z Quadruped semináře v kombinaci se psem. Takže disky lítaly (!!) a Mája je zvládala i chytat! :) Teď už jenom vychytat, aby to lítalo dopředu a ne do stran a víc se do toho opřít, ať to lítá dál.

V neděli nás čekaly agility závody. V 8 ráno „prezentace“, takže kolem půl sedmé budíček. Horší než když chodím do školy. No ani se mi nechtělo o moc víc vstávat. Ale nakonec jsem to zvládla a kupodivu i včas a Martina na nás nemusela čekat. (To je fakt co říct!) No možná na tom mělo zásluhu i to, že přijela o něco později než měla. Detail. Přijela, naložily jsme věci a pejsky, ztratila jsem klíče někde a mohly jsme vyrazit!

Aqua Limpia Locolindo - Hobby agility závody, 24. 3. 2013, Praha - Hloubětín

Dorazily jsme na místo, ubytovaly Chelsinku s Casey do kennelek. Máju s Kessi jsme nechali v autě, že mají ještě času dost. Vyřídily jsme si tu slavnou „prezentaci“ a málem umrzly během těch pár minut, než byla prohlídka parkuru. Pak si to trochu projít, a dojít si rozehřát Chelsinku.

První běh s Chelsou vypadal velmi nadějně. Jenže pak projel vlak a jí to nějak rozhodilo, že se vyhnula překážce. Pak se teda vyhnula ještě jedné a to už byla čistě moje chyba. Ale jinak super! Byla na svých vůbec prvních závodech! Poprvé start v obklopení spousty lidí, v blízkosti hromady psů. Na prvním agility tréninku (v lednu) bych skoro nevěřila, že o dva měsíce později tohle zvládne. Tenkrát totiž běhala od jednoho člověka k druhému a já jí byla celkem ukradená. No teď už to tak není :) Při druhém běhu si odskočila podívat se na slečnu rozhodčí, ale pak se vrátila za mnou a zbytek parkuru už doběhla krásně, snad i čistě nebýt tohoto malého kolapsu.

Když to shrnu, tak výsledek zatím nevím, ale až se dozvím, určitě se objeví v sekci Chelsinčiných výsledků. Jediné co teď vím, že jsme se ani v jednom běhu neumístily do pátého místa. Což ale neznamená, že jsme nebyly úspěšné! Chelsinka si hlídá mě a neběhá tím pádem plnou rychlostí a nemá vysílačky. Na tom teprve pracujeme a jelikož máme za sebou asi tak 3 tréninky, tak asi chápete, že bych toho po tom pejskovi chtěla moc :) Takže rychlost zatím neřešíme, spíš tu přesnost a to, že vůbec chce spolupracovat. A to si nemůžu stěžovat :) Takže sice si holčička nevybojovala žádnou výhru, přesto si ale ode mě zaslouží velikou pochvalu!

Hobby agility s Májou. No překvapila mě holka moje! Jednak teda výsledkem a jednak tím, že shazovala i Mka! Ještě jsem neviděla ta videa a sama si to moc nepamatuju. Třeba ještě zjistím, že jsem je beztak shazovala já. U Máji nemusím řešit žádnou spolupráci, ta nikoho nikde neřeší. Ví, že panička má odměnu a tak prostě běží, jak já pískám. Akorát že já toho moc nenapískám, škoda.

Při prvním běhu.. nevím.. při druhém běhu.. nevím.. jo vím! Tam jsem jí poslala do tunelu a nějak mi nedošlo, že já na ní vlastně nemluvím :D Takže mě neposlouchala, poslouchala moje tělo a tím pádem do tunelu nechtěla jít. No a shazování, já se asi radši k tomu nebudu vyjadřovat. Já vlastně vůbec nevím, kolik toho pokosila.. já to už radši ani nechci vědět.

No a tenhle můj černobílý blázen si v prvním běhu vyběhal 5. místo a v druhém běhu 3. místo! Super! Byla jsem překvapená a mám z ní velkou radost! :) A o to větší překvapení pak bylo, když nám v součtu obou běhů vyšlo opět 3. místo! Takže nejen pěkné umístění, ale i nějaké ceny k tomu a pěkný pohárek! (Už mám doma tři, tak bych jim měla založit vlastní poličku.)

No a Cassinka.. jak to jen říct.. asi že jsem ráda, že to jsou neoficiálky :) Někdo musí diváky pobavit, že jo?! Proč bychom to neudělaly my dvě, že jo?! .. Jako by nestačilo, že pro ni nemám očkovák. Jako by nestačilo, že mi pes vběhl na parkur. Já prostě jsem magnet na problémy, ostudy apod. :D Takže zpátky ke Cassince.. zajímalo by mě, kdy naposledy byla na tréninku, protože každá překážka byla super a myslím, že jich v průběhu první běhu zvládla dvakrát víc než měla! :D Ale to není vše, ona u toho ještě zvládla celou dobu štěkat. Takže Cassinka už je pro mě ode dneška jedině Kecinka! Kecka ukecaná! Kecy na ní budu volat a jinak prostě ne! :D Druhý běh taky pořád kecala, ale už byl o něco lepší. Takže možná kdybychom někdy taky trénovaly a nevyrazily prvně rovnou na závody, tak bychom měly spolu na parkuru i nějakou šanci. Ale to její kecání by mě asi zabilo. No a víc o Kecince zůstane jen mezi námi a účastníky závodu :) .. Jo a tu zónu dala!! :)

Video ze závodů.

Za 14 dní nás čekají další závody, takže.. no nenatrénujeme do té doby asi nic, tak prostě další show bude v Lysé nad Labem, kdo by to chtěl vidět naživo. Tentokrát už ale jen s Májou a Chelsea.

A bude to agiliťák!

Včera jsme s Chelsinkou poprvně vyrazily na agility trénink. Věděla jsem, že do tunelu nevběhne naprosto bez problémů, jak to udělala Mája. Tak nějak jsem čekala, že budeme celou hodinku řešit, jak ji do toho tunelu dostat. Ale moje obavy byly naprosto zbytečné. Je to holka šikovná a neustále mě překvapuje! (…)

Včera jsme s Chelsinkou poprvně vyrazily na agility trénink. Věděla jsem, že do tunelu nevběhne naprosto bez problémů, jak to udělala Mája. Tak nějak jsem čekala, že budeme celou hodinku řešit, jak ji do toho tunelu dostat. Ale moje obavy byly naprosto zbytečné. Je to holka šikovná a neustále mě překvapuje!

Nejprve jsem vzala pamlsky a že to zkusíme čistě přes shaping – za zájem o tunel přijde odměna. To sice fungovalo, ale holt pamlsky nejsou v rušných situacích tak super odměna. Holka malá to měla těžké. V době, kdy měla cvičit, ji po parkuru chodili další lidi, kteří si dělali prohlídku, a vedle parkuru štěkaly dvě šílené beardetky, že chtějí běhat. Tak chudák nevěděla kam dřív. Do tunelu nakoukla, dala tam packu, dvě, ale dál se jí nechtělo.

Tak jsem se vykašlala na pamlsky, vzala jsem hračku, kterou už očividně miluje mnohem víc (hurá!! toho jsem se snažila dosáhnout)! No jo, ale shaping a odměňování hračkou, to není moje silná stránka. Tak jsme si u tunelu prostě hrály. Přetahovaly se, pak jsem ji hračku sebrala, hodila ji na začátek tunelu, ať si pro ni dojde a došla! To jsme párkrát opakovaly a když jsme věděly, že za hračkou si půjde, tak jsem ji dala Verče a Chelsinku jen navnadila a poslala do tunelu. A ona bez problémů běžela za hračkou! Tohle jsme udělaly dvakrát a pak už jsme pomoc nepotřebovaly, pak už jsem Chelsea navedla do tunelu, pobídla ať běží a na konci ji dala hračku sama.

Začínaly jsme na cca 3m tunelu, když to zvládala, zkusily jsme látkový (Verča nám držela látku!). No a když už běhala celkem sama, tak jsme zkusily i těžší level – tmavý 5m tunel. Zpočátku nejistota, jako snad všude jinde. Ale překousla to a běhala pak i tenhle „strašidelný“ :)

Poslední náš běh už zvládala krásně, 2x krátký tunel, 2x látkový a 2x dlouhý tmavý tunel. Jen u tmavého tunelu trošku zaváhala, ale jinak super. Měla jsem z ní ohromnou radost!!

