Road trip to Germany

Někdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál (…)

Kde je tomu počátek?

Mája, Eyk, Casey, DobbyNěkdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál..

Zavítaly jsme na letňanský cvičák k týmu Hop Trop a začaly trénovat. Na jaře následujícího roku jsme poprvé vyrazily na Eager’s Cup, turnaj který odstartoval naší první závodní sezónu. Jelikož se dařilo a Mája byla čím dál lepší a bylo vidět, že jí to fakt baví, tak jsme další rok pokračovaly. Dva roky jsme se flyballu věnovaly naplno, pravidelné tréninky, všechny turnaje a musím říct, že čím důležitější to bylo, tím líp.

Pak ale přišlo pár zlomových okamžiků. Frisbee závody, které jsem si užívala po všech stránkách, naprostá pohodička, žádná rivalita (která bohužel na flyballu mezi některými týmy je) a možnost závodit s oběma psy (Chelsea totiž na flyballu má ještě pěkný kus cesty před sebou). Naděje v agility, protože jsem sehnala v Praze trenéra, který mi sedne jak po stránce lidské tak výcvikové. Čas a finance, což ani jedno nemám v takovém množství, abych se mohla naplno věnovat všem třem sportům. Flyball jako týmový sport, na jednu stranu je to super, když je vás víc, na druhou stranu bylo nemožné říct „když já bych pro jednou raději jela na frisbee/agility závody“. A tak jsem usoudila, že máme za sebou dvě super sezóny ve flyballu, několik úspěchů jak na jednotlivých českých turnajích, tak i v Purina Pro Plan Cupu i na Mistrovství Evropy! A že je tedy na čase vrhnout se někam dál a přesvědčit se, že dokážeme být úspěšné i jinde. Řekla jsem tím pádem celému týmu i flyballu sbohem..

Ovšem, přišla nová sezóna, začaly se plánovat turnaje a já začala zjišťovat, že to, čím jsem dva roky žila, je pryč. Že teď už by mě to vlastně nemělo zajímat, protože na ty turnaje nepojedu. A najednou jsem si uvědomila, že mi to asi i chybí. Mám na takové věci talent, většinou mi dojde, že mi něco chybí, tak o půl roku až rok později. Tak jsem chvíli rozmýšlela, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Nakonec jsem rozhodla dát opravdu šanci i jiným sportům a s těžkým srdcem říct „já s flyballem končím“.

Pak ale přišla informace, že mistrovství Evropy ve flyballu (EFC) 2015 se bude konat v Německu! Přesněji řečeno v Německém Emtmannsbergu, který je jen cca 45 minut cesty od bydliště rodiny Hübnerových, kteří jsou majiteli Májiného tatínka Eyka. Ač už je to v plánu delší dobu, zatím jsme neměli tu čest se setkat osobně a nechtěla jsem tuhle příležitost propásnout! A tak jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych mohla jet na Evropu, aniž bych musela závodit celou sezónu. Bylo mi celkem jasné, že když přijdu za Hop Tropákama, že chci jet na Evropu, ale jenom tam, tak mě Míla pošle do háje, že buď a nebo. Tak jaké jiné varianty mám? Budweis Fly, za ty běhala loni Cassinka a určitě by bylo možné ji vyměnit za Máju. Původně to tak mělo být, ale pak přišla možnost druhá a to Funatic Jumpers, pražský tým. Byla tedy možnost vyrazit alespoň na nějaký trénink a ne se potkat rovnou až v Německu, a tak jsem se rozhodla vyrazit právě s nimi.

Peťa počítala s tím, že vyrazí s pejsky se mnou, uděláme si výlet nejen na flyball, ale i za Eykem a jeho rodinou. S Monikou jsme si psaly, zvala nás i na agility závody, bohužel v termínu, kdy jsem nemohla vyrazit. Ale nadhodila jsem možnost agility závodů v termínu EFC a ono to klaplo! Takže v plánu našeho výletu už nebyl pouze flyball, ale i agility.

European Flyball Championships – EFC

Původní plán, tedy vyrazit v pátek na EFC, nám změnily na jednu stranu neočekávané (na druhou stranu jsem v to asi trochu doufala) okolnosti. Pár dní před mistrovstvím se na FB objevila informace, že Alea shání náhradníky za odpadlé psy do dvou svých týmů a že bere i pomalejší psy, jelikož jde o 15. a 16. divizi. Nabídla jsem Cassinku a vyšlo to! Takže repete, na Evropu jede závodit Mája i Casey! :)

Casey a Alea - tým snů, 3. místo v 15. divizi / Mája a Funatic Jumpers, 2. místo v 11. diviziTím pádem se odjezd přesunul již na čtvrtek. S tím, že ráno dořešíme poslední detaily, Peťa přijede do Prahy, sbalí si a jedem! Co čert nechtěl, auto, které celý rok, co ho mám, šlape jak hodinky, tak najednou se mu nechce startovat. Jak ve středu večer, tak ve čtvrtek ráno. Pro jistotu baterka na nabíječku, ať nám to někde nechcípne a modlit se, že dojedem. Mimochodem, aby toho nebylo málo, říkám tátovi „nechce se mu startovat“, tak prý „nastartuj!“ Poprvé nic, podruhé nic, potřetí nic.. Sedne do toho táta, otočí klíčkem, nastartováno. Ok, neřeším, dáváme nabíjet a hotovo. Druhým autem se pro mě o pár hodin později stavoval táta, nasednu zabouchnu, špatně, tak znovu a asi zase špatně. Prý „to je jedno, za jízdy se neotevřou a jedeme kousek“. Vystoupím, zabouchnu, špatně. Koukám, jestli tam někde něco nepřekáží, nic nevidím. Přijde táta, cvrnkne do dveří, zavřeno. To už jsem si připadala trochu jak debil a říkám, že snad radši dneska nikam nejedu, asi nemám dobrý den. No nešlo to jinak, zítra závodíme, musím sednout do auta a jedeme.

Naložily jsme s Peťou všechny věci do auta a první náš cíl byly Kyje, kde jsem měla vyzvedávat triko. Jsme v Kyjích, bereme triko, odmítáme pozvání na kafe, abychom co nejdříve vyrazily. Nastartuju, z motoru jde pára, teče voda, tady asi bude někde problém. Počkám až se auto uklidní, dovaří vodu a je mi jasné, že se musím dostat minimálně do Čakovic, tak nastartuju znovu a? Červená kontrolka, přehřátý auto. Hm dobrý, co dál? Odstavila jsem auto do stínu (v tom vedru to stejně bylo k ničemu, ale aspoň se v něm dalo sedět, když byly otevřené dveře) a zavolala tátovi. Hlavně, že jsme si večer před tím, dělali srandu, že až se v Německu něco stane, tak já zavolám tátovi a ten to přijede řešit. No tak za chvíli přijel táta, nevyřešil nic ani on, řekl „sedni do auta, jedeme domů“. Tak jsem jela, celou dobu se sevřenou zadnicí a s hlavou plnou toho, co by se asi tak mohlo stát, když je auto přehřátý a jede. No nedivila jsem se mu, já byla taky přehřátá a odmítala jsem cokoli dělat.

Cesta rovnou do servisu, kde během chvilky řekli „no jo, větrák běží, ale jenom jeden“. Co s tím? Vyměnit za nový. Tak do toho! „Nový stojí 5,5.“ „To se nedá nic dělat, já potřebuju dneska odjet a nemám čím.“ „No to je blbý, nemám ho, můžu ho objednat na ráno.“ „To je hodně blbý, ráno mám závodit asi tak 300 km odsud.“ „Tak ať ti táta půjčí tranzita.“ „Jste se zbláznil?“ .. telefonát, chvilka napětí, po které bylo jasno. Auto tu nech, dneska to bude hotový! Odcházela jsem fakt zoufalá, zralá na panáka, ale protože jsem měla za pár hodin jet, tak tohle řešení nepřipadalo moc v úvahu.

20:00 – Auto dovážím ze servisu, půlka školného v luftě, vyzvedávám Peťu a pejsky a jedeme, ať aspoň vyrazíme za světla, když už nic jiného. Neskutečně velké díky patří Autoslužbám Kukelka, že jak šéf tak servisáci udělali co mohli, mimo jiné pracovali přesčas, jen aby Novotná mohla odjet. Díky! Cesta až do Německa bez problému! Na místě jsme trochu bloudily a story o naší cestě k bráně do lesa, hledání místa pro stanování a následné hledání cesty zpátky k autu už radši ani psát nebudu, to bychom se k samotnému turnaji fakt asi nikdy nedostaly.

Locolindo

Pátek ráno, původní plán turnaje se „maličko“ změnil. Vzhledem k nesnesitelným teplotám byl turnaj zahájen (bez ceremoniálu) již v 8:00. Během dopoledne (tedy do obědové pauzy) se odběhal Speed Trial a všechny divize minimálně jedno kolo Double Elimination. Dopolední část končila kolem jedné hodiny a následovala pauza až do páté hodiny večerní. Lepší běhat ráno brzy a večer déle, než tavit sebe i psy na přímém slunci po celý den. Pátek byl Cassinky dnem. S týmem Alea – tým snů startovala v 15. divizi. Původně, podle domluvy, na pozici posledního psa a vše nám krásně šlapalo. Cassinka se snažila, navzdory vedru toho zvládla odběhat víc, než jsem čekala. Možná i díky dlouhé pauze, kdy se zvládla aspoň trochu prospat, měla na odpolední rozběhy dostatek energie, aby pomohla týmu probojovat se na třetí místo! A tahle bedna odstartovala něco, co jsem absolutně nečekala! Zde patří díky celému Alea týmu, že nás mezi sebe vzali, dali možnost Cassince startovat, odvézt si krásné ocenění a vůbec, že nás tak pěkně mezi sebe přijali.

Další den, tedy v sobotu, byly na programu hned obě dvě divize, kde běhali Funatici. Funatic Jumpers v 11. divizi s Májou a Funatic Runners v 6. divizi. Takže jsme celý den běhali z jednoho parkuru na druhý, tam se psem, tam pomáhat. Bylo to trošku náročnější, ale díky Peti, která se mi po doběhu starala o Májenku, jsem to zvládala celkem hravě. Stejně jako v pátek se začalo běhat ráno dříve, tentokrát ještě dříve, už v 7:30 a kolem jedné přišla obědová pauza až do páté hodiny večerní. Na oběd odcházeli Jumpeři s tím, že jsme ze Speed Trialu postoupili z druhého místa a náš první rozběh v Double Elimination jsme vyhráli. Tudíž krásný pocit před obědem. A musím říct, že tenhle pocit nás jen tak neopustil, naopak byl ještě posílen ve chvíli, kdy nám došlo, že oba týmy Funaticů skončí nejhůře třetí! Runneři na třetím místě už zůstali a Jumpeři ještě zabojovali o postup do finále a umístili se na 2. místě!

Takže ve shrnutí a s ohledem na předešlé roky – prvního EFC v roce 2013 se zúčastnila pouze Mája a s HT Hurricane jsme byli na 3. místě! EFC 2014 se zúčastnila Casey s týmem Dog Dragons 3, bohužel bez umístění na bedně a samozřejmě Mája s týmem HT Hurricane a tentokrát jsme se probojovali až do opakovaného finále, které pro nás končilo 2. místem! No a na závěr EFC 2015 se opět účastnily obě naše holky a tentokrát obě stály na bedně! Casey a Alea – tým snů na 3. místě a Mája a Funatic Jumpers na 2. místě. Tak zatím to šlo krásně vzestupně, tak buď je na čase, jak se říká „v nejlepším skončit“ a nebo je potřeba dalšího psa a další týmy, kteří by nás chtěli :D

Agility Competition

Vyhlašování sobotní části EFC končilo někdy kolem 22. hodiny. Pro nás to neznamenalo jít sednout, pít a kecat, jako pro většinu účastníků. Ale sednout do auta a odjet směr Scheblitz, kde bydlí Hübnerovi. Na místě jsme byly kolem 23. hodiny, daly jsme si sprchu, prohodily pár slov s Monikou, zčekli FB a šly spát. Vstávačka ráno v 7, nasnídat a opět do auta, tentokrát směr Coburg.

V Coburgu je agility cvičák doslova vedle dálnice, ale ve chvíli, kdy jste na cvičáku, nemá o dálnici ani páru. Krásný plac se zázemím, občerstvením, spoustou místa na parkování i prostoru pro rozcvičení a vychození psů. A my? My jsme měly tu nejlepší péči od Moniky a celé její rodiny! Jsem naprosto fascinovaná jejich přístupem k návštěvě. S tak přátelskou a pohostinnou rodinou se v ČR člověk jen tak nesetká. A mimo to mají moc pěkný baráček i zahradu a když člověk vyjde na ulici a rozhlédne se kolem, tak by se hned přistěhoval! Za tu péči, jaké nám bylo dopřáno a vůbec za pozvání a společnost, patří velké díky právě Monice!

