Road trip to Germany

Někdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál (…)

Kde je tomu počátek?

Mája, Eyk, Casey, DobbyNěkdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál..

Zavítaly jsme na letňanský cvičák k týmu Hop Trop a začaly trénovat. Na jaře následujícího roku jsme poprvé vyrazily na Eager’s Cup, turnaj který odstartoval naší první závodní sezónu. Jelikož se dařilo a Mája byla čím dál lepší a bylo vidět, že jí to fakt baví, tak jsme další rok pokračovaly. Dva roky jsme se flyballu věnovaly naplno, pravidelné tréninky, všechny turnaje a musím říct, že čím důležitější to bylo, tím líp.

Pak ale přišlo pár zlomových okamžiků. Frisbee závody, které jsem si užívala po všech stránkách, naprostá pohodička, žádná rivalita (která bohužel na flyballu mezi některými týmy je) a možnost závodit s oběma psy (Chelsea totiž na flyballu má ještě pěkný kus cesty před sebou). Naděje v agility, protože jsem sehnala v Praze trenéra, který mi sedne jak po stránce lidské tak výcvikové. Čas a finance, což ani jedno nemám v takovém množství, abych se mohla naplno věnovat všem třem sportům. Flyball jako týmový sport, na jednu stranu je to super, když je vás víc, na druhou stranu bylo nemožné říct „když já bych pro jednou raději jela na frisbee/agility závody“. A tak jsem usoudila, že máme za sebou dvě super sezóny ve flyballu, několik úspěchů jak na jednotlivých českých turnajích, tak i v Purina Pro Plan Cupu i na Mistrovství Evropy! A že je tedy na čase vrhnout se někam dál a přesvědčit se, že dokážeme být úspěšné i jinde. Řekla jsem tím pádem celému týmu i flyballu sbohem..

Ovšem, přišla nová sezóna, začaly se plánovat turnaje a já začala zjišťovat, že to, čím jsem dva roky žila, je pryč. Že teď už by mě to vlastně nemělo zajímat, protože na ty turnaje nepojedu. A najednou jsem si uvědomila, že mi to asi i chybí. Mám na takové věci talent, většinou mi dojde, že mi něco chybí, tak o půl roku až rok později. Tak jsem chvíli rozmýšlela, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Nakonec jsem rozhodla dát opravdu šanci i jiným sportům a s těžkým srdcem říct „já s flyballem končím“.

Pak ale přišla informace, že mistrovství Evropy ve flyballu (EFC) 2015 se bude konat v Německu! Přesněji řečeno v Německém Emtmannsbergu, který je jen cca 45 minut cesty od bydliště rodiny Hübnerových, kteří jsou majiteli Májiného tatínka Eyka. Ač už je to v plánu delší dobu, zatím jsme neměli tu čest se setkat osobně a nechtěla jsem tuhle příležitost propásnout! A tak jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych mohla jet na Evropu, aniž bych musela závodit celou sezónu. Bylo mi celkem jasné, že když přijdu za Hop Tropákama, že chci jet na Evropu, ale jenom tam, tak mě Míla pošle do háje, že buď a nebo. Tak jaké jiné varianty mám? Budweis Fly, za ty běhala loni Cassinka a určitě by bylo možné ji vyměnit za Máju. Původně to tak mělo být, ale pak přišla možnost druhá a to Funatic Jumpers, pražský tým. Byla tedy možnost vyrazit alespoň na nějaký trénink a ne se potkat rovnou až v Německu, a tak jsem se rozhodla vyrazit právě s nimi.

Peťa počítala s tím, že vyrazí s pejsky se mnou, uděláme si výlet nejen na flyball, ale i za Eykem a jeho rodinou. S Monikou jsme si psaly, zvala nás i na agility závody, bohužel v termínu, kdy jsem nemohla vyrazit. Ale nadhodila jsem možnost agility závodů v termínu EFC a ono to klaplo! Takže v plánu našeho výletu už nebyl pouze flyball, ale i agility.

European Flyball Championships – EFC

Původní plán, tedy vyrazit v pátek na EFC, nám změnily na jednu stranu neočekávané (na druhou stranu jsem v to asi trochu doufala) okolnosti. Pár dní před mistrovstvím se na FB objevila informace, že Alea shání náhradníky za odpadlé psy do dvou svých týmů a že bere i pomalejší psy, jelikož jde o 15. a 16. divizi. Nabídla jsem Cassinku a vyšlo to! Takže repete, na Evropu jede závodit Mája i Casey! :)

Casey a Alea - tým snů, 3. místo v 15. divizi / Mája a Funatic Jumpers, 2. místo v 11. diviziTím pádem se odjezd přesunul již na čtvrtek. S tím, že ráno dořešíme poslední detaily, Peťa přijede do Prahy, sbalí si a jedem! Co čert nechtěl, auto, které celý rok, co ho mám, šlape jak hodinky, tak najednou se mu nechce startovat. Jak ve středu večer, tak ve čtvrtek ráno. Pro jistotu baterka na nabíječku, ať nám to někde nechcípne a modlit se, že dojedem. Mimochodem, aby toho nebylo málo, říkám tátovi „nechce se mu startovat“, tak prý „nastartuj!“ Poprvé nic, podruhé nic, potřetí nic.. Sedne do toho táta, otočí klíčkem, nastartováno. Ok, neřeším, dáváme nabíjet a hotovo. Druhým autem se pro mě o pár hodin později stavoval táta, nasednu zabouchnu, špatně, tak znovu a asi zase špatně. Prý „to je jedno, za jízdy se neotevřou a jedeme kousek“. Vystoupím, zabouchnu, špatně. Koukám, jestli tam někde něco nepřekáží, nic nevidím. Přijde táta, cvrnkne do dveří, zavřeno. To už jsem si připadala trochu jak debil a říkám, že snad radši dneska nikam nejedu, asi nemám dobrý den. No nešlo to jinak, zítra závodíme, musím sednout do auta a jedeme.

Naložily jsme s Peťou všechny věci do auta a první náš cíl byly Kyje, kde jsem měla vyzvedávat triko. Jsme v Kyjích, bereme triko, odmítáme pozvání na kafe, abychom co nejdříve vyrazily. Nastartuju, z motoru jde pára, teče voda, tady asi bude někde problém. Počkám až se auto uklidní, dovaří vodu a je mi jasné, že se musím dostat minimálně do Čakovic, tak nastartuju znovu a? Červená kontrolka, přehřátý auto. Hm dobrý, co dál? Odstavila jsem auto do stínu (v tom vedru to stejně bylo k ničemu, ale aspoň se v něm dalo sedět, když byly otevřené dveře) a zavolala tátovi. Hlavně, že jsme si večer před tím, dělali srandu, že až se v Německu něco stane, tak já zavolám tátovi a ten to přijede řešit. No tak za chvíli přijel táta, nevyřešil nic ani on, řekl „sedni do auta, jedeme domů“. Tak jsem jela, celou dobu se sevřenou zadnicí a s hlavou plnou toho, co by se asi tak mohlo stát, když je auto přehřátý a jede. No nedivila jsem se mu, já byla taky přehřátá a odmítala jsem cokoli dělat.

Cesta rovnou do servisu, kde během chvilky řekli „no jo, větrák běží, ale jenom jeden“. Co s tím? Vyměnit za nový. Tak do toho! „Nový stojí 5,5.“ „To se nedá nic dělat, já potřebuju dneska odjet a nemám čím.“ „No to je blbý, nemám ho, můžu ho objednat na ráno.“ „To je hodně blbý, ráno mám závodit asi tak 300 km odsud.“ „Tak ať ti táta půjčí tranzita.“ „Jste se zbláznil?“ .. telefonát, chvilka napětí, po které bylo jasno. Auto tu nech, dneska to bude hotový! Odcházela jsem fakt zoufalá, zralá na panáka, ale protože jsem měla za pár hodin jet, tak tohle řešení nepřipadalo moc v úvahu.

