Road trip to Germany

Někdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál (…)

Kde je tomu počátek?

Mája, Eyk, Casey, DobbyNěkdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál..

Zavítaly jsme na letňanský cvičák k týmu Hop Trop a začaly trénovat. Na jaře následujícího roku jsme poprvé vyrazily na Eager’s Cup, turnaj který odstartoval naší první závodní sezónu. Jelikož se dařilo a Mája byla čím dál lepší a bylo vidět, že jí to fakt baví, tak jsme další rok pokračovaly. Dva roky jsme se flyballu věnovaly naplno, pravidelné tréninky, všechny turnaje a musím říct, že čím důležitější to bylo, tím líp.

Pak ale přišlo pár zlomových okamžiků. Frisbee závody, které jsem si užívala po všech stránkách, naprostá pohodička, žádná rivalita (která bohužel na flyballu mezi některými týmy je) a možnost závodit s oběma psy (Chelsea totiž na flyballu má ještě pěkný kus cesty před sebou). Naděje v agility, protože jsem sehnala v Praze trenéra, který mi sedne jak po stránce lidské tak výcvikové. Čas a finance, což ani jedno nemám v takovém množství, abych se mohla naplno věnovat všem třem sportům. Flyball jako týmový sport, na jednu stranu je to super, když je vás víc, na druhou stranu bylo nemožné říct „když já bych pro jednou raději jela na frisbee/agility závody“. A tak jsem usoudila, že máme za sebou dvě super sezóny ve flyballu, několik úspěchů jak na jednotlivých českých turnajích, tak i v Purina Pro Plan Cupu i na Mistrovství Evropy! A že je tedy na čase vrhnout se někam dál a přesvědčit se, že dokážeme být úspěšné i jinde. Řekla jsem tím pádem celému týmu i flyballu sbohem..

Ovšem, přišla nová sezóna, začaly se plánovat turnaje a já začala zjišťovat, že to, čím jsem dva roky žila, je pryč. Že teď už by mě to vlastně nemělo zajímat, protože na ty turnaje nepojedu. A najednou jsem si uvědomila, že mi to asi i chybí. Mám na takové věci talent, většinou mi dojde, že mi něco chybí, tak o půl roku až rok později. Tak jsem chvíli rozmýšlela, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Nakonec jsem rozhodla dát opravdu šanci i jiným sportům a s těžkým srdcem říct „já s flyballem končím“.

Pak ale přišla informace, že mistrovství Evropy ve flyballu (EFC) 2015 se bude konat v Německu! Přesněji řečeno v Německém Emtmannsbergu, který je jen cca 45 minut cesty od bydliště rodiny Hübnerových, kteří jsou majiteli Májiného tatínka Eyka. Ač už je to v plánu delší dobu, zatím jsme neměli tu čest se setkat osobně a nechtěla jsem tuhle příležitost propásnout! A tak jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych mohla jet na Evropu, aniž bych musela závodit celou sezónu. Bylo mi celkem jasné, že když přijdu za Hop Tropákama, že chci jet na Evropu, ale jenom tam, tak mě Míla pošle do háje, že buď a nebo. Tak jaké jiné varianty mám? Budweis Fly, za ty běhala loni Cassinka a určitě by bylo možné ji vyměnit za Máju. Původně to tak mělo být, ale pak přišla možnost druhá a to Funatic Jumpers, pražský tým. Byla tedy možnost vyrazit alespoň na nějaký trénink a ne se potkat rovnou až v Německu, a tak jsem se rozhodla vyrazit právě s nimi.

Peťa počítala s tím, že vyrazí s pejsky se mnou, uděláme si výlet nejen na flyball, ale i za Eykem a jeho rodinou. S Monikou jsme si psaly, zvala nás i na agility závody, bohužel v termínu, kdy jsem nemohla vyrazit. Ale nadhodila jsem možnost agility závodů v termínu EFC a ono to klaplo! Takže v plánu našeho výletu už nebyl pouze flyball, ale i agility.

