Chelsinka má první narozeniny

Dnes je to přesně rok, co se to naše „malé“ zvířátko narodilo. Před rokem jsme ještě nevěděli, že ji budeme mít doma, ale máme! :)

K jejím prvním narozeninám jsme vytvořily video. Ke shlédnutí zde: (…)

Dnes je to přesně rok, co se to naše „malé“ zvířátko narodilo. Před rokem jsme ještě nevěděli, že ji budeme mít doma, ale máme! :)

K jejím prvním narozeninám jsme vytvořili video. Ke shlédnutí zde: Chelsea slaví první narozeniny

Chelsea je prostě zlatá

Opět jsme strávili celý víkend venku s pejsky. Opět za hrozného počasí. A opět jsme si domů něco přivezli :)

V sobotu jsme byli na ZKO Hloubětín, kde probíhaly neoficiální závody v poslušnosti a k tomu přiřazené různé soutěže. Akce nesla oficiální název Hobby hrátky a účastnili se jí jak štěňátka, začátečníci tak i zkušení psi, kteří mají nějaké ty poslušnostní zkoušky složeny.

Chelsinka tentokrát zůstala doma a já vyrazila pouze s Májou. Prvně nás čekala poslušnost. Mája byla úžasná, odložení krásné, přivolání krásné, polohy taky (nezvedla se z lehni, nesnažila se mi nic shapovat! :)), kladinu přešla na vodítku pěkně pomalu, no a o aport jsem se opravdu nebála. Jelikož jsme začátečníci, tak místo chůze u nohy jsme měly pouze ovladatelnost na vodítku, kde jsme ztratily jeden bod, protože se chtěla pořád začuchávat. Ale tak věděla jsem, že když jí chůzi u nohy neučím, tak to po ní nemůžu moc chtít a že si čuchá? Však to na vycházkách přeci může. Nikam mě netáhla, když jsme měnily směr, tak vždycky okamžitě zareagovala, takže já jsem spokojená :) Další body jsme pak ztratily na chytání piškotu. Ale i tam to byla moje chyba, protože jsem jí neřekla, ať si ho vezme a ona ho sledovala, ale hubu neotevřela. Njn, holt když Máju učím, že se nežere všechno to, co se kolem válí nebo lítá, tak pak musím u takových věcí víc přemýšlet. (…)

Away Moravia Merilen - Agility závody Lysá nad LabemOpět jsme strávili celý víkend venku s pejsky. Opět za hrozného počasí. A opět jsme si domů něco přivezli :)

V sobotu jsme byli na ZKO Hloubětín, kde probíhaly neoficiální závody v poslušnosti a k tomu přiřazené různé soutěže. Akce nesla oficiální název Hobby hrátky a účastnili se jí jak štěňátka, začátečníci tak i zkušení psi, kteří mají nějaké ty poslušnostní zkoušky složeny.

Chelsinka tentokrát zůstala doma a já vyrazila pouze s Májou. Prvně nás čekala poslušnost. Mája byla úžasná, odložení krásné, přivolání krásné, polohy taky (nezvedla se z lehni, nesnažila se mi nic shapovat! :)), kladinu přešla na vodítku pěkně pomalu, no a o aport jsem se opravdu nebála. Jelikož jsme začátečníci, tak místo chůze u nohy jsme měly pouze ovladatelnost na vodítku, kde jsme ztratily jeden bod, protože se chtěla pořád začuchávat. Ale tak věděla jsem, že když jí chůzi u nohy neučím, tak to po ní nemůžu moc chtít a že si čuchá? Však to na vycházkách přeci může. Nikam mě netáhla, když jsme měnily směr, tak vždycky okamžitě zareagovala, takže já jsem spokojená :) Další body jsme pak ztratily na chytání piškotu. Ale i tam to byla moje chyba, protože jsem jí neřekla, ať si ho vezme a ona ho sledovala, ale hubu neotevřela. Njn, holt když Máju učím, že se nežere všechno to, co se kolem válí nebo lítá, tak pak musím u takových věcí víc přemýšlet.

Druhá část už se moc nevedla. A usoudila jsem, že si ráda zajdu na závody, kde to závisí na psovi, případně na mém vedení (viz. agility) nebo házení (frisbee), ale abych měla i já něco dělat, to pak nejde :D Přeskočit překážky, oukej, ale s Májou na vodítku? Když jí celou dobu učím, aby na mě nečekala a makala dopředu? Nebo slalom, učit to psa super, ale abych ho probíhala já, to není ono. A v součtu jsme se tedy s Májou umístily na krásném 6. místě z nějakých 20 účastníků.

Pak nás ještě čekala soutěž družstev, kde bylo pět dvojic (psovod – pes). Šlo o soutěž na rychlost, taková štafeta, asi netřeba popisovat. Každopádně máme rychlé psy i nohy, takže alespoň tuhle soutěž jsme vyhráli! Ze závodů jsme si tedy odvezli všichni nějakou maličkost a pak dort.

V sobotu se to zatraceně protáhlo. Závody samy o sobě byly dlouhé i zpracování výsledků trvalo dlouho. Takže domů jsme se dostaly až někdy k večeru. Pak ještě vyvenčit Chelsea a pak už jenom lehnout a umřít. Ráno nás čekalo vstávání kolem šesté hodiny, takže nic moc vyhlídky.

Posilnění před nedělními závody - snídaně byl dort, co jsme vyhrály v sobotuProč vstávat tak brzy? Abychom dorazily včas na prezenci agi závodů v Lysé nad Labem. V létě jsme byly s Májou a s Lenkou a její Fleur na tuším prvních neoficiálních agility závodech, které se v Lysé konaly. Byl to tenkrát prima den, pěkné závody, skvělá organizace. Žádný úspěch, ale přesto spokojenost. Tak jsme si řekly, že vyrazíme znovu. A vzhledem k tomu, že jsou tam i závody štěňat a to jen do věku 12 měsíců, tak jsem toho i chtěla využít, ať si Chelsinka trochu zasoutěží, dřív než jí bude rok. Tunýlky i obíhání kuželů zná, tak to přeci nebude problém.

Závody probíhaly podobně jak ty minulé. Nejprve běžela štěňátka svůj první běh, pak začátečníci S, M, L jumping a pak štěňátka druhý běh a začátečníci agility. Jediné, co se změnilo, tak že začátečníci dostali ne jednu zónovku, ale dvě. Minule to byla kladina, tak nějak jsem počítala, že teď taky, ale dostaly jsme i áčko. No jo, bylo skočené, jinak to dopadnout nemohlo. Snížit ho odmítli, i ti prckové, co běhali na XS, tak měli plnou výšku. Že jde o začátečníky jim v tomhle asi nevadilo.

Chelsea zvládla oba běhy na jedničku! Pro mě osobně jsou oba běhy čisté, i když podle oficiálních výsledků máme v každém jednu chybu. Ale tu jsme si daly dobrovolně už na startu – v obou parkurech byl zařazený látkový tunel s tím, že pokud chceme, aby pomocník přidržel látku, že to může být, ale bere se to automaticky jako chyba, tzn. 5 trestných bodů. Ale vzhledem k tomu, že Chelsea by se mi pravděpodobně vrátila (ještě neproběhla látkový tunel nikdy sama, ona ho ani mockrát ještě neměla šanci probíhat) tak jsem řekla, že chci, ať mi ho zvednou. Jinou chybu ani odmítnutí jsme neměly! A oba běhy jsme měly nejrychlejší čas! Rezervu na druhý nejlepší čas cca 3 vteřiny. Čekala bych cokoliv, čekala bych i to, že jsme schopné zaběhnout parkur bez chyby, ale rozhodně bych nečekala, že budeme mít nejlepší čas! Překvapilo mě to, možná doslova šokovalo, ale mile :)

Away Moravia Merilen - Agility závody Lysá nad Labem - 2x 1. místoChelsinka tedy obsadila dvakrát první místo, součet běhů se nedělal. Odvezla si domů dvě zlaté medaile, nějaké krmení, dobroty a různé reklamní věci pro paničku. A kytičky pro maminku.

