Road trip to Germany

Někdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál (…)

Kde je tomu počátek?

Mája, Eyk, Casey, DobbyNěkdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál..

Zavítaly jsme na letňanský cvičák k týmu Hop Trop a začaly trénovat. Na jaře následujícího roku jsme poprvé vyrazily na Eager’s Cup, turnaj který odstartoval naší první závodní sezónu. Jelikož se dařilo a Mája byla čím dál lepší a bylo vidět, že jí to fakt baví, tak jsme další rok pokračovaly. Dva roky jsme se flyballu věnovaly naplno, pravidelné tréninky, všechny turnaje a musím říct, že čím důležitější to bylo, tím líp.

Pak ale přišlo pár zlomových okamžiků. Frisbee závody, které jsem si užívala po všech stránkách, naprostá pohodička, žádná rivalita (která bohužel na flyballu mezi některými týmy je) a možnost závodit s oběma psy (Chelsea totiž na flyballu má ještě pěkný kus cesty před sebou). Naděje v agility, protože jsem sehnala v Praze trenéra, který mi sedne jak po stránce lidské tak výcvikové. Čas a finance, což ani jedno nemám v takovém množství, abych se mohla naplno věnovat všem třem sportům. Flyball jako týmový sport, na jednu stranu je to super, když je vás víc, na druhou stranu bylo nemožné říct „když já bych pro jednou raději jela na frisbee/agility závody“. A tak jsem usoudila, že máme za sebou dvě super sezóny ve flyballu, několik úspěchů jak na jednotlivých českých turnajích, tak i v Purina Pro Plan Cupu i na Mistrovství Evropy! A že je tedy na čase vrhnout se někam dál a přesvědčit se, že dokážeme být úspěšné i jinde. Řekla jsem tím pádem celému týmu i flyballu sbohem..

Ovšem, přišla nová sezóna, začaly se plánovat turnaje a já začala zjišťovat, že to, čím jsem dva roky žila, je pryč. Že teď už by mě to vlastně nemělo zajímat, protože na ty turnaje nepojedu. A najednou jsem si uvědomila, že mi to asi i chybí. Mám na takové věci talent, většinou mi dojde, že mi něco chybí, tak o půl roku až rok později. Tak jsem chvíli rozmýšlela, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Nakonec jsem rozhodla dát opravdu šanci i jiným sportům a s těžkým srdcem říct „já s flyballem končím“.

Pak ale přišla informace, že mistrovství Evropy ve flyballu (EFC) 2015 se bude konat v Německu! Přesněji řečeno v Německém Emtmannsbergu, který je jen cca 45 minut cesty od bydliště rodiny Hübnerových, kteří jsou majiteli Májiného tatínka Eyka. Ač už je to v plánu delší dobu, zatím jsme neměli tu čest se setkat osobně a nechtěla jsem tuhle příležitost propásnout! A tak jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych mohla jet na Evropu, aniž bych musela závodit celou sezónu. Bylo mi celkem jasné, že když přijdu za Hop Tropákama, že chci jet na Evropu, ale jenom tam, tak mě Míla pošle do háje, že buď a nebo. Tak jaké jiné varianty mám? Budweis Fly, za ty běhala loni Cassinka a určitě by bylo možné ji vyměnit za Máju. Původně to tak mělo být, ale pak přišla možnost druhá a to Funatic Jumpers, pražský tým. Byla tedy možnost vyrazit alespoň na nějaký trénink a ne se potkat rovnou až v Německu, a tak jsem se rozhodla vyrazit právě s nimi.

Peťa počítala s tím, že vyrazí s pejsky se mnou, uděláme si výlet nejen na flyball, ale i za Eykem a jeho rodinou. S Monikou jsme si psaly, zvala nás i na agility závody, bohužel v termínu, kdy jsem nemohla vyrazit. Ale nadhodila jsem možnost agility závodů v termínu EFC a ono to klaplo! Takže v plánu našeho výletu už nebyl pouze flyball, ale i agility.