Při posledním běhu jsem s ní zkoušela odpočítání a jen nakročení k tunelu a nezastavila se, stejně šla i když já vedle ní neběžela! Příště (možná už za týden) v tomto budeme pokračovat, ať se na tunelu víc osamostatní :) A zkusím do té doby už sehnat tu kameru, ať se můžu pochlubit, jaká je šikovná! :)

Po měsíci zase blázní..

Co tu ti psi dělají? Tohle je můj cvičák! Moje tenisáky! Moje dráha! Jděte všichni pryč! Paničko, proč běhají a já ne? To není fér! Pusť mě na ně! Já jim všem ukážu, jak se to dělá! Prosím..

Kdyby mohla Mája mluvit, asi by mi něco takového říkala na dnešním tréninku flyballu. Aneb jak to vypadá, když pes nebyl měsíc na tréninku. To se nedá ani moc slovy popsat, to se musí vidět a zažít! Jakou radost měla, že jsme na cvičáku. Jak moc chtěla běhat. A jak moc se holčička snažila. Byla fakt šikovná!

Začali jsme trénovat střídání s druhým psem na dráze. I když běžela Mája první, i když druhá, tak obstála v obou situacích. V té druhé možná o něco lépe. Nedivím se jí. Taky by se mi nelíbilo, kdybych si běžela s míčkem k paničce a proti mně vystartoval cizí pes.

No a od jara prý máme počítat se závodama!

Co tu ti psi dělají? Tohle je můj cvičák! Moje tenisáky! Moje dráha! Jděte všichni pryč! Paničko, proč běhají a já ne? To není fér! Pusť mě na ně! Já jim všem ukážu, jak se to dělá! Prosím..

Kdyby mohla Mája mluvit, asi by mi něco takového říkala na dnešním tréninku flyballu. Aneb jak to vypadá, když pes nebyl měsíc na tréninku. To se nedá ani moc slovy popsat, to se musí vidět a zažít! Jakou radost měla, že jsme na cvičáku. Jak moc chtěla běhat. A jak moc se holčička snažila. Byla fakt šikovná!

Začali jsme trénovat střídání s druhým psem na dráze. I když běžela Mája první, i když druhá, tak obstála v obou situacích. V té druhé možná o něco lépe. Nedivím se jí. Taky by se mi nelíbilo, kdybych si běžela s míčkem k paničce a proti mně vystartoval cizí pes.

No a od jara prý máme počítat se závodama!

Trochu výcvikový víkend

Aby to nevypadalo, že jsme se zavrtaly do zimního, nebo zatím ještě podzimního, spánku, tak si říkám, že by to chtělo dát zas trochu vědět, jak si žijeme. No a žijeme si v rámci možností dobře.

S Chelsea chodíme stále ještě pravidelně každou neděli na cvičák. Výjimka bude následující dvě neděle, 7. října totiž máme krajskou výstavu s Májou a o týden později vyrážím na pár dní na dovolenou (aneb jak si z nepříjemností udělat věci příjemné? Nazvěte je tím, co máte rádi.) Na cvičák beru salám, aby měla holčička malá velkou motivaci se mnou spolupracovat. A docela to funguje, fakt se snaží! A už moc dobře chápe, když se blížíme ke cvičáku. Posledně mi už pár set metrů před cvičákem brala dráhu, že běží za kamarády. Tak jsem se jí musela schovat, jak na mě viděla, neměla důvod se vracet. Když jsem zmizla z obzoru, hned vystřelila hledat. Na cvičák mě doslova odtáhla, ale aspoň jsme mohly v praxi využít toho, jak nás Peťa Marečková v sobotu učila netahat na vodítku. Ale o tom až za chvíli. (…)

Aby to nevypadalo, že jsme se zavrtaly do zimního, nebo zatím ještě podzimního, spánku, tak si říkám, že by to chtělo dát zas trochu vědět, jak si žijeme. No a žijeme si v rámci možností dobře.

S Chelsea chodíme stále ještě pravidelně každou neděli na cvičák. Výjimka bude následující dvě neděle, 7. října totiž máme krajskou výstavu s Májou a o týden později vyrážím na pár dní na dovolenou (aneb jak si z nepříjemností udělat věci příjemné? Nazvěte je tím, co máte rádi.) Na cvičák beru salám, aby měla holčička malá velkou motivaci se mnou spolupracovat. A docela to funguje, fakt se snaží! A už moc dobře chápe, když se blížíme ke cvičáku. Posledně mi už pár set metrů před cvičákem brala dráhu, že běží za kamarády. Tak jsem se jí musela schovat, jak na mě viděla, neměla důvod se vracet. Když jsem zmizla z obzoru, hned vystřelila hledat. Na cvičák mě doslova odtáhla, ale aspoň jsme mohly v praxi využít toho, jak nás Peťa Marečková v sobotu učila netahat na vodítku. Ale o tom až za chvíli.

Přes týden jsem měla školu, v sobotu plánovaný seminář pozitivní motivace právě s Peťou. Rozhodla jsem se, že na seminář si vezmu i malou Chelsea, ať se taky holka pěkně učí! Takže jsem se v pondělí sebrala s oběma psy a s kennelou jsem vyrazila do Brna. Ještě, že nikde nepřestupuju, bych cestou musela buď zahodit kennelu nebo zabít psy, jinak by to asi šlehlo se mnou. No s trochou štěstí a pomoci Peti Pekárkové, jsme to nakonec zvládly a dostaly se v Brně na byt.

V pátek ráno nám začal ten výcvikový víkend. Zatím „pouhou hodinou“ agility, také s Peťou. (Přicházela jsem s tím, že trénink trvá hodinu, doma jsem zjistila, že jsme tam byly přes dvě hodiny!) Tam jsem s sebou brala jen Máju, Chelsinka má na to ještě času dost. I když, jak u kterého trenéra, zpětně mi bylo líto, že jsem jí nevzala s sebou. Máju jsme na tréninku trochu potrápily, ať holka přemýšlí a snaží se. To je snad jediný agility cvičák, co znám, kde se takhle se psy funguje. „Vydrž, ať to vymyslí“ jsem v pátek slýchala docela často. Protože když se něco nepovedlo napoprvé, hned jsem to vzdávala. Tedy ne, že bych se na to chtěla vykašlat, ale že jsem nezůstala stát, jak jsem měla a hned jsem se rovnala, že to prostě nevyšlo a zkusíme to znovu.

Ten den jsme toho moc nenaběhaly, vlastně já vůbec nic. Naopak jsem se učila vést psa v klidu, s tím, že si jen nakročím, otočím tělo apod. Teda povím vám, to je snad náročnější, než naučit se stíhat rychlou borderu. „Jak to stojíš? Kam ti směřují nohy? Kam to ukazuješ? Počkej na ní!“ .. aneb, důkaz toho, že chybu dělá vždycky psovod :D S tímhle tvrzením naprosto souhlasím, věřím, že kdyby si Máju vzal kdokoliv zkušenější, zaběhne s ní parkur o mnoho líp. Já se v tom musím naučit chodit a to bude ještě tvrdá dřina! .. Sakra já chci takové tréninky v Praze!!

V sobotu nás čekal již zmiňovaný seminář pozitivní motivace. Ráno nestíhačka, když už jsem stihla nějakou tramvaj, tak nás nevzali, takže jsem nestihla autobus. Když už jsem teda byla včas tam, kde jsem si myslela, že mám být a čekala na autobus, co jel o půl hodiny později, tak jsem v čas odjezdu zjistila, že z nějakého nepochopitelného důvodu vyjel z jakési uličky a mizí v dáli. Zavolala jsem si o rychlou pomoc a dostalo se mi vysvětlení, že autobus má objížďku a staví jinde. Prima, další půlhodina čekání na autobus.. Na seminář jsem dorazila s hodinovým zpožděním, ale byla jsem ráda, že vůbec!

Přišla jsem o pár slov z teorie, doufám, že o nic zásadního, co bych ještě nevěděla. Trochu jsem se bála, že když už nejsem ten „úplný začátečník“, že mě teorie bude nudit, že se na to nebudu soustředit nebo tak něco, ale obavy byly zbytečné. Peťa to vyprávěla tak, že nešlo neposlouchat. Doplňovala teorii vlastními příklady, kdy to aplikovala na svých psech, takže jsme hned věděli, co konkrétního si pod tím představit.