S Májou už to tak krásné tentokrát nebylo. První běh, to jsme toho víc zkazily než zvládly, aspoň mám takový pocit. Prý běhací parkur, no, když se to dělá bez chyb, tak se člověk asi fakt proběhne, nebo když má pomalejšího psa. Já věděla naprosto přesně, že „tady nesmím běžet, jinak shodí překážky“ a „tady si musím dát náskok, jinak to nestihnu“ apod. No jenže hned u třetí překážky jsem uhnula dřív, než Mája vběhla do tunelu a už to začalo. Já nebyla rozběhnutá, tak jsem nebyla tam, kde jsem měla být, tak jsem Máju poslala špatně, ta zazmatkovala, nevěděla kam jít a zas a zas a zas. První místo od konce, taky dobré, ne?! :D Někdo tam být musí, tak proč by ne my.

Druhý běh už byl lepší, škoda, že zrovna v tom druhém bylo áčko. Prý jsme měly 1 chybu a 2 odmítnutí, já bych spíš řekla, že 2 chyby a jedno odmítnutí, ale v součtu to vyjde nastejno. To skočené áčko, jednu skočku nějak nechtěla a pak mi z tunelu vyběhla vpřed, ani se neotočila a zamířila si to rovnou na tu překážku, co byla asi 15 metrů za tunelem. Jak kdyby se v ní probudilo něco z Cassky, protože tohle ona normálně nedělá :D No takže ve druhém běhu jsme byli na 5. místě.

Celý den přemýšlím čím to, že ten první běh byla taková rozjetá a nesoustředěná. Já byla taky, já z toho, že ten pes není v pohodě. A ona? Jestli to bylo ještě pořád únavou ze včerejška? Nebo tím, že chvilku před během jsme se tam potkaly se psem, kterého absolutně nemůže vystát (netuším proč, poznala ho na Svojanově a kdykoli byli poblíž sebe, šli do sebe oba dva :( teda krom chvíle, kdy se cvičilo, to zvládli oba jít u nohy a míjet se v pohodě). Možné je obojí a možné je i to, že jí vyvedlo z míry něco jiného, čeho jsem si nevšimla. Před druhým během jsem jí nechala v autě delší dobu, vzala ji k parkuru až ve chvíli, kdy před námi byli jen dva psi, hrála si s ní a už to bylo lepší. Teď leží, je tuhá, usíná aniž by chtěla. Asi toho na ní bylo na ten víkend fakt moc :(

Video – Chelsea

Kompletní výsledky Chelsea / Kompletní výsledky Máji

Away Moravia Merilen - Agility závody Lysá nad LabemAqua Limpia Locolindo - Agility závody Lysá nad Labem

Výlet do Brna na Duocacib

První únorový víkend, jak je již poslední roky zvykem, se v Brně koná mezinárodní výstava psů. Původně jsem uvažovala o přihlášení Chelsea, jelikož to byla první možná výstava ve třídě mladých. Pak jsme si to rozmyslely a vyrazíme vystavovat až v květnu v Praze. Přesto jsme si ale výlet do Brna udělaly a i výstavu jsme navštívily.

V pátek jsem sebrala svých pět švestek, resp. své dvě psí slečny, a vyrazily jsme. Zjistila jsem, že Chelsinka miluje cestování, jakmile se otevřou dveře nějakého dopravního prostředku, už se hrne dovnitř a je jedno, jestli jde o auto, autobus, vlak. Hlavní je, že se jede na výlet! Za celé tři hodiny cestou vlakem si Chelsea lehla jen párkrát, v součtu tak maximálně na 5 minut. Je to malý hyperaktiv, s každým se tam musela kamarádit a pořád chtěla něco dělat. (…)

První únorový víkend, jak je již poslední roky zvykem, se v Brně koná mezinárodní výstava psů. Původně jsem uvažovala o přihlášení Chelsea, jelikož to byla první možná výstava ve třídě mladých. Pak jsme si to rozmyslely a vyrazíme vystavovat až v květnu v Praze. Přesto jsme si ale výlet do Brna udělaly a i výstavu jsme navštívily.

V pátek jsem sebrala svých pět švestek, resp. své dvě psí slečny, a vyrazily jsme. Zjistila jsem, že Chelsinka miluje cestování, jakmile se otevřou dveře nějakého dopravního prostředku, už se hrne dovnitř a je jedno, jestli jde o auto, autobus, vlak. Hlavní je, že se jede na výlet! Za celé tři hodiny cestou vlakem si Chelsea lehla jen párkrát, v součtu tak maximálně na 5 minut. Je to malý hyperaktiv, s každým se tam musela kamarádit a pořád chtěla něco dělat.

Páteční večer byl poklidný, společenský u televize. Ani moc nevím, na co všechno jsme koukali, jelikož jsem docela brzy usnula. Trochu jsem se bála, že Chelsea bude celou noc blbnout a nenechá nás vyspat, ale překvapila holčička. Asi tak v jednu hodinu ráno, když chodila po pokoji a zjišťovala, že všichni spí a nikdo se s ní nebaví, tak si našla své místo uprostřed pokoje. Tam se rozvalila jak široká, tak dlouhá a mám pocit, že až do rána se ani nehnula.

Ráno vstát, vyvenčit a hurá na výstavu. Jela jsem pouze s Chelsea, Mája zůstala s Peťou na bytě. Mít tam obě dvě naráz, asi bych je musela zabít :) Takhle jsem si výstavu parádně užila! Navštívila spoustu známých u borderek i u belgičáků. Víc kruhů jsem obejít nestíhala. Nejdřív na to nebyl vůbec čas a pak už nebyla síla se zvednout, natož někam odejít.

U borderek jsem se snažila něco málo i nafotit. Byla se tam vystavovat „miminka“ z chs Smart Destiny. Posledně jsem je viděla, když sotva pletli packami a byli to takové malé roztomilé kuličky. Dneska už tak maličcí nejsou, ale krásní jsou pořád! A co jsem zatím měla tu čest poznat, tak všichni mají úžasnou rodinu.

U belgičáků jsme zas měly naší další „rodinku“. Chelsinku jsem musela přivézt ukázat chovatelce. Trochu jsem se bála, aby nedělala fóry, jak v listopadu na pražské výstavě, ale nezradila mě holčička. Chovala se naprosto parádně! Když se rozkoukala, tak se s každým kamarádila, všechny líbala a chtěla si hrát. Ukázala Hance, jak umí pěkně štěkat, když něco chce a nemůže to mít. A jak neumí chvilku postát, když se má fotit, ale musí jančit, že chce za paničkou. :D Konečně se mi podařilo Chelsu trochu unavit, takže si mi pak i vlezla do klína a ležela naprosto v klidu. To u ní moc neznám.

V sobotu jsem poprvé vydržela na výstavě až do závěrečných kruhů, abych se dočkala Káti, která zapisovala až do nějakých čtyř hodin odpoledne. Ale jak se říká, kdo si počká, ten se dočká! A dočkali jsme se. Byl to náročný den, ale jsem ráda, že jsem tam šla. Viděla jsem se zase s pár známými a se spoustou nových lidí. Neměla jsem žádné starosti, všechno jsem hodila za hlavu a věnovala se jen tomu, co mě baví – psům! Jo a málem bych zapomněla, že jsem tam potkala Čůňu!! Naposledy jsem ji viděla snad před rokem, to už je doba. Chelsea si s ní hned chtěla hrát, jak kdyby v ní poznávala Máju.

Neděli už jsme měli flákací a večer nás čekala cesta zpátky do Prahy. V pondělí mám brigádu a v úterý zase do Brna na zkoušku a odpoledne za štěňátky do chs Moravia Merilen. Za malými belgičáckými sourozenci naší Chelsea. Původně jsem si říkala, že buď Máju někdo pohlídá, nebo si ji vezmu s sebou. Ale pak mě Peťa ukecala, že jí mám nechat Chelsinku v Brně do úterka. Takže jsem se domů vrátila jen s jedním pejskem a v úterý si ji po zkoušce vyzvednu. A pojedeme za Hankou a štěňátky společně. :))

Fotky ze sobotní výstavy a víkendu v Brně.

Konec starého, začátek nového

Skončil rok 2012 a s ním i.. vlastně nic dalšího. My žijeme dál, pořád stejně, nic moc se u nás nemění.

Rok 2012 bych shrnula asi velmi jednodušše. S Májou jsme začaly trénovat flyball, zkusily jsme coursing, vyhrály krajsou výstavu, poznaly ovečky a naučily se pár blbostí. Domů jsme si dovezly malou krásnou belgickou slečnu, která nám zatím pořádně vyrostla. S Chelsinkou zatím nijak moc necvičíme, spíš si tak hrajeme, pracujeme na vztahu, soustředěnosti, učení se. (…)

Skončil rok 2012 a s ním i.. vlastně nic dalšího. My žijeme dál, pořád stejně, nic moc se u nás nemění.