20:00 – Auto dovážím ze servisu, půlka školného v luftě, vyzvedávám Peťu a pejsky a jedeme, ať aspoň vyrazíme za světla, když už nic jiného. Neskutečně velké díky patří Autoslužbám Kukelka, že jak šéf tak servisáci udělali co mohli, mimo jiné pracovali přesčas, jen aby Novotná mohla odjet. Díky! Cesta až do Německa bez problému! Na místě jsme trochu bloudily a story o naší cestě k bráně do lesa, hledání místa pro stanování a následné hledání cesty zpátky k autu už radši ani psát nebudu, to bychom se k samotnému turnaji fakt asi nikdy nedostaly.

Locolindo

Pátek ráno, původní plán turnaje se „maličko“ změnil. Vzhledem k nesnesitelným teplotám byl turnaj zahájen (bez ceremoniálu) již v 8:00. Během dopoledne (tedy do obědové pauzy) se odběhal Speed Trial a všechny divize minimálně jedno kolo Double Elimination. Dopolední část končila kolem jedné hodiny a následovala pauza až do páté hodiny večerní. Lepší běhat ráno brzy a večer déle, než tavit sebe i psy na přímém slunci po celý den. Pátek byl Cassinky dnem. S týmem Alea – tým snů startovala v 15. divizi. Původně, podle domluvy, na pozici posledního psa a vše nám krásně šlapalo. Cassinka se snažila, navzdory vedru toho zvládla odběhat víc, než jsem čekala. Možná i díky dlouhé pauze, kdy se zvládla aspoň trochu prospat, měla na odpolední rozběhy dostatek energie, aby pomohla týmu probojovat se na třetí místo! A tahle bedna odstartovala něco, co jsem absolutně nečekala! Zde patří díky celému Alea týmu, že nás mezi sebe vzali, dali možnost Cassince startovat, odvézt si krásné ocenění a vůbec, že nás tak pěkně mezi sebe přijali.

Další den, tedy v sobotu, byly na programu hned obě dvě divize, kde běhali Funatici. Funatic Jumpers v 11. divizi s Májou a Funatic Runners v 6. divizi. Takže jsme celý den běhali z jednoho parkuru na druhý, tam se psem, tam pomáhat. Bylo to trošku náročnější, ale díky Peti, která se mi po doběhu starala o Májenku, jsem to zvládala celkem hravě. Stejně jako v pátek se začalo běhat ráno dříve, tentokrát ještě dříve, už v 7:30 a kolem jedné přišla obědová pauza až do páté hodiny večerní. Na oběd odcházeli Jumpeři s tím, že jsme ze Speed Trialu postoupili z druhého místa a náš první rozběh v Double Elimination jsme vyhráli. Tudíž krásný pocit před obědem. A musím říct, že tenhle pocit nás jen tak neopustil, naopak byl ještě posílen ve chvíli, kdy nám došlo, že oba týmy Funaticů skončí nejhůře třetí! Runneři na třetím místě už zůstali a Jumpeři ještě zabojovali o postup do finále a umístili se na 2. místě!

Takže ve shrnutí a s ohledem na předešlé roky – prvního EFC v roce 2013 se zúčastnila pouze Mája a s HT Hurricane jsme byli na 3. místě! EFC 2014 se zúčastnila Casey s týmem Dog Dragons 3, bohužel bez umístění na bedně a samozřejmě Mája s týmem HT Hurricane a tentokrát jsme se probojovali až do opakovaného finále, které pro nás končilo 2. místem! No a na závěr EFC 2015 se opět účastnily obě naše holky a tentokrát obě stály na bedně! Casey a Alea – tým snů na 3. místě a Mája a Funatic Jumpers na 2. místě. Tak zatím to šlo krásně vzestupně, tak buď je na čase, jak se říká „v nejlepším skončit“ a nebo je potřeba dalšího psa a další týmy, kteří by nás chtěli :D

Agility Competition

Vyhlašování sobotní části EFC končilo někdy kolem 22. hodiny. Pro nás to neznamenalo jít sednout, pít a kecat, jako pro většinu účastníků. Ale sednout do auta a odjet směr Scheblitz, kde bydlí Hübnerovi. Na místě jsme byly kolem 23. hodiny, daly jsme si sprchu, prohodily pár slov s Monikou, zčekli FB a šly spát. Vstávačka ráno v 7, nasnídat a opět do auta, tentokrát směr Coburg.

V Coburgu je agility cvičák doslova vedle dálnice, ale ve chvíli, kdy jste na cvičáku, nemá o dálnici ani páru. Krásný plac se zázemím, občerstvením, spoustou místa na parkování i prostoru pro rozcvičení a vychození psů. A my? My jsme měly tu nejlepší péči od Moniky a celé její rodiny! Jsem naprosto fascinovaná jejich přístupem k návštěvě. S tak přátelskou a pohostinnou rodinou se v ČR člověk jen tak nesetká. A mimo to mají moc pěkný baráček i zahradu a když člověk vyjde na ulici a rozhlédne se kolem, tak by se hned přistěhoval! Za tu péči, jaké nám bylo dopřáno a vůbec za pozvání a společnost, patří velké díky právě Monice!

No zpět k závodům. Čekaly nás dva běhy, agility zkouška a jumping. Agility klasicky pouze v konkurenci A1 týmů, jumping pak v konkurenci A1 a A2 týmů. A3 týmy mají svůj jumping, jelikož je součástí kvalifikace. Jestli jsme to pochopily správně, tak v Německu je potřeba nejprve dostat se do kategorie A3, poté se na běžných závodech kvalifikovat, čímž si tým zajistí start na kvalifikačních závodech, na které jsme zvyklí u nás v ČR. A právě A3 týmy běžely v neděli jako první, poté A2 (Casey) a nakonec A1 (Mája), v jumpingu to pak bylo lehce přeházené, nejprve A3, po nich A1 a na závěr A2.

Všechny parkury byly pěkné, žádné krkolomnosti, bylo zapotřebí jak technického vedení, tak rychlých nohou, zejm. v jumpingu. Myslím, že ostudu jsme s Májou neutržily. Po sobotě byla značně unavená, občas je to možná dobře, občas ne. V agility to skončilo odmítačkou na slalomu, jehož opravováním jsme i ztratily čas a jednou laťkou na zemi. Přesto z toho bylo 3. místo! Mimochodem, i s opravovaným slalomem jsme dosáhly druhého nejrychlejšího času, stejně tak tomu bylo v jumpingu. Ač to podle umístění na první pohled nevypadá, tak jumping se nám povedl ještě o něco lépe, náběh zvládla luxusně na poprvé, jedna laťka bohužel letěla a v jednu chvíli Mája vyběhla dál, než jsem čekala, ale nakonec to zvládla ukočírovat a ta jediná chyba nás v konkurenci nejen jedničkových, ale i dvojkových psů vynesla na 4 místo. :)

Aqua Limpia LocolindoSečteno, podtrženo, moc šancí jsme těm kolem nedaly :) S Cassinkou jeden běh na EFC, bedna. S Májou jeden běh na EFC a dva běhy na agility, 3x bedna (vyhlašují a oceňují i 4. místo). A Peťa s Casey? V agility na tom byly velice podobně, obsadily 3. místo! V jumpingu bohužel disk, Cassinka si myslela, že si spletla tunel, tak se vrátila a jelikož šlo o tunel, kde jsme si mohly vybrat směr, tak si Peťa neuvědomila, co tam proběhlo a pokračovala dál. Velká škoda toho, protože nebýt této chybičky, šlo by o čistý běh! Kompletní výsledky najdete na stránkách agility klubu Coburg.

Po závodech ještě nafotit pár fotek do rodinného Locolindo alba a pak už jenom opět sednout za volant a hurá na více jak 4hodinovou cestu domů. Konečně za světla!

A páák.. nic neřééš!

Už nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál. (…)

Muttley & YunaUž nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál.

Cesta tam byla skoro nekonečná. Jako by se nám ten cíl pořád vzdaloval. Původní plán, navštívit Amsterdam ještě v neděli, jsme přesunuli až na druhý den a jeli rovnou do malého městečka kousek za Rotterdamem, jehož název bylo tak těžké přečíst, že jsme to překřtili na Helevolešlus. Název města je Hellevoetsluis, tak mi jistě každý dá za pravdu, že naše počeštění bylo na místě.