Po teoretické části se přešlo ke hře, zatím bez psů. Rozdělily jsme se do dvojic, kdy vždy jeden z nás hrál psovoda a druhý psa. Pes byl na chvíli vyslaný dostatečně daleko od zbytku skupiny, která pro něj vymyslela úkol. Pak se zavolal zpět a měl splnit to, co se po něm chtělo. Ovšem bez jakýchkoliv instrukcí. Jediná nápověda bylo klikání psovoda. Učily jsme se fungovat s klikrem. Zní to vcelku vtipně, jak učit se s tím fungovat, prostě krabička, kterou mačkám a vychází z toho „klik“. Ale ono to tak jednoduché taky není. Při této hře bylo moc hezky vidět, kdy klikáme pozdě, kdy brzy, kdy třeba zapomeneme kliknout úplně. A taky, jací jsou ti psi chudáci, když po nich pak něco chceme. Vůbec se nedivím, že to Máju tak nebavilo, když ani dnes neumím správně klikat. Možná proto klikr nepoužívám a radši si s ní „povídám“ :)

Po téhle hře přišlo na řadu praktické procvičování s pejsky. Peťa nám vysvětlovala a ukazovala různé hry, které se psy můžeme hrát. My jsme si je pak mohly následně vyzkoušet. Resp. některé jsme mohly, kdo chtěl, některé pak dělaly už všichni. Ono totiž třeba takové hry s klecí se moc nedaly nechat každému, když tam byli psi větší, než Ájky klícka. Ale Chelsinka se do ní ještě zvládla vměstnat a to vcelku rychle a bez problémů :) Však dneska se mi i povedlo docílit toho, že sama vlezla do zadní části boudy, už ne za pamlskem, ale nejdřív pes a pamlsek až následně jako odměna!

Závěrem, seminář byl super! Jsem moc ráda, že mi konečně někdo dokázal souhrnně vysvětlit, v čem která hra spočívá a k čemu to je dobré. Ukázat, jak ta která hra má vypadat a zodpovědět veškeré otazníky, které se mi kolem toho vznášely. Peti patří veliké díky! A budu doufat, že bude i nějaké pokračování, které se mi bude hodit i časově, ať toho můžeme dál využít.

Fotky ze semináře

V neděli jsme ráno opět vyrážely s Chelsea na cvičák, o tom už jsem se zmiňovala, není třeba opakovat. Kolem poledne jsme vyrážely ale na další. Konkrétně ke Kačce Lerlové na skokovou gymnastiku. Mája už to trochu zná, tak jsme byly dál potrénovat. Chelsea jela taky, ať se s překážkami trošku seznámí. Ještě je to malý prcek, tak neměla klasické skočky, jen takové.. jak to nazvat.. obloučky na zemi. Jak kdyby se mezi bočnice položil okap. Tak přes to „skákala“. Při přivolání to bylo super, to jí šlo moc pěkně! Ale vysílačku na hračku zatím ještě nemá, moc nechápe, že jako já neběžím s ní a posílám jí někam pryč. Takže s tím jsme trošku bojovaly. No aspoň vím, co doma trénovat.

No a dneska jsme byly s Májou zas po nějaké době na tréninku flyballu. A na ještě delší dobu je to náš poslední trénink. Teď jen doufám, že se ještě tenhle rok na trénink dostaneme.. Na tréninku nám bylo řečeno, že už nás tam nemají co učit. Takže příště už budeme trénovat s nějaký pejskem, co to umí a budeme učit střídačky! Dokonce Máju dneska pochválila i paní, která prý nemá vůbec ráda bordery, takže to je pro nás veliká čest! :) (škoda, že Katka nás včera na skokovce moc nepochválila, že Mája prý skáče jak na flyballu :D asi se bude muset nějak naučit, které překážky jsou k čemu)

Na jedné pacce si strhla drápek a tu druhou má zavázanou, aby to nevypadalo blbě

První červencový týden jsme po několika zajetých letech strávila jinde, než u mě bylo zvykem. A to na výcvikovém táboře Ambergold pořádaném ve Svojanově. Jde o tábor zaměřený především na psí sporty, tedy konkrétně ten první turnus, na kterém jsme byly. Zaujal mě už dávno dřív, a když jsem zjistila, že tam jezdí i Peťa s Casey, tak bylo jasně rozhodnuto, že letos jedeme s Májou taky. No a tím, že nám v průběhu června přibyl do smečky další člen, tak jsme malou vzaly rovnou s sebou na pořádnou socializaci. A jsem nesmírně ráda, že jsem jí vzala, protože jinak bych ji asi nikdy neviděla hrát si se štěnětem pyrenejáka, před kterým v jednu chvíli utíká a když zjistí, že nemá už kam utéct, tak se prostě obrátí a s ocáskem strachy staženým u břicha se postaví na zadní a skočí na pyrenejáčka. Od té doby už to byly kámoši. A nikde bych nesehnala tolik (pro Chelsu) cizích lidí, kteří by se o ní starali a zvykali ji na život psího mazlíčka. (…)

První červencový týden jsme po několika zajetých letech strávila jinde, než u mě bylo zvykem. A to na výcvikovém táboře Ambergold pořádaném ve Svojanově. Jde o tábor zaměřený především na psí sporty, tedy konkrétně ten první turnus, na kterém jsme byly. Zaujal mě už dávno dřív, a když jsem zjistila, že tam jezdí i Peťa s Casey, tak bylo jasně rozhodnuto, že letos jedeme s Májou taky. No a tím, že nám v průběhu června přibyl do smečky další člen, tak jsme malou vzaly rovnou s sebou na pořádnou socializaci. A jsem nesmírně ráda, že jsem jí vzala, protože jinak bych ji asi nikdy neviděla hrát si se štěnětem pyrenejáka, před kterým v jednu chvíli utíká a když zjistí, že nemá už kam utéct, tak se prostě obrátí a s ocáskem strachy staženým u břicha se postaví na zadní a skočí na pyrenejáčka. Od té doby už to byly kámoši. A nikde bych nesehnala tolik (pro Chelsu) cizích lidí, kteří by se o ní starali a zvykali ji na život psího mazlíčka.

Cesta tam

Že na Svojanově bude veselo, jsem se přesvědčila ještě před tím, než jsme vyrazily z domova. Lenka s psiskama pro mě přijela autem až k domu. My potřebovaly naložit věci, psi si chtěli hrát, tak jsme je mezitím vypustily na zahradu. Za chvíli se vrátila Quince, z které proudem tekla voda. Podle slov Lenky prý vodu nemá ráda, ale u nás očividně skončila v bazénu. Trošku nám tam shrnula nataženou plachtu, tak jsme to pak s Markem napravovali a do toho přiběhla Májka s míčkem. Míček hodila do bazénu na plachtu a Fleur šup za ním. Plachta šla samozřejmě pod tíhou psa hned pod hladinu a Mára poskytoval první pomoc, aby ji vytáhl zpátky ven. No pěkně nám to začínalo. :)

Cesta tam byla překvapivě klidná a rychlá. Na místě jsme vyřídily doplatky a Lenky ubytování, zavřely jsme tam všechny psy a vyrazily do Mohelnice pro Peťu a Casey. Trochu jsem se bála nechat štěně se třemi borderkami na jednom pokoji, ale vypadalo to, že to zvládly dobře. Najít v Mohelnici vlakové nádraží byl trošku oříšek, ale nakonec jsme to stihly dokonce i dřív, než Peti vlak.

V sobotu už ani nevím, co jsme po zbytek dne dělaly. Určitě jsme se byly koupat, Chelsinka poprvé plavala! Sama do vody vlézt ještě nechce, ale odnést se tam v klidu nechala a kupodivu jí nešlo o to, dostat se co nejdříve na břeh, ale dostat se za paničkou, která jí volá někde „z prostřed“ rybníka. Po koupání Čičina trochu nedobrovolně zalezla do klece, kde během chvilky usnula a vůbec jí nevadilo, že je tam sama zavřená. A vůbec mě překvapila, doma to byly hysterické záchvaty, když zjistila, že je zavřená v kennelce a tady spala v kleci každou chvíli a především každou noc tam byla úplně sama a nikdo jí nechyběl.

Výcvik

V neděli nám ráno začínal s Májou výcvik. Nejdřív jsem byla ráda, že to nemám jak Peťa (první cvičení v 6 ráno), ale že můžu spát až do snídaně a po snídani hurá na agility. Z agi rovnou na vystavování, kde jsem si prostřídala oba dva psy a pak byl tak akorát čas na oběd. Jenže od dalšího dne začaly tréninky flyballu a tak jsem po zbytek týdne vstávala v 6 hodin, abychom zvládaly být v 6:30 už na place. A Peťa? Každé ráno típla budík a já jí pak tahala ze spacáku na snídani.