European Flyball Championships – EFC

Původní plán, tedy vyrazit v pátek na EFC, nám změnily na jednu stranu neočekávané (na druhou stranu jsem v to asi trochu doufala) okolnosti. Pár dní před mistrovstvím se na FB objevila informace, že Alea shání náhradníky za odpadlé psy do dvou svých týmů a že bere i pomalejší psy, jelikož jde o 15. a 16. divizi. Nabídla jsem Cassinku a vyšlo to! Takže repete, na Evropu jede závodit Mája i Casey! :)

Casey a Alea - tým snů, 3. místo v 15. divizi / Mája a Funatic Jumpers, 2. místo v 11. diviziTím pádem se odjezd přesunul již na čtvrtek. S tím, že ráno dořešíme poslední detaily, Peťa přijede do Prahy, sbalí si a jedem! Co čert nechtěl, auto, které celý rok, co ho mám, šlape jak hodinky, tak najednou se mu nechce startovat. Jak ve středu večer, tak ve čtvrtek ráno. Pro jistotu baterka na nabíječku, ať nám to někde nechcípne a modlit se, že dojedem. Mimochodem, aby toho nebylo málo, říkám tátovi „nechce se mu startovat“, tak prý „nastartuj!“ Poprvé nic, podruhé nic, potřetí nic.. Sedne do toho táta, otočí klíčkem, nastartováno. Ok, neřeším, dáváme nabíjet a hotovo. Druhým autem se pro mě o pár hodin později stavoval táta, nasednu zabouchnu, špatně, tak znovu a asi zase špatně. Prý „to je jedno, za jízdy se neotevřou a jedeme kousek“. Vystoupím, zabouchnu, špatně. Koukám, jestli tam někde něco nepřekáží, nic nevidím. Přijde táta, cvrnkne do dveří, zavřeno. To už jsem si připadala trochu jak debil a říkám, že snad radši dneska nikam nejedu, asi nemám dobrý den. No nešlo to jinak, zítra závodíme, musím sednout do auta a jedeme.

Naložily jsme s Peťou všechny věci do auta a první náš cíl byly Kyje, kde jsem měla vyzvedávat triko. Jsme v Kyjích, bereme triko, odmítáme pozvání na kafe, abychom co nejdříve vyrazily. Nastartuju, z motoru jde pára, teče voda, tady asi bude někde problém. Počkám až se auto uklidní, dovaří vodu a je mi jasné, že se musím dostat minimálně do Čakovic, tak nastartuju znovu a? Červená kontrolka, přehřátý auto. Hm dobrý, co dál? Odstavila jsem auto do stínu (v tom vedru to stejně bylo k ničemu, ale aspoň se v něm dalo sedět, když byly otevřené dveře) a zavolala tátovi. Hlavně, že jsme si večer před tím, dělali srandu, že až se v Německu něco stane, tak já zavolám tátovi a ten to přijede řešit. No tak za chvíli přijel táta, nevyřešil nic ani on, řekl „sedni do auta, jedeme domů“. Tak jsem jela, celou dobu se sevřenou zadnicí a s hlavou plnou toho, co by se asi tak mohlo stát, když je auto přehřátý a jede. No nedivila jsem se mu, já byla taky přehřátá a odmítala jsem cokoli dělat.

Cesta rovnou do servisu, kde během chvilky řekli „no jo, větrák běží, ale jenom jeden“. Co s tím? Vyměnit za nový. Tak do toho! „Nový stojí 5,5.“ „To se nedá nic dělat, já potřebuju dneska odjet a nemám čím.“ „No to je blbý, nemám ho, můžu ho objednat na ráno.“ „To je hodně blbý, ráno mám závodit asi tak 300 km odsud.“ „Tak ať ti táta půjčí tranzita.“ „Jste se zbláznil?“ .. telefonát, chvilka napětí, po které bylo jasno. Auto tu nech, dneska to bude hotový! Odcházela jsem fakt zoufalá, zralá na panáka, ale protože jsem měla za pár hodin jet, tak tohle řešení nepřipadalo moc v úvahu.