No zpět k závodům. Čekaly nás dva běhy, agility zkouška a jumping. Agility klasicky pouze v konkurenci A1 týmů, jumping pak v konkurenci A1 a A2 týmů. A3 týmy mají svůj jumping, jelikož je součástí kvalifikace. Jestli jsme to pochopily správně, tak v Německu je potřeba nejprve dostat se do kategorie A3, poté se na běžných závodech kvalifikovat, čímž si tým zajistí start na kvalifikačních závodech, na které jsme zvyklí u nás v ČR. A právě A3 týmy běžely v neděli jako první, poté A2 (Casey) a nakonec A1 (Mája), v jumpingu to pak bylo lehce přeházené, nejprve A3, po nich A1 a na závěr A2.

Všechny parkury byly pěkné, žádné krkolomnosti, bylo zapotřebí jak technického vedení, tak rychlých nohou, zejm. v jumpingu. Myslím, že ostudu jsme s Májou neutržily. Po sobotě byla značně unavená, občas je to možná dobře, občas ne. V agility to skončilo odmítačkou na slalomu, jehož opravováním jsme i ztratily čas a jednou laťkou na zemi. Přesto z toho bylo 3. místo! Mimochodem, i s opravovaným slalomem jsme dosáhly druhého nejrychlejšího času, stejně tak tomu bylo v jumpingu. Ač to podle umístění na první pohled nevypadá, tak jumping se nám povedl ještě o něco lépe, náběh zvládla luxusně na poprvé, jedna laťka bohužel letěla a v jednu chvíli Mája vyběhla dál, než jsem čekala, ale nakonec to zvládla ukočírovat a ta jediná chyba nás v konkurenci nejen jedničkových, ale i dvojkových psů vynesla na 4 místo. :)

Aqua Limpia LocolindoSečteno, podtrženo, moc šancí jsme těm kolem nedaly :) S Cassinkou jeden běh na EFC, bedna. S Májou jeden běh na EFC a dva běhy na agility, 3x bedna (vyhlašují a oceňují i 4. místo). A Peťa s Casey? V agility na tom byly velice podobně, obsadily 3. místo! V jumpingu bohužel disk, Cassinka si myslela, že si spletla tunel, tak se vrátila a jelikož šlo o tunel, kde jsme si mohly vybrat směr, tak si Peťa neuvědomila, co tam proběhlo a pokračovala dál. Velká škoda toho, protože nebýt této chybičky, šlo by o čistý běh! Kompletní výsledky najdete na stránkách agility klubu Coburg.

Po závodech ještě nafotit pár fotek do rodinného Locolindo alba a pak už jenom opět sednout za volant a hurá na více jak 4hodinovou cestu domů. Konečně za světla!

EFC 2014 ve Francii? Paráda, uděláme si dovolenou!

Protože je Mája moje nejšikovnější štěňátko, tak se už měsíce předem vědělo, že spolu vyrazíme na letošní Mistrovství Evropy ve flyballu, které se tentokrát konalo ve francouzském Saint Jean de Daye. Tedy jen pár kilometrů od normandského pobřeží, které je pro výlety jako stvořené. A tak se týdny, či spíše měsíce, plánovalo, kam se všude pojedeme podívat. Naložíme auto plné lidí, psů a i nějakých věcí a pojedeme na „tour de France“. Podíváme se tady a támhle, támhle se budeme moc vykoupat, zůstat tam pár dní, pak se ještě stavíme cestou tady a po víc jak týdnu pojedeme domů. Plány krásný a když se člověk konečně začne těšit, všechno se to obrátí.. Jen pár minut dokázalo všechny tyhle plány obrátit naruby. Pár minut pár dní před odjezdem. A tak nastávaly dny plné chaosu a plánování jiného řešení. Aneb, jak to udělat, abych se dostala s Májou na EFC (i za cenu toho, že nebude žádná dovolená) a finančně nás to nezruinovalo? Zjišťuju, že těžko.. (…)

Gold Beach, Normandie, Francie

Protože je Mája moje nejšikovnější štěňátko, tak se už měsíce předem vědělo, že spolu vyrazíme na letošní Mistrovství Evropy ve flyballu, které se tentokrát konalo ve francouzském Saint Jean de Daye. Tedy jen pár kilometrů od normandského pobřeží, které je pro výlety jako stvořené. A tak se týdny, či spíše měsíce, plánovalo, kam se všude pojedeme podívat. Naložíme auto plné lidí, psů a i nějakých věcí a pojedeme na „tour de France“. Podíváme se tady a támhle, támhle se budeme moc vykoupat, zůstat tam pár dní, pak se ještě stavíme cestou tady a po víc jak týdnu pojedeme domů. Plány krásný a když se člověk konečně začne těšit, všechno se to obrátí.. Jen pár minut dokázalo všechny tyhle plány obrátit naruby. Pár minut, pár dní před odjezdem. A tak nastávaly dny plné chaosu a plánování jiného řešení. Aneb, jak to udělat, abych se dostala s Májou na EFC (i za cenu toho, že nebude žádná dovolená) a finančně nás to nezruinovalo? Zjišťuju, že těžko..

Nejlevnější varianta – nasáčkovat se ke zbytku družstva do tranzitu – na poslední chvíli opravdu nevyšla. Nebylo na výběr, musíme jet vlastním autem a asi se modlit, abychom nezůstali stát bůh ví kde s tím, že peníze došly. Pro některé lidi bohužel, pro nás však dá se říci „naštěstí“, odpadl pejsek z jiného českého družstva, které na Evropu též mířilo a to z DogDragons. Takže jeden člověk + jeden pes sháněli odvoz a pak ještě sháněli náhradu do družstva za chybějícího psa. Na poslední chvíli jsme se ujali obojího a nabídli odvoz naším autem (s dovolenou už jsme se dávno rozloučili, tak byla aspoň šance ušetřit za cestu) a ještě jsme nabídli Cassinku na doplnění družstva. Doslova jen na doplnění, protože Cassinka závodila na jednom jediném turnaji a to loňský rok na O pohár flyball klubu, který byl, stejně jako ME pořádaný tak, že se celá divize odběhá v jednom dni. Casey se loni snažila, co jí síly stačily, ale přesto na ní na konci turnaje byla únava trošku vidět. Proto jsem nabídla psa s tím, že to nebude tahoun družstva, že to není nejrychlejší borderka na světě (protože pro míček běží jak střela, ale běžet s ním zpátky, to už se jí moc nechce) a že je možné, že pokud bude horko, tak běhání celý den nedá. Hlavně od toho turnaje před rokem vůbec netrénovala a najednou jela rovnou na ME. Docela frajerka. Dragoni nás vzali hned, jak odvoz, tak i Cassinku do družstva. Sbalila jsem teda obě černobílé holky, sebe i řidiče (Davida) a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili pro Rosťu s Atíkem a hurá směr Francie!

Aqua Limpia Locolindo / Soissons, FrancieCelý čtvrtek strávený v autě, venku vedro, v autě vedro, všude vedro. Zlaté Německo a jeho bezplatné dálnice, ani jsme se nestačili divit a už jsme byli na hranicích s Francií, kde přišel na řadu další „šetřící“ plán. Vyhneme se francouzským dálnicím, pojedeme po okrskách, času máme dost. A tak se taky stalo. Jenže jedna navigace načítala půl hodiny každou trasu, druhá byla nějaká zasekaná, že jsme běžně nevěděli, jestli ta odbočka už je tahle nebo ne, tak přišla na řadu mapa. Ta nás celkem spolehlivě (až na jednu malou zajížďku) dovedla až do francouzského Soissons. Tam krapet selhaly ukazatele a moc jsme nevěděli kam pokračovat. Bylo něco kolem sedmé hodiny večerní a tak jsme zaparkovali kousek stranou, že se podíváme do mapy společně a zkusíme se nějak vymotat. Přibližná doba příjezdu do Saint Jean de Daye byla kolem jedenácté či dost možná dvanácté hodiny večer. Takže ještě pár hodin jet, pak stavět stany úplně za tmy.. a kousek před námi byl kemp. Volba byla jasná! Před sebou jsme měli ještě celý den na to, abychom dorazili na místo, tak proč se tam hnát dnes. V klidu jsme se utábořili, osprchovali a vyrazili na procházku městem, najít nějakou hospůdku. Místo toho jsme našli obchod, kde měli drahé a hnusné pivo. Pak jsme našli historické centrum městečka, kde jsme se mohli pokochat architekturou a když už jsme to vzdali a šli zpátky do kempu, našli jsme ještě tu hospodu s ještě dražším pivem, ale to už se prý dalo pít. Pak už jenom spát a ráno zase pokračovat v cestě.

V pátek jsme vyrazili ještě kus cesty mimo dálnice, u Rouenu jsme se na dálnici napojili, abychom si urychlili cestu do Caenu. Tam jsme pak sjeli směrem k moři, podívat se na přístavní městečko Ouistreham. Snažili jsme se neodbočit nějak špatně, abych pak nemusela volat Míle, že jsme se cestou trochu zamotali a skončili v Anglii. I když bůh ví, kam by nás ten trajekt dovezl. Ale dobré, zvládli jsme to a jeli jsme podél pobřeží, podél docela velké pláže (docela plné lidí) někam zaparkovat a jít sebe i psy vykoupat. Když už jsme konečně našli místo k zaparkování a došli na pláž, tak tam cedule „zákaz vstupu psům“. Hm, blbý. Prošli jsme pláž a všude stejná cedule. Tak jsme zas našli auto a jeli dál. Nikdo neví, kde jsme skončili, ale našli jsme pláž, kde se mohli vykoupat i psi. Hurá! Ne že by teda psi chtěli plavat. Atíka vzala vlna hned jak vlezl do moře, Casey nechápala, proč jí to vyhazuje z vody ven, když by chtěla plavat a Mája těm vlnám radši preventivně nevěřila a když pochopila, že se jich nemusí bát, tak je začala chytat, stejně jako listí či sníh a měla z toho děsnou srandu.

Pak už jsme nějak našli cestu na místo konání turnaje, tentokrát už zafungovala navigace a dovedla nás správně. Kupodivu jsme si i všimli cedulí označujících „směr EFC 2014“ a díky tomu našli louku, kde má být stanové městečko. Sotva jsme na louku vjeli, začala jsem se modlit, aby přes víkend nepršelo, jinak se už asi odtamtud nikdy nedostaneme. Zvláště při té hromadě aut, která bude potřebovat opustit areál a celé to tam rozhrabe. No asi mi Bůh mou právě založenou víru moc nevěřil, protože se mi pěkně vysmál a ještě v pátek večer začalo pršet. V tu chvíli jsem už i já rezignovala a doufala jen v to, že náš stan nás nezklame. Ten se mi teda taky trochu vysmál a (opět) předsíň krapet promokla. Možná bych už vážně měla zauvažovat nad koupí nového.

Zbytek večera už pejsci odpočívali, my postavili stan, prozkoumali areál, dostali večeři, natočené pivo, pokecali, postavili další stan a šli taky spát.

DogDragons 1, 2, 3Sobota byl Cassinky den! Nejdřív jsme jí vzali mimo dráhu jen ukázat box, aby si uvědomila, co se to vlastně po ní bude chtít. Tak jako dobrý, má vzít míček, pohoda. Když jsem jí dala větší rozběh, tak pochopila, že má i zadní nohy dávat na box, takže fajn, úkol splněn. První rozběh Dragonů a Casey hned do sestavy. Uf, to jako fakt? Já myslela, že bude jen pejsek do zálohy. No tak uvidíme, jak se osvědčí. Dali jsme si na roztrénování otočku, odběh i celou dráhu. A jedeme na ostro. Problém č. 1, udržet Cassinku na startu :D Její výraz „chci, chci, pusť mě tam, přinesu ti všechny míčky, ale už mě sakra pusť! Ne nebudu tu stát, nebudu čekat, až na mě dojde řada, chci běžet hned!“ Takže Cassinka trochu levitovala, aby se neměla od čeho odrážet a já mohla aspoň trochu vychytat čas, kdy ji pustit a nezápasit s dravou zvěří. Běhala krásně, na to, že byla bez tréninku, tak běhala stejné časy jako před rokem a žádnou chybu. Prostě makám tam, vezmu míček a jdu zpátky.

Pak už měla dopoledne volné a řada na ní přišla při odpolední části. Dala si přípravu a byla nachystaná, kdyby náhodou něco. Nasazení byli dva psi, kteří by teoreticky mohli udělat chybu, jeden občas chybuje z únavy, druhý je zas starťák a najednou běhá v poli, tak se občas stalo, že vyhnul. Připravená byla, zpočátku všechno dobré, pejsci běhali jak měli a najednou šup, chybička, střídáme. Casey šla klasicky na třetí pozici, natěšená na běh. Pouštím, míček mi přináší, vše bez chybičky. A pak koukám na časy a ona si zaběhla nejrychlejší čas z celého dne. Takovou jsem z ní měla radost, že jsem řekla, že ještě letos prostě pojedeme na nějaký turnaj a je mi jedno, za koho bude běhat, ale prostě bude! Pro celý tým DogDragons 3 to bohužel nebyla taková radost jako pro mě, protože ač se pejskům zadařilo, tak jsme to stejně nevyhráli. Skončili jsme tedy na 5. místě v 7. divizi. Každopádně i tak jsem moc ráda, že jsem si mohla s Dragonama zaběhat, byla to přijemná nová zkušenost.