Po obědě jsme měly už větší volno, čekala nás chvilka poslušnosti a pak vlastně až po večeři agility. Takže odpoledne jsme využívaly tak různě ke koupání v rybníce, nějakému tomu povídání a víc nevím, asi mám výpadky paměti z únavy.

Večer či noc

Večery jsme často trávily nějakou přednáškou, jednou to bylo o flyballu, po zbytek o výstavách, a pak taky v restauraci, poháry, palačinky, točená limonáda a dost divná obsluha. Že se divně tvářili, to bych ještě zvládla, ale když nám každou chvíli (a postupem týdne čím dál víc) nosili jiná jídla, než byla objednaná, to mě fakt bavilo. No a při posledním večeru, to snad ani nedokážu slovy popsat.. „no ale ten přírodní řízek měl být s hranolkama a ten druhý s kroketama“ „aha“ .. o 2 minuty později přinesli hromadu hranolek s miniaturním řízkem a obr řízek s pár kroketama, prostě jedna z těch porcí měla být dětská. V tu chvíli těžko říct, jestli je to k smíchu nebo spíš k pláči, takže jsme brečeli smíchy.

Bydlení ve stanu? Pohodička! Místa spoustu, nechutné vedro, všude hromada bordelu, symbióza s mravencema, jednu noc teda kousali, ale pak pochopili, že kdo si kousne, ten umře a přestali s tím. Nějaké jsem si dovezla i domů! Tři bouřky během jednoho týdne, při spaní pod stanem, opravdu dobrá (a snad i trochu účinná) terapie pro člověka, co se bouřky bojí. První noc jsme teda strachy usnout nemohly. Teda strach byl spíš z toho, jestli nám vydrží stan, jestli ho to neodfoukne a tak. Z vedlejší chatky přišly dvě paní, že prý jestli nechceme jít spát radši k nim. Říkám Peti, že si myslím, že to stan vydrží, ale kdyby náhodou ne, tak jsme právě přišly o možnost spát v suchu. Tak jsme nabídku raději přijaly a odstěhovaly se s pejsky do chatičky. Asi jsem se vyspala líp, jak ve stanu, ale přesto jsem asi 2x za noc kontrolovala, jestli máme stan. A hlavně jsem spala na posteli max 90 cm široké a víc jak metr nad zemí i s Májou. Naštěstí jsme holky šikovné a dokážeme se uskromnit. A jak už máme nacvičeno spát v jednom spacáku, tak jsme se zvládaly občas v noci i převalit na druhý bok. Jen se to musí sesynchronizovat, jinak bychom skončily asi na zemi.

Druhou bouřku jsem vnímala ze začátku. Řekla jsem Peti, že když to stan vydržel jednou, vydrží to i podruhé a že ať jde spát, kam chce, ale já spím v něm. Otočila jsem se a do 5 minut jsem ani nevěděla, že nějaká bouřka je. Akorát ráno jsem měla trochu nepříjemné zjištění, když jsem viděla, co náš stan, ukotvený k plotu, s tím plotem provedl. Ale nikdo si nestěžoval, tak snad nám to prošlo. S poslední bouřkou to bylo z mé strany dost podobné, usnula jsem během chvíle, přestala jsem řešit, co se venku děje a bylo. Akorát ráno jsme zjistily, že nám stan trochu promokl :D Resp. všechno, co bylo v předsíňce, bylo durch.

A co psi a bouřka? Z mého pohledu dobré, Peťa tvrdí, že prý občas nadskakovali při hřmění. Teda ty černobílé. U Chelsinky moc nevíme, ale vzhledem k tomu, že jsme o ní celé noci nevěděly, tak to asi taky dobře zvládala. Během jedné té bouřky jsem se na ní občas mrkla a vypadala, že taky o okolním světě nic neví a je zabořená jen v tom svém snovém.

Premiéry

Krom aktivit, které jsme cvičily pravidelně a které Mája už zná, jako např. cvičení poslušnosti, agility a i to vystavování, jsme zkusily i něco nového. Jedna z těchto věcí byl flyball, který Máje šel, jak kdyby už to znala. No jestli se nepletu, tak prý Cassinka, když čekala malé, tak si flyball zaběhla, tak asi víme, odkud vítr vane. No prostě super, Mája šikovná, mě to bavilo. A jakože mě to muselo asi hodně bavit, když jsem kvůli tomu vylezla v 6 ráno z postele, to mě moc věcí nedonutí. Takže v tréninkách budeme určitě dál pokračovat!

Pak jsme si také vyzkoušely coursing. Dlouho už jsme plánovaly na něj jít, ale něco nám to vždycky překazilo. Tak na Svojanově to byla právě jedna z premiér. Nemám k tomu asi co dodat, prostě Májka, všechno jí baví a všechno jde :) Vyrazila za střapcem okamžitě, akorát na konci vypadala, že spíš chce běžet společně s ním, než ho dohonit a chytit. Tak jsem jí na konci musela trochu povzbudit, ať drží. Ale při druhém běhu už by to možná ani nebylo potřeba.

No a obrany. Dlouho očekávané, každý nás k nim překecává a tak. No, co k tomu říct moc nevím. Mája vypadala, že jí to fakt baví. Však kdo jí zná, tak ví, že přetahování o hračky má ráda. Ale co byl trošku zádrhel, tak Mája se zakousla, ale nervala se o to, netahala. Prý na tom máme zapracovat, tak se budeme snažit.

A Chelsea? Zkoušely jsme spolu vystavování, ať si s tím prckem poradím, pokud vyrazíme na nějakou tu výstavu v blízké době. Bylo to fajn, byl to čas vyhraněný pro nás dvě. Ale teda je to klíště malé, a pokud se zrovna nevěší na Májku, tak se sápe na mě. Je to super, jsem ráda, že si mě tak hlídá, ale třeba přivolání se pak trénuje hůř. Vystavování štěňátek totiž spočívalo spíš v tom, naučit je motivovat, hrát si, přivolávat si je. Párkrát jsme zkoušeli proběhnout se jak kdyby ve výstavním kruhu. Za to jsme dostávaly s malou neustále pochvaly, protože ona běhá fakt luxusně, u nohy, kouká na mě, má to v sobě prostě, já jí to nikdy učit nemusela :)

Pak ještě Číča zkusila coursing. Jen jeden kratičký běh, ale prý byla Petina vlající sukně zajímavější, než nějaký střapec válející se na zemi, to je nuda. Takže to tak nadějně nevypadalo, ale až trošku povyroste, tak věřím, že jí to taky zaujme.

A ještě jsme ve volných chvílích zkoušely s maličkou shaping. Naučila se podávat packu a pak mi ji pořád dávala, i když jsem po ní chtěla něco jiného :D Dotýkat se čumáčkem ruky taky umí a Peťa ji má teď dva týdny na hlídání, tak se určitě ještě něco nového přiučí.

Závěrečné závody

Na konci tábora se pořádalo pár závodů – flyball, coursing, agility, frisbee a výstava. S Májou jsem se účastnila výstavy, kde jsme nakonec skončily, protože neumím chodit rovně. Ale jinak byla Mája super, spolupracovala a vůbec jí to šlo moc pěkně. Distančky na frisbee jsme si šly taky zaházet, naházely jsme prý 9 bodů, takže na umístění to nebylo, ale radost z toho Májka měla, protože celý týden jsme disky skoro nevytáhly. Coursing jsme si šly taky zaběhat, ale tam pro jistotu ani nevíme, jak jsme na tom byly. Agility jsme se účastnily mezi mírně pokročilými. Běhaly jsme tedy jeden jumping, jelikož většina pokročilých zónovky a slalom ještě nemá, tak to byl právě jen jeden běh bez toho. Skončily jsme na 9. místě z 23 závodících týmů (všech velikostních kategorií dohromady). Medaili jsme si ale odvezli i za takovéto umístění! Druhou medaili jsme si odvezli společně s Flynnem za soutěž dvojic ve flyballu. Tam jsme se s naším týmem „Černobílá šmouha“ umístili na 1. místě v začátečnících. Juchuu!!

S Chelsinkou jsme si šly zkusit poslední vystavování, kde byla jen prohlídka štěňátek, nešlo o žádné umístění. A pak právě ten coursing, který ač běžela poprvé v životě, tak rovnou jako závod v kategorii štěňátek. Tím, že jí víc zajímaly jiné věci, tak se umístila „až“ na druhém místě (ze dvou psů ;)), takže spíše za snahu takového prcka si zasloužila také medaili!

Týden utekl jako voda..