20:00 – Auto dovážím ze servisu, půlka školného v luftě, vyzvedávám Peťu a pejsky a jedeme, ať aspoň vyrazíme za světla, když už nic jiného. Neskutečně velké díky patří Autoslužbám Kukelka, že jak šéf tak servisáci udělali co mohli, mimo jiné pracovali přesčas, jen aby Novotná mohla odjet. Díky! Cesta až do Německa bez problému! Na místě jsme trochu bloudily a story o naší cestě k bráně do lesa, hledání místa pro stanování a následné hledání cesty zpátky k autu už radši ani psát nebudu, to bychom se k samotnému turnaji fakt asi nikdy nedostaly.

Locolindo

Pátek ráno, původní plán turnaje se „maličko“ změnil. Vzhledem k nesnesitelným teplotám byl turnaj zahájen (bez ceremoniálu) již v 8:00. Během dopoledne (tedy do obědové pauzy) se odběhal Speed Trial a všechny divize minimálně jedno kolo Double Elimination. Dopolední část končila kolem jedné hodiny a následovala pauza až do páté hodiny večerní. Lepší běhat ráno brzy a večer déle, než tavit sebe i psy na přímém slunci po celý den. Pátek byl Cassinky dnem. S týmem Alea – tým snů startovala v 15. divizi. Původně, podle domluvy, na pozici posledního psa a vše nám krásně šlapalo. Cassinka se snažila, navzdory vedru toho zvládla odběhat víc, než jsem čekala. Možná i díky dlouhé pauze, kdy se zvládla aspoň trochu prospat, měla na odpolední rozběhy dostatek energie, aby pomohla týmu probojovat se na třetí místo! A tahle bedna odstartovala něco, co jsem absolutně nečekala! Zde patří díky celému Alea týmu, že nás mezi sebe vzali, dali možnost Cassince startovat, odvézt si krásné ocenění a vůbec, že nás tak pěkně mezi sebe přijali.

Další den, tedy v sobotu, byly na programu hned obě dvě divize, kde běhali Funatici. Funatic Jumpers v 11. divizi s Májou a Funatic Runners v 6. divizi. Takže jsme celý den běhali z jednoho parkuru na druhý, tam se psem, tam pomáhat. Bylo to trošku náročnější, ale díky Peti, která se mi po doběhu starala o Májenku, jsem to zvládala celkem hravě. Stejně jako v pátek se začalo běhat ráno dříve, tentokrát ještě dříve, už v 7:30 a kolem jedné přišla obědová pauza až do páté hodiny večerní. Na oběd odcházeli Jumpeři s tím, že jsme ze Speed Trialu postoupili z druhého místa a náš první rozběh v Double Elimination jsme vyhráli. Tudíž krásný pocit před obědem. A musím říct, že tenhle pocit nás jen tak neopustil, naopak byl ještě posílen ve chvíli, kdy nám došlo, že oba týmy Funaticů skončí nejhůře třetí! Runneři na třetím místě už zůstali a Jumpeři ještě zabojovali o postup do finále a umístili se na 2. místě!

Takže ve shrnutí a s ohledem na předešlé roky – prvního EFC v roce 2013 se zúčastnila pouze Mája a s HT Hurricane jsme byli na 3. místě! EFC 2014 se zúčastnila Casey s týmem Dog Dragons 3, bohužel bez umístění na bedně a samozřejmě Mája s týmem HT Hurricane a tentokrát jsme se probojovali až do opakovaného finále, které pro nás končilo 2. místem! No a na závěr EFC 2015 se opět účastnily obě naše holky a tentokrát obě stály na bedně! Casey a Alea – tým snů na 3. místě a Mája a Funatic Jumpers na 2. místě. Tak zatím to šlo krásně vzestupně, tak buď je na čase, jak se říká „v nejlepším skončit“ a nebo je potřeba dalšího psa a další týmy, kteří by nás chtěli :D

Agility Competition

Vyhlašování sobotní části EFC končilo někdy kolem 22. hodiny. Pro nás to neznamenalo jít sednout, pít a kecat, jako pro většinu účastníků. Ale sednout do auta a odjet směr Scheblitz, kde bydlí Hübnerovi. Na místě jsme byly kolem 23. hodiny, daly jsme si sprchu, prohodily pár slov s Monikou, zčekli FB a šly spát. Vstávačka ráno v 7, nasnídat a opět do auta, tentokrát směr Coburg.