Co teď s volným zbytkem dne? Tak jsme dali Cassinku odpočívat a vyrazili jsme se podívat do města, co tam mají zajímavého a dobrého. Nakoupili si na večer něco dobrého k jídlu i pití, něco na snídani, prošli jsme se po městečku a vrátili se zpět. Navečeřeli se a pak, že bychom mohli vzít pejsky trochu proběhnout. Vedle areálu byl postaven agility parkur. Cassinka měla zákaz ho vidět dřív, než si odběhá flyball, aby mi pak nevzala dráhu do tunelu místo na box. Konečně přišel její čas a tak jsme si šli za odměnu ještě zaběhat agi. Škoda, že jsem s sebou neměla mobil, že jsem nenatočila příchod na parkur. To jsme totiž pustili pejsky, řekli jim, že jdeme běhat a oni vyrazili. Casey i s Májou běhali po parkuru, jedna vedla druhou, hop, hop, tunel, hop. A pak se vrátila Májka s výrazem „co je paničko, ty nejdeš běhat?“ :D Tak jsem tomu dala nějaký řád a běhala pěkně jedna po druhé. Teda pokud se zrovna Cassinka nezvedla z odložení a nevystartovala za Májou. Cassinka dobrý, docela i vypadala, že mě vnímá a chce běhat se mnou a ne sama. Májka taky dobrý, chtěla i na houpačku, tak jsem jí vzala a šup, zóna, paničko ještě slalom a můžeme na závody. Přiznejte se, kdo to toho mého psa učíte??

A na krku byla neděle, velký den nejen pro Máju, ale i pro ta nejlepší družstva. Poslední den šampionátu, kdy běhali ty nejrychlejší divize. Což pro nás znamenalo 1. divize s Hop Trop Prague, kde jsem nabíjela a 4. divize s Hop Trop Hurricane, kde běhala Mája. Májka a startování, na belgické EJS, které jsou trochu jinak časované, než ty naše české. Krom toho jsme celou sezónu s Májou běhali na druhé či třetí pozici, žádné startování. Natrénováno to tak nějak máme, připravit se na 14 metrů a hned jak se rozsvítí červená, tak psa pustit. První běh, start 0,2, druhý běh start o něco kratší, prostě žádný zázrak, poslední běh start 0,2. Krom toho, že se musím posunout, tak jsem začala nadávat, proč rozhodčí nepíská, že vůbec nevím, kdy mám čekat rozsvícení světel, že mi přijde, že si to ty starťáci rozsvěcí kdy chtějí. No nic, hecla jsem se, posunula se na 13,5 metru a po zbytek dne jsem startovala.. 0,09, 0,03, občas mi to uteklo na 0,1, ale naopak asi dvakrát se zadařilo i 0,00!! Asi se mi nakonec to startování na belgické EJS začalo líbit :D Ale prý s tím mám jít do háje, že v ČR to zavádět nebudeme.

Hop Trop Hurricane - 2. místo 4. divizeV dopolední části se Hurri moc nedařilo, náš nejlepší čas byl nejhorší v celé divizi, takže jsme do odpolední části nastupovali z posledního místa. Přesto jsme zvládli ostatním ukázat, že ani postup z posledního místa není ztracený, že i tak by se dalo vyhrát. Za celou odpolední část jsme prohráli s jedním týmem a tímto jsme se probojovali až do finále! Finálový běh jsme běželi opět proti týmu, který nás porazil a tentokrát se vychybovali, takže výhra byla na našem kontě. Ovšem, jak už to ve flyballu bývá, v takovém případě nastupuje opakované finále, protože jsme každý měli na kontě jednu prohru a pro vyřazení je potřeba prohrát dvakrát. Takže jsme o chvíli později šli do opakovaného finále, kde už to žádné družstvo nepodcenilo, nasadili jsme to nejlepší, co se dalo. Bojovali jsme do poslední chvíle, nevzdávali jsme se. Odvezli jsme si z ME krásné druhé místo.

V roce 2013 jsme s Májou odstartovali závodní sezónu flyballu, v květnu byla na prvním turnaji a v srpnu byla na svém prvním Mistrovství Evropy. Tenkrát jsme skončili v 7. divizi na 3. místě. O rok později jela Mája na ME v podstatě jako náhrada za jiného psa, který nejel. Běžně už v Hurri neběhá, vrátila se tam jen kvůli tomuto jednomu turnaji. Ocitli jsme se v divizi 4. a odvezli si druhé místo! Je to krásný pocit a o to lepší ten pocit je, když vím, kolik běhů v ten den Mája zvládla. Že jí to nepřestalo bavit, že se nepřestávala snažit! Běhala naplno, i když časy byly o nějakou desetinu delší, tak bylo vidět, že to neztrácí v běhu, ale u boxu na otočce, možná na rozběhu, ale že prostě maká co to jde! Kvůli předčasným startům zvládla 7 běhů během jednoho rozběhu a v každém běhu měla stále stejné časy! Neodvezli jsme si z Francie žádnou medaili, žádný pohár, jen vzpomínky a dobrý pocit. Ale řeknu vám, že za tohle si ten pejsek černobílý zaslouží mnohem víc! Je to prostě jednička, ne nadarmo se říká nejlepší přítel člověka a já jsem moc ráda, že mám tu čest, trávit volné chvíle zrovna s ní.

V pondělí nás ještě čekal další výlet, nenamířili jsme si to rovnou domů, vyrazili jsme na normandské pobřeží, na pláže vylodění spojenců. Prvně Le Pointé du Hoc, kde byly bunkry, prohlubně po bombardování, prostě úplné jiné prostředí. Bylo tam vidět, že to tam historie hodně zasáhla. Dále zamířili směr Omaha Beach, krásná velká pláž a tentorkát téměř bez lidí a i psi tam mohli být na volno. Strávili jsme tam dost času, vykoupali se, prošli po pobřeží, nafotili pár fotek, užili si moře a šli na oběd. Pak vyrazili dál, zastávka na Gold Beach, kde byly pozůstatky přístavu, asi hodně velkého přístavu, teď už tam byla jen velká pláž. Pak ještě ta, pro Locolinďáky nejdůležitější pláž, Juno Beach. A teda francouzi zklamali, pláž plná řas, plná davu lidí, psi zákaz vstupu. No co, ale byli jsme tam!

Pobřeží Le Pointé du Hoc

Cestou jsme se potkali ještě s dalšími Čechy, co byli taky půjčení do DogDragons 3 a přidali se k nim ještě na obhlídku přístavního městečka Le Havre a pak najít kemp. Kemp jsme našli, první, ubytovat do stanu, není problém, angličtina je problém, nevadí, to zvládneme, pes ok, 5 psů?? Cože?? V žádném případě! Hm tak tady asi spát nebudeme.. Druhý kemp, krásný, u moře, na útesech, krásný západ bylo vidět.. Zavřeno. Tak tady asi taky spát nebudeme.. Hele pole, tady by to šlo. Támhle někdo jde, počkáme až odejde. Neodešel, šel za námi, měl s námi problém. S angličtinou taky, překvapivě. Nikdo neví, co vlastně po nás chtěl. Parkoviště to jistí, večeře, spánek, pohoda. Ráno najdeme cestu na dálnici a hurá domů.

Francouzská dálnice = noční můra. Mýtné brány, tady můžete platit jenom kartou, tady nemáte co dělat, musíte do vedlejší brány, ha konečně tady se dá platit i eurama! Vyměnili jsme si spoustu eur před cestou, protože budeme muset kupovat benzín a platit mýtné. To jsme ale netušili, že na benzínkách jsou automaty na platební kartu a že některé mýtné brány prostě nemají možnost platit eurem! Fakt, do Francie na dovolenou klidně, ale už nikdy ne vlastním autem! Překročili jsme hranice, jsme v Německu, hurá! Pak už byla cesta plynulá a pohodová :)

Fotky z Francie

A jak vůbec tentokrát dopadla česká výprava?

1. divize:
Hop Trop Prague – 5. místo
Lavina Delta – 8. místo

Eseja Slezský hrádek & Aqua Limpia Locolindo

2. divize:
DogDragons – 3. místo

4. divize:
Hop Trop Hurricane – 2. místo
DogDragons 2 – 3. místo

5. divize:
X-treme – 4. místo

7. divize:
DogDragons 3 – 5. místo

1O. divize:
Kosatky – 1. místo

Procházka noční Prahou

Už dlouhou dobu plánuji vyrazit do centra Prahy fotit za tmy. No a tak jsme si jednoho dne řekli, že by bylo fajn jít zkusit fotit v centru noční Prahy naše psiska.

Začali jsme na Vyšehradě, kde jsme si prošli vyhlídku. Psiska málem skákala ze stráně dolů, pak jsme skoro obětovali Cassinku a můj batoh ve prospěch jedné fotky, ale nakonec to všichni zvládli bez újmy na zdraví. (…)

Eseja Slezský hrádekUž dlouhou dobu plánuji vyrazit do centra Prahy fotit za tmy. No a tak jsme si jednoho dne řekli, že by bylo fajn jít zkusit fotit v centru noční Prahy naše psiska.

Začali jsme na Vyšehradě, kde jsme si prošli vyhlídku. Psiska málem skákala ze stráně dolů, pak jsme skoro obětovali Cassinku a můj batoh ve prospěch jedné fotky, ale nakonec to všichni zvládli bez újmy na zdraví.

Z Vyšehradu jsme seběhli dolů k Vltavě a po náplavce pokračovali až k Mánesu a dál na Karlův most. A pak už všichni překvapeně zírali, že je jedenáct hodin večer a asi by bylo příjemnější válet se teď doma v posteli, místo courání po Praze. V nohách asi 5 kilometrů, ale s tím focením nám to trvalo přes dvě hodiny.

Pejsci byly celý večer překvapivě hodní. Krom toho skákání z Vyšehradu s námi celkem pěkně spolupracovali.  No a díky tomu taky mají pár, myslím celkem pěkných fotek.

Další výběr fotek je v galerii na rajčeti.

Away Moravia MerilenEseja Slezský hrádekAqua Limpia LocolindoFa Mulan From Let's Border

A páák.. nic neřééš!

Už nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál. (…)

Muttley & YunaUž nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál.

Cesta tam byla skoro nekonečná. Jako by se nám ten cíl pořád vzdaloval. Původní plán, navštívit Amsterdam ještě v neděli, jsme přesunuli až na druhý den a jeli rovnou do malého městečka kousek za Rotterdamem, jehož název bylo tak těžké přečíst, že jsme to překřtili na Helevolešlus. Název města je Hellevoetsluis, tak mi jistě každý dá za pravdu, že naše počeštění bylo na místě.

První, koho jsme po cestě potkali a s kým jsme měli tu čest si popovídat, nebyl nikdo jiný než holandští policajti. Nějak se jim nezdálo, že jsme za nimi nechtěli jet, ale nakonec si zkontrolovali naše doklady a pustili nás dál. Takže vlastně docela nuda. Vlastně vůbec nevíme, proč nás zastavili. Jestli jen pro tu českou spz? Kdo ví.. S troškou bloudění jsme na místo dorazili někdy po osmé hodině večer. Lette nás přivítala, pohostila a za chvíli dorazil její manžel s tlupou štěňátek. Tomu už se snad ani smečka říkat nedá :D

Peťa a Shisha alias Fa Mulan From Let's Border

Najednou byla štěňata úplně všude! Jedno mě kousalo do nohy, druhé tahalo za nohavici, další dvě chtěla za mnou na sedačku, další dělalo někde loužičku atd. atd. A jedna malá trikolorní holčička se seznamovala s Peťou, která se na ní těšila víc než děti na prázdniny. Tak jsme si večer chvilku pohráli s pejsky a popovídali s chovateli.. nebo spíš si Peťa popovídala, Michal takticky mlčel, Peti maminka se občas chytla a já jsem se radši ani nesnažila rozumět, protože jsem měla plné ruce černobílého štěnda.