.. poznaly jsme „pár“ nových lidí stejně praštěných jako jsme my. Občas teda nás s Peťou moc nechápali, ale brzy si zvykli. Každý hrozně obdivoval Chelsinku, jak je krásná a roztomilá, až z toho Mája byla smutná a musela se vnucovat, že jako tu je taky a že je taky přeci krásná a najednou to nikdo nevidí. Takže jsme musela občas brát někam i Máju samotnou, ať si tu svou slávu užije i ona!

Mým psům se nic nestalo, jen Májka jedno ráno zvracela, možná z vedra, možná z hladu, kdo ví. Každopádně za pár minut byla dobrá, celé dopoledne dostala odpočinek a odpoledne už zase lítala s radostí po parkuru. Panička na tom byla trochu hůř. Zase se ozvalo bolavé zápěstí po zlomenině, takže po večerech tajně brečím bolestí do polštáře. A mimo to se Májce zas nějak nelíbilo, jak já běhám na agility a kousla mě do stehna. Krásnou modřinu tam po ní mám. Cassinka se nám ale trochu poranila. Strhla si drápek a když ji to Peťa zavázala, tak z toho chudinka začala hrozně kulhat. Pak dostala obvaz i na druhou packu, ať si nestrhne ještě tu, tak jsem všude říkala, že to nosí proto, aby nevypadala s jednou packou zavázanou blbě :)

Po týdnu plném psů a psů a zase psů jsem se měla vrátit zpět do reality a odjet na další tábor, tentokrát dětský. Původní plán byl, že pojedeme s Lenkou zpět, tak jak jsme jely na Svojanov. Jenže Lenka chtěla odjet už brzy ráno a já chtěla zůstat dýl, na vyhlášení. Takže když jsme domluvily někoho, kdo nám odveze klec a kennelu do Brna, tak jsem se definitivně rozhodla, že brzy ráno nikam nejedu a do Prahy se nějak dostanu vlakem.

Což o to, cesta z Mohelnice do Prahy není problém, jede tam rychlík, bez přestupu a časově stejně jak vlak na trase Praha – Brno. Akorát jak se dostat do Mohelnice? Auto-rozvozy nám všechny krachly a tak nám nezbývalo, než se spolehnout na linkovou dopravu a jet do Mohelnice autobusem. Jenže vlak nám měl jet v 16:28 a bus od Svojanova až v 16:25. Což je sice dřív, ale teleport ten řidič u sebe asi nemá, takže nestíháme. Naštěstí vlak jede ještě o dvě hodiny později, takže dobré. Jen teda budeme v Mohelnici 2 hoďky čekat, ale to se zvládne. Nakonec jsme čekaly jen půl hodiny, nechápu, kam se ten čas ztratil.

Seděly jsme takhle před restauračkou na zahrádce, pijeme malinovku, já jím své poslední letošní Svojanovské palačinky, Peťa právě dostává kuřecí řízek a hranolky a pouští se do jídla. V tom zmerčím, že kolem autobusu se motá pán, co by mohl být řidičem. Koukám na mobil 16:23. Ups. „Peti, asi tak za 2 minuty nám jede autobus“ Reakce byla  něco mezi zaražením, smíchem a cosi jako „to je dobrý“ :D Tak jsme se obrátily na pana řidiče, že jestli jede do Mohelnice nějaký další bus ještě. „Jo jede, zítra“ Aha, zrada. Co se odehrálo v následujících dvou minutách nechápu – zaplatit, zabalit jídlo, naložit batohy, pochytat psy, naložit psy.. Kupujeme jízdenky, vypadá to, že jsme všechno zvládly. Omyl! „Slečno, slečno, zapomněla jste ten řízek“ „Cože?“ A v tom zbystřím, že k autobusu běží servírka s balíčkem v ruce. Aha, Peti oběd, no hlavně, že jsem ho zaplatila, ale nechala bych jim ho tam :D

Sedíme v autobusu, jedeme směr Mohelnice, vypadá to, že všechno zvládáme. Akorát jsme nějak nečekaly, že přes Mohelnici půjdeme asi hodinu pěšky z autobusového nádraží na vlakové. To jako je fakt možné, že někde mají autobusové a vlakové nádraží tak daleko od sebe?? Doteď tomu nemůžu uvěřit. A ne, fakt jsme nikde nebloudily!

Na nádraží jsme teda nakonec došly, naštěstí ještě před odjezdem vlaku směrem na Prahu, takže to bylo vcelku fajn. Akorát nás málem odstřelil projíždějící vlak. Takový nával vzduchu, normálně jsem měla pocit, že to odstřelí i tu budku, ve které jsme seděly.. aneb, Regio jet vyrazil na dráhu!

A pak už přišla jenom Česká Třebová, kdy jsme ve vlaku s Májou osiřely. Peťa s Casey i s Chelsinkou nás opustily, přestupovaly na vlak směr Brno. Tak jsem tam tak vykoukla z vlaku a bylo mi nějak smutno..

Naše fotky ze Svojanova
Fotky od Peti Ondráčkové, první část (psí sporty) od Marký Šimkové a druhá část (volný čas) taktéž od ní.
Článek o Svojanově od Peti.

Video snad taky nějaké bude.. však to znáte, kdo si počká.. ;)

Intenzivka agility u Vakoničů

O víkendu jsme si s Májou vyrazily na naší první intenzivku agility. Pár dní před víkendem jsem tam vůbec nechtěla. Dostaly jsme se tam tak trochu z protekce. Že prý by to mělo být pro pokročilejší týmy, kteří už zvládají parkury. My tam šly s tím, že ještě nemáme zóny ani slalom. Tak prý jestli zvládneme zaběhnout aspoň 10 překážek, tak tam můžeme. No občas to bylo zlé, ale občas těch 10 zvládáme :) (…)

O víkendu jsme si s Májou vyrazily na naší první intenzivku agility. Pár dní před víkendem jsem tam vůbec nechtěla. Dostaly jsme se tam tak trochu z protekce. Že prý by to mělo být pro pokročilejší týmy, kteří už zvládají parkury. My tam šly s tím, že ještě nemáme zóny ani slalom. Tak prý jestli zvládneme zaběhnout aspoň 10 překážek, tak tam můžeme. No občas to bylo zlé, ale občas těch 10 zvládáme :)

V sobotu ráno jsme vyrazily na cvičák ještě společně se Zdenkou a Nexou. Sice jsme měly popis cesty od zastávky ke cvičáku, ale nějak to nebylo úplně šikovné. Po schodech nahoru, to jsme zvládly samy. Pak z kopce dolů jsme zvládly na podruhé (ze dvou možností). Pak cosi o nových barákách, ty byly všude kolem. Nebo spíš možná nově zrekonstruované, ale kdo už to má rozlišovat. Tak jsme si trochu prošly kus Brna, pak si zavolaly o pomoc a konečně dorazily na cvičák.

Cvičák parádní, i nějaké to zázemí bylo, občerstvení k dispozici, všechno super. Prostor, kde se cvičí oddělený plotem od dalšího prostranství, to mě hodně potěšilo. Akorát trocha stínu nám chybělo. Během dopoledne ještě nějaký byl, ale od oběda dál už byl jediný kousek stínu na parkuru pod áčkem. Sluníčko se po těch posledních týdnech opravdu hodilo, ale na intenzivku taková vedra nejsou úplně ideální.

Usídlily jsme kennelku do stínu, rozkoukaly se a už si nás vzala na starost Martina s Pavlem. Rozdělili si nás podle skupin, v tu chvíli jsem zjistila, že jsou tam i jiní, kteří ještě nezávodí, tak jsem si říkala, že tam třeba budou i začátečníci jako my, že to bude v pohodě. Dopoledne jsme měly strávit u Martiny a odpoledne pak u Pavla.

Ještě než jsme se po skupinkách rozešli na parkury, tak nám zdůraznili, jak je důležité rozcvičit nejen psy, ale i sebe. Takže jsme si s Pavlem zaběhli dvě kolečka kolem cvičáku (není úplně malý) a pak nějaké to protažení. Pak už si nás vzala Martina, zavedla k překážkám a začali jsme s agility. Nejprv rozhovor, že prý kdo co umíme. Na mě došla řada jako poslední, tak jsem se trochu styděla, že všichni všechno umí a my pořád jen ty skočky a tunely. Naštěstí mě Martina vzala tak, jak to je a neměla žádný problém s tím, že začínáme!

První parkur a prý „vymyslete si dva způsoby, jak to zaběhnout a pak to poběžíte“. Ehm. Já byla ráda, že vymyslím jeden. Nekoukat po ostatních se v tu chvíli nedalo a nechala jsem si trošku pomoct. Každý jsme si ten parkur dvakrát zaběhli a pak jsme řešili, co nám dělalo problémy a jak by bylo lepší řešit některé úseky. Nejdřív teoreticky a s nácvikem bez psů, poté i s pejsky. No až jsem se divila, že jsme zas tak marné nebyly.