V Coburgu je agility cvičák doslova vedle dálnice, ale ve chvíli, kdy jste na cvičáku, nemá o dálnici ani páru. Krásný plac se zázemím, občerstvením, spoustou místa na parkování i prostoru pro rozcvičení a vychození psů. A my? My jsme měly tu nejlepší péči od Moniky a celé její rodiny! Jsem naprosto fascinovaná jejich přístupem k návštěvě. S tak přátelskou a pohostinnou rodinou se v ČR člověk jen tak nesetká. A mimo to mají moc pěkný baráček i zahradu a když člověk vyjde na ulici a rozhlédne se kolem, tak by se hned přistěhoval! Za tu péči, jaké nám bylo dopřáno a vůbec za pozvání a společnost, patří velké díky právě Monice!

No zpět k závodům. Čekaly nás dva běhy, agility zkouška a jumping. Agility klasicky pouze v konkurenci A1 týmů, jumping pak v konkurenci A1 a A2 týmů. A3 týmy mají svůj jumping, jelikož je součástí kvalifikace. Jestli jsme to pochopily správně, tak v Německu je potřeba nejprve dostat se do kategorie A3, poté se na běžných závodech kvalifikovat, čímž si tým zajistí start na kvalifikačních závodech, na které jsme zvyklí u nás v ČR. A právě A3 týmy běžely v neděli jako první, poté A2 (Casey) a nakonec A1 (Mája), v jumpingu to pak bylo lehce přeházené, nejprve A3, po nich A1 a na závěr A2.

Všechny parkury byly pěkné, žádné krkolomnosti, bylo zapotřebí jak technického vedení, tak rychlých nohou, zejm. v jumpingu. Myslím, že ostudu jsme s Májou neutržily. Po sobotě byla značně unavená, občas je to možná dobře, občas ne. V agility to skončilo odmítačkou na slalomu, jehož opravováním jsme i ztratily čas a jednou laťkou na zemi. Přesto z toho bylo 3. místo! Mimochodem, i s opravovaným slalomem jsme dosáhly druhého nejrychlejšího času, stejně tak tomu bylo v jumpingu. Ač to podle umístění na první pohled nevypadá, tak jumping se nám povedl ještě o něco lépe, náběh zvládla luxusně na poprvé, jedna laťka bohužel letěla a v jednu chvíli Mája vyběhla dál, než jsem čekala, ale nakonec to zvládla ukočírovat a ta jediná chyba nás v konkurenci nejen jedničkových, ale i dvojkových psů vynesla na 4 místo. :)

Aqua Limpia LocolindoSečteno, podtrženo, moc šancí jsme těm kolem nedaly :) S Cassinkou jeden běh na EFC, bedna. S Májou jeden běh na EFC a dva běhy na agility, 3x bedna (vyhlašují a oceňují i 4. místo). A Peťa s Casey? V agility na tom byly velice podobně, obsadily 3. místo! V jumpingu bohužel disk, Cassinka si myslela, že si spletla tunel, tak se vrátila a jelikož šlo o tunel, kde jsme si mohly vybrat směr, tak si Peťa neuvědomila, co tam proběhlo a pokračovala dál. Velká škoda toho, protože nebýt této chybičky, šlo by o čistý běh! Kompletní výsledky najdete na stránkách agility klubu Coburg.

Po závodech ještě nafotit pár fotek do rodinného Locolindo alba a pak už jenom opět sednout za volant a hurá na více jak 4hodinovou cestu domů. Konečně za světla!

Máme doma belgičáka

Prodloužený víkend trávím doma a Marek půlku víkendu bohužel v práci. Tak jsem si říkala, že učit se mi nechce a radši bych nějakou tu „psí“ zábavu. Jít si zaházet frisbee nikdo moc nechtěl, nebo spíše nemohl. Lenka s Fleur a Quinckou jdou na výstavy a prý koupat ty dvě nijak často se nedá. Hanka s Ginnou a Ernym je zas o víkendu v práci. No tak jsem její práce využila aspoň k tomu, ať mi půjčí psa :)

