Co se mi honí hlavou, když nemůžu usnout..

Zítra mě čeká zkouška a celý den učení ve mně zanechal tak akorát to, že nemůžu usnout. Přesně takhle tomu bylo minulý semestr před zkouškou ze stejného předmětu. Minule to zrovna slavně nedopadlo, zkoušku jsem si zopakovala. Pevně doufám, že zítra to bude lepší, ale možná se spíš smiřuji s tím, že se sociální psychologii budu učit v následujícím měsíci ještě jednou.

V hlavě se mi honí dav, rasismus, komunikační styly, … a mezitím belgičáci. No, pravda, moc to k sobě nesedí. Ne, opravdu se ve škole neučíme nic o belgickým ovčákovi a předpokládám, že ani o žádném psychologovi z Belgie. Myslím na ně proto, že.. a teď prozradím své tajemství, co ví jen někteří zasvěcení.. že mi mamka řekla, že chce domů pejska a překvapivě, táta s tím souhlasí. Tak se mi to v hlavě všechno mísí. Kdyby to řekli o pár dní dříve, tak jsem měla možnost vzít si svého vysněného pracovního tervíka. Teď jsem šanci promarnila :( Na druhou stranu bude mít o to větší radost moje mamka, která má možnost mít krásného tervíka. Jenže tam jsou zase jiné věci, které to mohou zkomplikovat, ale nechci vás zatěžovat problémy naší rodiny. (…)

Zítra mě čeká zkouška a celý den učení ve mně zanechal tak akorát to, že nemůžu usnout. Přesně takhle tomu bylo minulý semestr před zkouškou ze stejného předmětu. Minule to zrovna slavně nedopadlo, zkoušku jsem si zopakovala. Pevně doufám, že zítra to bude lepší, ale možná se spíš smiřuji s tím, že se sociální psychologii budu učit v následujícím měsíci ještě (minimálně) jednou.

V hlavě se mi honí dav, rasismus, komunikační styly, … a mezitím belgičáci. No, pravda, moc to k sobě nesedí. Ne, opravdu se ve škole neučíme nic o belgickém ovčákovi a předpokládám, že ani o žádném psychologovi z Belgie. Myslím na ně proto, že.. a teď prozradím své tajemství, co ví jen někteří zasvěcení.. že mi mamka řekla, že chce domů pejska a překvapivě, táta s tím souhlasí. Tak se mi to v hlavě všechno mísí. Kdyby to řekli o pár dní dříve, tak jsem měla možnost vzít si svého vysněného pracovního tervíka. Teď je šance pryč. Na druhou stranu bude mít o to větší radost moje mamka, která má možnost mít krásného tervíka. Jenže tam jsou zase jiné věci, které to mohou zkomplikovat, ale nechci vás zatěžovat problémy naší rodiny.

Belgičák, plemeno, ke kterému jsem přišla neskutečnou náhodou. Když mi bylo řečeno „mám pro tebe belgického ovčáka“, musela jsem si najít, jak ten pes vůbec vypadá. Tenkrát jsem řekla, že ho chci pouze, pokud to bude „tenhle rezavý“ (v mé knize psů na obrázku malinoise nebyl). K mému štěstí mi bylo řečeno, že jsou volná právě tato štěňata. No a druhý den jsem si Fayu přivezla domů. Strávily jsme spolu přesně 12 let a týden k tomu. Faya mi ukázala, jak úžasné tohle plemeno dokáže být. Vždycky mi bylo jasné, že mi bude chybět, ale nikdy jsem netušila, že tak moc!

Tak si tu tak vzpomínám, jaké byly naše poslední společné dny. Jak se ode mě nechtěla ani hnout. Jak kdyby věděla, že je na čase se rozloučit. Jak kdyby čekala na to, kdy se s ní přijedu rozloučit a pak už mohla odejít. Nedávno mi přítel při pohledu na Máju říkal, že si myslí, že Mája všemu rozumí, všemu co se kolem děje a co říkáme. Že se tak tváří i chová, že si o tom myslí své a kdyby uměla mluvit, tak by nám to všechno řekla. Přesně takové pocity jsem často měla u Fayy. Jak kdyby se na mě podívala a hned pochopila, co se mi stalo. Hned věděla, jestli je všechno super a budeme si hrát, nebo se něco stalo a potřebuju obejmout. A to Faya uměla, svým psím způsobem, ale dokázala mě obejmout! (sakra, jdou mi slzy do očí..)