European Flyball Championships – EFC

Původní plán, tedy vyrazit v pátek na EFC, nám změnily na jednu stranu neočekávané (na druhou stranu jsem v to asi trochu doufala) okolnosti. Pár dní před mistrovstvím se na FB objevila informace, že Alea shání náhradníky za odpadlé psy do dvou svých týmů a že bere i pomalejší psy, jelikož jde o 15. a 16. divizi. Nabídla jsem Cassinku a vyšlo to! Takže repete, na Evropu jede závodit Mája i Casey! :)

Casey a Alea - tým snů, 3. místo v 15. divizi / Mája a Funatic Jumpers, 2. místo v 11. diviziTím pádem se odjezd přesunul již na čtvrtek. S tím, že ráno dořešíme poslední detaily, Peťa přijede do Prahy, sbalí si a jedem! Co čert nechtěl, auto, které celý rok, co ho mám, šlape jak hodinky, tak najednou se mu nechce startovat. Jak ve středu večer, tak ve čtvrtek ráno. Pro jistotu baterka na nabíječku, ať nám to někde nechcípne a modlit se, že dojedem. Mimochodem, aby toho nebylo málo, říkám tátovi „nechce se mu startovat“, tak prý „nastartuj!“ Poprvé nic, podruhé nic, potřetí nic.. Sedne do toho táta, otočí klíčkem, nastartováno. Ok, neřeším, dáváme nabíjet a hotovo. Druhým autem se pro mě o pár hodin později stavoval táta, nasednu zabouchnu, špatně, tak znovu a asi zase špatně. Prý „to je jedno, za jízdy se neotevřou a jedeme kousek“. Vystoupím, zabouchnu, špatně. Koukám, jestli tam někde něco nepřekáží, nic nevidím. Přijde táta, cvrnkne do dveří, zavřeno. To už jsem si připadala trochu jak debil a říkám, že snad radši dneska nikam nejedu, asi nemám dobrý den. No nešlo to jinak, zítra závodíme, musím sednout do auta a jedeme.

Naložily jsme s Peťou všechny věci do auta a první náš cíl byly Kyje, kde jsem měla vyzvedávat triko. Jsme v Kyjích, bereme triko, odmítáme pozvání na kafe, abychom co nejdříve vyrazily. Nastartuju, z motoru jde pára, teče voda, tady asi bude někde problém. Počkám až se auto uklidní, dovaří vodu a je mi jasné, že se musím dostat minimálně do Čakovic, tak nastartuju znovu a? Červená kontrolka, přehřátý auto. Hm dobrý, co dál? Odstavila jsem auto do stínu (v tom vedru to stejně bylo k ničemu, ale aspoň se v něm dalo sedět, když byly otevřené dveře) a zavolala tátovi. Hlavně, že jsme si večer před tím, dělali srandu, že až se v Německu něco stane, tak já zavolám tátovi a ten to přijede řešit. No tak za chvíli přijel táta, nevyřešil nic ani on, řekl „sedni do auta, jedeme domů“. Tak jsem jela, celou dobu se sevřenou zadnicí a s hlavou plnou toho, co by se asi tak mohlo stát, když je auto přehřátý a jede. No nedivila jsem se mu, já byla taky přehřátá a odmítala jsem cokoli dělat.

Cesta rovnou do servisu, kde během chvilky řekli „no jo, větrák běží, ale jenom jeden“. Co s tím? Vyměnit za nový. Tak do toho! „Nový stojí 5,5.“ „To se nedá nic dělat, já potřebuju dneska odjet a nemám čím.“ „No to je blbý, nemám ho, můžu ho objednat na ráno.“ „To je hodně blbý, ráno mám závodit asi tak 300 km odsud.“ „Tak ať ti táta půjčí tranzita.“ „Jste se zbláznil?“ .. telefonát, chvilka napětí, po které bylo jasno. Auto tu nech, dneska to bude hotový! Odcházela jsem fakt zoufalá, zralá na panáka, ale protože jsem měla za pár hodin jet, tak tohle řešení nepřipadalo moc v úvahu.