Rok 2012 bych shrnula asi velmi jednodušše. S Májou jsme začaly trénovat flyball, zkusily jsme coursing, vyhrály krajsou výstavu, poznaly ovečky a naučily se pár blbostí. Domů jsme si dovezly malou krásnou belgickou slečnu, která nám zatím pořádně vyrostla. S Chelsinkou zatím nijak moc necvičíme, spíš si tak hrajeme, pracujeme na vztahu, soustředěnosti, učení se.

Kolem půli prosince jsem se dozvěděla něco víc o emailové konferenci efektivního tréninku s Katkou Lerlovou, tak jsem se do toho s holkama také zapojila. Podmínkou účasti v této konferenci je natočení a zveřejnění minimálně jednoho videa měsíčně, ke kterému pak ostatní mohou vyjádřit svůj názor či nám nějak poradit. Chodit na tréninky má své výhody, ale tohle je levnější varianta a v některých případech se stejným výsledkem, řekla bych. Tak jsem do toho šla. Jednak s tím, že mi občas někdo poradí, jak dál postupovat.. s tím, že budu sledovat videa ostatních a učit se.. s tím, že budu mít inspiraci, co nového bychom mohly dělat.. s tím, že mě to dokope víc se psy doma cvičit! Takže místo novoročního předsevzetí jsem se upsala k tomuto a snad to bude mít větší efekt, předsevzetí nikdy nefungovala.

No a díky tomu, že jsem nás přihlásila do této konference, tak to pro nás znamená, že bychom měly mít více videí. Tak jsem trošku upravila stránku věnovanou videím, ať je v tom větší přehled!

A co dál máme v plánu na rok 2013? S Májou se vrhneme na závodní dráhu ve flyballu. V agility na závody nespěcháme, takže dost možná budeme jen trénovat a podíváme se na nějaké neoficky. Když dovolí čas a budou vhodné termíny, tak bych si s Májou ráda vyběhala coursingovou licenci. Netrvám na tom, aby to bylo tento rok, ale spíš tak je to jeden z plánů do budoucna. Další z takových plánu je složení nějaké základní poslušnostní zkoušky – ZZO, ZOP nebo OB-Z, uvidíme.. Až skončí zima, chceme vyrazit opět (podruhé) mrknout na ovečky a zjistit, jestli si troufneme v květnu vyrazit na ZVOP. Přihlášené už jsme, tak doufám, že nedostanu strach :D No a pak bych hrozně ráda začala s Májkou jednu aktivitu, o které vám nic neřeknu, protože bych ji se svým štěstím určitě zakřikla. Ale pokud nám to vyjde, tak se o tom určitě všichni včas dozví!

S Chelsinkou máme v plánu v následujícím roce vyrůst, to v první řadě! Sice je to obr, ale pořád ještě štěně. Naštěstí už dost staré štěně na to, aby chápala, že po ní něco chci. Takže si dál budeme hrát hry, budeme se učit nějaké triky a blbosti, nějaké i důležitější blbosti, jako třeba odložení a začínáme s agility, takže v tom budeme rozhodně pokračovat! No a vzhledem k tomu, že Chelsea je výstavně nadaná, co se vzhledu týče, co se týče postoje, tak to je spíš tragédie, udržet ji v klidu :D Ale to nějak zvládnem, musíme! Protože je krásná a proto jsem se rozhodla, že se vrhnu na vystavování aspoň teď, než pořádně doroste a dospěje a zkusíme si vyběhat Junior žampióna. Vím, cíle nemám zrovna malé. A tak trochu tuším, že pokud si to Chelsea nevyběhá na prvních třech výstavách, že se mi pak na další už nebude moc chtít :D takže, musíme na tom máknout! No a jestli se holčička nebude bát oveček, tak je na květen také přihlášená na ZVOP.

A bude to agiliťák!

Včera jsme s Chelsinkou poprvně vyrazily na agility trénink. Věděla jsem, že do tunelu nevběhne naprosto bez problémů, jak to udělala Mája. Tak nějak jsem čekala, že budeme celou hodinku řešit, jak ji do toho tunelu dostat. Ale moje obavy byly naprosto zbytečné. Je to holka šikovná a neustále mě překvapuje! (…)

Včera jsme s Chelsinkou poprvně vyrazily na agility trénink. Věděla jsem, že do tunelu nevběhne naprosto bez problémů, jak to udělala Mája. Tak nějak jsem čekala, že budeme celou hodinku řešit, jak ji do toho tunelu dostat. Ale moje obavy byly naprosto zbytečné. Je to holka šikovná a neustále mě překvapuje!

Nejprve jsem vzala pamlsky a že to zkusíme čistě přes shaping – za zájem o tunel přijde odměna. To sice fungovalo, ale holt pamlsky nejsou v rušných situacích tak super odměna. Holka malá to měla těžké. V době, kdy měla cvičit, ji po parkuru chodili další lidi, kteří si dělali prohlídku, a vedle parkuru štěkaly dvě šílené beardetky, že chtějí běhat. Tak chudák nevěděla kam dřív. Do tunelu nakoukla, dala tam packu, dvě, ale dál se jí nechtělo.

Tak jsem se vykašlala na pamlsky, vzala jsem hračku, kterou už očividně miluje mnohem víc (hurá!! toho jsem se snažila dosáhnout)! No jo, ale shaping a odměňování hračkou, to není moje silná stránka. Tak jsme si u tunelu prostě hrály. Přetahovaly se, pak jsem ji hračku sebrala, hodila ji na začátek tunelu, ať si pro ni dojde a došla! To jsme párkrát opakovaly a když jsme věděly, že za hračkou si půjde, tak jsem ji dala Verče a Chelsinku jen navnadila a poslala do tunelu. A ona bez problémů běžela za hračkou! Tohle jsme udělaly dvakrát a pak už jsme pomoc nepotřebovaly, pak už jsem Chelsea navedla do tunelu, pobídla ať běží a na konci ji dala hračku sama.

Začínaly jsme na cca 3m tunelu, když to zvládala, zkusily jsme látkový (Verča nám držela látku!). No a když už běhala celkem sama, tak jsme zkusily i těžší level – tmavý 5m tunel. Zpočátku nejistota, jako snad všude jinde. Ale překousla to a běhala pak i tenhle „strašidelný“ :)

Poslední náš běh už zvládala krásně, 2x krátký tunel, 2x látkový a 2x dlouhý tmavý tunel. Jen u tmavého tunelu trošku zaváhala, ale jinak super. Měla jsem z ní ohromnou radost!!

Při posledním běhu jsem s ní zkoušela odpočítání a jen nakročení k tunelu a nezastavila se, stejně šla i když já vedle ní neběžela! Příště (možná už za týden) v tomto budeme pokračovat, ať se na tunelu víc osamostatní :) A zkusím do té doby už sehnat tu kameru, ať se můžu pochlubit, jaká je šikovná! :)

Trochu výcvikový víkend

Aby to nevypadalo, že jsme se zavrtaly do zimního, nebo zatím ještě podzimního, spánku, tak si říkám, že by to chtělo dát zas trochu vědět, jak si žijeme. No a žijeme si v rámci možností dobře.

S Chelsea chodíme stále ještě pravidelně každou neděli na cvičák. Výjimka bude následující dvě neděle, 7. října totiž máme krajskou výstavu s Májou a o týden později vyrážím na pár dní na dovolenou (aneb jak si z nepříjemností udělat věci příjemné? Nazvěte je tím, co máte rádi.) Na cvičák beru salám, aby měla holčička malá velkou motivaci se mnou spolupracovat. A docela to funguje, fakt se snaží! A už moc dobře chápe, když se blížíme ke cvičáku. Posledně mi už pár set metrů před cvičákem brala dráhu, že běží za kamarády. Tak jsem se jí musela schovat, jak na mě viděla, neměla důvod se vracet. Když jsem zmizla z obzoru, hned vystřelila hledat. Na cvičák mě doslova odtáhla, ale aspoň jsme mohly v praxi využít toho, jak nás Peťa Marečková v sobotu učila netahat na vodítku. Ale o tom až za chvíli. (…)

Aby to nevypadalo, že jsme se zavrtaly do zimního, nebo zatím ještě podzimního, spánku, tak si říkám, že by to chtělo dát zas trochu vědět, jak si žijeme. No a žijeme si v rámci možností dobře.