Takže na víkend máme doma na hlídání „malou“ Ginnu. V pátek ráno jsem si ji vyzvedla a.. ale jo, vrátím ji. Ona mi totiž zlobí Máju a vrčí mi na přítele. Ale je to vtipné sledovat, jak se Mára jde tulit ke psovi, který na něj vrčí :D Jenže ona Ginna neví co chce, protože ona si užívá jeho drbání, ale preventivně na něj musí vrčet. No a Mája, ta je z ní úplně vyčerpaná. Ginna do ní pořád kouše, Mája se ožene, ale zas ji hned nechá. Že by ji prostě jednou pro vždy dostala k zemi a vysvětlila, že tohle teda ne, to Mája nějak neumí. (…)

Prodloužený víkend trávím doma a Marek půlku víkendu bohužel v práci. Tak jsem si říkala, že učit se mi nechce a radši bych nějakou tu „psí“ zábavu. Jít si zaházet frisbee nikdo moc nechtěl, nebo spíše nemohl. Lenka s Fleur a Quinckou jdou na výstavy a prý koupat ty dvě nijak často se nedá. Hanka s Ginnou a Ernym je zas o víkendu v práci. No tak jsem její práce využila aspoň k tomu, ať mi půjčí psa :)

Takže na víkend máme doma na hlídání „malou“ Ginnu. V pátek ráno jsem si ji vyzvedla a.. ale jo, vrátím ji. Ona mi totiž zlobí Máju a vrčí mi na přítele. Ale je to vtipné sledovat, jak se Mára jde tulit ke psovi, který na něj vrčí :D Jenže ona Ginna neví co chce, protože ona si užívá jeho drbání, ale preventivně na něj musí vrčet. No a Mája, ta je z ní úplně vyčerpaná. Ginna do ní pořád kouše, Mája se ožene, ale zas ji hned nechá. Že by ji prostě jednou pro vždy dostala k zemi a vysvětlila, že tohle teda ne, to Mája nějak neumí.

V pátek dopoledne jsme se byly s holkami podívat ve Stromovce. Adélka (má belgičandy) svolala procházku a to my se rády přidáme. Lidí ani moc nebylo, ale psů skoro dvakrát tolik. Mája poznala praštěnou dobrmanku (to by bylo něco pro oči mojí mamky!), která si z ní dělala agility překážky. Nevím, jak se jim to dařilo, ale dost často jsem viděla, jak Chita přeskakovala Máju. Dobrmanka byla taky ještě štěněcí, i když na to vzrůstově moc nevypadala, takže se holky pěkně vyběhaly.

S dalšími lidmi byl sraz u jezírek. Tak si říkám, že super, aspoň se psi trochu osvěží vodou. Jenže to jsem netušila, že Ginna vletí do jezírka za kachničkama a tolik se s nimi spřátelí, že se rozhodne z jezírka už nikdy nevylézt. Fakt tam plavala jak ta kachna, sem a tam, od jedné k druhé. Volat jsem mohla, jak jsem chtěla, ale prostě Ginna najednou neměla jméno a úplně na mě dlabala. Fakt už jsem si myslela, že jí ven nedostanu. Po pár minutách se nějak přiblížila ke břehu, tak jsem jí čapla, vytáhla a odvedla. Zpátky už jsme se naštěstí nevracely!

Pak už byla Ginna zlatíčko, pořád si mě hlídala, kde mě má, abych se náhodou někde neztratila. Za to Mája, ta si lítala, kde se jí zrovna zlíbilo. Jak jinak. Došli jsme pak k jinému menšímu jezírku, tentokrát už bez kachen, takže se psiska koupala, aportovala nám klacky z vody a občas nás i někdo osprchoval. Mája překvapila, že se koupe, že má vodu ráda, to už víme. Ale že by do vody skákala, to se moc často nevidí. Většinou si v klidu vleze, pozvolna. Včera se trochu rozmýšlela, ale nakonec sebrala odvahu a skočila :)

Fotky ze Stromovky

Máme doma návštěvu

V pátek kolem páté odpoledne jsem s Márou dorazila do Letňan na For Pets. Jednak jsme se jeli podívat na veletrh a koupit něco pro Máju a jednak jsem tam měla sraz se Zdenkou, aby mi předala Nexinku na víkendové hlídání.