20:00 – Auto dovážím ze servisu, půlka školného v luftě, vyzvedávám Peťu a pejsky a jedeme, ať aspoň vyrazíme za světla, když už nic jiného. Neskutečně velké díky patří Autoslužbám Kukelka, že jak šéf tak servisáci udělali co mohli, mimo jiné pracovali přesčas, jen aby Novotná mohla odjet. Díky! Cesta až do Německa bez problému! Na místě jsme trochu bloudily a story o naší cestě k bráně do lesa, hledání místa pro stanování a následné hledání cesty zpátky k autu už radši ani psát nebudu, to bychom se k samotnému turnaji fakt asi nikdy nedostaly.

Locolindo

Pátek ráno, původní plán turnaje se „maličko“ změnil. Vzhledem k nesnesitelným teplotám byl turnaj zahájen (bez ceremoniálu) již v 8:00. Během dopoledne (tedy do obědové pauzy) se odběhal Speed Trial a všechny divize minimálně jedno kolo Double Elimination. Dopolední část končila kolem jedné hodiny a následovala pauza až do páté hodiny večerní. Lepší běhat ráno brzy a večer déle, než tavit sebe i psy na přímém slunci po celý den. Pátek byl Cassinky dnem. S týmem Alea – tým snů startovala v 15. divizi. Původně, podle domluvy, na pozici posledního psa a vše nám krásně šlapalo. Cassinka se snažila, navzdory vedru toho zvládla odběhat víc, než jsem čekala. Možná i díky dlouhé pauze, kdy se zvládla aspoň trochu prospat, měla na odpolední rozběhy dostatek energie, aby pomohla týmu probojovat se na třetí místo! A tahle bedna odstartovala něco, co jsem absolutně nečekala! Zde patří díky celému Alea týmu, že nás mezi sebe vzali, dali možnost Cassince startovat, odvézt si krásné ocenění a vůbec, že nás tak pěkně mezi sebe přijali.

Další den, tedy v sobotu, byly na programu hned obě dvě divize, kde běhali Funatici. Funatic Jumpers v 11. divizi s Májou a Funatic Runners v 6. divizi. Takže jsme celý den běhali z jednoho parkuru na druhý, tam se psem, tam pomáhat. Bylo to trošku náročnější, ale díky Peti, která se mi po doběhu starala o Májenku, jsem to zvládala celkem hravě. Stejně jako v pátek se začalo běhat ráno dříve, tentokrát ještě dříve, už v 7:30 a kolem jedné přišla obědová pauza až do páté hodiny večerní. Na oběd odcházeli Jumpeři s tím, že jsme ze Speed Trialu postoupili z druhého místa a náš první rozběh v Double Elimination jsme vyhráli. Tudíž krásný pocit před obědem. A musím říct, že tenhle pocit nás jen tak neopustil, naopak byl ještě posílen ve chvíli, kdy nám došlo, že oba týmy Funaticů skončí nejhůře třetí! Runneři na třetím místě už zůstali a Jumpeři ještě zabojovali o postup do finále a umístili se na 2. místě!

Takže ve shrnutí a s ohledem na předešlé roky – prvního EFC v roce 2013 se zúčastnila pouze Mája a s HT Hurricane jsme byli na 3. místě! EFC 2014 se zúčastnila Casey s týmem Dog Dragons 3, bohužel bez umístění na bedně a samozřejmě Mája s týmem HT Hurricane a tentokrát jsme se probojovali až do opakovaného finále, které pro nás končilo 2. místem! No a na závěr EFC 2015 se opět účastnily obě naše holky a tentokrát obě stály na bedně! Casey a Alea – tým snů na 3. místě a Mája a Funatic Jumpers na 2. místě. Tak zatím to šlo krásně vzestupně, tak buď je na čase, jak se říká „v nejlepším skončit“ a nebo je potřeba dalšího psa a další týmy, kteří by nás chtěli :D

Agility Competition

Vyhlašování sobotní části EFC končilo někdy kolem 22. hodiny. Pro nás to neznamenalo jít sednout, pít a kecat, jako pro většinu účastníků. Ale sednout do auta a odjet směr Scheblitz, kde bydlí Hübnerovi. Na místě jsme byly kolem 23. hodiny, daly jsme si sprchu, prohodily pár slov s Monikou, zčekli FB a šly spát. Vstávačka ráno v 7, nasnídat a opět do auta, tentokrát směr Coburg.