První, koho jsme po cestě potkali a s kým jsme měli tu čest si popovídat, nebyl nikdo jiný než holandští policajti. Nějak se jim nezdálo, že jsme za nimi nechtěli jet, ale nakonec si zkontrolovali naše doklady a pustili nás dál. Takže vlastně docela nuda. Vlastně vůbec nevíme, proč nás zastavili. Jestli jen pro tu českou spz? Kdo ví.. S troškou bloudění jsme na místo dorazili někdy po osmé hodině večer. Lette nás přivítala, pohostila a za chvíli dorazil její manžel s tlupou štěňátek. Tomu už se snad ani smečka říkat nedá :D

Peťa a Shisha alias Fa Mulan From Let's Border

Najednou byla štěňata úplně všude! Jedno mě kousalo do nohy, druhé tahalo za nohavici, další dvě chtěla za mnou na sedačku, další dělalo někde loužičku atd. atd. A jedna malá trikolorní holčička se seznamovala s Peťou, která se na ní těšila víc než děti na prázdniny. Tak jsme si večer chvilku pohráli s pejsky a popovídali s chovateli.. nebo spíš si Peťa popovídala, Michal takticky mlčel, Peti maminka se občas chytla a já jsem se radši ani nesnažila rozumět, protože jsem měla plné ruce černobílého štěnda.

Ráno jsme si půjčili malou Shishu a vyrazili na výlet po Holandsku už i s ní. Tak nejdřív hurá do Amsterdamu na luxusní irskou snídani. Pak trošku procházku po centru města, že jsme se až ztratili. Nebo spíš, my ne, jen auto se nám ztratilo. Ale nakonec jsme ho našli, jednou to přijít muselo. Plán pokračoval směrem k moři. Cestou jsme ještě sháněli nějaké obchodní centrum, směnárnu nebo banku. Takže další bloudění a popojíždění po holandských městečkách, které ale aspoň Michala naučilo řídit, jako správný holanďan. Základem je hlavně nic neřešit! Však to moc dobře věděla i naše navigace, která nám každou chvíli hlásila „a páák.. nic neřééš“. Jakmile jsme opustili Holandsko, už jsem tuhle hlášku nikdy neslyšela. Každopádně teda doprava v Holandsku musí být pro každého cizince docela šokující. Spousta lidí jezdí na kole, v pohodě, proč by ne. Ale oni vůbec neřeší, kde kdo jezdí. Jestli to je chodník pro lidi, cyklostezka pro kola a nebo silnice pro auta, nezájem. Všichni jsou všude, jezdí všemi směry, blinkry jim moc neříkají a pak ještě nadávají, když začnou couvat někomu do cesty a diví se, že ten někdo by rád projel. Zvláštní mentalita. Ale přesto všechno jsou tam lidi hrozně v pohodě, usměvaví, komunikativní. A ty menší městečka, ty baráky a zahrady! To je prostě nádhera!

Eseja Slezský HrádekNastala malá komplikace při hledání konce světa (chápej jako hledání moře), ale nakonec jsme i to včas našli. Holt je to Tichý oceán, tak ho asi jen tak neuslyšíme, aby nám to poradilo cestu. Ale nevzdali jsme to! Usoudili jsme, že přeci nemůže být tak malý, abychom ho nenašli. Chtěli jsme tam moc, chtěli jsme totiž kýčovité fotky při západu slunce! A tak je máme :)

Pak už jenom dojet zpátky do Helevolešlus, předat zbytek peněz, podepsat papíry, vyzvednout si věci a od té chvíle už je malá Shisha Peti a stěhuje se do ČR! Takže zase sednout to auta a hurá dalších asi 12 hodin na cestu domů. Jsme doma, máme všechny psy, možná i všechny věci. Výlet byl krátký, nějak jsme se tam s Májou nezvládly zapomenout. Asi si ten výlet budeme muset brzy zopakovat. Vidím to tak na jaro 2014. Jen tak trochu doufám, že tentokrát si odtamtud nikdo štěně neodvezeme.. i když.. :)

Fotky z Holandska

Shisha (Fa Mulan From Let's Border)Aqua Limpia LocolindoLákají Máju a Casey při foceníAqua Limpia Locolindo

 

Maminka a její dcera

Jeden z běžně slýchaných důvodů, proč lidi kryjí své bezpapírové psy, je ten, že chtějí štěně po té své úžasné fenečce. Když nás opustila Faya, tak i naše mamka litovala, že nikdy neměla štěňata a nenechali jsme si po ní fenečku. Dnes, když jsem přišla domů a přivedla jsem si Cassinku, tak jsem viděla ten rozdíl, o kterém už ale nikdo nemluví.

Byla jsem doma asi půl hodiny a pak jsme vyrážely na trénink. Když jsem se zvedla, že teda jdeme, tak Mája vyskočila a kdyby uměla mluvit, tak by to bylo něco jako „hurá, konečně jdeme ven, budeme si hrát, běhat, bude sranda“. Pak jsem se podívala na Cassu a bylo vidět, že ta, kdyby nad tím přemýšlela, tak se jí v hlavě honí něco podobného, jako mně. „Fakt tam musíme? Nešlo by to nějak zařídit, abych mohla zůstat doma? Já chci ležet, spát a nikam nechodit.“ (…)

Jeden z běžně slýchaných důvodů, proč lidi kryjí své bezpapírové psy, je ten, že chtějí štěně po té své úžasné fenečce. Když nás opustila Faya, tak i naše mamka litovala, že nikdy neměla štěňata a nenechali jsme si po ní fenečku. Dnes, když jsem přišla domů a přivedla jsem si Cassinku, tak jsem viděla ten rozdíl, o kterém už ale nikdo nemluví.

Byla jsem doma asi půl hodiny a pak jsme vyrážely na trénink. Když jsem se zvedla, že teda jdeme, tak Mája vyskočila a kdyby uměla mluvit, tak by to bylo něco jako „hurá, konečně jdeme ven, budeme si hrát, běhat, bude sranda“. Pak jsem se podívala na Cassu a bylo vidět, že ta, kdyby nad tím přemýšlela, tak se jí v hlavě honí něco podobného, jako mně. „Fakt tam musíme? Nešlo by to nějak zařídit, abych mohla zůstat doma? Já chci ležet, spát a nikam nechodit.“

Na flyballu s Cassinkou řešíme stále dokola jednu věc – aby při cestě zpátky zrychlila. Na cvičáku stále věří, že to nějak půjde, tak schválně :D No a v tomhle jsou holky taky úplně jiné! Sport, nebo vůbec nějakou činnost, obě holky milují. Každá možná trochu jiným způsobem. Např. agility – když Cassa uvidí parkur, tak se na mě (nebo Peťu) skoro nepodívá, před ní je překážka a to je teď to nejdůležitější! A Mája? Skákat bude vždycky ráda, tunýlkařit taky, kladinu zvládá s krásnou zónou, bla bla bla, to je fuk, ale prostě pořád kouká po mně! Potřebuje povzbudit, aby běžela vpřed i když já tam nestíhám být, otáčí se a kontroluje si mě, jestli náhodou nemá běžet někam jinam.

Flyball, frisbee, nebo cokoliv, kdy má pes za úkol pro něco běžet a zas to přinést zpátky. Obě do toho dávají co mohou, když běží pro něco. Mája se třeba pomalu otáčí, občas běží pozdravit fotografy apod. Ale když si uvědomí, že má běžet zpátky za mnou, tak maká! Cassinka má ale pocit, že už svou práci splnila. Chytla disk nebo míček a tak se přeci nebude hnát zpátky, když jí ho tam akorát tak seberou a budou jí posílat pro další.

Mají toho holky spoustu společného, některé jejich pohledy a způsoby chování jsou takové, že se rodina nezapře. Ale pak se najde spousta „detailů“, ve kterých se liší. A ty detaily z nich dělají dva úplně jiné psy.

A pro ty, co chtějí krýt tu svou úžasnou fenečku. Věřím, že jí milujete a je pro vás ta nejlepší, stejně jako ty mé holky jsou pro mě, ale opravdu si myslíte, že po ní budete mít druhou takovou?

„Chelsea mutuje nebo co? Ona když štěká, to je jak papiňák.“

Po roce jsme opět vyrazily na výcvikový tábor do Svojanova. Tentokrát ale o pár dní později, protože o víkendu nás čekal další flyballový turnaj. Tentokrát se nám konečně počasí umoudřilo a tak už vím, jak probíhá druhá část turnaje. A vzhledem k tomu, že jsme měli méně psů, tak si Mája zaběhala komplet všechny sobotní i nedělní běhy. Zvládala to ale naprosto s přehledem.