Veletrh teda nic moc, docela mě zklamal, nebo nevím, ale přišlo mi, že je tam toho hrozně málo. Sehnali jsme obojky proti klíšťatům, zabrousili k nějakému výprodeji hraček a vzali májem míček na šňůrce (gappay přesto jednou přijde!) a pískací míček a ještě jsme u dogpoint stánku brali přetahovadlo (těch není nikdy dost). Pořád jsem doufala, že najdeme i nějaký stánek s masem, ale nikde nic. Tak jsem nakonec koupila na víkend Máje Brit konzervy, tak snad bude spokojená. (…)

V pátek kolem páté odpoledne jsem s Márou dorazila do Letňan na For Pets. Jednak jsme se jeli podívat na veletrh a koupit něco pro Máju a jednak jsem tam měla sraz se Zdenkou, aby mi předala Nexinku na víkendové hlídání.

Veletrh teda nic moc, docela mě zklamal, nebo nevím, ale přišlo mi, že je tam toho hrozně málo. Sehnali jsme obojky proti klíšťatům, zabrousili k nějakému výprodeji hraček a vzali Máje míček na šňůrce (gappay přesto jednou přijde!) a pískací míček a ještě jsme u dogpoint stánku brali přetahovadlo (těch není nikdy dost). Pořád jsem doufala, že najdeme i nějaký stánek s masem, ale nikde nic. Tak jsem nakonec koupila na víkend Máje Brit konzervy, tak snad bude spokojená.

Když jsme prolezli veletrh (což nebylo za dlouho), dostali jsme Nexu a vyrazili pomalu domů. Nexa nějak nechápala, proč jí panička odchází a ona s ní nemůže jít. Vzali jsme to venkem, abychom nešli Zdence v patách, tak Nex pořád hledala, kde ta panička je. Hledala ji ještě v autobuse, až když jsem si sedla a vzala ji na klín, aby ji tam lidi neušlapali, tak se uklidnila.

Doma už měla jiné starosti, chvíli se honily s Májou, dokud ale nenašla našeho kocoura. Pak už Nexu nic jiného nezajímalo a chtěla prostě kočku. Během večera už jsme se jen tak poflakovali, hráli si, aportovali a vcelku brzy šli spát. Až mě překvapilo, že cca kolem desáté obě holky lehly a ničeho se nedožadovaly. Ani sebe neprovokovaly, ani si hrát nechtěly, prostě šly spát.

V sobotu mě čekalo brzké vstávání, s tím jsem trochu nepočítala. S Májou jsme zvyklé spát, dokud to jde. Nexa je trošku ranní ptáče, asi v 6 hodin už chtěla něco dělat. Tou dobou jsem jí ještě zvládla vysvětlit, že ještě spíme. O hodinu později už se mi to nepovedlo. Takže šup z postele ven a jdeme venčit! Holky jak kdyby se naladily na jednu vlnu. V chodbě měly sednout a čekat (povedlo se, ve sklepě totiž často bývá kocourek, tak abychom o něj nepřišli), já prošla sklepem, otevřela ven a holky povelem uvolnila. Takovým tryskem co vyběhly, start jak na závodech. Došla jsem za nimi jen zavřít dveře a už koukám ven, obě dřepí a venčí se. Dobře sehraná dvojka!

Vyvenčily se, vyběhaly se spolu a Mája, že už jdeme domů. Ranní venčení, je přeci jen na chviličku, vyvenčit a zase domů. Tak jsem si zavolala i Nexu a vrátily jsme se do pokoje. Venku napadla rosa, takže byly holky celé mokré. Mája to zná, prostě chvilku v klidu postát a pak bude všechno dobré. Nexa se utřít taky nechala, ale pořád chtěla někde něco zkoumat, takže byla složitější domluva. Vpustím je do pokoje, Mája automaticky zalehne na svou deku (po každé procházce se chodí „odpočinout“ na místo, resp. jí tam posílám, aby trochu oschla) a Nexa čeká, co budeme dál dělat :D Za chvíli pochopila, že teda ještě nic, že se ještě dospává, tak si lehla a odpočívala. Občas na nás zkusila zakňučet, že jako žádné spaní, ale nevyšlo to.