Dopoledne u Martiny jsme běhaly snad samé námi známé věci. Ne že bychom už všechno z toho uměly, to ani náhodou, ale že už jsem se s tím aspoň někdy setkala i s Májou na parkuru. Ke konci dopoledního bloku už byli psi unaveni, tak jsme běhali sami. Jeden parkur, nejprve v rychlosti tak, jak bychom vedli psa (asi 3x). Pak přes překážky tak, jak by trasu běžel pes (taky 3x), jen prolézat tunelem nás nikdo nenutil.

Odpoledne jsme šly k Pavlovi. Hned v prvním parkuru jsme se úplně zamotaly, tak jsem se děsila, co nás ještě čeká. Naštěstí jsme si během dalších pár běhů napravily pověst a u poslední sekvence, se kterou jsme bojovaly fakt dlouho, nám i řekl, že na to máme (!) :) U Pavla jsem se setkala s pár věcmi, které pro mě byly úplnou novinkou.  Taková zvláštní esíčka to byla, že to ani popsat neumím. Každopádně ten jeden fígl jsme zvládly poměrně rychle a ten druhý pořád ne a ne zaběhnout :D Až se k nám někdy dostanou videa, tak možná i uvidíte, o čem mluvím.

Mimo toho, že jsme večer ze cvičáku odcházely poměrně dost fyzicky i psychicky unavené, tak jsem ještě rudá jak rak. Pěkně to pálí, až jsem měla pocit, že ani spát nebudu. A pomyšlení, že druhý den vstáváme už v šest, abychom v 8 mohly začít běhat, mě děsilo ještě víc než ta rudá záda.

Druhý den ráno jsem tramvaj skoro nestíhaly. Pak nás odchytila paní revizorka (holky bez lístků), tak nás zdržela ještě ta. Aspoň, že měla ráda psy a tak to mají jen za 50,- (které jim ještě ke všemu musím zaplatit já). Nakonec jsme zvládly dorazit i na ten cvičák, kupodivu ani ne moc pozdě. Dostaly jsme super buchtu na přivítanou a šup na rozběhání. Tentokrát už moje tělo bylo moc zničené a po prvním kolečku jsme to vzdaly. Rozcvička proběhla a hurá na parkury.

Dopoledne opět nejprve k Martině. Teď už jsme zkoušely spoustu věcí, které jsme s Májou neměly tu čest dříve poznat. Těžko se to vysvětluje, asi ty parkury překreslím. Každopádně naše zádrhely? Vběhnout do tunelu, který má vstupní díru směrem ode mě (nevím jestli to je k pochopení, ale snad jo :D). Zajímavé bylo, že na jednu stranu jí to problém moc nedělalo, ale na druhou stranu tam prostě nevlezla. Budeme muset trénovat. Pak vlásenka, tři skočky vedle sebe a všechny brát outem. No, jeden out relativně zvládneme, dva se nám taky povedly, ale tři prostě ne. No a to poslední esičko nevím jak nazvat, ale bude to asi moje noční můra :D To už i ty vysílačky na skočku máme lepší. A kdo ví, jak jsme s tím bojovaly, tak mu musí být jasné, že tohle bude fakt problém.

Mája už byla unavená, bylo to na ní dost znát. Zrovna nejlíp mě nevnímala, utíkala, že si chce hrát s pejsky, co běhají na vedlejším parkuru. Když jí přišlo, že mi něco nejde a že jí nebaví se to se mnou učit, tak mě štípala (nohy mám plné modřin, jak kdyby mě doma týrali!). Občas si na mě i zaštěkala, ale štípání je prý mnohem lepší.

Odpoledne jsme se opět prohodili s druhou skupinkou a šli k Pavlovi. S Májou už jsme si zaběhly jen pár parkurů, protože na ní bylo vidět, že už je hotová a nechce se jí. Ona běhá pořád, protože ví, že dostane na konci tu hračku. Ale už mě moc neregistrovala, hledala si zábavu jinde. Byla už moc rozjívená. Nechtěla jsem jí zničit, tak šla do kennely odpočívat a já si běhala po parkuru sama.

Přesvědčila jsem se, že bez pořádného prohlídnutí parkur nezaběhnu. Pes možná v klidu, ale já fakt ne. Jeden parkur jsme si zaběhli klasicky, s prohlídkou, jeden po druhém. Pak všichni čelem zad a jeden po druhém bude chodit běhat ten samý parkur, ale od konce. Ostatní se nesmí ani dívat, takže žádné učení se, prostě pěkně na ostro. Tou dobou jsem akorát odložila Máju, takže jedním směrem jsem to běžela s ní a zpátky už bez ní. Jednou jsem se tam úplně zamotala, že jsem svého pomyslného psa navedla na skočku špatnou stranou a podruhé jsem se zamotala, když jsem si pozdě uvědomila, že potřebuju otočku a přehodit si psa na druhou stranu. No bylo to opravdu vtipné.

Zbytek dne už Mája ležela a já jen koukala na ostatní a procházela si parkury při prohlídce. Na jednu stranu mě to hrozně mrzelo a při některých věcech jsem měla choutky ji vzít z té kennely ať si jdeme zaběhat, že zrovna tohle bych s ní chtěla zkusit. Nakonec jsem si ale vždycky řekla, že ne, že je prcek malá vyřízená a ať pěkně odpočívá. Ale běhat to bez psa fakt není ono. Teda dobrý trénink, zvlášť na nové věci se to hodí, ale když si to hned potom nezaběhne člověk se psem, tak si to zrovna moc nepamatuje.

Víkend utekl jako voda a až na to vražedné počasí to bylo parádní. Kam se hrabou tréninky, nejradši bych jezdila jen na intenzivky. Za ten den se toho stihne o tolik víc, než za tu jednu hodinu. Ještě pár skoček domů by to chtělo, ať můžeme pořádně trénovat kdykoliv se nám zachce.

Na focení jsem já čas ani myšlenky neměla, tak se toho ujala Peťa Pekárková, když se na nás přišla podívat. Fotky najdete u Peti na rajčeti. Na krátký video sestřih můžete mrknout na streamu.

Dogfrisbee víkend

Před nějakou dobou jsem se (už ani nevím od koho) dozvěděla, že se plánuje víkendový dogfrisbee seminář v Petrovicích u Sedlčan. Konečně něco poblíž Prahy a ne Olomouce, tak jsem si říkala, že by bylo fajn toho využít. Rozeslala jsem tou dobou informace o semináři všemi směry a kupodivu se pár mých známých chytlo a že pojedou taky. V tu chvíli už bylo jasno, že jedeme a tak jsme se přihlásili. Já s Májou a i Marek na házení bez psa.

Během vycházek v Praze ve Hvězdě jsme poznali Verču Makovskou, která byla jednou z instruktorek na tomto semináři. Na vycházce nám tenkrát řekla „to já vás mít nebudu, já budu mít začátečníky“. Tak jsem ji utvrdila, že jsme právě začátečníci a ať s námi počítá. No a jak to nakonec asi dopadlo? Skončily jsme s Májou ve skupině u Verči :) Další instruktorky na víkendu byly Lucka Plevová a Helča Hofmanová, které jsem do té doby osobně neznala, jen jsem tušila, že někdo takový dělá frisbee. (…)

Před nějakou dobou jsem se (už ani nevím od koho) dozvěděla, že se plánuje víkendový dogfrisbee seminář v Petrovicích u Sedlčan. Konečně něco poblíž Prahy a ne Olomouce, tak jsem si říkala, že by bylo fajn toho využít. Rozeslala jsem tou dobou informace o semináři všemi směry a kupodivu se pár mých známých chytlo a že pojedou taky. V tu chvíli už bylo jasno, že jedeme a tak jsme se přihlásili. Já s Májou a i Marek na házení bez psa.

Během vycházek v Praze ve Hvězdě jsme poznali Verču Makovskou, která byla jednou z instruktorek na tomto semináři. Na vycházce nám tenkrát řekla „to já vás mít nebudu, já budu mít začátečníky“. Tak jsem ji utvrdila, že jsme právě začátečníci a ať s námi počítá. No a jak to nakonec asi dopadlo? Skončily jsme s Májou ve skupině u Verči :) Další instruktorky na víkendu byly Lucka Plevová a Helča Hofmanová, které jsem do té doby osobně neznala, jen jsem tušila, že někdo takový dělá frisbee.