Vždycky jsem si říkala, až si jednou budu pořizovat dalšího belgičáka, tak bude zase z chs Deabei! No a skoro se mi to povedlo. Kdyby bylo u nás rozhodnuto dřív, mohla jsem mít.. takových náhod, to neuvěříte.. nejen že těch pracovních tervíků u nás moc není a ještě k tomu „u známých“, ale.. Je to chovatelská stanice Deabei (stejně jako Faya), je to F vrh (stejně jako Faya), štěňátka se narodila 18. (stejně jako Faya! jen jiný rok a měsíc).. Osud? Náhoda? Kdo ví..

Už aby bylo po zkoušce! Dojedu domů, promluvím si s tátou a doufám, že to nějak vyřešíme.. 5 hodin ráno, má vůbec cenu jít ještě spát??

Odešla.. ale přesto navždy zůstane!

Poslední náš měsíc byl jeden velký strach a trápení. Všechno začalo tím, že Faya prskala krev z nosu. Každou chvíli návštěva veterináře, léky a strach, co všechno se může stát. Prvně mě na klinice vyděsili tím, že může jít i o nějaký nádor. O svého prvního pejska jsem přišla kvůli rakovině a hrozně jsem se bála, že to tak bude znovu. O týden později to vypadalo mnohem lépe. Faya prskala míň, ale krev tam stále byla. Přesto jsem měla radost, že se to zlepšuje a začala jsem věřit, že to žádný nádor není.

Bohužel, ne každé zlepšení je opravdu k lepšímu. Faya se chvíli držela. Dál už se to nezlepšovalo, ani nezhoršovalo. Co jsme ale u Fayy našli, tak to byl nádor na mléčné žláze. V tu chvíli další strach. Mám pocit, že tou dobou už jsem přestala věřit, že to jednou bude dobré. Přesto jsem jí ale dávala naději, že tu s námi ještě nějakou dobu bude. (…)

Poslední náš měsíc byl jeden velký strach a trápení. Všechno začalo tím, že Faya prskala krev z nosu. Každou chvíli návštěva veterináře, léky a strach, co všechno se může stát. Prvně mě na klinice vyděsili tím, že může jít i o nějaký nádor. O svého prvního pejska jsem přišla kvůli rakovině a hrozně jsem se bála, že to tak bude znovu. O týden později to vypadalo mnohem lépe. Faya prskala míň, ale krev tam stále byla. Přesto jsem měla radost, že se to zlepšuje a začala jsem věřit, že to žádný nádor není.

Bohužel, ne každé zlepšení je opravdu k lepšímu. Faya se chvíli držela. Dál už se to nezlepšovalo, ani nezhoršovalo. Co jsme ale u Fayy našli, tak to byl nádor na mléčné žláze. V tu chvíli další strach. Mám pocit, že tou dobou už jsem přestala věřit, že to jednou bude dobré. Přesto jsem jí ale dávala naději, že tu s námi ještě nějakou dobu bude.

Pak mi takhle jednou volá máma, že mám dojet domů, že se Faya nějak zhoršuje. Dojela jsem domů, druhý den hned na veterinu, kdy mi veterinář potvrdil, že v hlavě je nádor. V tu chvíli sám navrhl uspání. Věděla jsem, že to jednou přijde, ale nedokázala jsem mu ji tam jen tak nechat. Takže jsem si ji odvezla domů. Dva dny jsem byla s ní, co to šlo. Na víkend jsem musela odjet se školou. Jela jsem tam s tím, že se vrátím domů rozloučit se s Fayou a odvézt ji uspat. Bylo na ní vidět, že chce bojovat, že se snaží, ale sil už tolik nemá.

Bohužel, síly došly dřív než jsem čekala. Druhý den poté, co jsem odjela, už to holka moje nezvládla. :(

Je tu teď smutno, prázdno, bolí to. Byla tu s námi přes 12 let! Dožila se pěkného věku a já doufám, že to pro ní byl pěkný život.