Ráno jsme si půjčili malou Shishu a vyrazili na výlet po Holandsku už i s ní. Tak nejdřív hurá do Amsterdamu na luxusní irskou snídani. Pak trošku procházku po centru města, že jsme se až ztratili. Nebo spíš, my ne, jen auto se nám ztratilo. Ale nakonec jsme ho našli, jednou to přijít muselo. Plán pokračoval směrem k moři. Cestou jsme ještě sháněli nějaké obchodní centrum, směnárnu nebo banku. Takže další bloudění a popojíždění po holandských městečkách, které ale aspoň Michala naučilo řídit, jako správný holanďan. Základem je hlavně nic neřešit! Však to moc dobře věděla i naše navigace, která nám každou chvíli hlásila „a páák.. nic neřééš“. Jakmile jsme opustili Holandsko, už jsem tuhle hlášku nikdy neslyšela. Každopádně teda doprava v Holandsku musí být pro každého cizince docela šokující. Spousta lidí jezdí na kole, v pohodě, proč by ne. Ale oni vůbec neřeší, kde kdo jezdí. Jestli to je chodník pro lidi, cyklostezka pro kola a nebo silnice pro auta, nezájem. Všichni jsou všude, jezdí všemi směry, blinkry jim moc neříkají a pak ještě nadávají, když začnou couvat někomu do cesty a diví se, že ten někdo by rád projel. Zvláštní mentalita. Ale přesto všechno jsou tam lidi hrozně v pohodě, usměvaví, komunikativní. A ty menší městečka, ty baráky a zahrady! To je prostě nádhera!

Eseja Slezský HrádekNastala malá komplikace při hledání konce světa (chápej jako hledání moře), ale nakonec jsme i to včas našli. Holt je to Tichý oceán, tak ho asi jen tak neuslyšíme, aby nám to poradilo cestu. Ale nevzdali jsme to! Usoudili jsme, že přeci nemůže být tak malý, abychom ho nenašli. Chtěli jsme tam moc, chtěli jsme totiž kýčovité fotky při západu slunce! A tak je máme :)

Pak už jenom dojet zpátky do Helevolešlus, předat zbytek peněz, podepsat papíry, vyzvednout si věci a od té chvíle už je malá Shisha Peti a stěhuje se do ČR! Takže zase sednout to auta a hurá dalších asi 12 hodin na cestu domů. Jsme doma, máme všechny psy, možná i všechny věci. Výlet byl krátký, nějak jsme se tam s Májou nezvládly zapomenout. Asi si ten výlet budeme muset brzy zopakovat. Vidím to tak na jaro 2014. Jen tak trochu doufám, že tentokrát si odtamtud nikdo štěně neodvezeme.. i když.. :)

Fotky z Holandska

Shisha (Fa Mulan From Let's Border)Aqua Limpia LocolindoLákají Máju a Casey při foceníAqua Limpia Locolindo

 

EFC 2013 – Mistrovství Evropy ve flyballu

Téměř celé letní prázdniny jsme věnovaly přípravám na ME ve flyballu a následnému MČR ve flyballu. Tyto turnaje se konaly na konci srpna, dva víkendy po sobě a Hop Trop nesměli chybět!

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, BelgieME se konalo v belgickém Aartrijke, tedy čekala nás dlouhá cesta, něco kolem 1000 km. Ve čtvrtek po páté hodině ranní jsme vyráželi z Prahy v počtu 7 lidí a 10 psů. Naskládat všechno do auta byl docela oříšek, ale povedlo se a mohlo se vyrazit za dobrodružstvím. Cesta utekla rychle a proběhla bez problémů. Teda alespoň pro mě, já jí celou prospala, budila jsem se jen, když auto zastavilo, vyvenčit sebe, Máju, dát panáka a zas zalehnout. Na místo konání jsme dorazili někdy kolem šesté hodiny odpolední. Postavili stany, narazili sud českého piva a jelo se dál. (…)

Téměř celé letní prázdniny jsme věnovaly přípravám na ME ve flyballu a následnému MČR ve flyballu. Tyto turnaje se konaly na konci srpna, dva víkendy po sobě a Hop Trop nesměli chybět!

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, BelgieME se konalo v belgickém Aartrijke, tedy čekala nás dlouhá cesta, něco kolem 1000 km. Ve čtvrtek po páté hodině ranní jsme vyráželi z Prahy v počtu 7 lidí a 10 psů. Naskládat všechno do auta byl docela oříšek, ale povedlo se a mohlo se vyrazit za dobrodružstvím. Cesta utekla rychle a proběhla bez problémů. Teda alespoň pro mě, já jí celou prospala, budila jsem se jen, když auto zastavilo, vyvenčit sebe, Máju, dát panáka a zas zalehnout. Na místo konání jsme dorazili někdy kolem šesté hodiny odpolední. Postavili stany, narazili sud českého piva a jelo se dál.

Ještě než jsem šla spát, tak mi bylo řečeno, že Mája sice závodí až v sobotu, ale můžu si jí nechat přeměřit klidně už v pátek (stále nám ještě chybělo jedno shodné měření). Tak jsem si řekla, že uvidíme, podle toho, jak ráno budu schopná vstát. Kupodivu jsem vstala v pohodě, takže jsem to ráno všechno stíhala a s Májou zamířila k rozhodčímu na přeměření. Trochu jsem se obávala, jestli si s sebou nemám vzít Mílu, aby mi dělala tlumočníka, ale pak jsem si řekla, že snad to s mou angličtinou není až tak hrozné a že přeci vím, co nás čeká, tak to nějak zvládneme. No bylo to celkem vtipné setkání. Své a Máji jméno jsem jim psala já, abychom se nezdržovali tím, že se mi motá anglická abeceda. Při měření se ujišťovali, jestli naměřili správnou výšku, jenže oni mluvili o překážkách a já o výšce psa, takže jsme se vyděsili zároveň. Ale nakonec jsme to nějak zvládli. A jak jsem z té angličtiny byla zblblá, tak při odchodu říkám „Mája, come on!“

No byla jsem opravdu ráda, že už to mám za sebou! Teď už jenom zahájení a můžeme začít závodit. Podle rozpisu v pátek závodily divize 12-15, tedy i Hop Trop Mix, kterým jsem nabíjela. Na tréninku jsem to zvládala, ale až v Belgii jsem se dozvídala, co vlastně na boxu smím a nesmím dělat. Přesněji řečeno nám až v Belgii došlo, že vlastně budu sedět jako boxový rozhodčí a že vůbec nevím, co mám mávat apod. Tak mi to ještě na poslední chvíli Míla všechno vysvětlovala a v pohodě. Doběhali jsme první rozběh a já se sebrala, že jdu pryč a jen slyším „nemáš tu zůstat sedět?“. Ups, „no jo, dík za připomenutí“.

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, BelgieTakže v pátek jsem lítala od stanů na dráhu kvůli nabíjení. Chvilka času se našla při pauze na oběd a pak až večer, po tom, co jsme v odpolední části podruhé prohráli a tím pro nás turnaj končil 6. místem ve 13. divizi. Většina hoptropáků se sebrala a vyrazila na výlet k moři. Chtěla jsem jet taky, chtěla jsem vzít Máju poprvé k moři. Jenže Hurikáni běhali v sobotu a tak naši psi měli výlet k moři zakázaný :( Takže jsem řekla, že bez psa nejedu. Místo toho jsem vzala Májku a foťák a šly jsme spolu najít vchod do lesa, který byl za plotem vedle našeho stanového městečka. Pěkné večerní světlo, Mája jako modelka, no něco málo z toho vzniklo :)

V sobotu jsme startovaly my s Májou a s Hop Trop Hurricane. V naší divizi jsme byli podle vstupního času na posledním místě a moc jsem nevěřila tomu, že bychom se vydrápali někam výš. Ale přesto jsem si tajně přála, abychom se na tu bednu dostali. Nemusíme vyhrát divizi, ale byl by to pěkný pocit stát na bedně na našem prvním Mistrovství Evropy, no ne?! Za celý den jsme si zaběhli nejlepší čas 18,38 s, ale pokud si dobře pamatuju, tak to bylo až v odpolední části a ne v dopoledním speed trialu. Během odpoledne jsme se dostali do situace, že „tenhle rozběh rozhodne, jestli jdeme na bednu, nebo budeme čtvrtí“. Když jsem tohle slyšela, tak jsem startovat moc nechtěla. Co když to podělám, sakra to bych si pak hrozně vyčítala. No a jelikož naše psiska na tom byli všichni dost podobně a Mája za celý den odpočívala jen jednou a ostatní dvakrát, tak jsme domluvili sestavu bez Máji. V první chvíli jsem si oddychla, ale když pak náš tým nastoupil na dráhu a z 0:2 to dotáhli na 2:2, tak jsem byla ve větších nervech, než kdybych tam stála s Májou a měla startovat. V tu chvíli jsem nemluvila, nedýchala, nemohla se skoro ani pohnout, jen čekala, jak dopadne ten poslední rozhodující běh. Odpískáno. Neskutečná radost, postupujeme dál!

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, Belgie - Hop Trop Hurricane 3. místo v 7. diviziNa bednu jsme se probojovali a tím pak náš boj končil. Obsadili jsme 3. místo v 7. divizi. Moje tajné přání se splnilo a já bych moc chtěla poděkovat všem členům našeho týmu. Protože nebýt jich, tak tam s Májou nikdy nejsme. Díky HT!!

Neděle pak pro nás s Májou byla trochu „odpočinková“, já i Mája jsme měli odběháno. Byl to poslední den turnaje a závodilo šest nejrychlejších divizí. Což pro nás znamenalo, že tohle byl den věnovaný týmu Hop Trop Prague, kteří bojovali ve druhé divizi. Jelikož já celý víkend víc běhala, než fotila, tak jsem neděli pojala tak, že přeci musíme dovézt i nějaké fotky přímo z dění na place. Takže jsem si vyhlížela soutěžící česká družstva a snažila se aspoň něco stihnout cvaknout. Někteří psi prostě mají smůlu, jsou moc rychlí a fotit se je nedá, takže pardon, že si na fotkách nenajdete všichni svého psa.

Odpoledne na nás zase přicházely mdloby. Tentokrát ve chvílích, kdy se HT Prague probojovávali na přední příčky své divize. Nakonec si z Belgie odvezli 2. místo v 2. divizi.

A jak si vedla ostatní družstva reprezentující ČR? Výborně! Přivezli jsme domů spoustu umístění.

Shrnutí:
1. divize – Lavina Alfa – 5. místo – nejlepší čas 16,70 s
2. divize – Hop Trop Prague – 2. místo – nejlepší čas 16,89 s
3. divize – Lavina Delta – 2. místo – nejlepší čas 17,55 s
5. divize – Dog Dragons – 3. místo – nejlepší čas 17,53 s
7. divize – Hop Trop Hurricane – 3. místo – nejlepší čas 18,38 s
7. divize – Lavina Beta – 6. místo – nejlepší čas 19,43 s
9. divize – X-treme – 3. místo – nejlepší čas 18,91 s
11. divize – Dog Dragons 2 – 2. místo – nejlepší čas 19,35 s
13. divize – Hop Trop Mix – 6. místo – nejlepší čas 20,61 s

Kompletní výsledky mistrovství najdete zde>>

Fotky z ME v Belgii

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, Belgie

Focení v ateliéru

Kamarádka má v plánu nafotit kalendář border collií pro rok 2013. Sama doma má krásného blue merle pejska, tak se rozhodla sehnat 12 různých barev borderek a vytvořit nástěnný kalendář, kde pro každý měsíc bude jiný pejsek. Vypadá to, že zájem o kalendáře bude a Markét se pěkně snaží splnit očekávání.

Ve chvíli, kdy se začala poptávat po psích modelech různých barev se ozvala spousta zájemců, že by rádi měli ateliérové fotky svého pejska a kalendář, ve kterém bude. Skoro zázrakem se povedlo, že zrovna Mája se dostala do užšího výběru psích modelů. Přeci jen, černobílých borderek je hromada a je možné vybrat jen někoho. Nakonec to dopadlo tak, že nás dala dohromady ještě se dvěma dalšíma černobílíma, že uděláme skupinové foto. A tady je pár výsledků (foto: Markéta Čapková): (…)

Kamarádka má v plánu nafotit kalendář border collií pro rok 2013. Sama doma má krásného blue merle pejska, tak se rozhodla sehnat 12 různých barev borderek a vytvořit nástěnný kalendář, kde pro každý měsíc bude jiný pejsek. Vypadá to, že zájem o kalendáře bude a Markét se pěkně snaží splnit očekávání.