V Coburgu je agility cvičák doslova vedle dálnice, ale ve chvíli, kdy jste na cvičáku, nemá o dálnici ani páru. Krásný plac se zázemím, občerstvením, spoustou místa na parkování i prostoru pro rozcvičení a vychození psů. A my? My jsme měly tu nejlepší péči od Moniky a celé její rodiny! Jsem naprosto fascinovaná jejich přístupem k návštěvě. S tak přátelskou a pohostinnou rodinou se v ČR člověk jen tak nesetká. A mimo to mají moc pěkný baráček i zahradu a když člověk vyjde na ulici a rozhlédne se kolem, tak by se hned přistěhoval! Za tu péči, jaké nám bylo dopřáno a vůbec za pozvání a společnost, patří velké díky právě Monice!

No zpět k závodům. Čekaly nás dva běhy, agility zkouška a jumping. Agility klasicky pouze v konkurenci A1 týmů, jumping pak v konkurenci A1 a A2 týmů. A3 týmy mají svůj jumping, jelikož je součástí kvalifikace. Jestli jsme to pochopily správně, tak v Německu je potřeba nejprve dostat se do kategorie A3, poté se na běžných závodech kvalifikovat, čímž si tým zajistí start na kvalifikačních závodech, na které jsme zvyklí u nás v ČR. A právě A3 týmy běžely v neděli jako první, poté A2 (Casey) a nakonec A1 (Mája), v jumpingu to pak bylo lehce přeházené, nejprve A3, po nich A1 a na závěr A2.

Všechny parkury byly pěkné, žádné krkolomnosti, bylo zapotřebí jak technického vedení, tak rychlých nohou, zejm. v jumpingu. Myslím, že ostudu jsme s Májou neutržily. Po sobotě byla značně unavená, občas je to možná dobře, občas ne. V agility to skončilo odmítačkou na slalomu, jehož opravováním jsme i ztratily čas a jednou laťkou na zemi. Přesto z toho bylo 3. místo! Mimochodem, i s opravovaným slalomem jsme dosáhly druhého nejrychlejšího času, stejně tak tomu bylo v jumpingu. Ač to podle umístění na první pohled nevypadá, tak jumping se nám povedl ještě o něco lépe, náběh zvládla luxusně na poprvé, jedna laťka bohužel letěla a v jednu chvíli Mája vyběhla dál, než jsem čekala, ale nakonec to zvládla ukočírovat a ta jediná chyba nás v konkurenci nejen jedničkových, ale i dvojkových psů vynesla na 4 místo. :)

Aqua Limpia LocolindoSečteno, podtrženo, moc šancí jsme těm kolem nedaly :) S Cassinkou jeden běh na EFC, bedna. S Májou jeden běh na EFC a dva běhy na agility, 3x bedna (vyhlašují a oceňují i 4. místo). A Peťa s Casey? V agility na tom byly velice podobně, obsadily 3. místo! V jumpingu bohužel disk, Cassinka si myslela, že si spletla tunel, tak se vrátila a jelikož šlo o tunel, kde jsme si mohly vybrat směr, tak si Peťa neuvědomila, co tam proběhlo a pokračovala dál. Velká škoda toho, protože nebýt této chybičky, šlo by o čistý běh! Kompletní výsledky najdete na stránkách agility klubu Coburg.

Po závodech ještě nafotit pár fotek do rodinného Locolindo alba a pak už jenom opět sednout za volant a hurá na více jak 4hodinovou cestu domů. Konečně za světla!