Vím, že nic není dokonalé. Ale pro mě vždycky byla a bude ten nejlepší přítel. Prožily jsme toho spolu spoustu, máme krásné vzpomínky a i jsem se toho díky ní hodně naučila. Hrozně ráda bych jí ještě aspoň jednou objala a poděkovala jí. V srdci mi navždy zůstane!

Náročný víkend

Do Prahy jsem přijela už ve čtvrtek večer, abychom nemuseli v pátek brzy vstávat a cestovat dlouhou cestu rovnou na cvičák. Domluvila jsem si totiž agility. Takovou malou ochutnávku na pandičkách. V pátek jsme tedy nikam nakonec nemuseli pospíchat a v klidu vyrazily před dvanáctou hodinou směrem kamsi na Prahu 5. Na zastávku jsme dorazily správně (ještě aby ne, když jsme ani nepřestupovaly), ale pak najít cvičák, to už bylo horší. Nakonec se nám ale i to povedlo! (…)

Do Prahy jsem přijela už ve čtvrtek večer, abychom nemuseli v pátek brzy vstávat a cestovat dlouhou cestu rovnou na cvičák. Domluvila jsem si totiž agility. Takovou malou ochutnávku na pandičkách. V pátek jsme tedy nikam nakonec nemuseli pospíchat a v klidu vyrazily před dvanáctou hodinou směrem kamsi na Prahu 5. Na zastávku jsme dorazily správně (ještě aby ne, když jsme ani nepřestupovaly), ale pak najít cvičák, to už bylo horší. Nakonec se nám ale i to povedlo!

Mája už dlouho na agi nebyla, no bylo to vcelku vidět. Celý den jsem z ní byla na prášky. Na agi se ne a ne uklidnit, furt chtěla vřískat a běhat a já měla chuť jí zaškrtit. Kupodivu jsem se držela a celou hodinu se jí snažila věnovat, hrát si a různými způsoby zaujmout pozornost.

A na parkuru, tam byla úžasná. Tam to spíš vypadalo, že já jsem všechno zapomněla. Mimo jiné různé běhání jsme dostaly základy k zónám, takže za domácí úkol budeme trénovat polohu zóny. Sice ještě moc nevím kde, ale snad někde něco najdu.

V sobotu jsme vyrážely ráno opět na agility, tentokrát do Vestce. Po dvou měsících se nám konečně podařilo dostat se tam. Trénink naplánovaný od 9 ráno nám překvapivě vyhovoval víc, než od 10. Sice brzké vstávání, ale ani to nás neodradilo. Těšily jsme se takovým způsobem, že jsme ani dospat nemohly (teda aspoň já.. spát jsem šla kolem druhé a vstávala o půl sedmé).

Vestecké agi bylo parádní. Je tam prostě super skupina lidí. Všichni se znají, baví se spolu, dělají kraviny a navzájem se podporují! Tohle jsem jinde nezažila. Jednoduše řečeno, je tam úžasná přátelská atmosféra a myslím, že každý, kdo tam jednou zavítá, tak se tam rád vrací.

Z Májiných běhů jsem měla občas docela blbé nálady, přišlo mi, že nám to moc nešlo. Pak mi ale Nikča psala, že koukala na videa Máji z tréninku před 2 měsíci a teď a že prý skáče líp. Takže mi tu náladu zase zvedla :)) Ona je fakt šikovná, já se musím naučit, jak jí to nekazit (obávám se, že to ještě nějakou chvíli potrvá).

A málem bych zapomněla, jak byli psíci na agi šikovní. Tři (z celkem sedmi pejsků) si překousali vodítka. Mája samozřejmě mezi nimi!

Fotky z agility ve Vestci najdete na rajčeti.









Po agi jsme měly naplánovaný výlet do Stromovky za spoustou pejsků. Do Stromovky jsme dojely, strávily tam asi 10 minut a pak mi volala mamka, že Faye nějak není dobře. Takže jsem se okamžitě sebrala a plná strachu, co se děje, jsem jela domů. Doma mě s radostí vítala Faya, na které by člověk vůbec nepoznal, že je něco v nepořádku. No bohužel něco v nepořádku opravdu je. Co mě lehce uklidňuje, že má stále ze všeho radost, že má chuť k jídlu a i pije. I přesto ale celý den myslím na ni a doufám, že bude co nejdřív v pořádku!