Ve chvíli, kdy se začala poptávat po psích modelech různých barev se ozvala spousta zájemců, že by rádi měli ateliérové fotky svého pejska a kalendář, ve kterém bude. Skoro zázrakem se povedlo, že zrovna Mája se dostala do užšího výběru psích modelů. Přeci jen, černobílých borderek je hromada a je možné vybrat jen někoho. Nakonec to dopadlo tak, že nás dala dohromady ještě se dvěma dalšíma černobílíma, že uděláme skupinové foto. A tady je pár výsledků (foto: Markéta Čapková):

 

Na jedné pacce si strhla drápek a tu druhou má zavázanou, aby to nevypadalo blbě

První červencový týden jsme po několika zajetých letech strávila jinde, než u mě bylo zvykem. A to na výcvikovém táboře Ambergold pořádaném ve Svojanově. Jde o tábor zaměřený především na psí sporty, tedy konkrétně ten první turnus, na kterém jsme byly. Zaujal mě už dávno dřív, a když jsem zjistila, že tam jezdí i Peťa s Casey, tak bylo jasně rozhodnuto, že letos jedeme s Májou taky. No a tím, že nám v průběhu června přibyl do smečky další člen, tak jsme malou vzaly rovnou s sebou na pořádnou socializaci. A jsem nesmírně ráda, že jsem jí vzala, protože jinak bych ji asi nikdy neviděla hrát si se štěnětem pyrenejáka, před kterým v jednu chvíli utíká a když zjistí, že nemá už kam utéct, tak se prostě obrátí a s ocáskem strachy staženým u břicha se postaví na zadní a skočí na pyrenejáčka. Od té doby už to byly kámoši. A nikde bych nesehnala tolik (pro Chelsu) cizích lidí, kteří by se o ní starali a zvykali ji na život psího mazlíčka. (…)

První červencový týden jsme po několika zajetých letech strávila jinde, než u mě bylo zvykem. A to na výcvikovém táboře Ambergold pořádaném ve Svojanově. Jde o tábor zaměřený především na psí sporty, tedy konkrétně ten první turnus, na kterém jsme byly. Zaujal mě už dávno dřív, a když jsem zjistila, že tam jezdí i Peťa s Casey, tak bylo jasně rozhodnuto, že letos jedeme s Májou taky. No a tím, že nám v průběhu června přibyl do smečky další člen, tak jsme malou vzaly rovnou s sebou na pořádnou socializaci. A jsem nesmírně ráda, že jsem jí vzala, protože jinak bych ji asi nikdy neviděla hrát si se štěnětem pyrenejáka, před kterým v jednu chvíli utíká a když zjistí, že nemá už kam utéct, tak se prostě obrátí a s ocáskem strachy staženým u břicha se postaví na zadní a skočí na pyrenejáčka. Od té doby už to byly kámoši. A nikde bych nesehnala tolik (pro Chelsu) cizích lidí, kteří by se o ní starali a zvykali ji na život psího mazlíčka.

Cesta tam

Že na Svojanově bude veselo, jsem se přesvědčila ještě před tím, než jsme vyrazily z domova. Lenka s psiskama pro mě přijela autem až k domu. My potřebovaly naložit věci, psi si chtěli hrát, tak jsme je mezitím vypustily na zahradu. Za chvíli se vrátila Quince, z které proudem tekla voda. Podle slov Lenky prý vodu nemá ráda, ale u nás očividně skončila v bazénu. Trošku nám tam shrnula nataženou plachtu, tak jsme to pak s Markem napravovali a do toho přiběhla Májka s míčkem. Míček hodila do bazénu na plachtu a Fleur šup za ním. Plachta šla samozřejmě pod tíhou psa hned pod hladinu a Mára poskytoval první pomoc, aby ji vytáhl zpátky ven. No pěkně nám to začínalo. :)

Cesta tam byla překvapivě klidná a rychlá. Na místě jsme vyřídily doplatky a Lenky ubytování, zavřely jsme tam všechny psy a vyrazily do Mohelnice pro Peťu a Casey. Trochu jsem se bála nechat štěně se třemi borderkami na jednom pokoji, ale vypadalo to, že to zvládly dobře. Najít v Mohelnici vlakové nádraží byl trošku oříšek, ale nakonec jsme to stihly dokonce i dřív, než Peti vlak.

V sobotu už ani nevím, co jsme po zbytek dne dělaly. Určitě jsme se byly koupat, Chelsinka poprvé plavala! Sama do vody vlézt ještě nechce, ale odnést se tam v klidu nechala a kupodivu jí nešlo o to, dostat se co nejdříve na břeh, ale dostat se za paničkou, která jí volá někde „z prostřed“ rybníka. Po koupání Čičina trochu nedobrovolně zalezla do klece, kde během chvilky usnula a vůbec jí nevadilo, že je tam sama zavřená. A vůbec mě překvapila, doma to byly hysterické záchvaty, když zjistila, že je zavřená v kennelce a tady spala v kleci každou chvíli a především každou noc tam byla úplně sama a nikdo jí nechyběl.

Výcvik

V neděli nám ráno začínal s Májou výcvik. Nejdřív jsem byla ráda, že to nemám jak Peťa (první cvičení v 6 ráno), ale že můžu spát až do snídaně a po snídani hurá na agility. Z agi rovnou na vystavování, kde jsem si prostřídala oba dva psy a pak byl tak akorát čas na oběd. Jenže od dalšího dne začaly tréninky flyballu a tak jsem po zbytek týdne vstávala v 6 hodin, abychom zvládaly být v 6:30 už na place. A Peťa? Každé ráno típla budík a já jí pak tahala ze spacáku na snídani.

Po obědě jsme měly už větší volno, čekala nás chvilka poslušnosti a pak vlastně až po večeři agility. Takže odpoledne jsme využívaly tak různě ke koupání v rybníce, nějakému tomu povídání a víc nevím, asi mám výpadky paměti z únavy.

Večer či noc

Večery jsme často trávily nějakou přednáškou, jednou to bylo o flyballu, po zbytek o výstavách, a pak taky v restauraci, poháry, palačinky, točená limonáda a dost divná obsluha. Že se divně tvářili, to bych ještě zvládla, ale když nám každou chvíli (a postupem týdne čím dál víc) nosili jiná jídla, než byla objednaná, to mě fakt bavilo. No a při posledním večeru, to snad ani nedokážu slovy popsat.. „no ale ten přírodní řízek měl být s hranolkama a ten druhý s kroketama“ „aha“ .. o 2 minuty později přinesli hromadu hranolek s miniaturním řízkem a obr řízek s pár kroketama, prostě jedna z těch porcí měla být dětská. V tu chvíli těžko říct, jestli je to k smíchu nebo spíš k pláči, takže jsme brečeli smíchy.

Bydlení ve stanu? Pohodička! Místa spoustu, nechutné vedro, všude hromada bordelu, symbióza s mravencema, jednu noc teda kousali, ale pak pochopili, že kdo si kousne, ten umře a přestali s tím. Nějaké jsem si dovezla i domů! Tři bouřky během jednoho týdne, při spaní pod stanem, opravdu dobrá (a snad i trochu účinná) terapie pro člověka, co se bouřky bojí. První noc jsme teda strachy usnout nemohly. Teda strach byl spíš z toho, jestli nám vydrží stan, jestli ho to neodfoukne a tak. Z vedlejší chatky přišly dvě paní, že prý jestli nechceme jít spát radši k nim. Říkám Peti, že si myslím, že to stan vydrží, ale kdyby náhodou ne, tak jsme právě přišly o možnost spát v suchu. Tak jsme nabídku raději přijaly a odstěhovaly se s pejsky do chatičky. Asi jsem se vyspala líp, jak ve stanu, ale přesto jsem asi 2x za noc kontrolovala, jestli máme stan. A hlavně jsem spala na posteli max 90 cm široké a víc jak metr nad zemí i s Májou. Naštěstí jsme holky šikovné a dokážeme se uskromnit. A jak už máme nacvičeno spát v jednom spacáku, tak jsme se zvládaly občas v noci i převalit na druhý bok. Jen se to musí sesynchronizovat, jinak bychom skončily asi na zemi.

Druhou bouřku jsem vnímala ze začátku. Řekla jsem Peti, že když to stan vydržel jednou, vydrží to i podruhé a že ať jde spát, kam chce, ale já spím v něm. Otočila jsem se a do 5 minut jsem ani nevěděla, že nějaká bouřka je. Akorát ráno jsem měla trochu nepříjemné zjištění, když jsem viděla, co náš stan, ukotvený k plotu, s tím plotem provedl. Ale nikdo si nestěžoval, tak snad nám to prošlo. S poslední bouřkou to bylo z mé strany dost podobné, usnula jsem během chvíle, přestala jsem řešit, co se venku děje a bylo. Akorát ráno jsme zjistily, že nám stan trochu promokl :D Resp. všechno, co bylo v předsíňce, bylo durch.

A co psi a bouřka? Z mého pohledu dobré, Peťa tvrdí, že prý občas nadskakovali při hřmění. Teda ty černobílé. U Chelsinky moc nevíme, ale vzhledem k tomu, že jsme o ní celé noci nevěděly, tak to asi taky dobře zvládala. Během jedné té bouřky jsem se na ní občas mrkla a vypadala, že taky o okolním světě nic neví a je zabořená jen v tom svém snovém.

Premiéry

Krom aktivit, které jsme cvičily pravidelně a které Mája už zná, jako např. cvičení poslušnosti, agility a i to vystavování, jsme zkusily i něco nového. Jedna z těchto věcí byl flyball, který Máje šel, jak kdyby už to znala. No jestli se nepletu, tak prý Cassinka, když čekala malé, tak si flyball zaběhla, tak asi víme, odkud vítr vane. No prostě super, Mája šikovná, mě to bavilo. A jakože mě to muselo asi hodně bavit, když jsem kvůli tomu vylezla v 6 ráno z postele, to mě moc věcí nedonutí. Takže v tréninkách budeme určitě dál pokračovat!

Pak jsme si také vyzkoušely coursing. Dlouho už jsme plánovaly na něj jít, ale něco nám to vždycky překazilo. Tak na Svojanově to byla právě jedna z premiér. Nemám k tomu asi co dodat, prostě Májka, všechno jí baví a všechno jde :) Vyrazila za střapcem okamžitě, akorát na konci vypadala, že spíš chce běžet společně s ním, než ho dohonit a chytit. Tak jsem jí na konci musela trochu povzbudit, ať drží. Ale při druhém běhu už by to možná ani nebylo potřeba.

No a obrany. Dlouho očekávané, každý nás k nim překecává a tak. No, co k tomu říct moc nevím. Mája vypadala, že jí to fakt baví. Však kdo jí zná, tak ví, že přetahování o hračky má ráda. Ale co byl trošku zádrhel, tak Mája se zakousla, ale nervala se o to, netahala. Prý na tom máme zapracovat, tak se budeme snažit.

A Chelsea? Zkoušely jsme spolu vystavování, ať si s tím prckem poradím, pokud vyrazíme na nějakou tu výstavu v blízké době. Bylo to fajn, byl to čas vyhraněný pro nás dvě. Ale teda je to klíště malé, a pokud se zrovna nevěší na Májku, tak se sápe na mě. Je to super, jsem ráda, že si mě tak hlídá, ale třeba přivolání se pak trénuje hůř. Vystavování štěňátek totiž spočívalo spíš v tom, naučit je motivovat, hrát si, přivolávat si je. Párkrát jsme zkoušeli proběhnout se jak kdyby ve výstavním kruhu. Za to jsme dostávaly s malou neustále pochvaly, protože ona běhá fakt luxusně, u nohy, kouká na mě, má to v sobě prostě, já jí to nikdy učit nemusela :)

Pak ještě Číča zkusila coursing. Jen jeden kratičký běh, ale prý byla Petina vlající sukně zajímavější, než nějaký střapec válející se na zemi, to je nuda. Takže to tak nadějně nevypadalo, ale až trošku povyroste, tak věřím, že jí to taky zaujme.

A ještě jsme ve volných chvílích zkoušely s maličkou shaping. Naučila se podávat packu a pak mi ji pořád dávala, i když jsem po ní chtěla něco jiného :D Dotýkat se čumáčkem ruky taky umí a Peťa ji má teď dva týdny na hlídání, tak se určitě ještě něco nového přiučí.

Závěrečné závody

Na konci tábora se pořádalo pár závodů – flyball, coursing, agility, frisbee a výstava. S Májou jsem se účastnila výstavy, kde jsme nakonec skončily, protože neumím chodit rovně. Ale jinak byla Mája super, spolupracovala a vůbec jí to šlo moc pěkně. Distančky na frisbee jsme si šly taky zaházet, naházely jsme prý 9 bodů, takže na umístění to nebylo, ale radost z toho Májka měla, protože celý týden jsme disky skoro nevytáhly. Coursing jsme si šly taky zaběhat, ale tam pro jistotu ani nevíme, jak jsme na tom byly. Agility jsme se účastnily mezi mírně pokročilými. Běhaly jsme tedy jeden jumping, jelikož většina pokročilých zónovky a slalom ještě nemá, tak to byl právě jen jeden běh bez toho. Skončily jsme na 9. místě z 23 závodících týmů (všech velikostních kategorií dohromady). Medaili jsme si ale odvezli i za takovéto umístění! Druhou medaili jsme si odvezli společně s Flynnem za soutěž dvojic ve flyballu. Tam jsme se s naším týmem „Černobílá šmouha“ umístili na 1. místě v začátečnících. Juchuu!!

S Chelsinkou jsme si šly zkusit poslední vystavování, kde byla jen prohlídka štěňátek, nešlo o žádné umístění. A pak právě ten coursing, který ač běžela poprvé v životě, tak rovnou jako závod v kategorii štěňátek. Tím, že jí víc zajímaly jiné věci, tak se umístila „až“ na druhém místě (ze dvou psů ;)), takže spíše za snahu takového prcka si zasloužila také medaili!