Během dopoledne jsme byli venčit u nás v Čakovickém parku. Potřebovala jsem vzít Nexu někam, kde nejsou kočičky a ani moc lidí. Kde ji můžu pustit a mít co největší šanci, že mi nezdrhne a začne mě trochu víc vnímat. Vcelku se zadařilo, dopolední procházka proběhla v naprostém klidu. V parku jsem s sebou měla i foťák, takže nějaké ty obrázky jsou na rajčeti.

Na půl čtvrtou jsme měly naplánovanou procházku ve Stromovce. Ještě s Martinou a Kessi a s Lenkou, Fleur a Quince. Sraz jsme krapet nestíhaly, tak na nás musely holky pár minut počkat. Cestování s oběma holkama pražským MHD bylo bez chybičky. Mája lehla a byla v klidu, Nexa si chvíli chtěla sundat ohlávku, ale pak si lehla a už jsem o ní taky nevěděla.

Ve Stromovce jsem obě holky vypustila a jen jsem se modlila, abych s oběma i odešla domů. Mája byla zlatíčko. Nevím, jestli měla strach, abych ji nevyměnila za Nexu nebo co, ale najednou se fakt snažila a poslouchala krásně. Nexa, no, ta trochu míň. Ale zas na mě není moc zvyklá, tak jí to nemůžu mít za zlé. Naopak, na to, že jsme spolu jeden den, tak mě poslouchala moc hezky.

Na začátku Stromovky jsme potkaly slečnu s borderkou a s míčkem. Takže Nexa se rozhodla, že chce míček a víc jí nezajímá! Byl to boj, ale nakonec přišla a nemusela jsem si ji jít odvést! O pár metrů dál vletěla do jezírka, že prý se tam aportují klacky a že chce taky! (Nutno dodat, že dopoledne do vody pro míček absolutně nechtěla!!) Najednou byla ve vodě a odmítala vylézt. V tu chvíli jsem byla trochu bezradná a nevěděla jsem co dělat. Naštěstí byla pořád „u mě“ a ne někde v tahu, to bych asi byla víc na nervy :D Slečna mi pak půjčila klacek, takže jsem Nexu nalákala ven a odchytila. Mokré jsme byly obě dvě, ale odvedla jsem si ji a vypadalo to, že pochopila, že když se zavolá, tak prostě má přijít. Víckrát už se nic moc takového neopakovalo. Jo, chtěla se kamarádit (stejně jako Mája) s nějakým zlým ovčákem, ale to přiběhly na zavolání obě dvě hned. Pak chtěly, taky obě dvě, lovit všechny frisbeečka, co po Stromovce lítala. Naštěstí byli lidi docela rozumní (nebo měli možná o své disky strach) a když viděli, že tam mají psa, tak si přestali házet. Já na psy párkrát hulákala, že jako fakt jdeme (!) a obě nakonec vždycky šly.

No prostě to s holkami bylo zábavné. Ač se to možná zdá, že to bylo trochu o nervy, tak já jsem byla vcelku v klidu. Spoléhala jsem na to, že se obě budou držet smečky a nikam nezdrhnou. No a dařilo se. Občas jsem se teda otáčela a hledala, kde mám kterého psa, ale vždycky se někde vynořily.

Po Stromovce jsme přijely dom a obě holky padly, ani jsem o nich nevěděla. O chvíli později se mi obě nasáčkovaly do postele, takže jsem zjistila, že ty psy ještě mám. Naštěstí mám postel velkou a vejdeme se sem všechny.

Neděli už jsme měli doma klidnou a proflákanou. Ráno jsme spali dlouho, všichni. Obě holky v posteli a očividně byly spokojené, takže ani jedna nechtěla ven. No, a protože bylo venku celý den hůř a hůř, tak náš výletní plán padl, zůstali jsme doma a hráli si tam.