S Chelsea chodíme stále ještě pravidelně každou neděli na cvičák. Výjimka bude následující dvě neděle, 7. října totiž máme krajskou výstavu s Májou a o týden později vyrážím na pár dní na dovolenou (aneb jak si z nepříjemností udělat věci příjemné? Nazvěte je tím, co máte rádi.) Na cvičák beru salám, aby měla holčička malá velkou motivaci se mnou spolupracovat. A docela to funguje, fakt se snaží! A už moc dobře chápe, když se blížíme ke cvičáku. Posledně mi už pár set metrů před cvičákem brala dráhu, že běží za kamarády. Tak jsem se jí musela schovat, jak na mě viděla, neměla důvod se vracet. Když jsem zmizla z obzoru, hned vystřelila hledat. Na cvičák mě doslova odtáhla, ale aspoň jsme mohly v praxi využít toho, jak nás Peťa Marečková v sobotu učila netahat na vodítku. Ale o tom až za chvíli.

Přes týden jsem měla školu, v sobotu plánovaný seminář pozitivní motivace právě s Peťou. Rozhodla jsem se, že na seminář si vezmu i malou Chelsea, ať se taky holka pěkně učí! Takže jsem se v pondělí sebrala s oběma psy a s kennelou jsem vyrazila do Brna. Ještě, že nikde nepřestupuju, bych cestou musela buď zahodit kennelu nebo zabít psy, jinak by to asi šlehlo se mnou. No s trochou štěstí a pomoci Peti Pekárkové, jsme to nakonec zvládly a dostaly se v Brně na byt.

V pátek ráno nám začal ten výcvikový víkend. Zatím „pouhou hodinou“ agility, také s Peťou. (Přicházela jsem s tím, že trénink trvá hodinu, doma jsem zjistila, že jsme tam byly přes dvě hodiny!) Tam jsem s sebou brala jen Máju, Chelsinka má na to ještě času dost. I když, jak u kterého trenéra, zpětně mi bylo líto, že jsem jí nevzala s sebou. Máju jsme na tréninku trochu potrápily, ať holka přemýšlí a snaží se. To je snad jediný agility cvičák, co znám, kde se takhle se psy funguje. „Vydrž, ať to vymyslí“ jsem v pátek slýchala docela často. Protože když se něco nepovedlo napoprvé, hned jsem to vzdávala. Tedy ne, že bych se na to chtěla vykašlat, ale že jsem nezůstala stát, jak jsem měla a hned jsem se rovnala, že to prostě nevyšlo a zkusíme to znovu.

Ten den jsme toho moc nenaběhaly, vlastně já vůbec nic. Naopak jsem se učila vést psa v klidu, s tím, že si jen nakročím, otočím tělo apod. Teda povím vám, to je snad náročnější, než naučit se stíhat rychlou borderu. „Jak to stojíš? Kam ti směřují nohy? Kam to ukazuješ? Počkej na ní!“ .. aneb, důkaz toho, že chybu dělá vždycky psovod :D S tímhle tvrzením naprosto souhlasím, věřím, že kdyby si Máju vzal kdokoliv zkušenější, zaběhne s ní parkur o mnoho líp. Já se v tom musím naučit chodit a to bude ještě tvrdá dřina! .. Sakra já chci takové tréninky v Praze!!

V sobotu nás čekal již zmiňovaný seminář pozitivní motivace. Ráno nestíhačka, když už jsem stihla nějakou tramvaj, tak nás nevzali, takže jsem nestihla autobus. Když už jsem teda byla včas tam, kde jsem si myslela, že mám být a čekala na autobus, co jel o půl hodiny později, tak jsem v čas odjezdu zjistila, že z nějakého nepochopitelného důvodu vyjel z jakési uličky a mizí v dáli. Zavolala jsem si o rychlou pomoc a dostalo se mi vysvětlení, že autobus má objížďku a staví jinde. Prima, další půlhodina čekání na autobus.. Na seminář jsem dorazila s hodinovým zpožděním, ale byla jsem ráda, že vůbec!

Přišla jsem o pár slov z teorie, doufám, že o nic zásadního, co bych ještě nevěděla. Trochu jsem se bála, že když už nejsem ten „úplný začátečník“, že mě teorie bude nudit, že se na to nebudu soustředit nebo tak něco, ale obavy byly zbytečné. Peťa to vyprávěla tak, že nešlo neposlouchat. Doplňovala teorii vlastními příklady, kdy to aplikovala na svých psech, takže jsme hned věděli, co konkrétního si pod tím představit.

Po teoretické části se přešlo ke hře, zatím bez psů. Rozdělily jsme se do dvojic, kdy vždy jeden z nás hrál psovoda a druhý psa. Pes byl na chvíli vyslaný dostatečně daleko od zbytku skupiny, která pro něj vymyslela úkol. Pak se zavolal zpět a měl splnit to, co se po něm chtělo. Ovšem bez jakýchkoliv instrukcí. Jediná nápověda bylo klikání psovoda. Učily jsme se fungovat s klikrem. Zní to vcelku vtipně, jak učit se s tím fungovat, prostě krabička, kterou mačkám a vychází z toho „klik“. Ale ono to tak jednoduché taky není. Při této hře bylo moc hezky vidět, kdy klikáme pozdě, kdy brzy, kdy třeba zapomeneme kliknout úplně. A taky, jací jsou ti psi chudáci, když po nich pak něco chceme. Vůbec se nedivím, že to Máju tak nebavilo, když ani dnes neumím správně klikat. Možná proto klikr nepoužívám a radši si s ní „povídám“ :)

Po téhle hře přišlo na řadu praktické procvičování s pejsky. Peťa nám vysvětlovala a ukazovala různé hry, které se psy můžeme hrát. My jsme si je pak mohly následně vyzkoušet. Resp. některé jsme mohly, kdo chtěl, některé pak dělaly už všichni. Ono totiž třeba takové hry s klecí se moc nedaly nechat každému, když tam byli psi větší, než Ájky klícka. Ale Chelsinka se do ní ještě zvládla vměstnat a to vcelku rychle a bez problémů :) Však dneska se mi i povedlo docílit toho, že sama vlezla do zadní části boudy, už ne za pamlskem, ale nejdřív pes a pamlsek až následně jako odměna!

Závěrem, seminář byl super! Jsem moc ráda, že mi konečně někdo dokázal souhrnně vysvětlit, v čem která hra spočívá a k čemu to je dobré. Ukázat, jak ta která hra má vypadat a zodpovědět veškeré otazníky, které se mi kolem toho vznášely. Peti patří veliké díky! A budu doufat, že bude i nějaké pokračování, které se mi bude hodit i časově, ať toho můžeme dál využít.

Fotky ze semináře

V neděli jsme ráno opět vyrážely s Chelsea na cvičák, o tom už jsem se zmiňovala, není třeba opakovat. Kolem poledne jsme vyrážely ale na další. Konkrétně ke Kačce Lerlové na skokovou gymnastiku. Mája už to trochu zná, tak jsme byly dál potrénovat. Chelsea jela taky, ať se s překážkami trošku seznámí. Ještě je to malý prcek, tak neměla klasické skočky, jen takové.. jak to nazvat.. obloučky na zemi. Jak kdyby se mezi bočnice položil okap. Tak přes to „skákala“. Při přivolání to bylo super, to jí šlo moc pěkně! Ale vysílačku na hračku zatím ještě nemá, moc nechápe, že jako já neběžím s ní a posílám jí někam pryč. Takže s tím jsme trošku bojovaly. No aspoň vím, co doma trénovat.

No a dneska jsme byly s Májou zas po nějaké době na tréninku flyballu. A na ještě delší dobu je to náš poslední trénink. Teď jen doufám, že se ještě tenhle rok na trénink dostaneme.. Na tréninku nám bylo řečeno, že už nás tam nemají co učit. Takže příště už budeme trénovat s nějaký pejskem, co to umí a budeme učit střídačky! Dokonce Máju dneska pochválila i paní, která prý nemá vůbec ráda bordery, takže to je pro nás veliká čest! :) (škoda, že Katka nás včera na skokovce moc nepochválila, že Mája prý skáče jak na flyballu :D asi se bude muset nějak naučit, které překážky jsou k čemu)

Chelsea má za sebou první výstavu

Dnes jsme s Chelsinkou absolvovaly první výstavu. Zamířily jsme do Zbraslavi u Brna na Klubovou výstavu belgických ovčáků. Vstávat o půl šesté a dorazit domů o půl dvanácté večer je celkem náročné. Ale nakonec jsme to zvládly a pejsci aspoň budou celou noc pěkně spát.