V neděli jsem řešila odvoz do Svojanova, chtěla jsem totiž dorazit na tábor ještě v neděli, abych mohla v pondělí už trénovat. Mája měla víkend náročný, takže tu čekalo volno, ale na táboře už na mě čekala Chelsea, která by ráda něco dělala. Nakonec jsme se z turnaje vyřadili, skončili tím na čtvrtém místě a pro mě to znamenalo, že nás už nebude na žádný běh potřeba a můžeme vyrazit směr Svojanov. (…)

Po roce jsme opět vyrazily na výcvikový tábor do Svojanova. Tentokrát ale o pár dní později, protože o víkendu nás čekal další flyballový turnaj. Tentokrát se nám konečně počasí umoudřilo a tak už vím, jak probíhá druhá část turnaje. A vzhledem k tomu, že jsme měli méně psů, tak si Mája zaběhala komplet všechny sobotní i nedělní běhy. Zvládala to ale naprosto s přehledem.

V neděli jsem řešila odvoz do Svojanova, chtěla jsem totiž dorazit na tábor ještě v neděli, abych mohla v pondělí už trénovat. Mája měla víkend náročný, takže tu čekalo volno, ale na táboře už na mě čekala Chelsea, která by ráda něco dělala. Nakonec jsme se z turnaje vyřadili, skončili tím na čtvrtém místě a pro mě to znamenalo, že nás už nebude na žádný běh potřeba a můžeme vyrazit směr Svojanov.

Přijeli jsme kolem osmé hodiny večerní, takže akorát čas na to vyrazit na přednášku Libušky Brychtové o vystavování. Pak se v klidu vyspat a ráno nás čekal s Chelsinkou první agility trénink. Obě holky měly po ránu spoustu energie, tak jsem se nakonec rozhodla i Máju vzít alespoň na vystavování. Chelsu samozřejmě taky, ta se musí učit fungovat mezi více psiskama a v klidu běžet i postát. Po obědě jsme s Májou vyrazily na poslušnost. Žádné cvičení na zkoušky, ale spíš různé socializační cvičení mezi různými, někdy i problémovějšími psy. Chelsea měla odpoledne další agility trénink a tím pro nás odpoledne končilo. Po večeři nás ještě čekala ukázka flyballu, Mája běžela na dráze s pudlem, předvedla se jako správný profík a pudla běžícího proti ní vůbec neřešila. Pak jsme si ještě zatrénovaly flyball s Cassinkou a já se ujala role pomocníka při flyballových trénincích.

Po prvním dni se nám program trochu ustálil a měla jsem každý den naplánovaný téměř do poslední minuty. Ráno s Májou agility, pak na snídani, poté na vystavování s Chelsea, pak Chelsea agility a s Cassinkou na flyball a zůstat tam pomáhat. Po obědě chvilka volna, pak hned s Májou na agi, pak na poslušnost, pak s Chelsea na flyball a opět zůstat pomáhat. Po večeři zase hned na flyball, tentokrát už jen pomáhat. Z flyballu na přednášku, kde jsme si obvykle dali palančinky, pohár nebo nějaký jiný zákusek a odebrali se do postelí. Na nic víc už nezbýval čas a hlavně síla.


Stopy
No, a aby toho nebylo málo, tak jsem si v půlce tábora přidala na šestou hodinu ranní stopy s Chelsou, ať to omrkneme, o čem to vlastně je. Podotýkám, že já i Chelsea jsme byly na stopě poprvé v životě. Bylo mi vysvětleno, jak našlápnout pachový čtverec, tak jsem začala našlapávat. Přišla Romča, která nás to učila a prý „ty už si někdy našlapávala stopu?“ Tak jsem jí odpověděla, že ne a ona pronesla něco ve smyslu, že rozhodně nevypadám, že to dělám poprvé. Tak si říkám, jsem fakt tak dobrá, nebo to i všem ostatním přišlo tak jednoduché? Však na tom nic není, dělat pár kroků vedle sebe.

Chelsea se nejevila o nic méně zkušeně. Zavětřila první pamlsek a už vysávala zbytek. Tak prý příště zas..


Coursing
Další aktivitou navíc, která byla jen asi 2x za tábor, byl coursing. Mája už to znala z loňského roku, takže vyrazila rychlostí blesku a za zády se mi jen ozývalo „wow, to je rychlost, to jsou mety, ta je dobrá“. No ano, je dobrá, má coursing ráda a fakt maká. S Chelsinkou už to takové „wow“ nebylo. Vystartovala za střapcem rychle, chvíli to vypadalo, že bude makat celou dráhu! Pak zatočila a v tu chvíli se otočila na mě a zjistila, že s ní neběžím. To byl problém, takže hurá za paničkou. No přeci to nevzdáme, že jo, takže jsem vystartovala do kopce a volám na ní „Kde je? Kde ho máš? Drž ho!“ Trochu jí to pomohlo, a když zbystřila střapec, opět za ním vyrazila. Jenže si zkontrolovala, jestli už za ní tentokrát běžím a zase ne, tak zas zpátky za mnou. Tak jsem se s ní ještě trochu proběhla a pak už makala zase za střapcem. Ve chvíli, kdy střapec naposledy zatočil a mířil směrem k nám, tak už Chelsu přestal zajímat. Holčička zbystřila paničku a upalovala co nejrychleji za ní, pak uviděla Máju a musela doběhnout k ní. Střapec už v tu chvíli „neexistoval“. No tak pro zatím to prý není nic pro ni, ale ještě nezahazuju všechny šance, třeba se jednoho dne trochu osmělí a začne pracovat i beze mě.

Mája běžela o pár dní později ještě jeden coursingový běh. Svůj čtvrtý běh v životě a zároveň první párový běh, tedy že na dráze nebyla sama. Chtěla bych si s Májou vyběhat coursingovou licenci, ale tam právě musí pes zaběhnout dva párové běhy a já netušila, jestli by to Mája vůbec zvládla, jestli by to vzdala předem, nebo by se snažila. Proto jsem využila příležitosti a vyzkoušela to právě teď a tady. Jako parťáka jsem jí vybrala Casey, kterou moc dobře zná. Mám jistotu, že si navzájem nijak neublíží a mám zároveň naději, že ten běh nevzdá předem. Volba to byla správná. Cassinka tedy byla o něco pomalejší, tak si dráhu zkracovala víc, než by měla. Ale Mája, ta snad vůbec neřešila, že s ní běží ještě někdo jiný. Krásný běh, krásná práce a na konci i krásný zákus do střapce!

A jak kamarádka zhodnotila běh mých holek? Prý „To je pěkný rozdíl, mezi během Máji a Chelsea. Když běží Mája, to je takové „bžžžžžžm“, a když Chelsea, tak to je „hop.. hop..“.“


Obrany
Poslední aktivita, kterou si na Svojanově máme možnost ozkoušet, jsou obrany. Úmyslně říkám ozkoušet a ne trénovat, protože figurant na obrany sem jezdí pouze na jeden den. Máju jsem nebrala, vím, jak to bylo loni a vím, jak by to dopadlo letos. Máju to baví, chce si hrát, ale není to obranář. Asi kdybychom chodily na obrany pravidelně, tak by se to zlepšilo, ale na tohle vyzkoušení to nemá cenu. Chelsea ta obrany zatím nezná, panička na to moc není, a i když mám toho ovčáka, tak mě to na obrany prostě nedokopalo. Je to škoda, já to vím, ale ji baví i sporty, tak prostě zůstávám u toho, co nás láká obě dvě.