Na víkend jsme nakonec vyráželi v sestavě: Já s Májou, Martina s Kessi, Hanka s Ernym a Ginnou, Lenka s Fleur a Quince, Iveta s Ashanti a Bery a Lucka s půjčeným Barnym. Marek musel na víkend do práce, tak jsme s Májou osiřely. V pátek odpoledne jsme vyráželi. Na seminář nás vezl můj táta a pobrali jsme ještě Hanku s psisky. Cesta tam byla opravdu zajímavá, trochu jsem se bála, jestli s námi bude Hanka chtít jet i domů. Že jsme trochu zabloudili, s tím se dalo počítat. Táta si totiž nějak zapomněl vzít mapu a moc mu nevadilo, že jede někam, kde to vůbec nezná. To by nebyla zas taková katastrofa. Jenže když už jsme se našli, resp. když jsme (s pomocí místních) narazili na první ukazatel směr Petrovice, který tvrdil, že to je ještě 16 km a já řekla tátovi, že na to má 20 minut, tak to vzal opravdu vážně. Mezi vesničkami serpentýny jak v horách a táta se s tím opravdu nepáral. Takže jsme tam lítali ze strany na stranu. Erny s Ginnou byli v klecích a Mája na sedadle vedle nás. Tak na mě chudinka koukala, jako co je, co se děje, proč to s ní tak hází. Ale překvapivě jsme dorazili na místo, včas a v pořádku.

V pátek večer se zatím žádný program nekonal. Postavily jsme stany, nechaly psiska vyběhat a na grilu si udělaly večeři. Ta naše skupinka si udělala po grilování malý ohníček na grilu a seděly jsme tam ještě pár hodin a kecaly. Ostatní už třeba kolem 9. hodiny večer zalezli do stanů a asi šli spát. Na jednu stranu jsme moc nechápali, jak to dělají, že jdou spát, na druhou stranu to možná byl dobrý nápad. Mnoho z nich rozhodně nebylo na semináři poprvé a tak asi tušili, že druhý den bude trochu náročnější. Ani už nevím, kdy jsme šly spát my, ale asi tak kolem půl dvanácté.

Na noc jsme dostaly do stanu Ginnu, aby nám nebylo smutno, když jsme tak osiřely :) Pro upřesnění, kdo nezná, tak Ginna je belgický ovčák, tak si jí poslední dobou užívám, co to jde. No a proto jsem si ji taky půjčila na noc k sobě. Zalezli jsme do stanu, Mája si lehla, že teda jdeme spát a Ginna tam pořád chodila a čmuchala, jak se má ze stanu dostat ven za paničkou. Když ale panička ve vedlejším stanu ztichla, tak to přestala řešit, lehla si mi k nohám a šla taky spát.

Celá noc probíhala v klidu, holky byly hodné, jen nevydržely spát na jednom místě. Kolem asi čtvrté hodiny ráno se ke mně přitulila Mája, studená jak kostka ledu a celá se klepala. Tak jsem rozepla spacák a vzala si ji k sobě. Schoulila se do klubíčka, tak jsem spacák už nedopla, ale hřály jsme se navzájem a tak nám bylo dobře. Když se už Mája zahřála, začala se natahovat a spacák šel dopnout. Ze spacáku koukala jen moje hlava a Májky čumáček. Tak jsme spolu spaly až do rána :)

Ráno na osmou hodinu nástup na hřišti a dozvíme se co bude dál. Takže na osmou už být ready, po snídani, pejsci vyvenčení a uložení v kennelách. Nejprve jsme vyřešili věci jako doplatky, nákup disků, objednání večeře a nějaké to oficiální přivítání a upřesnění, co nás čeká. Pak jsme si začali ve dvojicích házet s tím, že holky kolem nás chodily a koukaly, kdo co umíme a neumíme. Poté jsme si přivedli pejsky a ukázaly, jak si s nimi házíme, jak pejsek spolupracuje, jak.. prostě jednoduše, jak to vypadá, když si vezmeme disk a jdeme si hrát. Pak si nás rozdělily do třech skupin, vysvětlily nám jak správně házet backhand, forhand a cosi, čemu se říká kuře.

V těch menších skupinkách jsme si zase házeli ve dvojicích a trénovali tyto tři hody a Verča (u které jsem byla já) nám radila, co děláme špatně, jak to líp chytit, jak to líp hodit, na co si dát pozor atd. Když nám to šlo, tak nám přidala další hod (upside down), ať můžeme trénovat i to a pak různě ať se otáčíme, házíme to pod nohou apod. Po chvíli nás vzala a vysvětlila nám, jak házet floater. Postavila nám tam židli a jeden po druhém jsme házeli. Pak zase zpátky do dvojic, jeden to chytal do ruky, jak kdyby to byla psí tlama druhý se musel co nejlépe trefit. A jestli se nepletu, tak tím pro nás končil dopolední program.

Možná před obědem, možná až po něm, jsme si na hřišti ještě házeli s pár lidmi v kruhu. Byla tam s námi Lucka, takže nás i opravovala a sama házela kde co. Snažila jsem se občas něco napodobit, občas jsem se u toho málem zabila, ale byla aspoň sranda a já měla motivaci se něco učit. Konečně jsem totiž byla mezi lidma, kde jsou i začátečníci a nebyla jsem tam jediná, kdo kazí hody. Tak jsem se aspoň necítila jak debil, že jim to vlastně kazím, když se snažím učit něco nového.

Odpoledne jsme si vzali pejsky a šli jsme procvičovat to, co jsme se naučili dopoledne i se psy. Mája byla šikovná, jenom hrozně hrr do všeho. A když je hrr Mája, tak já jsem z toho taky taková zbrklá, tak to občas prý vypadalo hodně vtipně :D Ale když se obě uklidníme, já v klidu hodím disk a Mája se soustředí na jeho chycení, tak to je parádní. Verča se nás parádně ujala a vlastně nám vymyslela kus sestavy :)

Druhou část odpoledne jsme strávili cvičením na gymballech. Nejprve nám holky pověděly, co se dá s pejsky na míčích dělat, jak s malými štěňátky, tak s dospělým psem, jak se dá cvičit s pejskem s dysplazií atd. Pak se tak rozmístily po hřišti i s míči a my si mohli ozkoušet, co jsme chtěli. Mája už zná čočku, tak jsme šly nejprv za Verčou na velký míč, resp. takový ten dvojmíč (prostě ten šišatý, co neutíká na všechny strany). Mája bez rozmýšlení vyskočila nahoru, tam se teda trochu zarazila, že to prý není úplně jednoduché se tam udržet, ale rychle na to přišla a paráda. Sedni, vstaň, packy podala (přední) a i pohyb míče zvládla. Víc jsme toho nechaly a šly se trošku projít, ať se svaly zase uklidní. Pak jsme zamířily na známou čočku. Udržet se na tom je horší jak na míči, klepaly se jí všechny čtyři packy a chvíli trvalo, než si je usměrnila. Pak už to bylo super a zvládala mi na tom i prosit. Zase krátká procházka a pak jsme využily menší oválný míč, který už jsem si zvládla udržet sama. Mája mi na něm dělala otočky na obě strany, podávala už všechny čtyři packy, no super to bylo! Ještě jsem jí během odpoledne vzala na ten klasický míč, ať ho také pozná. Trochu jsem měla problém ho udržet, jak mi na něj skočila prvně, ale pak už to bylo dobré. Víc jsem po ní nechtěla, dala jsem jí odpočívat. Půjčila jsem si malé štěně (Quince) a šla jsem na čočku s ní. Nic náročného, jen ať si na ni vyleze. Předními packami naprosto v pohodě, ale než by tam dala ty zadní, tak ze sebe raděj udělala 2 metry dlouhého psa :D Nakonec jsme ale i ty zadní zvládly a víc jsem ji taky nechala.

Po večeři jsme koukali na video freestyle ze závodů z Ameriky. Pár jsem jich zvládala vnímat, ale pak už se mi zavíraly oči a nešlo to udržet. Takže se omlouvám, pokud někomu vadilo, že jsem tam pořád něco kecala, ale byla to jediná možnost, jak udržet oči otevřené. Za celý ten den jsem byla dost zničená a už jsem se fakt těšila, až se vyspím. Máje jsem dala ve stanu jednu deku na zem, druhou jsem hodila přes ní a šly jsme spát. Tentokrát o nějakou tu hodinku dřív než v pátek. V noci jsem se párkrát vzbudila, Máju zase přikryla, ale časem jsem zjistila, že se tváří spokojeně, neklepe se a studená taky není, tak už jsem jí nechala bez deky. Ráno zase brzké vstávání, protože kolem pořád někdo coural a Máju to nenechalo v klidu.