Nemám sílu nic o dnešku psát, tak jen to nejdůležitější.. Chelsinka je nejlepší štěně!!

Dobře, trochu podrobněji. Bála jsem se, že Chelsea nepostojí, že si bude sedat. Bála jsem se, že nebude běhat, že po mně bude skákat. A bála jsem se, že neukáže zuby, že se tam s ní budu prát.. Před nástupem do kruhu jsme si byly zkusit cvičně oběhnout kolečko a postavit do postoje. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyměnil psa! Ona byla úžasná, držela se při zemi, sledovala si mě a když měla stát, tak opravdu stála. (…)

Dnes jsme s Chelsinkou absolvovaly první výstavu. Zamířily jsme do Zbraslavi u Brna na Klubovou výstavu belgických ovčáků. Vstávat o půl šesté a dorazit domů o půl dvanácté večer je celkem náročné. Ale nakonec jsme to zvládly a pejsci aspoň budou celou noc pěkně spát.

Nemám sílu nic o dnešku psát, tak jen to nejdůležitější.. Chelsinka je nejlepší štěně!!

Dobře, trochu podrobněji. Bála jsem se, že Chelsea nepostojí, že si bude sedat. Bála jsem se, že nebude běhat, že po mně bude skákat. A bála jsem se, že neukáže zuby, že se tam s ní budu prát.. Před nástupem do kruhu jsme si byly zkusit cvičně oběhnout kolečko a postavit do postoje. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyměnil psa! Ona byla úžasná, držela se při zemi, sledovala si mě a když měla stát, tak opravdu stála.

Takže do kruhu už jsem nastupovala s mnohem lepším pocitem. S tím, že si jdu pro vítězství. Přišly jsme tam, hned si nás vzal rozhodčí na zuby. Podle rad Peti jsem mu podala ruku a pěkně pozdravila, ať si šplhnu :D (Vyšlo to!) Pak prý ukázat zuby.. no dobře.. Chelsinka ukázala skus i zbytek zubů naprosto bez řečí!! Já jsem z toho byla tak vykolejená, že jsem jí málem zapomněla postavit do postoje. Pak mi došlo, že on o ní mluví, tak to už jí asi posuzuje, to by možná měla stát, co?! Tak vstala a stála a pěkně se předváděla. Běžela pak taky krásně, prostě malá šikulka to je. A jak nám napsali na nějaký „kus papíru“ – nejlepší štěně to je!

Ve třídě štěňat byly dvě fenečky tervuerenů, Chelsea získala VN1, Nejlepší štěně a postoupila dál do těžkého souboje o BIS. Tam už ale v konkurenci dalších variet moje maličká neobstála. Nevadí, přesto se i tam pěkně snažila.. snažila se ukázat panu rozhodčímu, že už jí chybí jenom kousek a vyskočí mi do náruče! :D No měla už trochu hopsavou, ale i tak byla úžasná!

Na výstavě byl vystavovaný i Chelsinky otec Kabor Dog Arabat, který získal ve třídě vítězů V1, CAC, ČKŠ, Nejlepší pes. Gratulujeme!! Chelsinka má pěkné vyhlídky na výstavy.

Posudek z výstavy.

Focení v ateliéru

Kamarádka má v plánu nafotit kalendář border collií pro rok 2013. Sama doma má krásného blue merle pejska, tak se rozhodla sehnat 12 různých barev borderek a vytvořit nástěnný kalendář, kde pro každý měsíc bude jiný pejsek. Vypadá to, že zájem o kalendáře bude a Markét se pěkně snaží splnit očekávání.

Ve chvíli, kdy se začala poptávat po psích modelech různých barev se ozvala spousta zájemců, že by rádi měli ateliérové fotky svého pejska a kalendář, ve kterém bude. Skoro zázrakem se povedlo, že zrovna Mája se dostala do užšího výběru psích modelů. Přeci jen, černobílých borderek je hromada a je možné vybrat jen někoho. Nakonec to dopadlo tak, že nás dala dohromady ještě se dvěma dalšíma černobílíma, že uděláme skupinové foto. A tady je pár výsledků (foto: Markéta Čapková): (…)

Kamarádka má v plánu nafotit kalendář border collií pro rok 2013. Sama doma má krásného blue merle pejska, tak se rozhodla sehnat 12 různých barev borderek a vytvořit nástěnný kalendář, kde pro každý měsíc bude jiný pejsek. Vypadá to, že zájem o kalendáře bude a Markét se pěkně snaží splnit očekávání.

Ve chvíli, kdy se začala poptávat po psích modelech různých barev se ozvala spousta zájemců, že by rádi měli ateliérové fotky svého pejska a kalendář, ve kterém bude. Skoro zázrakem se povedlo, že zrovna Mája se dostala do užšího výběru psích modelů. Přeci jen, černobílých borderek je hromada a je možné vybrat jen někoho. Nakonec to dopadlo tak, že nás dala dohromady ještě se dvěma dalšíma černobílíma, že uděláme skupinové foto. A tady je pár výsledků (foto: Markéta Čapková):

 

Chelsea plave!!

Včerejší den byl den volna. Já neměla přes den co dělat, Mára nemusel do práce, žádná akce s pejsky nebyla naplánovaná. Tak mi Mára volá, že má k dispozici auto a jestli si prý neuděláme někam výlet. Venku bylo vedro, nám dělají střechu takže na zahradě jsme zrovna moc být nemohli, tak si říkám super, vypadneme! Mára pro nás přijel domů, naobědvali jsme se, naložili pejsky a vyrazili směr Ovčáry (kdo nezná, tak to je přírodní koupaliště kousek za Prahou). (…)

Včerejší den byl den volna. Já neměla přes den co dělat, Mára nemusel do práce, žádná akce s pejsky nebyla naplánovaná. Tak mi Mára volá, že má k dispozici auto a jestli si prý neuděláme někam výlet. Venku bylo vedro, nám dělají střechu takže na zahradě jsme zrovna moc být nemohli, tak si říkám super, vypadneme! Mára pro nás přijel domů, naobědvali jsme se, naložili pejsky a vyrazili směr Ovčáry (kdo nezná, tak to je přírodní koupaliště kousek za Prahou).

Přijeli jsme tam, našli si nějaké pěkné místo ve stínu (ať se nám psi neuvaří) a šli rovnou do vody. Mája ta už netrpělivě běžela k vodě, jestli už jako může. Překvapivě do ní nevlezla sama, dokud nedostala svolení ode mě. S Májou jsme vlezli do vody, pak se otočím a jen zírám, že Chelsina je ve vodě, skoro už nestačí a vůbec jí to nevadí. Tak jsem šla dál, víc do hloubky, volala na Chelsu a ona? „Panička mě volá, musím rychle za ní“ :D Bez rozmýšlení se vrhla do vody a plavala za mnou! No nestačila jsem zírat a měla jsem z toho ohromnou radost :)

Obě holky si vodu pořádně užily, vybláznily se, zaplavali jsme si s nimi. Bylo to moc fajn! Příště tam vyrážíme na celý den. Pár dalších fotek je na rajčeti.

Poprvé u oveček

Na poslední chvíli jsem se dozvěděla, že pár pražáků jede do chs Dajavera pást ovečky. Dřív jsem s nimi nemohla, protože jsme byly na táboře, později s nimi nebudu moct, protože bude Mája po kastraci mít nařízený klid. Takže by mi zbývalo čekat až nám skončí klid a vyrazit až někdy po prázdninách. Tak dlouho se mi čekat nechtělo, tak jsem se rozhodla zkusit se vejít ještě tento termín. A povedlo se!

Ráno jsem vstávala v 5 hodin, abych stihla nakrmit psy, sbalit si pár věcí a vyrazit směr Zahradní město, kde nás nabrala Verča s Ajsi a malou Sandy autem a společně jsme jely hledat chs Dajavera. Ráno jsem málem nezvládla ani vstát, natož pak něco dělat. Příprava psího krmení mi místo 5 minut zabrala 20 minut. Takže jsem pak jenom zůstala zírat, že mám asi 5 minut na to se obléct a sbalit, pochytat psy a vypadnout na bus. No nevím, nějakým zázrakem jsme autobus stihly. (…)

Na poslední chvíli jsem se dozvěděla, že pár pražáků jede do chs Dajavera pást ovečky. Dřív jsem s nimi nemohla, protože jsme byly na táboře, později s nimi nebudu moct, protože bude Mája po kastraci mít nařízený klid. Takže by mi zbývalo čekat až nám skončí klid a vyrazit až někdy po prázdninách. Tak dlouho se mi čekat nechtělo, tak jsem se rozhodla zkusit se vejít ještě tento termín. A povedlo se!