Týden utekl jako voda..

.. poznaly jsme „pár“ nových lidí stejně praštěných jako jsme my. Občas teda nás s Peťou moc nechápali, ale brzy si zvykli. Každý hrozně obdivoval Chelsinku, jak je krásná a roztomilá, až z toho Mája byla smutná a musela se vnucovat, že jako tu je taky a že je taky přeci krásná a najednou to nikdo nevidí. Takže jsme musela občas brát někam i Máju samotnou, ať si tu svou slávu užije i ona!

Mým psům se nic nestalo, jen Májka jedno ráno zvracela, možná z vedra, možná z hladu, kdo ví. Každopádně za pár minut byla dobrá, celé dopoledne dostala odpočinek a odpoledne už zase lítala s radostí po parkuru. Panička na tom byla trochu hůř. Zase se ozvalo bolavé zápěstí po zlomenině, takže po večerech tajně brečím bolestí do polštáře. A mimo to se Májce zas nějak nelíbilo, jak já běhám na agility a kousla mě do stehna. Krásnou modřinu tam po ní mám. Cassinka se nám ale trochu poranila. Strhla si drápek a když ji to Peťa zavázala, tak z toho chudinka začala hrozně kulhat. Pak dostala obvaz i na druhou packu, ať si nestrhne ještě tu, tak jsem všude říkala, že to nosí proto, aby nevypadala s jednou packou zavázanou blbě :)

Po týdnu plném psů a psů a zase psů jsem se měla vrátit zpět do reality a odjet na další tábor, tentokrát dětský. Původní plán byl, že pojedeme s Lenkou zpět, tak jak jsme jely na Svojanov. Jenže Lenka chtěla odjet už brzy ráno a já chtěla zůstat dýl, na vyhlášení. Takže když jsme domluvily někoho, kdo nám odveze klec a kennelu do Brna, tak jsem se definitivně rozhodla, že brzy ráno nikam nejedu a do Prahy se nějak dostanu vlakem.

Což o to, cesta z Mohelnice do Prahy není problém, jede tam rychlík, bez přestupu a časově stejně jak vlak na trase Praha – Brno. Akorát jak se dostat do Mohelnice? Auto-rozvozy nám všechny krachly a tak nám nezbývalo, než se spolehnout na linkovou dopravu a jet do Mohelnice autobusem. Jenže vlak nám měl jet v 16:28 a bus od Svojanova až v 16:25. Což je sice dřív, ale teleport ten řidič u sebe asi nemá, takže nestíháme. Naštěstí vlak jede ještě o dvě hodiny později, takže dobré. Jen teda budeme v Mohelnici 2 hoďky čekat, ale to se zvládne. Nakonec jsme čekaly jen půl hodiny, nechápu, kam se ten čas ztratil.

Seděly jsme takhle před restauračkou na zahrádce, pijeme malinovku, já jím své poslední letošní Svojanovské palačinky, Peťa právě dostává kuřecí řízek a hranolky a pouští se do jídla. V tom zmerčím, že kolem autobusu se motá pán, co by mohl být řidičem. Koukám na mobil 16:23. Ups. „Peti, asi tak za 2 minuty nám jede autobus“ Reakce byla  něco mezi zaražením, smíchem a cosi jako „to je dobrý“ :D Tak jsme se obrátily na pana řidiče, že jestli jede do Mohelnice nějaký další bus ještě. „Jo jede, zítra“ Aha, zrada. Co se odehrálo v následujících dvou minutách nechápu – zaplatit, zabalit jídlo, naložit batohy, pochytat psy, naložit psy.. Kupujeme jízdenky, vypadá to, že jsme všechno zvládly. Omyl! „Slečno, slečno, zapomněla jste ten řízek“ „Cože?“ A v tom zbystřím, že k autobusu běží servírka s balíčkem v ruce. Aha, Peti oběd, no hlavně, že jsem ho zaplatila, ale nechala bych jim ho tam :D

Sedíme v autobusu, jedeme směr Mohelnice, vypadá to, že všechno zvládáme. Akorát jsme nějak nečekaly, že přes Mohelnici půjdeme asi hodinu pěšky z autobusového nádraží na vlakové. To jako je fakt možné, že někde mají autobusové a vlakové nádraží tak daleko od sebe?? Doteď tomu nemůžu uvěřit. A ne, fakt jsme nikde nebloudily!

Na nádraží jsme teda nakonec došly, naštěstí ještě před odjezdem vlaku směrem na Prahu, takže to bylo vcelku fajn. Akorát nás málem odstřelil projíždějící vlak. Takový nával vzduchu, normálně jsem měla pocit, že to odstřelí i tu budku, ve které jsme seděly.. aneb, Regio jet vyrazil na dráhu!

A pak už přišla jenom Česká Třebová, kdy jsme ve vlaku s Májou osiřely. Peťa s Casey i s Chelsinkou nás opustily, přestupovaly na vlak směr Brno. Tak jsem tam tak vykoukla z vlaku a bylo mi nějak smutno..

Naše fotky ze Svojanova
Fotky od Peti Ondráčkové, první část (psí sporty) od Marký Šimkové a druhá část (volný čas) taktéž od ní.
Článek o Svojanově od Peti.

Video snad taky nějaké bude.. však to znáte, kdo si počká.. ;)

Víkend plný fotek

Ode dne, co mám doma malou Chelsea jsme neustále někde venku a něco se děje. Druhý den cvičák a dětský den v Třebíči. Třetí den „jen“ venčení s Casey. Další den focení na Špilberku s Danem. Další den focení v Hostivaři s Anetou Jungerovou, která pořádala fotokurz. A dneska socializační procházka Stromovkou s některými z našich kamarádů. No nemá to s námi holčička úplně jednoduché, ale zvládá to parádně!

Ze cvičáku a dětského dne v Třebíči máme pár fotek díky Peťe Zavadilové, která se za námi přijela podívat. Je to majitelka Anex Moravia Merilen, sestřičky naší Chelsea. Takže mezitím, co my jsme s Májou cvičily a předváděly dětem, jak si hrajeme frisbee, Peťa fotila a fotila.

Na pátek jsme se domluvili s Danem, že mi vyfotí maličkou, dokud ji mám ještě v Brně. Sešli jsme se na Špilberku, já si hrála se psy a on fotil. Štěně si tam hrálo teda spíš samo, rozhodlo se prohrabat se pod hradbami, ale nestihla to. Mája ta vcelku i spolupracovala a předváděla se. (…)

Ode dne, co mám doma malou Chelsea jsme neustále někde venku a něco se děje. Druhý den cvičák a dětský den v Třebíči. Třetí den „jen“ venčení s Casey. Další den focení na Špilberku s Danem. Další den focení v Hostivaři s Anetou Jungerovou, která pořádala fotokurz. A dneska socializační procházka Stromovkou s některými z našich kamarádů. No nemá to s námi holčička úplně jednoduché, ale zvládá to parádně!

Ze cvičáku a dětského dne v Třebíči máme pár fotek díky Peťe Zavadilové, která se za námi přijela podívat. Je to majitelka Anex Moravia Merilen, sestřičky naší Chelsea. Takže mezitím, co my jsme s Májou cvičily a předváděly dětem, jak si hrajeme frisbee, Peťa fotila a fotila.

Na pátek jsme se domluvili s Danem, že mi vyfotí maličkou, dokud ji mám ještě v Brně. Sešli jsme se na Špilberku, já si hrála se psy a on fotil. Štěně si tam hrálo teda spíš samo, rozhodlo se prohrabat se pod hradbami, ale nestihla to. Mája ta vcelku i spolupracovala a předváděla se.

V sobotu už bylo focení trochu náročnější. Tím, že to byl fotokurz a ne jen tak nějaké venčení, tak jsme musely s Májou více spolupracovat. Což jí se chtělo, to zas vidina míčku a pamlsků byla silná. Ale při portrétech nebyla tak silná, protože jen sedět nebo ležet je hrozná nuda. To jsme si odbyly na začátku a pak už to bylo super! Skákala přes větve stromů, chytala míček, koupala se, házely jsme si s diskem (to mimo jiné okusila i malá Chelsea!!) a ukázaly jsme i pár triků. S Chelsinkou to bylo trochu těžší, tak sama nikde neposedí ani nepostojí, takže tam jsem moc nevěděla, jak ji fotografům „naaranžovat“. Ale nakonec i malá prý bude mít nějaké fotky.

A dnes proběhla jedna z našich oblíbených procházek. Přišlo pár známých lidí se svými psisky. Opět převažovaly borderky, jak už je u nás zvykem, ale naštěstí se ani lidi s jinou rasou nebojí mezi nás, takže občas se tak mihlo i jiné plemeno. Chelsinka tam měla kámošku, asi o týden či dva starší, než je ona sama. Malou Hamyfáckou borderečku Deiri. Zpočátku se jí bála, stejně jako ostatních psů, ale pak se od sebe už nehnuly.

Byl to moc povedený den, i celý víkend a vlastně i celý týden. Ten následující bude horší, jdu se pustit do učení.

Naše fotky z nedělní procházky.
Fotky od Daniely Ranglové.
Fotky od Kristýny Machkové.

Pár fotek z Třebíče a od Dana je zde a fotky ze sobotního fotokurzu určitě ještě budou!

A jsme doma

Už i s malou Chelsea jsme doma :) Dopoledne jsme si pro ni jely do Chs Moravia Merilen do Jamolic. V Jamolicích nás hned uvítal Chelsinky tatínek Kabor, hned za ním Saki a pak se vynořila i malá chlupatá kulička Away, dnes už Chelsea. Bráška Awro zatím spal doma, aby nám ukázal, jak umí být zaražený, že ho někdo budí. No co si budeme povídat, když jsem šla vzít spící Chelsea, která usnula venku, tak mě za probuzení málem sežrala.

Pár hodin jsme strávili u Abrahámových doma. Bylo to moc příjemné odpoledne, pěkně jsme si popovídali (o psech samozřejmě) a děkujeme za oběd! Se štěňátky jsme si pohráli, něco málo i nafotili a malou Chelsea jsme ještě před odjezdem zvládli zvážit. Výsledek 4,6 kg. Po druhé hodině už jsme se pomalu naskládali do auta a vyrazili směr Brno. Resp. autem směr Rosice, kam nás Hanka odvezla a tam jsme si pár minut počkaly na autobus do Brna. (…)

Už i s malou Chelsea jsme doma :) Dopoledne jsme si pro ni jely do Chs Moravia Merilen do Jamolic. V Jamolicích nás hned uvítal Chelsinky tatínek Kabor, hned za ním Saki a pak se vynořila i malá chlupatá kulička Away, dnes už Chelsea. Bráška Awro zatím spal doma, aby nám ukázal, jak umí být zaražený, že ho někdo budí. No co si budeme povídat, když jsem šla vzít spící Chelsea, která usnula venku, tak mě za probuzení málem sežrala.

Pár hodin jsme strávili u Abrahámových doma. Bylo to moc příjemné odpoledne, pěkně jsme si popovídali (o psech samozřejmě) a děkujeme za oběd! Se štěňátky jsme si pohráli, něco málo i nafotili a malou Chelsea jsme ještě před odjezdem zvládli zvážit. Výsledek 4,6 kg. Po druhé hodině už jsme se pomalu naskládali do auta a vyrazili směr Brno. Resp. autem směr Rosice, kam nás Hanka odvezla a tam jsme si pár minut počkaly na autobus do Brna.

Cestu zvládla maličká naprosto bez problémů. Jak v autě, tak busem. Celou dobu byla na klíně, v autě se snažila prozkoumávat, co všechno je kolem, v autobusu se pak koukala z okna ven. V Brně jsme rovnou vzali Máju a Casey a vyrazily na Špilberk. Malá Chelsea je zvědavá a chtěla by ty velký černobílý pejsky poznat, ale jak se na ní otočí (nebo dokonce rozběhnou), tak to už se jich bojí. No moc se ani nedivím, Mája neumí být klidná, to je prostě rapl. Ale to chce čas, za pár dní už spolu budou v pohodě, já jím věřím :) Mája o malou jeví zájem, chce se seznámit a kamarádit, to půjde..

Doma je Chelsea zatím zlatíčko. Chtěla rozkousat jen svůj obojek a můj kabel k notebooku. Jinak se mazlí, hraje s námi (se psy pořád ne) a nebo spí a spí a spí :) A vodítko? Jsem čekala, že se mi bude vzpírat, že nebude chtít nikam jít a tak. No pokud jdou proti nám lidi, tak se trochu cuká, ale jinak je úplně parádní a běhá vedle mě naprosto skvěle!

Něco málo jsme nafotily už na návštěvě u Hanky, něco pak ještě cestou a i doma při venčení. Fotky najdete na rajčeti.