Tady jsem se ale rozhodla, že si to Chelsea půjde zkusit. Zaúkolovala jsem Peťu, protože jsem věděla, že s Číčou půjde ráda a holky vyrazily na obranu. Já jsem se jen kochala tím, jak mé psisko řve, že chce toho peška a jak se o něj rve. Ano, prvně jsem měla radost z toho, že Chelsea štěká! :D

No a co řekl figurant o Chelsea? Že je to šikovný nadějný pes. Chce to trochu víc zapracovat na tom, aby neřešila, že do ní nějaký člověk jde. V tu chvíli se bojí. Dělá to i v běžném provozu, některých lidí se zalekne, nechce k nim, štěká na ně. Ale je pravda, že už se mi to dlouho nestalo, až zas teď na Svojanově. Přeci jen je to prostředí jiné, je více stresující a psi jsou více unaveni, asi i to hrálo roli. Takže máme trénovat obrany zpočátku na známých, aby se holka naučila, že někdo půjde proti ní a ona má přesto jít do něj. Jinak se mu její kousání moc líbilo a prý má Číča pokračovat, takže se Peťa musí snažit :D


Agility
Agi se na Svojanově cvičí 2x denně. Tím, že Chelsea měla ještě flyball a vystavování, tak jsem jí jeden agi trénink zrušila, protože se během prvního dne ukázalo, že už pak moc nepřemýšlí a dělá blbosti. Není tolik zvyklá makat, tak toho na ní bylo moc. Když jsme ten jeden trénink zrušili, tak už to pak bylo dobré a šlapala každý den náramně!

S Číčou jsme začínaly skákat, dělaly jen krátké sekvence. Bylo mi jasné, že na dlouhých bychom si spolu ještě nezaběhaly a chtěla jsem hlavně, ať začne skákat. Takže zatím skáče na S (nebo něco mezi S a M), ale po táboře už budeme mít doma skočky a začneme to zvedat výš a výš.

S Májou jsme chodili na agi 2x denně. Ta je zvyklá makat podstatně více a neměla tolik toho vyžití, protože jsem s ní chtěla zamakat hlavně na agility. Což se taky povedlo! A opět jsem se přesvědčila, že mám trenéra, který by mi vyhovoval a bydlí bůh ví kde. Ale hlavně, že v Praze máme všechno.

Když jsme přijely na Svojanov, tak jsem Peti (té naší trenérce) říkala, že Mája shazuje a že to dělá proto, že já neumím vést. Tak prý se na to podíváme. Když byl čas a šlo to, tak jsme s Májou dostávaly soukromé lekce agility a Peťa nám vymýšlela parkury, abych to neměla lehké. O to víc to pak muselo být těžké pro Máju, aby mě pochopila. Ale musím říct, že mi to moc pomohlo, resp. nám oběma. Občas mi to nevyjde, občas něco shodí, ale většinou přesně víme, proč se to stalo (ano, chybu hledejte u psovoda). Ale spoustu parkurů jsme zvládly zaběhnout bez shozené laťky! Kdo znal naše začátky, a vlastně nejen začátky, tak ví, jaký je to úspěch.


Flyball

Ten jsme s Májou vůbec neběhaly, tedy pokud nepočítám ukázku na začátku tábora. Mája má tréninků spoustu a spíš než běh a otočky potřebujeme trénovat střídačky, starty a to, že na vedlejší dráze běhají psi. Takže Mája měla po zbytek týdne od flyballu dovolenou.

Já ale ne, já jsem si vzala na flyball Chelsu, která s ním na táboře začala a Cassinku, která už flyball dřív trénovala, ale nikdy nezávodila (tedy ne na oficiálních turnajích).

U Chelsea jsem chtěla, ať flyball pozná, ať zjistíme, jestli jí to bude bavit a jestli bude možné z ní vypracovat závodního psa. Pokud by se tady osvědčila, chodila by se mnou pak trénovat každý týden, stejně jako chodí Mája a snad by se brzy stala další oporou našeho týmu. Chelsinka dostala pochvalu, je to rychlý pracovitý zvíře, míček chytne a nese ho až ke mně. Je v začátcích, takže ještě nevím, jestli půjde všechno hladce nebo ne. Nesmím ji přetáčet, musím na ní „volat v klidu“, je to těžký, ale dá se to. Nesmí na ní štěkat pes blízko dráhy, pak vyhýbá překážky. Nevím, jak se bude tvářit, až na ní poběží pes při střídání, nebo ona na jiného psa. Nevím, jak se bude tvářit na box, ani na to, že má běhat celou dráhu. Má za sebou tři tréninky, ale když běží v klidu sama, tak to zvládá krásně! Na vše ostatní ji budeme postupně zvykat a já věřím, že to půjde. Takže holka se může těšit, za pár dní ji začínají tréninky.

Casey jsem brala na flyball hlavně z toho důvodu, že by nám mohla pomoci. Víkend před táborem jsme na turnaji řešili, že máme možná málo psů na sestavení třetího družstva na ME ve flyballu, kam vyrážíme v srpnu. Proto mě napadlo, že na Svojanově budu trénovat s Casey, která zná box, zná flyball, jen prostě nikdy neběhala v družstvu, tak pokud by pes fakt chyběl, můžeme ji vzít s sebou. Cassinka není mladý pes jak Mája, takže není nejrychlejší, ale jinak je moc šikovná! Při závěrečných flyballových závodech jsem Cassu pustila na fakt krátkou střídačku a ona to zvládla. Vyhnula se psovi, srovnala se na dráhu a makala! No taky mi bylo řečeno, že Cassinka s námi bude trénovat a kdyby fakt bylo potřeba, tak s námi do té Belgie pojede! :)


Táborové závody
Páteční odpoledne a sobotní dopoledne proběhlo tradičně ve znamení závěrečných závodů a ukázek. Počasí nám moc nepřálo, takže se ukázky poslušnosti bohužel museli zrušit, coursing se posunul na druhý den a táborová výstava na večer. Vše ostatní se pak už ale zvládlo.

První byly závody ve flyballu, kde jsme se s Chelsea účastnily běhu začátečníků společně s Ondrou a jeho Miluškou. Ještě jsme neběželi celou dráhu tam i zpět, protože obě holky viděly flyball na táboře prvně a tak nebyl důvod na ně nějak tlačit. Radši všechno postupně pomalu, zvlášť u Chelsea, kde máme v plánu pokračovat a dopracovat to k závodění. Konkurovala nám dvojice beardedka s kníračem. I přesto, že Chelsea chtěla spíš běžet za Miluškou, než na shoot pro míček, tak jsme to zvládli a druhou dvojici jsme porazili. To pro nás znamenalo umístění na 1. místě!

Jak už jsem psala, na táboře jsem trénovala flyball i s Cassinkou. I s ní jsme se účastnily závodů, ve dvojici s Anetou a její borderkou Molly. Holky už jsou obě zkušenější, takže běžely celou dráhu a už na vystřelovací box. Tady nám konkurovala borderka Cherry s pudlicí Fleur. Ač se to možná zdá nevyrovnané, tak nebylo, jelikož pudlice je zkušená závodnice. Rozdíl mezi vítězným družstvem a druhým místem byl pouhých 0,1 s! A to díky tomu, že jsem se při posledním běhu odvážila a pustila jsem Casey na Molly brzy, tím pádem byla těsná střídačka, obě naše holky to zvládly na jedničku a vybojovaly si tím 1. místo!

Po flyballových závodech přišel déšť, skoro až kroupy, tak jsme čekali, co bude dál. Ukázka obedience se uskutečnila i za deště, ukázky ZZO a ZOP se zrušily, výstava se přesunula na večer. Déšť pomalu ustával a tak se frisbee závody uskutečnily v plánovaném čase. Šlo o trochu upravené Minidistance. Upravené tak, aby začátečníci měli šanci nasbírat aspoň pár bodů a závodníci to nemohli házet až bůh ví kam. Tady jsme se účastnily s Májou. Nevím, kolik disků jsem jí stihla během vymezeného času hodit, ale vím, že všechny šly do pole a všechny zvládla Mája chytit. Díky takovému krásnému výkonu si domů vezeme pohár za 3. místo!

Večer se tedy konala ještě ta táborová výstava, ale tam se mi nějak moc nechtělo, takže jsme si udělaly volný večer a šetřily síly na sobotní agility a coursing.

Agility se začalo běhat hned ráno po snídani. Náročné rozřazování jednotlivých týmů do skupin podle pokročilosti dopadlo tak, že jsme s Chelsou byly v začátečníkách a s Májou v pokročilých. Sice toho Chelsea moc nezaběhne, ale zas jsem nechtěla zabírat místa štěňátkům. Jak začátečníci, tak pokročilí, běželi dva běhy, které obsahovaly sekvenci jen ze skoček a tunelů. Žádné zónovky, slalom, dokonce ani kruh nebo dálka.