Ráno jsem vstávala v 5 hodin, abych stihla nakrmit psy, sbalit si pár věcí a vyrazit směr Zahradní město, kde nás nabrala Verča s Ajsi a malou Sandy autem a společně jsme jely hledat chs Dajavera. Ráno jsem málem nezvládla ani vstát, natož pak něco dělat. Příprava psího krmení mi místo 5 minut zabrala 20 minut. Takže jsem pak jenom zůstala zírat, že mám asi 5 minut na to se obléct a sbalit, pochytat psy a vypadnout na bus. No nevím, nějakým zázrakem jsme autobus stihly.

Na zahraďák pro nás přijela Verča, sotva jsem sedla do auta, už jsem měla svoje štěně na klíně a Verči Sandynku za krkem. Asi se jí tam i líbilo, ale mně to zrovna pohodlné nepřišlo, takže jsem uvítala, když mě Verča osvobodila. A mohly jsme vyrazit. Na místo jsme dorazily téměř včas, s malou pomocí jsme i našly ovečky a teď už jenom počkat, kdy na nás přijde řada.

 

V chs Dajavera jsme strávily celkem něco kolem dvou hodin. Bylo nás tam ale spousta, takže čistého pasení to mohlo být cca 15 minut. I tak mi to ale přišlo dost. Za těch „našich“ 15 minut jsme se k ovečkám dostaly třikrát, dvakrát s pomocí paní Rájové a potřetí už nás tam nechala samotné. V první chvíli Máju zajímalo víc prostředí košáru a v čem by se mohla vyválet a co by mohla sežrat, než samotné stádo ovcí. Napodruhé už šla do košáru trochu více nabuzená, protože zjistila, že se ta zvířátka i pohybují a že je tam před ní nějaký pejsek pěkně naháněl, tak vřískala jak.. no jak Mája, však to znáte! Takže paní Rájová hned, že ať jde teď hned na řadu ta bordera, co tam nejvíc řve. Tak jsme šly. Máji zájem zas tak dlouho nevydržel, protože ovečky se brzy přestaly hýbat a to prý není ono. Ale už po nich koukala o něco víc než prvně!

Úplně na závěr nám ještě bylo nabídnuto, že můžeme zajít do košáru i se štěňátky. Takové nabídky se nedá nevyužít! Tak jsem vzala Chelsinku na vodítku a šly jsme se podívat zblízka na ovečky. Prcek se teda bál, byla z nich vykulená a zatím v ní žádné sklony k pasení nebyly. Ale uvidíme, až nám trochu povyroste, třeba se holčička ještě předvede!Než jsme šly do košáru potřetí, tak se ovečky společně s australákama proběhly na volno. To Máju zas nabudilo o něco víc. Takže když se na nás dostala řada do třetice všeho dobrého, byly už ovečky naše. Májka už se je snažila nahánět a nějaké náznaky pasení by se u ní našly! Trochu se zarazila ve chvíli, kdy se na ní podívala hlavní ovce stáda a dupla. Mája moc nechápala, co to znamená a co má teď dělat. Naštěstí se tím ale nenechala moc zastrašit, za chvilku se zase rozběhla a naháněla ovečky dál. Už to nebylo s takovým zájmem a rychlostí, byla opatrná, ale šla do toho!

Paní Rájové z chs Dajavera patří velké díky! A kdo by rozmýšlel, kam vyrazit k ovečkám, tak tady to můžu jen a jen doporučit!

Na jedné pacce si strhla drápek a tu druhou má zavázanou, aby to nevypadalo blbě

První červencový týden jsme po několika zajetých letech strávila jinde, než u mě bylo zvykem. A to na výcvikovém táboře Ambergold pořádaném ve Svojanově. Jde o tábor zaměřený především na psí sporty, tedy konkrétně ten první turnus, na kterém jsme byly. Zaujal mě už dávno dřív, a když jsem zjistila, že tam jezdí i Peťa s Casey, tak bylo jasně rozhodnuto, že letos jedeme s Májou taky. No a tím, že nám v průběhu června přibyl do smečky další člen, tak jsme malou vzaly rovnou s sebou na pořádnou socializaci. A jsem nesmírně ráda, že jsem jí vzala, protože jinak bych ji asi nikdy neviděla hrát si se štěnětem pyrenejáka, před kterým v jednu chvíli utíká a když zjistí, že nemá už kam utéct, tak se prostě obrátí a s ocáskem strachy staženým u břicha se postaví na zadní a skočí na pyrenejáčka. Od té doby už to byly kámoši. A nikde bych nesehnala tolik (pro Chelsu) cizích lidí, kteří by se o ní starali a zvykali ji na život psího mazlíčka. (…)

První červencový týden jsme po několika zajetých letech strávila jinde, než u mě bylo zvykem. A to na výcvikovém táboře Ambergold pořádaném ve Svojanově. Jde o tábor zaměřený především na psí sporty, tedy konkrétně ten první turnus, na kterém jsme byly. Zaujal mě už dávno dřív, a když jsem zjistila, že tam jezdí i Peťa s Casey, tak bylo jasně rozhodnuto, že letos jedeme s Májou taky. No a tím, že nám v průběhu června přibyl do smečky další člen, tak jsme malou vzaly rovnou s sebou na pořádnou socializaci. A jsem nesmírně ráda, že jsem jí vzala, protože jinak bych ji asi nikdy neviděla hrát si se štěnětem pyrenejáka, před kterým v jednu chvíli utíká a když zjistí, že nemá už kam utéct, tak se prostě obrátí a s ocáskem strachy staženým u břicha se postaví na zadní a skočí na pyrenejáčka. Od té doby už to byly kámoši. A nikde bych nesehnala tolik (pro Chelsu) cizích lidí, kteří by se o ní starali a zvykali ji na život psího mazlíčka.

Cesta tam

Že na Svojanově bude veselo, jsem se přesvědčila ještě před tím, než jsme vyrazily z domova. Lenka s psiskama pro mě přijela autem až k domu. My potřebovaly naložit věci, psi si chtěli hrát, tak jsme je mezitím vypustily na zahradu. Za chvíli se vrátila Quince, z které proudem tekla voda. Podle slov Lenky prý vodu nemá ráda, ale u nás očividně skončila v bazénu. Trošku nám tam shrnula nataženou plachtu, tak jsme to pak s Markem napravovali a do toho přiběhla Májka s míčkem. Míček hodila do bazénu na plachtu a Fleur šup za ním. Plachta šla samozřejmě pod tíhou psa hned pod hladinu a Mára poskytoval první pomoc, aby ji vytáhl zpátky ven. No pěkně nám to začínalo. :)

Cesta tam byla překvapivě klidná a rychlá. Na místě jsme vyřídily doplatky a Lenky ubytování, zavřely jsme tam všechny psy a vyrazily do Mohelnice pro Peťu a Casey. Trochu jsem se bála nechat štěně se třemi borderkami na jednom pokoji, ale vypadalo to, že to zvládly dobře. Najít v Mohelnici vlakové nádraží byl trošku oříšek, ale nakonec jsme to stihly dokonce i dřív, než Peti vlak.

V sobotu už ani nevím, co jsme po zbytek dne dělaly. Určitě jsme se byly koupat, Chelsinka poprvé plavala! Sama do vody vlézt ještě nechce, ale odnést se tam v klidu nechala a kupodivu jí nešlo o to, dostat se co nejdříve na břeh, ale dostat se za paničkou, která jí volá někde „z prostřed“ rybníka. Po koupání Čičina trochu nedobrovolně zalezla do klece, kde během chvilky usnula a vůbec jí nevadilo, že je tam sama zavřená. A vůbec mě překvapila, doma to byly hysterické záchvaty, když zjistila, že je zavřená v kennelce a tady spala v kleci každou chvíli a především každou noc tam byla úplně sama a nikdo jí nechyběl.