 

Máme doma belgičáka

Prodloužený víkend trávím doma a Marek půlku víkendu bohužel v práci. Tak jsem si říkala, že učit se mi nechce a radši bych nějakou tu „psí“ zábavu. Jít si zaházet frisbee nikdo moc nechtěl, nebo spíše nemohl. Lenka s Fleur a Quinckou jdou na výstavy a prý koupat ty dvě nijak často se nedá. Hanka s Ginnou a Ernym je zas o víkendu v práci. No tak jsem její práce využila aspoň k tomu, ať mi půjčí psa :)

Takže na víkend máme doma na hlídání „malou“ Ginnu. V pátek ráno jsem si ji vyzvedla a.. ale jo, vrátím ji. Ona mi totiž zlobí Máju a vrčí mi na přítele. Ale je to vtipné sledovat, jak se Mára jde tulit ke psovi, který na něj vrčí :D Jenže ona Ginna neví co chce, protože ona si užívá jeho drbání, ale preventivně na něj musí vrčet. No a Mája, ta je z ní úplně vyčerpaná. Ginna do ní pořád kouše, Mája se ožene, ale zas ji hned nechá. Že by ji prostě jednou pro vždy dostala k zemi a vysvětlila, že tohle teda ne, to Mája nějak neumí. (…)

Prodloužený víkend trávím doma a Marek půlku víkendu bohužel v práci. Tak jsem si říkala, že učit se mi nechce a radši bych nějakou tu „psí“ zábavu. Jít si zaházet frisbee nikdo moc nechtěl, nebo spíše nemohl. Lenka s Fleur a Quinckou jdou na výstavy a prý koupat ty dvě nijak často se nedá. Hanka s Ginnou a Ernym je zas o víkendu v práci. No tak jsem její práce využila aspoň k tomu, ať mi půjčí psa :)

Takže na víkend máme doma na hlídání „malou“ Ginnu. V pátek ráno jsem si ji vyzvedla a.. ale jo, vrátím ji. Ona mi totiž zlobí Máju a vrčí mi na přítele. Ale je to vtipné sledovat, jak se Mára jde tulit ke psovi, který na něj vrčí :D Jenže ona Ginna neví co chce, protože ona si užívá jeho drbání, ale preventivně na něj musí vrčet. No a Mája, ta je z ní úplně vyčerpaná. Ginna do ní pořád kouše, Mája se ožene, ale zas ji hned nechá. Že by ji prostě jednou pro vždy dostala k zemi a vysvětlila, že tohle teda ne, to Mája nějak neumí.

V pátek dopoledne jsme se byly s holkami podívat ve Stromovce. Adélka (má belgičandy) svolala procházku a to my se rády přidáme. Lidí ani moc nebylo, ale psů skoro dvakrát tolik. Mája poznala praštěnou dobrmanku (to by bylo něco pro oči mojí mamky!), která si z ní dělala agility překážky. Nevím, jak se jim to dařilo, ale dost často jsem viděla, jak Chita přeskakovala Máju. Dobrmanka byla taky ještě štěněcí, i když na to vzrůstově moc nevypadala, takže se holky pěkně vyběhaly.

S dalšími lidmi byl sraz u jezírek. Tak si říkám, že super, aspoň se psi trochu osvěží vodou. Jenže to jsem netušila, že Ginna vletí do jezírka za kachničkama a tolik se s nimi spřátelí, že se rozhodne z jezírka už nikdy nevylézt. Fakt tam plavala jak ta kachna, sem a tam, od jedné k druhé. Volat jsem mohla, jak jsem chtěla, ale prostě Ginna najednou neměla jméno a úplně na mě dlabala. Fakt už jsem si myslela, že jí ven nedostanu. Po pár minutách se nějak přiblížila ke břehu, tak jsem jí čapla, vytáhla a odvedla. Zpátky už jsme se naštěstí nevracely!

Pak už byla Ginna zlatíčko, pořád si mě hlídala, kde mě má, abych se náhodou někde neztratila. Za to Mája, ta si lítala, kde se jí zrovna zlíbilo. Jak jinak. Došli jsme pak k jinému menšímu jezírku, tentokrát už bez kachen, takže se psiska koupala, aportovala nám klacky z vody a občas nás i někdo osprchoval. Mája překvapila, že se koupe, že má vodu ráda, to už víme. Ale že by do vody skákala, to se moc často nevidí. Většinou si v klidu vleze, pozvolna. Včera se trochu rozmýšlela, ale nakonec sebrala odvahu a skočila :)

Fotky ze Stromovky

Dogfrisbee víkend

Před nějakou dobou jsem se (už ani nevím od koho) dozvěděla, že se plánuje víkendový dogfrisbee seminář v Petrovicích u Sedlčan. Konečně něco poblíž Prahy a ne Olomouce, tak jsem si říkala, že by bylo fajn toho využít. Rozeslala jsem tou dobou informace o semináři všemi směry a kupodivu se pár mých známých chytlo a že pojedou taky. V tu chvíli už bylo jasno, že jedeme a tak jsme se přihlásili. Já s Májou a i Marek na házení bez psa.

Během vycházek v Praze ve Hvězdě jsme poznali Verču Makovskou, která byla jednou z instruktorek na tomto semináři. Na vycházce nám tenkrát řekla „to já vás mít nebudu, já budu mít začátečníky“. Tak jsem ji utvrdila, že jsme právě začátečníci a ať s námi počítá. No a jak to nakonec asi dopadlo? Skončily jsme s Májou ve skupině u Verči :) Další instruktorky na víkendu byly Lucka Plevová a Helča Hofmanová, které jsem do té doby osobně neznala, jen jsem tušila, že někdo takový dělá frisbee. (…)

Před nějakou dobou jsem se (už ani nevím od koho) dozvěděla, že se plánuje víkendový dogfrisbee seminář v Petrovicích u Sedlčan. Konečně něco poblíž Prahy a ne Olomouce, tak jsem si říkala, že by bylo fajn toho využít. Rozeslala jsem tou dobou informace o semináři všemi směry a kupodivu se pár mých známých chytlo a že pojedou taky. V tu chvíli už bylo jasno, že jedeme a tak jsme se přihlásili. Já s Májou a i Marek na házení bez psa.

Během vycházek v Praze ve Hvězdě jsme poznali Verču Makovskou, která byla jednou z instruktorek na tomto semináři. Na vycházce nám tenkrát řekla „to já vás mít nebudu, já budu mít začátečníky“. Tak jsem ji utvrdila, že jsme právě začátečníci a ať s námi počítá. No a jak to nakonec asi dopadlo? Skončily jsme s Májou ve skupině u Verči :) Další instruktorky na víkendu byly Lucka Plevová a Helča Hofmanová, které jsem do té doby osobně neznala, jen jsem tušila, že někdo takový dělá frisbee.

Na víkend jsme nakonec vyráželi v sestavě: Já s Májou, Martina s Kessi, Hanka s Ernym a Ginnou, Lenka s Fleur a Quince, Iveta s Ashanti a Bery a Lucka s půjčeným Barnym. Marek musel na víkend do práce, tak jsme s Májou osiřely. V pátek odpoledne jsme vyráželi. Na seminář nás vezl můj táta a pobrali jsme ještě Hanku s psisky. Cesta tam byla opravdu zajímavá, trochu jsem se bála, jestli s námi bude Hanka chtít jet i domů. Že jsme trochu zabloudili, s tím se dalo počítat. Táta si totiž nějak zapomněl vzít mapu a moc mu nevadilo, že jede někam, kde to vůbec nezná. To by nebyla zas taková katastrofa. Jenže když už jsme se našli, resp. když jsme (s pomocí místních) narazili na první ukazatel směr Petrovice, který tvrdil, že to je ještě 16 km a já řekla tátovi, že na to má 20 minut, tak to vzal opravdu vážně. Mezi vesničkami serpentýny jak v horách a táta se s tím opravdu nepáral. Takže jsme tam lítali ze strany na stranu. Erny s Ginnou byli v klecích a Mája na sedadle vedle nás. Tak na mě chudinka koukala, jako co je, co se děje, proč to s ní tak hází. Ale překvapivě jsme dorazili na místo, včas a v pořádku.

V pátek večer se zatím žádný program nekonal. Postavily jsme stany, nechaly psiska vyběhat a na grilu si udělaly večeři. Ta naše skupinka si udělala po grilování malý ohníček na grilu a seděly jsme tam ještě pár hodin a kecaly. Ostatní už třeba kolem 9. hodiny večer zalezli do stanů a asi šli spát. Na jednu stranu jsme moc nechápali, jak to dělají, že jdou spát, na druhou stranu to možná byl dobrý nápad. Mnoho z nich rozhodně nebylo na semináři poprvé a tak asi tušili, že druhý den bude trochu náročnější. Ani už nevím, kdy jsme šly spát my, ale asi tak kolem půl dvanácté.

Na noc jsme dostaly do stanu Ginnu, aby nám nebylo smutno, když jsme tak osiřely :) Pro upřesnění, kdo nezná, tak Ginna je belgický ovčák, tak si jí poslední dobou užívám, co to jde. No a proto jsem si ji taky půjčila na noc k sobě. Zalezli jsme do stanu, Mája si lehla, že teda jdeme spát a Ginna tam pořád chodila a čmuchala, jak se má ze stanu dostat ven za paničkou. Když ale panička ve vedlejším stanu ztichla, tak to přestala řešit, lehla si mi k nohám a šla taky spát.

Celá noc probíhala v klidu, holky byly hodné, jen nevydržely spát na jednom místě. Kolem asi čtvrté hodiny ráno se ke mně přitulila Mája, studená jak kostka ledu a celá se klepala. Tak jsem rozepla spacák a vzala si ji k sobě. Schoulila se do klubíčka, tak jsem spacák už nedopla, ale hřály jsme se navzájem a tak nám bylo dobře. Když se už Mája zahřála, začala se natahovat a spacák šel dopnout. Ze spacáku koukala jen moje hlava a Májky čumáček. Tak jsme spolu spaly až do rána :)

Ráno na osmou hodinu nástup na hřišti a dozvíme se co bude dál. Takže na osmou už být ready, po snídani, pejsci vyvenčení a uložení v kennelách. Nejprve jsme vyřešili věci jako doplatky, nákup disků, objednání večeře a nějaké to oficiální přivítání a upřesnění, co nás čeká. Pak jsme si začali ve dvojicích házet s tím, že holky kolem nás chodily a koukaly, kdo co umíme a neumíme. Poté jsme si přivedli pejsky a ukázaly, jak si s nimi házíme, jak pejsek spolupracuje, jak.. prostě jednoduše, jak to vypadá, když si vezmeme disk a jdeme si hrát. Pak si nás rozdělily do třech skupin, vysvětlily nám jak správně házet backhand, forhand a cosi, čemu se říká kuře.

V těch menších skupinkách jsme si zase házeli ve dvojicích a trénovali tyto tři hody a Verča (u které jsem byla já) nám radila, co děláme špatně, jak to líp chytit, jak to líp hodit, na co si dát pozor atd. Když nám to šlo, tak nám přidala další hod (upside down), ať můžeme trénovat i to a pak různě ať se otáčíme, házíme to pod nohou apod. Po chvíli nás vzala a vysvětlila nám, jak házet floater. Postavila nám tam židli a jeden po druhém jsme házeli. Pak zase zpátky do dvojic, jeden to chytal do ruky, jak kdyby to byla psí tlama druhý se musel co nejlépe trefit. A jestli se nepletu, tak tím pro nás končil dopolední program.

Možná před obědem, možná až po něm, jsme si na hřišti ještě házeli s pár lidmi v kruhu. Byla tam s námi Lucka, takže nás i opravovala a sama házela kde co. Snažila jsem se občas něco napodobit, občas jsem se u toho málem zabila, ale byla aspoň sranda a já měla motivaci se něco učit. Konečně jsem totiž byla mezi lidma, kde jsou i začátečníci a nebyla jsem tam jediná, kdo kazí hody. Tak jsem se aspoň necítila jak debil, že jim to vlastně kazím, když se snažím učit něco nového.