V neděli dopoledne jsme se chvíli rozházeli ještě bez psů a pak jsme si každý přivedli pejska a řešili jsme, jaké máme problémy, s čím potřebujeme poradit, pomoci nebo co nového se chceme naučit a nevíme jak na to. Vždy jeden tým cvičil a zbytek se koukal a poslouchal rady, jaké dostávají, protože se často více lidí potýká se stejným problémem. Po obědě jsme si poslechli něco k pravidlům jednotlivých frisbee disciplín a odpoledne začaly ukázky pro veřejnost. Spočívalo to vlastně v tom, že my, účastníci semináře, jsme měli závody v mini distance a abychom se tam cítili jako na opravdových závodech, tak jsme to měli i s diváky. Po skončení závodů (kde jsme s Májou měly slovy jeden chycený disk, teda aspoň myslím) byla ukázka freestyle a pak ještě, jak se cvičí s malými štěňátky.

Po skončení programu jsem měli vyhodnocení soutěže, kdy první tři místa dostali diplom a nějakou výhru. Všichni účastníci semináře dostali nějakou mňamku pro pejska, udělali jsme společnou fotku, rozloučili se a vyrazili sbalit stany a odjet domů. Táta už tam byl a čekal na nás, tak abychom nezdržovali.

Až na první noc, kdy jsme s Májou obě promrzly, byl víkend parádní! Tak trochu doufám, že holky budou pořádat zase někdy další seminář a že se pojedeme zase podívat :) Nějak to začalo i mě víc bavit.

Fotky ze semináře

Hvězda a další noví kamarádi

Se Zdenkou a její Nexou jsme si naplánovaly na pátek vycházku do Hvězdy. Pozvaly jsme pár dalších lidí, že vyrazíme na jednu z dalších hromadných vycházek. Tentokrát se zájem o procházku rozšířil a celkem se nás účastnilo 13 lidí s 22 pejsky. S Májou jsme tam trochu kazily průměr, protože skoro každý tam měl víc psů. Tentokrát jsme se dokonce i odpíchli od borderek a měli jsme smečku různorodější. (…)

Se Zdenkou a její Nexou jsme si naplánovaly na pátek vycházku do Hvězdy. Pozvaly jsme pár dalších lidí, že vyrazíme na jednu z dalších hromadných vycházek. Tentokrát se zájem o procházku rozšířil a celkem se nás účastnilo 13 lidí s 22 pejsky. S Májou jsme tam trochu kazily průměr, protože skoro každý tam měl víc psů. Tentokrát jsme se dokonce i odpíchli od borderek a měli jsme smečku různorodější.

Fotky z vycházky najdete na rajčeti.

Po procházce jsme si jely domů trochu odpočinout a nabrat další síly. Odpoledne jsme totiž měly v plánu navštívit agility v Libni. Konečně cvičák, kde se netrénuje ve dnech, kdy jsem v Brně a kde nás vezmou i s voňavou slečnou. (Mimochodem, Mája pořád nehárá a psi o ní přestávají jevit zájem.. nějak to nechápu!) Každopádně na agility jsme šly a to s tím účelem, zvednout Máje skočky na L, protože holčička nějak nechce skákat do výšky.

Zprvu jsem se až divila, jak to je jednoduché. Měli jsme jednoduché krátké sekvence, každá skočka na jiné výšce (něco M, něco L, něco šikmo). První L skočku smetla bez ohlížení. A asi se z toho poučila a pak už skákala parádně. Na problém jsme narazily ve chvíli, kdy měla náběh na skočku z boku a když měla skákat víc L za sebou. Každopádně, ve středu jedeme za Peťou, tak snad nám i s tímto trochu pomůže :)

Přes víkend jsme byly mimo Prahu a když jsme se v neděli vrátily, tak jsme ve Vysočanech cestou z vlakového nádraží na autobus potkaly slečnu s malým štěňátkem borderky. Oni měli cestu na Střížkov, že tam bydlí, a my přes Prosek domů, takže nějaká chvilička zdržení v parku nám nevadila. Tak jsme dojeli na Prosek a doprovodily holky domů.

Malá Megi je úžasná, hravá.. zpočátku se vůbec nebála, ani mě ani Máji. Pak když už byla Mája na ní moc divoká, tak se jí to nelíbilo. Ale věřím, že až prcek vyroste, tak jí to vrátí. Tak snad s námi holky někdy půjdou venčit i s dalšími pejskaři..

Náročný víkend

Do Prahy jsem přijela už ve čtvrtek večer, abychom nemuseli v pátek brzy vstávat a cestovat dlouhou cestu rovnou na cvičák. Domluvila jsem si totiž agility. Takovou malou ochutnávku na pandičkách. V pátek jsme tedy nikam nakonec nemuseli pospíchat a v klidu vyrazily před dvanáctou hodinou směrem kamsi na Prahu 5. Na zastávku jsme dorazily správně (ještě aby ne, když jsme ani nepřestupovaly), ale pak najít cvičák, to už bylo horší. Nakonec se nám ale i to povedlo! (…)

Do Prahy jsem přijela už ve čtvrtek večer, abychom nemuseli v pátek brzy vstávat a cestovat dlouhou cestu rovnou na cvičák. Domluvila jsem si totiž agility. Takovou malou ochutnávku na pandičkách. V pátek jsme tedy nikam nakonec nemuseli pospíchat a v klidu vyrazily před dvanáctou hodinou směrem kamsi na Prahu 5. Na zastávku jsme dorazily správně (ještě aby ne, když jsme ani nepřestupovaly), ale pak najít cvičák, to už bylo horší. Nakonec se nám ale i to povedlo!

Mája už dlouho na agi nebyla, no bylo to vcelku vidět. Celý den jsem z ní byla na prášky. Na agi se ne a ne uklidnit, furt chtěla vřískat a běhat a já měla chuť jí zaškrtit. Kupodivu jsem se držela a celou hodinu se jí snažila věnovat, hrát si a různými způsoby zaujmout pozornost.

A na parkuru, tam byla úžasná. Tam to spíš vypadalo, že já jsem všechno zapomněla. Mimo jiné různé běhání jsme dostaly základy k zónám, takže za domácí úkol budeme trénovat polohu zóny. Sice ještě moc nevím kde, ale snad někde něco najdu.

V sobotu jsme vyrážely ráno opět na agility, tentokrát do Vestce. Po dvou měsících se nám konečně podařilo dostat se tam. Trénink naplánovaný od 9 ráno nám překvapivě vyhovoval víc, než od 10. Sice brzké vstávání, ale ani to nás neodradilo. Těšily jsme se takovým způsobem, že jsme ani dospat nemohly (teda aspoň já.. spát jsem šla kolem druhé a vstávala o půl sedmé).

Vestecké agi bylo parádní. Je tam prostě super skupina lidí. Všichni se znají, baví se spolu, dělají kraviny a navzájem se podporují! Tohle jsem jinde nezažila. Jednoduše řečeno, je tam úžasná přátelská atmosféra a myslím, že každý, kdo tam jednou zavítá, tak se tam rád vrací.

Z Májiných běhů jsem měla občas docela blbé nálady, přišlo mi, že nám to moc nešlo. Pak mi ale Nikča psala, že koukala na videa Máji z tréninku před 2 měsíci a teď a že prý skáče líp. Takže mi tu náladu zase zvedla :)) Ona je fakt šikovná, já se musím naučit, jak jí to nekazit (obávám se, že to ještě nějakou chvíli potrvá).

A málem bych zapomněla, jak byli psíci na agi šikovní. Tři (z celkem sedmi pejsků) si překousali vodítka. Mája samozřejmě mezi nimi!

Fotky z agility ve Vestci najdete na rajčeti.









Po agi jsme měly naplánovaný výlet do Stromovky za spoustou pejsků. Do Stromovky jsme dojely, strávily tam asi 10 minut a pak mi volala mamka, že Faye nějak není dobře. Takže jsem se okamžitě sebrala a plná strachu, co se děje, jsem jela domů. Doma mě s radostí vítala Faya, na které by člověk vůbec nepoznal, že je něco v nepořádku. No bohužel něco v nepořádku opravdu je. Co mě lehce uklidňuje, že má stále ze všeho radost, že má chuť k jídlu a i pije. I přesto ale celý den myslím na ni a doufám, že bude co nejdřív v pořádku!