Mistrovství ČR borderek v agility 2011

O víkendu 10. – 12. 6. 2011 se v České Skalici pořádalo Mezinárodní mistrovství border kolií v agility. A jelikož na této velké akci mají možnost závodit i štěňátka, vyrazily jsme s Májou na naše první závody!

Do kempu ve Skalici jsme dojeli už v pátek, abychom se v klidu ubytovali, koukli co kde a jak je a tak dále. Přijeli jsme v době, kdy se už běhaly závody Power & Speed, takže jsme koukli na pár běhů, postavili stan a k večeru vyrazili do města sehnat nějaké pití a pak k vlaku pro Peťu s Casey a Ondru s Juno. Večer jsme pak šli utužovat kolektiv ke stánkům s občerstvením :D Ani nevím, jestli se o tom rozepisovat. Směju se ještě teď, když si na to vzpomenu, byl to super večer! Pilo se víno, rozlilo se víno. Pili se panáky, rozlili se panáky. Pilo se pivo.. to se snad jediné nelilo jinam než do hrdla :D (Prý „ta je blbá, ona si rozlila panáka.. ups! .. co to bylo za panáky, ty platím já“ :D) (…)

O víkendu 10. – 12. 6. 2011 se v České Skalici pořádalo Mezinárodní mistrovství border kolií v agility. A jelikož na této velké akci mají možnost závodit i štěňátka, vyrazily jsme s Májou na naše první závody!

Do kempu ve Skalici jsme dojeli už v pátek, abychom se v klidu ubytovali, koukli co kde a jak je a tak dále. Přijeli jsme v době, kdy se už běhaly závody Power & Speed, takže jsme koukli na pár běhů, postavili stan a k večeru vyrazili do města sehnat nějaké pití a pak k vlaku pro Peťu s Casey a Ondru s Juno. Večer jsme pak šli utužovat kolektiv ke stánkům s občerstvením :D Ani nevím, jestli se o tom rozepisovat. Směju se ještě teď, když si na to vzpomenu, byl to super večer! Pilo se víno, rozlilo se víno. Pili se panáky, rozlili se panáky. Pilo se pivo.. to se snad jediné nelilo jinam než do hrdla :D (Prý „ta je blbá, ona si rozlila panáka.. ups! .. co to bylo za panáky, ty platím já“ :D)

Ráno kupodivu nebylo o to horší. Mája svou první noc ve stanu zvládla na výbornou. „Skoro“ jsem o ní nevěděla. Stan co máme je tak akorát pro dva lidi a psa. Jenže když se pes rozvalí mezi mě a Máru a já mám prostor tak akorát pro spaní na boku, tak se těžko hýbe. Takže jsem průběžně budila Máju, aby se odstěhovala k nohám a já si mohla nějak normálně lehnout. Ráno zas budila Mája mě, protože slyšela, že se venku něco děje a chtěla být nutně u toho. Když jsem usoudila, že jsou všichni vzhůru a že my si vychrápáváme „do oběda“, tak jsem teda vstala a vzala Máju ven. Venku klid, moc lidí se tam nepohybovalo, vedlejší stan (Peťa a spol.) vypadal taky docela mrtvě a já netušila, kolik je. Šla jsem Máju vyvenčit, trochu si pohrát s disky, nechat si prokousnout prst, který mě ještě teď bolí a vypadá docela děsivě a nakonec jsme si i oběhly nějaký ten strom.

Když jsme se vracely z ranního venčení, už bylo všude rušněji. Zašli jsme tedy ke stánku na pití, někteří i na párek (my měli snídani ještě z domova) a o chvíli později za námi dorazila i Zuzka s Láďou, Dobby a Elbou. Takže se z naší černobílé chlupaté koule (Mája a Juno) stala koule s ocáskem. Dvě se vždycky zabíjely a třetí se do toho snažila vmíchat. Casska se je občas usměrňovala a Elbuška, ta si jich radši moc nevšímala. Nechali jsme psiska trochu poběhat a pak jsme šli k parkurům, kde jsme strávili celé dopoledne. Někteří běhali, jiní fotili nebo se jen tak dívali a bavili.