Odpoledne jsme si vzali pejsky a šli jsme procvičovat to, co jsme se naučili dopoledne i se psy. Mája byla šikovná, jenom hrozně hrr do všeho. A když je hrr Mája, tak já jsem z toho taky taková zbrklá, tak to občas prý vypadalo hodně vtipně :D Ale když se obě uklidníme, já v klidu hodím disk a Mája se soustředí na jeho chycení, tak to je parádní. Verča se nás parádně ujala a vlastně nám vymyslela kus sestavy :)

Druhou část odpoledne jsme strávili cvičením na gymballech. Nejprve nám holky pověděly, co se dá s pejsky na míčích dělat, jak s malými štěňátky, tak s dospělým psem, jak se dá cvičit s pejskem s dysplazií atd. Pak se tak rozmístily po hřišti i s míči a my si mohli ozkoušet, co jsme chtěli. Mája už zná čočku, tak jsme šly nejprv za Verčou na velký míč, resp. takový ten dvojmíč (prostě ten šišatý, co neutíká na všechny strany). Mája bez rozmýšlení vyskočila nahoru, tam se teda trochu zarazila, že to prý není úplně jednoduché se tam udržet, ale rychle na to přišla a paráda. Sedni, vstaň, packy podala (přední) a i pohyb míče zvládla. Víc jsme toho nechaly a šly se trošku projít, ať se svaly zase uklidní. Pak jsme zamířily na známou čočku. Udržet se na tom je horší jak na míči, klepaly se jí všechny čtyři packy a chvíli trvalo, než si je usměrnila. Pak už to bylo super a zvládala mi na tom i prosit. Zase krátká procházka a pak jsme využily menší oválný míč, který už jsem si zvládla udržet sama. Mája mi na něm dělala otočky na obě strany, podávala už všechny čtyři packy, no super to bylo! Ještě jsem jí během odpoledne vzala na ten klasický míč, ať ho také pozná. Trochu jsem měla problém ho udržet, jak mi na něj skočila prvně, ale pak už to bylo dobré. Víc jsem po ní nechtěla, dala jsem jí odpočívat. Půjčila jsem si malé štěně (Quince) a šla jsem na čočku s ní. Nic náročného, jen ať si na ni vyleze. Předními packami naprosto v pohodě, ale než by tam dala ty zadní, tak ze sebe raděj udělala 2 metry dlouhého psa :D Nakonec jsme ale i ty zadní zvládly a víc jsem ji taky nechala.

Po večeři jsme koukali na video freestyle ze závodů z Ameriky. Pár jsem jich zvládala vnímat, ale pak už se mi zavíraly oči a nešlo to udržet. Takže se omlouvám, pokud někomu vadilo, že jsem tam pořád něco kecala, ale byla to jediná možnost, jak udržet oči otevřené. Za celý ten den jsem byla dost zničená a už jsem se fakt těšila, až se vyspím. Máje jsem dala ve stanu jednu deku na zem, druhou jsem hodila přes ní a šly jsme spát. Tentokrát o nějakou tu hodinku dřív než v pátek. V noci jsem se párkrát vzbudila, Máju zase přikryla, ale časem jsem zjistila, že se tváří spokojeně, neklepe se a studená taky není, tak už jsem jí nechala bez deky. Ráno zase brzké vstávání, protože kolem pořád někdo coural a Máju to nenechalo v klidu.

V neděli dopoledne jsme se chvíli rozházeli ještě bez psů a pak jsme si každý přivedli pejska a řešili jsme, jaké máme problémy, s čím potřebujeme poradit, pomoci nebo co nového se chceme naučit a nevíme jak na to. Vždy jeden tým cvičil a zbytek se koukal a poslouchal rady, jaké dostávají, protože se často více lidí potýká se stejným problémem. Po obědě jsme si poslechli něco k pravidlům jednotlivých frisbee disciplín a odpoledne začaly ukázky pro veřejnost. Spočívalo to vlastně v tom, že my, účastníci semináře, jsme měli závody v mini distance a abychom se tam cítili jako na opravdových závodech, tak jsme to měli i s diváky. Po skončení závodů (kde jsme s Májou měly slovy jeden chycený disk, teda aspoň myslím) byla ukázka freestyle a pak ještě, jak se cvičí s malými štěňátky.

Po skončení programu jsem měli vyhodnocení soutěže, kdy první tři místa dostali diplom a nějakou výhru. Všichni účastníci semináře dostali nějakou mňamku pro pejska, udělali jsme společnou fotku, rozloučili se a vyrazili sbalit stany a odjet domů. Táta už tam byl a čekal na nás, tak abychom nezdržovali.

Až na první noc, kdy jsme s Májou obě promrzly, byl víkend parádní! Tak trochu doufám, že holky budou pořádat zase někdy další seminář a že se pojedeme zase podívat :) Nějak to začalo i mě víc bavit.

Fotky ze semináře

Máme doma návštěvu

V pátek kolem páté odpoledne jsem s Márou dorazila do Letňan na For Pets. Jednak jsme se jeli podívat na veletrh a koupit něco pro Máju a jednak jsem tam měla sraz se Zdenkou, aby mi předala Nexinku na víkendové hlídání.

Veletrh teda nic moc, docela mě zklamal, nebo nevím, ale přišlo mi, že je tam toho hrozně málo. Sehnali jsme obojky proti klíšťatům, zabrousili k nějakému výprodeji hraček a vzali májem míček na šňůrce (gappay přesto jednou přijde!) a pískací míček a ještě jsme u dogpoint stánku brali přetahovadlo (těch není nikdy dost). Pořád jsem doufala, že najdeme i nějaký stánek s masem, ale nikde nic. Tak jsem nakonec koupila na víkend Máje Brit konzervy, tak snad bude spokojená. (…)

V pátek kolem páté odpoledne jsem s Márou dorazila do Letňan na For Pets. Jednak jsme se jeli podívat na veletrh a koupit něco pro Máju a jednak jsem tam měla sraz se Zdenkou, aby mi předala Nexinku na víkendové hlídání.

Veletrh teda nic moc, docela mě zklamal, nebo nevím, ale přišlo mi, že je tam toho hrozně málo. Sehnali jsme obojky proti klíšťatům, zabrousili k nějakému výprodeji hraček a vzali Máje míček na šňůrce (gappay přesto jednou přijde!) a pískací míček a ještě jsme u dogpoint stánku brali přetahovadlo (těch není nikdy dost). Pořád jsem doufala, že najdeme i nějaký stánek s masem, ale nikde nic. Tak jsem nakonec koupila na víkend Máje Brit konzervy, tak snad bude spokojená.

Když jsme prolezli veletrh (což nebylo za dlouho), dostali jsme Nexu a vyrazili pomalu domů. Nexa nějak nechápala, proč jí panička odchází a ona s ní nemůže jít. Vzali jsme to venkem, abychom nešli Zdence v patách, tak Nex pořád hledala, kde ta panička je. Hledala ji ještě v autobuse, až když jsem si sedla a vzala ji na klín, aby ji tam lidi neušlapali, tak se uklidnila.

Doma už měla jiné starosti, chvíli se honily s Májou, dokud ale nenašla našeho kocoura. Pak už Nexu nic jiného nezajímalo a chtěla prostě kočku. Během večera už jsme se jen tak poflakovali, hráli si, aportovali a vcelku brzy šli spát. Až mě překvapilo, že cca kolem desáté obě holky lehly a ničeho se nedožadovaly. Ani sebe neprovokovaly, ani si hrát nechtěly, prostě šly spát.

V sobotu mě čekalo brzké vstávání, s tím jsem trochu nepočítala. S Májou jsme zvyklé spát, dokud to jde. Nexa je trošku ranní ptáče, asi v 6 hodin už chtěla něco dělat. Tou dobou jsem jí ještě zvládla vysvětlit, že ještě spíme. O hodinu později už se mi to nepovedlo. Takže šup z postele ven a jdeme venčit! Holky jak kdyby se naladily na jednu vlnu. V chodbě měly sednout a čekat (povedlo se, ve sklepě totiž často bývá kocourek, tak abychom o něj nepřišli), já prošla sklepem, otevřela ven a holky povelem uvolnila. Takovým tryskem co vyběhly, start jak na závodech. Došla jsem za nimi jen zavřít dveře a už koukám ven, obě dřepí a venčí se. Dobře sehraná dvojka!

Vyvenčily se, vyběhaly se spolu a Mája, že už jdeme domů. Ranní venčení, je přeci jen na chviličku, vyvenčit a zase domů. Tak jsem si zavolala i Nexu a vrátily jsme se do pokoje. Venku napadla rosa, takže byly holky celé mokré. Mája to zná, prostě chvilku v klidu postát a pak bude všechno dobré. Nexa se utřít taky nechala, ale pořád chtěla někde něco zkoumat, takže byla složitější domluva. Vpustím je do pokoje, Mája automaticky zalehne na svou deku (po každé procházce se chodí „odpočinout“ na místo, resp. jí tam posílám, aby trochu oschla) a Nexa čeká, co budeme dál dělat :D Za chvíli pochopila, že teda ještě nic, že se ještě dospává, tak si lehla a odpočívala. Občas na nás zkusila zakňučet, že jako žádné spaní, ale nevyšlo to.

Během dopoledne jsme byli venčit u nás v Čakovickém parku. Potřebovala jsem vzít Nexu někam, kde nejsou kočičky a ani moc lidí. Kde ji můžu pustit a mít co největší šanci, že mi nezdrhne a začne mě trochu víc vnímat. Vcelku se zadařilo, dopolední procházka proběhla v naprostém klidu. V parku jsem s sebou měla i foťák, takže nějaké ty obrázky jsou na rajčeti.

Na půl čtvrtou jsme měly naplánovanou procházku ve Stromovce. Ještě s Martinou a Kessi a s Lenkou, Fleur a Quince. Sraz jsme krapet nestíhaly, tak na nás musely holky pár minut počkat. Cestování s oběma holkama pražským MHD bylo bez chybičky. Mája lehla a byla v klidu, Nexa si chvíli chtěla sundat ohlávku, ale pak si lehla a už jsem o ní taky nevěděla.

Ve Stromovce jsem obě holky vypustila a jen jsem se modlila, abych s oběma i odešla domů. Mája byla zlatíčko. Nevím, jestli měla strach, abych ji nevyměnila za Nexu nebo co, ale najednou se fakt snažila a poslouchala krásně. Nexa, no, ta trochu míň. Ale zas na mě není moc zvyklá, tak jí to nemůžu mít za zlé. Naopak, na to, že jsme spolu jeden den, tak mě poslouchala moc hezky.

Na začátku Stromovky jsme potkaly slečnu s borderkou a s míčkem. Takže Nexa se rozhodla, že chce míček a víc jí nezajímá! Byl to boj, ale nakonec přišla a nemusela jsem si ji jít odvést! O pár metrů dál vletěla do jezírka, že prý se tam aportují klacky a že chce taky! (Nutno dodat, že dopoledne do vody pro míček absolutně nechtěla!!) Najednou byla ve vodě a odmítala vylézt. V tu chvíli jsem byla trochu bezradná a nevěděla jsem co dělat. Naštěstí byla pořád „u mě“ a ne někde v tahu, to bych asi byla víc na nervy :D Slečna mi pak půjčila klacek, takže jsem Nexu nalákala ven a odchytila. Mokré jsme byly obě dvě, ale odvedla jsem si ji a vypadalo to, že pochopila, že když se zavolá, tak prostě má přijít. Víckrát už se nic moc takového neopakovalo. Jo, chtěla se kamarádit (stejně jako Mája) s nějakým zlým ovčákem, ale to přiběhly na zavolání obě dvě hned. Pak chtěly, taky obě dvě, lovit všechny frisbeečka, co po Stromovce lítala. Naštěstí byli lidi docela rozumní (nebo měli možná o své disky strach) a když viděli, že tam mají psa, tak si přestali házet. Já na psy párkrát hulákala, že jako fakt jdeme (!) a obě nakonec vždycky šly.

No prostě to s holkami bylo zábavné. Ač se to možná zdá, že to bylo trochu o nervy, tak já jsem byla vcelku v klidu. Spoléhala jsem na to, že se obě budou držet smečky a nikam nezdrhnou. No a dařilo se. Občas jsem se teda otáčela a hledala, kde mám kterého psa, ale vždycky se někde vynořily.

Po Stromovce jsme přijely dom a obě holky padly, ani jsem o nich nevěděla. O chvíli později se mi obě nasáčkovaly do postele, takže jsem zjistila, že ty psy ještě mám. Naštěstí mám postel velkou a vejdeme se sem všechny.

Neděli už jsme měli doma klidnou a proflákanou. Ráno jsme spali dlouho, všichni. Obě holky v posteli a očividně byly spokojené, takže ani jedna nechtěla ven. No, a protože bylo venku celý den hůř a hůř, tak náš výletní plán padl, zůstali jsme doma a hráli si tam.

Vytáhla jsem nové přetahovadlo, co jsme pořídili na For Pets. Obě holky se ho hned ujaly. Tak jsem je, teda spíš Máju, podporovala v držení. Přeci jen, ona se s pejsky moc nepřetahuje a s Nexou už vůbec ne. Všechno jí hned dává, podřizuje se. Tak jsem jí chtěla dodat trochu sebevědomí, že i ona se zvládne tahat. A fakt že to šlo! Mája držela, nepustila, ani nepřekusovala. Občas dokonce nejen, že pasivně držela, ale snažila se i Nexu přetáhnout a získat hračku. Ale co je hlavní! Ani jednou na ní nezavrčela, ani nevycenila zuby! Mám z holčičky radost. Návštěva Nexi jí docela prospívá, začíná se otrkávat, je to super.

Večer jsme předali Nexu zpátky paničce. Je tu teď nějak ticho, klid. Na druhou stranu si Mája užívá, že je zase středem pozornosti jen a jen ona. Byl to prima víkend. Kdy hlídáme příště? :))