Výcvik

V neděli nám ráno začínal s Májou výcvik. Nejdřív jsem byla ráda, že to nemám jak Peťa (první cvičení v 6 ráno), ale že můžu spát až do snídaně a po snídani hurá na agility. Z agi rovnou na vystavování, kde jsem si prostřídala oba dva psy a pak byl tak akorát čas na oběd. Jenže od dalšího dne začaly tréninky flyballu a tak jsem po zbytek týdne vstávala v 6 hodin, abychom zvládaly být v 6:30 už na place. A Peťa? Každé ráno típla budík a já jí pak tahala ze spacáku na snídani.

Po obědě jsme měly už větší volno, čekala nás chvilka poslušnosti a pak vlastně až po večeři agility. Takže odpoledne jsme využívaly tak různě ke koupání v rybníce, nějakému tomu povídání a víc nevím, asi mám výpadky paměti z únavy.

Večer či noc

Večery jsme často trávily nějakou přednáškou, jednou to bylo o flyballu, po zbytek o výstavách, a pak taky v restauraci, poháry, palačinky, točená limonáda a dost divná obsluha. Že se divně tvářili, to bych ještě zvládla, ale když nám každou chvíli (a postupem týdne čím dál víc) nosili jiná jídla, než byla objednaná, to mě fakt bavilo. No a při posledním večeru, to snad ani nedokážu slovy popsat.. „no ale ten přírodní řízek měl být s hranolkama a ten druhý s kroketama“ „aha“ .. o 2 minuty později přinesli hromadu hranolek s miniaturním řízkem a obr řízek s pár kroketama, prostě jedna z těch porcí měla být dětská. V tu chvíli těžko říct, jestli je to k smíchu nebo spíš k pláči, takže jsme brečeli smíchy.

Bydlení ve stanu? Pohodička! Místa spoustu, nechutné vedro, všude hromada bordelu, symbióza s mravencema, jednu noc teda kousali, ale pak pochopili, že kdo si kousne, ten umře a přestali s tím. Nějaké jsem si dovezla i domů! Tři bouřky během jednoho týdne, při spaní pod stanem, opravdu dobrá (a snad i trochu účinná) terapie pro člověka, co se bouřky bojí. První noc jsme teda strachy usnout nemohly. Teda strach byl spíš z toho, jestli nám vydrží stan, jestli ho to neodfoukne a tak. Z vedlejší chatky přišly dvě paní, že prý jestli nechceme jít spát radši k nim. Říkám Peti, že si myslím, že to stan vydrží, ale kdyby náhodou ne, tak jsme právě přišly o možnost spát v suchu. Tak jsme nabídku raději přijaly a odstěhovaly se s pejsky do chatičky. Asi jsem se vyspala líp, jak ve stanu, ale přesto jsem asi 2x za noc kontrolovala, jestli máme stan. A hlavně jsem spala na posteli max 90 cm široké a víc jak metr nad zemí i s Májou. Naštěstí jsme holky šikovné a dokážeme se uskromnit. A jak už máme nacvičeno spát v jednom spacáku, tak jsme se zvládaly občas v noci i převalit na druhý bok. Jen se to musí sesynchronizovat, jinak bychom skončily asi na zemi.

Druhou bouřku jsem vnímala ze začátku. Řekla jsem Peti, že když to stan vydržel jednou, vydrží to i podruhé a že ať jde spát, kam chce, ale já spím v něm. Otočila jsem se a do 5 minut jsem ani nevěděla, že nějaká bouřka je. Akorát ráno jsem měla trochu nepříjemné zjištění, když jsem viděla, co náš stan, ukotvený k plotu, s tím plotem provedl. Ale nikdo si nestěžoval, tak snad nám to prošlo. S poslední bouřkou to bylo z mé strany dost podobné, usnula jsem během chvíle, přestala jsem řešit, co se venku děje a bylo. Akorát ráno jsme zjistily, že nám stan trochu promokl :D Resp. všechno, co bylo v předsíňce, bylo durch.

A co psi a bouřka? Z mého pohledu dobré, Peťa tvrdí, že prý občas nadskakovali při hřmění. Teda ty černobílé. U Chelsinky moc nevíme, ale vzhledem k tomu, že jsme o ní celé noci nevěděly, tak to asi taky dobře zvládala. Během jedné té bouřky jsem se na ní občas mrkla a vypadala, že taky o okolním světě nic neví a je zabořená jen v tom svém snovém.

Premiéry

Krom aktivit, které jsme cvičily pravidelně a které Mája už zná, jako např. cvičení poslušnosti, agility a i to vystavování, jsme zkusily i něco nového. Jedna z těchto věcí byl flyball, který Máje šel, jak kdyby už to znala. No jestli se nepletu, tak prý Cassinka, když čekala malé, tak si flyball zaběhla, tak asi víme, odkud vítr vane. No prostě super, Mája šikovná, mě to bavilo. A jakože mě to muselo asi hodně bavit, když jsem kvůli tomu vylezla v 6 ráno z postele, to mě moc věcí nedonutí. Takže v tréninkách budeme určitě dál pokračovat!

Pak jsme si také vyzkoušely coursing. Dlouho už jsme plánovaly na něj jít, ale něco nám to vždycky překazilo. Tak na Svojanově to byla právě jedna z premiér. Nemám k tomu asi co dodat, prostě Májka, všechno jí baví a všechno jde :) Vyrazila za střapcem okamžitě, akorát na konci vypadala, že spíš chce běžet společně s ním, než ho dohonit a chytit. Tak jsem jí na konci musela trochu povzbudit, ať drží. Ale při druhém běhu už by to možná ani nebylo potřeba.

No a obrany. Dlouho očekávané, každý nás k nim překecává a tak. No, co k tomu říct moc nevím. Mája vypadala, že jí to fakt baví. Však kdo jí zná, tak ví, že přetahování o hračky má ráda. Ale co byl trošku zádrhel, tak Mája se zakousla, ale nervala se o to, netahala. Prý na tom máme zapracovat, tak se budeme snažit.

A Chelsea? Zkoušely jsme spolu vystavování, ať si s tím prckem poradím, pokud vyrazíme na nějakou tu výstavu v blízké době. Bylo to fajn, byl to čas vyhraněný pro nás dvě. Ale teda je to klíště malé, a pokud se zrovna nevěší na Májku, tak se sápe na mě. Je to super, jsem ráda, že si mě tak hlídá, ale třeba přivolání se pak trénuje hůř. Vystavování štěňátek totiž spočívalo spíš v tom, naučit je motivovat, hrát si, přivolávat si je. Párkrát jsme zkoušeli proběhnout se jak kdyby ve výstavním kruhu. Za to jsme dostávaly s malou neustále pochvaly, protože ona běhá fakt luxusně, u nohy, kouká na mě, má to v sobě prostě, já jí to nikdy učit nemusela :)

Pak ještě Číča zkusila coursing. Jen jeden kratičký běh, ale prý byla Petina vlající sukně zajímavější, než nějaký střapec válející se na zemi, to je nuda. Takže to tak nadějně nevypadalo, ale až trošku povyroste, tak věřím, že jí to taky zaujme.

A ještě jsme ve volných chvílích zkoušely s maličkou shaping. Naučila se podávat packu a pak mi ji pořád dávala, i když jsem po ní chtěla něco jiného :D Dotýkat se čumáčkem ruky taky umí a Peťa ji má teď dva týdny na hlídání, tak se určitě ještě něco nového přiučí.

Závěrečné závody

Na konci tábora se pořádalo pár závodů – flyball, coursing, agility, frisbee a výstava. S Májou jsem se účastnila výstavy, kde jsme nakonec skončily, protože neumím chodit rovně. Ale jinak byla Mája super, spolupracovala a vůbec jí to šlo moc pěkně. Distančky na frisbee jsme si šly taky zaházet, naházely jsme prý 9 bodů, takže na umístění to nebylo, ale radost z toho Májka měla, protože celý týden jsme disky skoro nevytáhly. Coursing jsme si šly taky zaběhat, ale tam pro jistotu ani nevíme, jak jsme na tom byly. Agility jsme se účastnily mezi mírně pokročilými. Běhaly jsme tedy jeden jumping, jelikož většina pokročilých zónovky a slalom ještě nemá, tak to byl právě jen jeden běh bez toho. Skončily jsme na 9. místě z 23 závodících týmů (všech velikostních kategorií dohromady). Medaili jsme si ale odvezli i za takovéto umístění! Druhou medaili jsme si odvezli společně s Flynnem za soutěž dvojic ve flyballu. Tam jsme se s naším týmem „Černobílá šmouha“ umístili na 1. místě v začátečnících. Juchuu!!