Chelsinka zvládla své dva běhy celkem pěkně. Při prvním musela prozkoumat čísla, kterými se značí pořadí překážek, tak nás to trochu zdrželo a rozhodilo, čímž jsem jí zkazila náběh do tunelu. Pak jsme se ale srovnaly a už to bylo lepší. Při druhém běhu jsme moc nevychytaly otočku, holt to je pejsek začátečník a mně občas nedochází, že neumí to, co Mája už zvládá, tak si ji tolik nehlídám. Ale nějak jsme se s tím vypořádaly a pak už jsme to myslím doběhly pěkně. Jednotlivé umístění vůbec nevím a celkem v součtu jsme nedosáhly na „bednu“. Medaili za účast si ale Číča domů přesto odvezla a zaslouží si jí za to, jak se pěkně snažila. A to nejen na závodech, ale po celý týden.

Májou jsme běhy zvládaly vcelku dobře. Když si uvědomím, jak mi Mája na začátku tábora shazovala všechny překážky, tak na závodech, z obou běhů, shodila pouze první překážku při prvním běhu, pokud si dobře pamatuju. A největší zásluhu na tom má Peťa Častová, která mě, nevím jak, dokopala, že to prostě zvládneme. Že ten pes je super, má drive, má chuť, chce skákat, jde jí to, jen jí musím dát včas vědět, co po ní chci. Respektovala to, že psovi nedávám povely na skočky, ani stranové povely, prostě nic takového. Přizpůsobila se mi a naučila mě strkat ruce tam, kam mám, točit tělo, tak jak je to potřeba a Mája pak dělá zázraky! Na památku jsme si odvezli pohár za 2. místo!

Po agility probíhal ještě coursing, kam jsem vyrazila už jen s Májou. Ta uviděla střapec, nabrala dráhu a já se jen koukala, jak pes maká a unavuje se. Doběhla do cíle, zákus do střapce i s kotrmelcem si zasloužil obdivné „wow“ od obecenstva a pochvalu ode mě (loni totiž nechtěla vůbec zakusovat). Když jsme odcházely, tak se Mája tvářila, že poběží ještě jednou, prý to bylo krátké a moc jí to baví. Ale zase jsem jí nechtěla zabít, takže jsme šly pryč a vezmeme jí příště na oficiální trénink, ať si vyběhá tu licenci! V coursingu se teda Mája neumístila, jak bylo řečeno, tam je hodnocení vždycky subjektivní. Ale to nic nemění na tom, že z ní mám radost a že ona má radost, když může lovit střapec.


Tímto nám první turnus Svojanova 2013 skončil. Byla jsem pozvaná ještě na třetí turnus, jestli bych prý nechtěla přijet pomáhat, ale z práce mě nepustí. Škoda. Tak uvidíme, zda budou mít stále zájem i příští rok, pokud jo, pojedu moc ráda!


P.S. – k vysvětlení názvu článku – tuhle otázku mi položila kamarádka poté, co zažila Chelsea u agility parkuru, když chtěla jít běhat. Prostě Chelsea když štěká, tak každý hledá malého pejska a diví se, že nachází jen belgičáka.

Jinak Chelsu si spousta lidí pamatuje jako malé tříměsíční roztomilé štěňátko. Skoro až nechtěli věřit, co mi z ní vyrostlo za velkou slečnu. A když jsem jim řekla, že normálně bývá 3x chlupatější, tak jsem to musela dokazovat fotkama ze zimy, protože mi nikdo nechtěl věřit.

A když Peťa přijela do Svojanova, tak prý uviděla krásného belgičáka a jen si řekla „ten by se Zuzce líbil“. Pak se podívala, s kým tervík přišel, zjistila, že s Martinou a zarazila se, že prý Chelsu vůbec nepoznala. No ale měla pravdu, ten belgičák by se mi opravdu líbil, ještě aby ne, když je můj!


A poslední slova na závěr – moc ráda bych poděkovala všem výcvikářům. Tentokrát jsme udělali kus práce, zejména v agility. Díky jak Peti Častové, která na nás měla trpělivost a moc mi pomohla, tak Peti Pekárkové, že o mě nepřerazila tyčku ze skočky a vymýšlela další a další možnosti pro nás se zrzkou. Ale velké díky patří i ostatním výcvikářům, ať už Stáně při poslušnosti, Libušce při vystavování, Romče při stopách nebo Míle při flyballu. Letošní rok se opravdu vyvedl a ač jsem byla přesvědčená jet příště jinam, tak teď se mi zase chce vrátit zpět..

Fotky ze Svojanova

Vítězové!

Tento víkend jsme opět trávili ve společnosti psů. Peťa s Casey i Karou přijely za námi do Prahy a dělaly nám celý víkend společnost. V sobotu ráno jsme vyráželi do Liberce, kde se konalo MS v agility. Původně bylo v plánu jet se tam jen podívat za majiteli Májiného otce Eyka, Monikou a Dietmarem. Ti nám ale bohužel ve čtvrtek večer napsali, že jsou nemocní a do ČR vůbec nedorazí. :( Krom toho ještě Peti nabídli vstupenky na MS. Dostala je jako dárek, prý aby nepropadly. Tak jsme se nakonec v sobotu ráno ocitly v Tip sport aréně a na vlastní oči viděly, jak úžasně tam reprezentanti nejen naší země běhají. Kdo nezažil, nepochopí!

Během čtvrtka i pátku jsem sledovala zprávy na facebooku a nahraná videa, abych věděla, jak se našim reprezentantkám daří. Bylo to fajn, ale vidět je běžet naživo, to bylo o mnoho lepší! A vůbec celé Mistrovství snad nemělo jedinou chybu. Všechno jim krásně fungovalo, běhy odsýpaly, technika spolupracovala a fanoušci všech zemí dodávali neskutečnou atmosféru! Až mi bylo líto, že jsem ty peníze někde nesehnala a nemohla tam být celý víkend. (…)

Tento víkend jsme opět trávili ve společnosti psů. Peťa s Casey i Karou přijely za námi do Prahy a dělaly nám celý víkend společnost. V sobotu ráno jsme vyráželi do Liberce, kde se konalo MS v agility. Původně bylo v plánu jet se tam jen podívat za majiteli Májiného otce Eyka, Monikou a Dietmarem. Ti nám ale bohužel ve čtvrtek večer napsali, že jsou nemocní a do ČR vůbec nedorazí. :( Krom toho ještě Peti nabídli vstupenky na MS. Dostala je jako dárek, prý aby nepropadly. Tak jsme se nakonec v sobotu ráno ocitly v Tip sport aréně a na vlastní oči viděly, jak úžasně tam reprezentanti nejen naší země běhají. Kdo nezažil, nepochopí!

Během čtvrtka i pátku jsem sledovala zprávy na facebooku a nahraná videa, abych věděla, jak se našim reprezentantkám daří. Bylo to fajn, ale vidět je běžet naživo, to bylo o mnoho lepší! A vůbec celé Mistrovství snad nemělo jedinou chybu. Všechno jim krásně fungovalo, běhy odsýpaly, technika spolupracovala a fanoušci všech zemí dodávali neskutečnou atmosféru! Až mi bylo líto, že jsem ty peníze někde nesehnala a nemohla tam být celý víkend. Nutno říci, že naši reprezentanti si na MS vedou velice dobře! Dělíme se s Německem o první místo v získaném počtu medailí (7)!

Viděly jsme nějaké běhy jumpingu largů (všechny naše holky!) a pak ještě pár běhů jumpingu small (oba běhy Martiny Konečné). Pak jsme to zabalily a vyrazily na oběd. Peťa se po obědě ještě vracela do arény kouknout na zbytek, já jsem s Márou vyrazila na výlet na Ještěd vyvenčit pejsky, kteří jeli s námi a vycházku jsme zakončili skvělými libereckými palačinkami. :)

Na neděli už jsme tam zůstat nemohli, jelikož byly jiné plány. Už nějakou dobu jsme byly s Peťou, Májou a Casey přihlášené na Krajskou výstavu v Praze. Ráno opět vstávání kolem šesté hodiny, venku lilo jako z konve, žádné pěkné vstávání. V sedm pro nás přijela Martina s Kessi, které jely na svou výstavní premiéru. Martina přijela včas, ale my jsme po ránu nějak nestíhaly. Pak jsme ještě cestou trochu bloudily, takže jsme nakonec byly rády, že jsme na místě!