Po dvanácté hodině se připravil parkur pro štěňátka. Rozmístili nám na parkur 4 tunely, celkem to bylo na šest proběhnutí. Pak nám vysvětlili pravidla, co s pejskem smíme a co ne a běhy mohly začít. První běžela Zuza s Dobby, třetí Peťa s Juno a hned po nich my. I Juno i Dobby se zarazily u třetího tunelu a neproběhly ho napoprvé, jinak měly běhy krásné. Máju jsem pro jistotu zamotala už u prvního tunelu, ale ona je lepší jak já, takže se s tím poprala. Druhý tunel se jí ale asi nelíbil. Vběhal do něj, já přiběhla k druhému konci a Mája nikde. V tunelu se mi otočila a vyběhla zpátky. Netuším, proč to udělala, ale nevadí. Poslala jsem jí tam znovu a pak už všechno proběhla bez chybičky. Konečné výsledky tohoto běhu dopadly tak, že Zuza s Dobbinkou se umístily na prvním místě, Peťa s Juno na třetím a já s Májou na pátém z celkem devíti štěňat.

Po běhu starších štěňátek jsme vzali pejsky k vodě, všichni jsou hrozní vodomilové, jen Mája lítá po břehu a čeká, až ten pejsek vyběhne ven :D Já prostě musím mít vždycky výjimečného psa. To by byla nuda, kdyby byla stejná, jako všichni ostatní ;) Pak jsme pejsky dali odpočívat a vyrazili jsme na oběd. Odpoledne jsme strávili zase skoro celé u parkurů. Mája odpoledne buď prospala v kennele, nebo byla u běhů s námi, resp. s Márou a panička se snažila fotit. Vlastně po obědě jsem nějakou chvíli spala i já. Lehla jsem si vedle psů do stínu a usnula jsem ani nevím jak.

Na večeři jsme pak zašli do Skalice. Stejně jsem potřebovala někde najít bankomat, jelikož nám jaksi došly peníze, tak jsme si rovnou udělali i s pejsky výlet a najedli se tam. Zprvu se zdálo, že bude docela těžké najít otevřenou restauraci ideálně se zahrádkou, ale nakonec jsme našli a uvítali nás tam s radostí i s pěti psy. Všechny holky zalehly pod stolem a židlemi sotva jsme se usadili, jen Dobbinka byla nějaká aktivní. Nakonec vzbudila ségry, zaujaly spolu místo pod mojí židlí a já se jen bála, kde ucítím jejich zuby. Po véče jsme byli už utahaní a nic se nám nechtělo. Peťa ale slíbila, že si půjde ještě sednout za nějakými známými. My jsme přehodnotili situaci, jelikož spát se nám vyloženě nechtělo i přesto, že jsme byli unavení. Tak jsme usoudili, že nejlepší řešení bude vzít víno a jít s Peťou. Víno se někde ztratilo. V průběhu večera od Peti padla nějaká hláška, jako že furt kecá, že za to nemůže a za víno, že taky nemůže. :D Tak bych si skoro tipla, že skončilo někde v ní, ale zas jí nechci podezdřívat z věcí, se kterými nemá nic společného! :D

Márovi nebylo večer moc dobře, tak nás opustil cca kolem jedenácté. My jsme ale nevydržely o moc víc, šly jsme spát myslím o půl dvanácté. Mája vlezla do stanu a usnula dřív, než jsem já stihla zjistit, jak se mám dostat do spacáku. Teď ale nevím, jestli Mája usnula tak rychle a nebo já jsem byla tak zpomalená..