Vytáhla jsem nové přetahovadlo, co jsme pořídili na For Pets. Obě holky se ho hned ujaly. Tak jsem je, teda spíš Máju, podporovala v držení. Přeci jen, ona se s pejsky moc nepřetahuje a s Nexou už vůbec ne. Všechno jí hned dává, podřizuje se. Tak jsem jí chtěla dodat trochu sebevědomí, že i ona se zvládne tahat. A fakt že to šlo! Mája držela, nepustila, ani nepřekusovala. Občas dokonce nejen, že pasivně držela, ale snažila se i Nexu přetáhnout a získat hračku. Ale co je hlavní! Ani jednou na ní nezavrčela, ani nevycenila zuby! Mám z holčičky radost. Návštěva Nexi jí docela prospívá, začíná se otrkávat, je to super.

Večer jsme předali Nexu zpátky paničce. Je tu teď nějak ticho, klid. Na druhou stranu si Mája užívá, že je zase středem pozornosti jen a jen ona. Byl to prima víkend. Kdy hlídáme příště? :))

Hlídání Juno

Dneska jsme si domů přivedly na pár hodin Májinu sestřičku Juno. Ondra musí pracovat a nechce nechávat Juno doma samotnou, tak jsme se nabídly, že se o ní můžeme postarat. Měly jsme holky doma cca 4 hodiny a řeknu vám, bylo to opravdu velice náročné! (…)

Dneska jsme si domů přivedly na pár hodin Májinu sestřičku Juno. Ondra musí pracovat a nechce nechávat Juno doma samotnou, tak jsme se nabídly, že se o ní můžeme postarat. Měly jsme holky doma cca 4 hodiny a řeknu vám, bylo to opravdu velice náročné!

Pro Juno jsme jely rovnou ze školy, takže ještě bez Máji. Dovezly jsme jí k nám domů a Mája se s námi ani nepřivítala a už si holky začaly hrát. Tak 5 minut si vydržely hrát bez vrčení, ale pak se do sebe pustily s takovou vervou, že se spolubydlicí bály mezi ně vmíchat. Takže když šlo do tuhého, musela jsem zasáhnout. Naštěstí jsem za celý den schytala pouze jeden kousanec, zato do tváře, takže to celkem bolelo.

Holky nám doma málem zdemolovaly byt a samy sebe, takže jsme je po chvíli vzaly vyběhat ven v domění, že se třeba unaví a budou spát. To jsme ale ještě nevěděly, že jsme na velkém omylu. Vzaly jsme je vyběhat na Kravák, kde se pořádně vylítaly. Vzhledem k tomu, že na chvíli přestal foukat vítr, tak bylo i relativně teplo a vydržely jsme venku docela dlouho. Potkaly jsme spoustu lidí a psů, ale nic z toho nestačilo.

Když to vypadalo, že jsou holky už unavené a uklidněné, vydaly jsme se domů. Jenže sotva jsme dorazily do bytu, boj začal nanovo. Nechápala jsem, kde na to berou energii, jelikož já jsem už tou dobou byla naprosto vyčerpaná. Ony i holky vypadaly dosti vyčerpaně a každou chvilkou se zdálo, že padnou, ale nakonec se vždycky zvedly a pustily se do sebe.

Po přibližně 3 hodinách společného dovádění se konečně uklidnily a každá si našla to „své“ místečko. Měla jsem radost, že bude doma chvíli ticho a holky si odpočinou. Ta radost mi ale dlouho nevydržela. Holky zvládly spát celých 15 minut !! a pak začal zase souboj. Od první chvíle jsem měla pocit, že to je souboj na život a na smrt a jedna z nich to nepřežije. Díky bohu, přežily obě dvě :)

V pět hodin jsem popadla Juno a jela jí vrátit Ondrovi domů. Byla holka vyřízená, v autobuse mi usnula, doma si zaběhla do klícky a já vyrazila do školy. Po návratu ze školy jsem doma našla „mrtvou“ Máju, která nechtěla vůbec nic, ani se jít vyvenčit. No věřím, že zítra ráno se zase vyspím hodně :))

Bohužel, na závěr mám jednu špatnou zprávu – můj foťák putuje po světě, tudíž z dívčího řádění nemáme žádné fotky. Což mě moc mrzí, protože by to byly určitě úžasné momentky. Ale určitě se ségry ještě brzy uvidí a pak už fotky budou, to slibuju!