Venku stále pršelo a moc to nevypadalo, že by se chystalo nějaké vylepšení. V 9 hodin mělo být zahájení vystavování a začátek posuzování. V 9 hodin jsme tedy byly nastoupené v dešti u kruhu, zatím bez psů, jelikož jsme měli číslo 23, takže čas ještě byl. Krom krajské výstavy se ještě na stejném místě a ve stejný čas konaly dvě klubové výstavy. V jejich kruzích se začalo vystavovat nějak kolem 9:15 – 9:30. A v tom našem pořád nic. Nehledě na to, že žádné uvítání a zahájení výstavy ani neproběhlo a nikdo ani necekl o tom, kvůli čemu je taková časová prodleva.

No nakonec nám s víc jak půlhodinovým zpožděním dorazil rozhodčí a mohlo se začít. V propozicích byla psaná jakási paní rozhodčí, jméno si nepamatuju, ale na 100 % to byla paní. Na místě jsme ale zjistily, že krajskou neposuzuje žádná paní, ale pan Jančík. V tu chvíli jsem jen věděla, že ten pán je často zmiňovaný, ale už jsem netušila, zda v dobrém nebo špatném. No co, šla jsem se tam s Májkou proběhnout, nečekala jsem žádné zázraky. Přeci jen, zuby nemá, na břiše má stále ještě krátké nedorostlé chlupy, celkově má málo chlupů, nikdy jich víc mít nebude, ale teď navíc je ještě vylínalá a lítá to z ní na všechny strany. No ale na druhou stranu jsme měly naději, jelikož jsme v mezitřídě byly jen my!

Pan Jančík mě moc mile překvapil. Jednak to u něj neskutečně odsýpalo, asi v tom počasí nechtěl zdržovat sebe ani vystavující. Na zuby se podíval, na skus, chybějících zubů si možná vůbec nevšiml a možná to neřešil (?), fakt nevím. Pak oběhnout kruh, ještě mi radil, resp. všem začínajícím vystavovatelům, jak mohou pomoci při předvedení psa. Zanechal ve mě opravdu dobrý dojem! :) O to více, že se mu Mája očividně líbila. Ve své třídě dostala ocenění V1, Vítěz třídy. Což nás posunulo dále do soutěže o krajského vítěze. Třídu otevřenou vyhrála Máji maminka Casey, takže o krajského šla rodinka spolu. A Mája získala titul Krajský vítěz! Byla jsem úplně v šoku, ale vypadá to, že to nebyl jen sen :)

Posudek z výstavy.

Novinky před odjezdem na tábory

Nejdůležitější novinkou je to, že dnes byla Kamča s Luckym v Hradci u MVDr. Ekra na rentgenech. Dopadlo to tak, že Lucky má DKK 0/0, DLK 0/0, OCD nepostižen! Při té příležitosti jsem nechala poslat Máji rentgeny na neoficiální posouzení. Nevíme tedy, jaké přesné výsledky máme, ale víme, že všechny rtg jsou bez nálezu! Kyčle, lokty i páteř vypadá dobře, Mája je podle slov veterináře „zdravá fenka“! (…)

Nejdůležitější novinkou je to, že dnes byla Kamča s Luckym v Hradci u MVDr. Ekra na rentgenech. Dopadlo to tak, že Lucky má DKK 0/0, DLK 0/0, OCD nepostižen! Při té příležitosti jsem nechala poslat Máji rentgeny na neoficiální posouzení. Nevíme tedy, jaké přesné výsledky máme, ale víme, že všechny rtg jsou bez nálezu! Kyčle, lokty i páteř vypadá dobře, Mája je podle slov veterináře „zdravá fenka“! :)

Další „novinkou“ je, že zítra odjíždíme na výcvikový tábor. Dlouho očekávaný Ambergold ve Svojanově. Pořád jsem si říkala, že prostě budeme týden cvičit.. agility, poslušnost, frisbee. Bude to paráda, zábava a tak. Teď mi ale dochází, že nás toho čeká víc. Že nás čekají věci, které ještě neznáme. Zkusit si flyball, coursing a možná i něco dalšího. Tak nevím, ale asi z toho začínám být i trochu nervózní :D No a nejen toto, ale ještě s sebou budeme mít malou Chelsea. První noc pod stanem, první noc v kleci. Spousta cizích lidí a psů. No jsem na ní zvědavá.

Po táboře hned zmizíme na dětský tábor DreamBox, kde jsme s Májou byli už loni. Chelsea bude tou dobou u Peti na hlídání. Takže přístup k internetu bude velice omezený a nějaké novinky najdete v následujících třech týdnech spíše na facebooku.

A asi poslední novinka je, že se chystáme lehce měnit vzhled webu. Dodělávat nějaké maličkosti, kterých si možná ani nevšimnete. A pak něco trochu většího, co nikdo nepřehlédne. Změny se začnou provádět v době mojí nepřítomnosti, takže je možné, že se v průběhu naskytne nějaká chybička, která ale bude určitě brzy napravena. Tak doufám, že se pak ty menší či větší změny budou líbit.

Čekáme štěňátko

Všechno už je definitivní a za týden si jedeme pro malou belgičáckou slečnu Away. O náhody není nouze ani tady a tak tady jsou pro porovnání naše příběhy:

Tenkrát jsem kontaktovala Peťu ještě před narozením štěňátek a po narození se „rozhodlo“, že štěně nebude. Tenkrát byl důvod ten, že se narodilo málo štěňátek a bylo moc zájemců. Cca dva týdny před odběrem štěňat mě Peťa kontaktovala, aby mi nabídla fenečku, která se uvolnila. Byla to slečna růžová (!) Peťa mi tenkrát psala, jak je ráda, že jde malá Mája zrovna ke mně. (…)

Všechno už je definitivní a za týden si jedeme pro malou belgičáckou slečnu Away. O náhody není nouze ani teď a tak tady jsou pro porovnání naše příběhy:

Tenkrát jsem kontaktovala Peťu (Chs Locolindo) ještě před narozením štěňátek a po narození se „rozhodlo“, že štěně nebude. Tenkrát byl důvod ten, že se narodilo málo štěňátek a bylo moc zájemců. Cca dva týdny před odběrem štěňat mě Peťa kontaktovala, aby mi nabídla fenečku, která se uvolnila. Byla to slečna růžová (!) Peťa mi tenkrát psala, jak je ráda, že jde malá Mája zrovna ke mně.

Teď je v řešení belgičanda. Chovatelku jsem také kontaktovala ještě před narozením štěňat. Tentokrát jsem byla třetí zájemce na fenečku a šance byla veliká. Fenečky se narodily přesně tři, tak to vypadalo nadějně. Ale doma se řeklo, že prostě štěně teď nechceme. Bylo mi to líto, ale mamky rozhodnutí jsem respektovala. Jen jsem potají sledovala, jak štěňátka rostou. Pak mi jednoho dne mamka řekla, že chce psa a tak jsem začala jednat. Cca dva týdny před odběrem štěňátek z Moravia Merilen jsem kontaktovala chovatelku s tím, že na webu má stále u jedné fenečky informaci, že je volná. Mamce se rozzářily oči, když slyšela, že jsem sehnala štěně a bylo jasno. Malá slečna růžová (!) bude naše. No a když si říkám, že to je jen náhoda, že jsou obě holky „růžové“, tak mi na fb napíše chovatelka od malé Away, že je ráda, že budu mít Away já.

Jo a aby toho ještě nebylo málo! Tak Mája je z pěti štěňat, má dvě ségry a dva bráchy. Teď už si jen domyslete, jaké sourozence má Away ;) Jo a ještě jeden dodatek, na který jsem zapomněla, obě moje holky jsou vrh A!

Casey, kde si?