V neděli jsme posnídali a vyrazili s pejsky na výlet do Babiččina údolí. Zuza s Láďou měli s sebou auto, takže jsme do Ratibořic dojeli za chvilku a mohli se tam pěkně projít. Zašli jsme se projít k Viktorčinu splavu a pak zpátky k auto a zase do kempu. Kolem jedenácté měla Peťa s Casskou běžet, tak abychom to stihli. Máju s Juno jsme nechali odpočívat v kennele a byli jsme zase u parkurů až do doby, než se blížil náš běh. Chvíli předtím jsem šla kolem stanu a viděla jsem, že Mája je čilá a chce něco dělat. Tak jsem si jí vzala ven s hračkou a šly jsme se vyřádit, aby pak nebyla na parkuru moc rozdivočelá. Ale zase pohrát si s mírou, abych jí nezničila. Krom řádění s hračkou jsme si zkusily i pár triků a kupodivu Mája reagovala parádně. Pak jsem jí zas na chvilku zavřela a až při prohlídce parkuru mi ji Mára (mimochodem náš support a servisní team) přivedl k parkuru.

Než na nás přišla řada, ještě jsme si s Májou hrály a zkoušely poslední obíhání. Čekal nás totiž barelový běh. Šlo o to proběhnout tunel, pak „oběhnout“ tři.. hm, jak to nazvat, barely to nebyly.. prostě oběhnout nějaké tři věci a pak zase tunel a do cíle. Když jsem vedla Máju na parkur v sobotu, klepala se mi kolena. Když jsem jí vedla v neděli, byla jsem vysmátá a naprosto v klidu. Sama nevím, čím to bylo. Možná i tím, že Mája byla rozhodnutá vyhrát :D Video z našeho nedělního běhu je zde..

Běh byl super, byla jsem z Máji nadšená. Dokonce tak moc, že jsem si s ní potom pořád hrála a ani jsem nějak neviděla, jak běžely ségry :( A umístění z tohoto běhu bylo: Mája na třetím místě, Dobby na pátém a Juno na osmém místě. V součtu obou běhů to dopadlo tak, že Zuza s Dobby si odvezly první místo!! Já s Májou jsme skončily na čtvrtém a Peťa s Juno na osmém.

Jak jsme doběhly, vyrazili jsme s Márou a Peťou na oběd. Zuza s Láďou se tam s námi přišli rozloučit, protože už vyráželi dom, aby dojeli nějak rozumně. Peťa odjížděla hned po obědě, přijel pro ní taťka s bráchou. Pomohli jsme si navzájem sbalit věci, rozloučili se a šli si počkat na vyhodnocení. Přeci jen to byla naše první soutěž a umístění, tak jsem si chtěla s Májou dojít osobně pro medaili. Takže jsme zůstali na mistrovství až do úplného konce, což na jednu stranu bylo prima, ale na druhou stranu jsme si museli nechat ujet vlaky, kterými jsme se měli nějak rozumně dostat domů. Nakonec jsme tedy vyráželi domů až vlakem o půl osmé a doma jsme byli o půl jedenácté večer. A všichni dokonale zničení, ale šťastní.

A moje shrnutí víkendu? Bylo mi hrozně, byla jsem zničená, neskutečně unavená, mám spálená záda, fakt fest, nemůžu se nikde opřít a odnést na zádech krosnu, to bylo spíš jak za trest. Mám prokouslé tři prsty od Máji, jeden bolí víc než druhý.. prostě děs. Ale máme medaili!! Podle toho, jak jsem dopadla, tak opravdu těžce vydřenou medaili, ale je doma! :)) Mám z toho ohromnou radost. A o to větší ta radost je, že ten víkend byl prostě super. Byl mezi skvělými lidmi a spoustou úžasných psů. Už teď se těším na další!

Fotky z víkendu.
Fotky od Zuzy a Ládese.

Výsledky našich štěňátek:

Tunelový běh:
Dobby 1. místo
Juno 3. místo
Mája 5. místo

Barelový běh:
Mája 1. místo
Dobby 5. místo
Juno 8. místo

Součet běhů:
Dobby 1. místo
Mája 4. místo
Juno 8. místo