S Chelsinkou jsme si šly zkusit poslední vystavování, kde byla jen prohlídka štěňátek, nešlo o žádné umístění. A pak právě ten coursing, který ač běžela poprvé v životě, tak rovnou jako závod v kategorii štěňátek. Tím, že jí víc zajímaly jiné věci, tak se umístila „až“ na druhém místě (ze dvou psů ;)), takže spíše za snahu takového prcka si zasloužila také medaili!

Týden utekl jako voda..

.. poznaly jsme „pár“ nových lidí stejně praštěných jako jsme my. Občas teda nás s Peťou moc nechápali, ale brzy si zvykli. Každý hrozně obdivoval Chelsinku, jak je krásná a roztomilá, až z toho Mája byla smutná a musela se vnucovat, že jako tu je taky a že je taky přeci krásná a najednou to nikdo nevidí. Takže jsme musela občas brát někam i Máju samotnou, ať si tu svou slávu užije i ona!

Mým psům se nic nestalo, jen Májka jedno ráno zvracela, možná z vedra, možná z hladu, kdo ví. Každopádně za pár minut byla dobrá, celé dopoledne dostala odpočinek a odpoledne už zase lítala s radostí po parkuru. Panička na tom byla trochu hůř. Zase se ozvalo bolavé zápěstí po zlomenině, takže po večerech tajně brečím bolestí do polštáře. A mimo to se Májce zas nějak nelíbilo, jak já běhám na agility a kousla mě do stehna. Krásnou modřinu tam po ní mám. Cassinka se nám ale trochu poranila. Strhla si drápek a když ji to Peťa zavázala, tak z toho chudinka začala hrozně kulhat. Pak dostala obvaz i na druhou packu, ať si nestrhne ještě tu, tak jsem všude říkala, že to nosí proto, aby nevypadala s jednou packou zavázanou blbě :)

Po týdnu plném psů a psů a zase psů jsem se měla vrátit zpět do reality a odjet na další tábor, tentokrát dětský. Původní plán byl, že pojedeme s Lenkou zpět, tak jak jsme jely na Svojanov. Jenže Lenka chtěla odjet už brzy ráno a já chtěla zůstat dýl, na vyhlášení. Takže když jsme domluvily někoho, kdo nám odveze klec a kennelu do Brna, tak jsem se definitivně rozhodla, že brzy ráno nikam nejedu a do Prahy se nějak dostanu vlakem.

Což o to, cesta z Mohelnice do Prahy není problém, jede tam rychlík, bez přestupu a časově stejně jak vlak na trase Praha – Brno. Akorát jak se dostat do Mohelnice? Auto-rozvozy nám všechny krachly a tak nám nezbývalo, než se spolehnout na linkovou dopravu a jet do Mohelnice autobusem. Jenže vlak nám měl jet v 16:28 a bus od Svojanova až v 16:25. Což je sice dřív, ale teleport ten řidič u sebe asi nemá, takže nestíháme. Naštěstí vlak jede ještě o dvě hodiny později, takže dobré. Jen teda budeme v Mohelnici 2 hoďky čekat, ale to se zvládne. Nakonec jsme čekaly jen půl hodiny, nechápu, kam se ten čas ztratil.

Seděly jsme takhle před restauračkou na zahrádce, pijeme malinovku, já jím své poslední letošní Svojanovské palačinky, Peťa právě dostává kuřecí řízek a hranolky a pouští se do jídla. V tom zmerčím, že kolem autobusu se motá pán, co by mohl být řidičem. Koukám na mobil 16:23. Ups. „Peti, asi tak za 2 minuty nám jede autobus“ Reakce byla  něco mezi zaražením, smíchem a cosi jako „to je dobrý“ :D Tak jsme se obrátily na pana řidiče, že jestli jede do Mohelnice nějaký další bus ještě. „Jo jede, zítra“ Aha, zrada. Co se odehrálo v následujících dvou minutách nechápu – zaplatit, zabalit jídlo, naložit batohy, pochytat psy, naložit psy.. Kupujeme jízdenky, vypadá to, že jsme všechno zvládly. Omyl! „Slečno, slečno, zapomněla jste ten řízek“ „Cože?“ A v tom zbystřím, že k autobusu běží servírka s balíčkem v ruce. Aha, Peti oběd, no hlavně, že jsem ho zaplatila, ale nechala bych jim ho tam :D

Sedíme v autobusu, jedeme směr Mohelnice, vypadá to, že všechno zvládáme. Akorát jsme nějak nečekaly, že přes Mohelnici půjdeme asi hodinu pěšky z autobusového nádraží na vlakové. To jako je fakt možné, že někde mají autobusové a vlakové nádraží tak daleko od sebe?? Doteď tomu nemůžu uvěřit. A ne, fakt jsme nikde nebloudily!

Na nádraží jsme teda nakonec došly, naštěstí ještě před odjezdem vlaku směrem na Prahu, takže to bylo vcelku fajn. Akorát nás málem odstřelil projíždějící vlak. Takový nával vzduchu, normálně jsem měla pocit, že to odstřelí i tu budku, ve které jsme seděly.. aneb, Regio jet vyrazil na dráhu!

A pak už přišla jenom Česká Třebová, kdy jsme ve vlaku s Májou osiřely. Peťa s Casey i s Chelsinkou nás opustily, přestupovaly na vlak směr Brno. Tak jsem tam tak vykoukla z vlaku a bylo mi nějak smutno..

Naše fotky ze Svojanova
Fotky od Peti Ondráčkové, první část (psí sporty) od Marký Šimkové a druhá část (volný čas) taktéž od ní.
Článek o Svojanově od Peti.

Video snad taky nějaké bude.. však to znáte, kdo si počká.. ;)

Novinky před odjezdem na tábory

Nejdůležitější novinkou je to, že dnes byla Kamča s Luckym v Hradci u MVDr. Ekra na rentgenech. Dopadlo to tak, že Lucky má DKK 0/0, DLK 0/0, OCD nepostižen! Při té příležitosti jsem nechala poslat Máji rentgeny na neoficiální posouzení. Nevíme tedy, jaké přesné výsledky máme, ale víme, že všechny rtg jsou bez nálezu! Kyčle, lokty i páteř vypadá dobře, Mája je podle slov veterináře „zdravá fenka“! (…)

Nejdůležitější novinkou je to, že dnes byla Kamča s Luckym v Hradci u MVDr. Ekra na rentgenech. Dopadlo to tak, že Lucky má DKK 0/0, DLK 0/0, OCD nepostižen! Při té příležitosti jsem nechala poslat Máji rentgeny na neoficiální posouzení. Nevíme tedy, jaké přesné výsledky máme, ale víme, že všechny rtg jsou bez nálezu! Kyčle, lokty i páteř vypadá dobře, Mája je podle slov veterináře „zdravá fenka“! :)

Další „novinkou“ je, že zítra odjíždíme na výcvikový tábor. Dlouho očekávaný Ambergold ve Svojanově. Pořád jsem si říkala, že prostě budeme týden cvičit.. agility, poslušnost, frisbee. Bude to paráda, zábava a tak. Teď mi ale dochází, že nás toho čeká víc. Že nás čekají věci, které ještě neznáme. Zkusit si flyball, coursing a možná i něco dalšího. Tak nevím, ale asi z toho začínám být i trochu nervózní :D No a nejen toto, ale ještě s sebou budeme mít malou Chelsea. První noc pod stanem, první noc v kleci. Spousta cizích lidí a psů. No jsem na ní zvědavá.

Po táboře hned zmizíme na dětský tábor DreamBox, kde jsme s Májou byli už loni. Chelsea bude tou dobou u Peti na hlídání. Takže přístup k internetu bude velice omezený a nějaké novinky najdete v následujících třech týdnech spíše na facebooku.

A asi poslední novinka je, že se chystáme lehce měnit vzhled webu. Dodělávat nějaké maličkosti, kterých si možná ani nevšimnete. A pak něco trochu většího, co nikdo nepřehlédne. Změny se začnou provádět v době mojí nepřítomnosti, takže je možné, že se v průběhu naskytne nějaká chybička, která ale bude určitě brzy napravena. Tak doufám, že se pak ty menší či větší změny budou líbit.