Ve čtvrtek jsme s Májou vyrazily na výlet do Třebíče. Před rokem jsem si tam jela Máju vyzvednout a teď jsme se vrátily s Májou podívat se na její rodné město, na Peťu s Casey, které jsme si večer odvezly do Brna, na paní doktorku, která se o maličkou Májku starala a teď jsem jí té stejné paní doktorce svěřila na rentgeny a na pár kamarádů, kteří Májku a její sourozence také navštěvovali. (…)

Ve čtvrtek jsme s Májou vyrazily na výlet do Třebíče. Před rokem jsem si tam jela Máju vyzvednout a teď jsme se vrátily s Májou podívat se na její rodné město, na Peťu s Casey, které jsme si večer odvezly do Brna, na paní doktorku, která se o maličkou Májku starala a teď jsem jí té stejné paní doktorce svěřila na rentgeny a na pár kamarádů, kteří Májku a její sourozence také navštěvovali.

Ráno vstát asi v 6:30 to jsme zvládly asi jen díky vidině, že když nestihneme vlak, budeme muset autobusem a to by mohlo být nepříjemné. S Májou mám zkušenosti, že v autě a autobusu zvrací, pokud se ráno nenají. A jelikož jsme jeli na rtg kloubů, tak jíst nesměla (rtg se dělá pod narkózou). Takže brzy vstát, obléct a hurá na vlak.

V Třebíči si pro nás přišla Peťa, trošku jsme se prošly a došly až na místní veterinu, kde už nás čekala MVDr. Smolová. Májce dala narkózu a nechala nás počkat v čekárně, než mi pejsek usne. Chuděra malá, srandu jsme z ní měly, jak jí padala hlavička. Pak už ji jen posbírat a donést pod rentgen. Teda než jsem přišla na to, jak toho psa chytit, abych ji pobrala, tak to chvilku trvalo. No a o rtg víc nepíšu, to ať si každý zažije sám. Povím jen jediné – jsem ráda, že už to je za námi!

Snímky nám paní doktorka vyvolala a ukázala, ale oficiální vyhodnocení budeme mít později, jelikož ona dysplazii nevyhodnocuje. Takže to si ještě chvíli počkám, ale prý to vypadá dobře.

Ke konci snímkování už se Mája začala pomalu probouzet a nechtěla moc spolupracovat, ale nakonec to vydržela. Když bylo vše za námi, dostala od doktorky něco na probuzení se slovy „tak do 15 minut se probudí úplně“. Mája ale usoudila, že už bude vstávat a chtěla odejít po svých. To jsem jí ale dovolit nemohla a odnesla jí pěkně na pelíšek. Pak paní doktorka povídá, že jí tam máme nechat a jít se podívat na snímky. Máju jsem podrbala a říkám jí „zůstaň tady, za chvilku přijdu“. Peťa se začala smát, jak kdyby přeci neměla na vybranou, tak že jí nemusím říkat ať zůstane. Tak jí říkám, ať se moc nesměje, že je dost možné, že za chvilku bude Mája stát mezi dveřmi. No asi po minutě či dvou jsme cosi zaslechly, Peťa se otočila a znovu se smála. Proč? Podívala se ke dveřím a tam stála moje malá Mája, které se klepaly nohy, na kterých se sotva držela. Chudák nechápala co se to s ní děje a já jí v tom ještě nechala samotnou.

Odpoledne jsme byly navštívit Kamču a Luckyho, kterého jsme vzaly na vycházku. Uši mu pořád plandají, jak se jim zachce, ale musím uznat, že i když nemám ráda ty „chlupaté medvídky“ a ani jedno ucho sem a druhé tam, tak z Luckyho vyrostl pěkný pes! No ještě aby ne, po Cassince :) Psiska spolu lítala venku po polích, na sněhu. Všichni vypadali moc spokojeně. A Lucky vypadal, že se mu Mája moc líbí a že prý by ji chtěl nakrýt. Ale Mája je na tohle nevrlá a nenechá se.

Večer jsem dělala ostudu v jedné z třebíčských restaurací, tak to snad radši ani nestojí za řeč. Do Brna jsme dorazily někdy kolem půl jedenácté večer, takže jsme zvládly akorát dojet na byt, dát večeři psům a usnout.

V sobotu se pak na nás přijela podívat Zuzka s Ládou, Dobinkou a Elbou. Ti dojeli vyzvednout Ondru s Juno a přivezli je za námi k Mariánskému údolí, kam byla naplánovaná vycházka. Trocha zpoždění, o kterém jsme se předem nedozvěděli způsobila, že jsme s Peťou asi půl hodiny čekaly venku v nějakých -12°C. Nic moc zážitek. Takže naše první kroky procházky zavítaly do nejbližší hospody, dát si čaj a polévku. Když jsme trochu rozmrzly, tak se mohlo jít dál (do další hospody na oběd).

Tlupa černobílých borderek se proháněla všude kolem. Člověk občas nevěděl, který pes je jeho. Juno a Dobby jsem rozpoznávala díky tomu, že Dobinka měla na sobě vestičku, jinak bych asi byla ztracená :D Každopádně to byl super pohled vidět, jak si ti psi vyhrají. Zvláště, když jsou si všichni tolik podobní. Naše rodinka se prostě nikdy nezapře!

Ze soboty na neděli u nás spala Niky se svým přítelem a jejich „malou“ Ruby. Takže večer jsme zakončili s nimi, s Peťou, Radkou a Danem ve společnosti 4 borderek, 3 lahví vína, 2 společenských her, „jedné“ vodní dýmky a … spoustou zábavy :)

Na rajčeti je pár fotek z našeho společného víkendu.

Pejsku pusť.. a pejsek pustil

Aneb hláška ze sobotního dne stráveného mezi samými pejskaři! Ale nebojte, nehráblo nám z toho.. nám totiž hráblo už dávno před tím ;)

A teď teda o co vlastně šlo, že stojí za to, to sem psát. Já s Májou a Peťa s Casey jsme se účastnily neoficiálních agility závodů, které pořádala Verča Otýpková na svém cvičišti v Brně. Tímto jí děkuji za uspořádání parádního závodu a vůbec za strávení prima dne! Další poděkování patří Peťe, dostaly jsme s Májkou od ní dárek, který jsme na závodech hned využily! Víte jak Mája miluje všechna přetahovadla, která se jí připletou do cesty? Tak jedno takové jsme právě dostaly :)) No a na závěr ještě jedno poděkování, a to Peťe Marečkové, která nám dělala rozhodčí a společnost. (…)

Aneb hláška ze sobotního dne stráveného mezi samými pejskaři! Ale nebojte, nehráblo nám z toho.. nám totiž hráblo už dávno před tím ;)

A teď teda o co vlastně šlo, že stojí za to, to sem psát. Já s Májou a Peťa s Casey jsme se účastnily neoficiálních agility závodů, které pořádala Verča Otýpková na svém cvičišti v Brně. Tímto jí děkuji za uspořádání parádního závodu a vůbec za strávení prima dne! Další poděkování patří Peťe, dostaly jsme s Májkou od ní dárek, který jsme na závodech hned využily! Víte jak Mája miluje všechna přetahovadla, která se jí připletou do cesty? Tak jedno takové jsme právě dostaly :)) No a na závěr ještě jedno poděkování, a to Peťe Marečkové, která nám dělala rozhodčí a společnost.

S Májou jsem běžela celkem 3 běhy. Jednu tuneliádu na úvod, kterou teda běhali všichni, od začátečníků až po závodící. Na úvod asi proto, aby se nám všem zamotaly hlavy, abychom se pak měli na co vymlouvat při chybách v dalších bězích. Prostě dokolečka dokola. Naštěstí to ale všichni přežili ve zdraví, páníčci i psi. Druhý běh už byl trochu víc na běhání, ale pořád jen tunely a skočky. No a ten třetí, tam už jsme měly i snížené áčko. Na konci stála Peťa, aby mi Máju stáhla pěkně dolů (Mája je totiž skokan). No horší ale bylo dostat Máju nahoru. Ne že by se bála, nebo se jí tam nechtělo, prostě jen byl hned vedle tunel a ten je přeci lepší!

No a jak to všechno dopadlo? Skončily jsme s Májou doma v posteli, naprosto vyřízené.. Jo a závody jak dopadly? Májka si odnesla krásné první místo a panička knížku Agility pro pokročilé. :))

Celý den jsme fotily, buď já nebo Peťa Pekárková, takže všechny naše fotky najdete na rajčeti. Všechny běhy jsou i natočené, takže jsme sestřihly krátké video našich běhů..