Road trip to Germany

Někdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál (…)

Kde je tomu počátek?

Mája, Eyk, Casey, DobbyNěkdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál..

Zavítaly jsme na letňanský cvičák k týmu Hop Trop a začaly trénovat. Na jaře následujícího roku jsme poprvé vyrazily na Eager’s Cup, turnaj který odstartoval naší první závodní sezónu. Jelikož se dařilo a Mája byla čím dál lepší a bylo vidět, že jí to fakt baví, tak jsme další rok pokračovaly. Dva roky jsme se flyballu věnovaly naplno, pravidelné tréninky, všechny turnaje a musím říct, že čím důležitější to bylo, tím líp.

Pak ale přišlo pár zlomových okamžiků. Frisbee závody, které jsem si užívala po všech stránkách, naprostá pohodička, žádná rivalita (která bohužel na flyballu mezi některými týmy je) a možnost závodit s oběma psy (Chelsea totiž na flyballu má ještě pěkný kus cesty před sebou). Naděje v agility, protože jsem sehnala v Praze trenéra, který mi sedne jak po stránce lidské tak výcvikové. Čas a finance, což ani jedno nemám v takovém množství, abych se mohla naplno věnovat všem třem sportům. Flyball jako týmový sport, na jednu stranu je to super, když je vás víc, na druhou stranu bylo nemožné říct „když já bych pro jednou raději jela na frisbee/agility závody“. A tak jsem usoudila, že máme za sebou dvě super sezóny ve flyballu, několik úspěchů jak na jednotlivých českých turnajích, tak i v Purina Pro Plan Cupu i na Mistrovství Evropy! A že je tedy na čase vrhnout se někam dál a přesvědčit se, že dokážeme být úspěšné i jinde. Řekla jsem tím pádem celému týmu i flyballu sbohem..

Ovšem, přišla nová sezóna, začaly se plánovat turnaje a já začala zjišťovat, že to, čím jsem dva roky žila, je pryč. Že teď už by mě to vlastně nemělo zajímat, protože na ty turnaje nepojedu. A najednou jsem si uvědomila, že mi to asi i chybí. Mám na takové věci talent, většinou mi dojde, že mi něco chybí, tak o půl roku až rok později. Tak jsem chvíli rozmýšlela, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Nakonec jsem rozhodla dát opravdu šanci i jiným sportům a s těžkým srdcem říct „já s flyballem končím“.

Pak ale přišla informace, že mistrovství Evropy ve flyballu (EFC) 2015 se bude konat v Německu! Přesněji řečeno v Německém Emtmannsbergu, který je jen cca 45 minut cesty od bydliště rodiny Hübnerových, kteří jsou majiteli Májiného tatínka Eyka. Ač už je to v plánu delší dobu, zatím jsme neměli tu čest se setkat osobně a nechtěla jsem tuhle příležitost propásnout! A tak jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych mohla jet na Evropu, aniž bych musela závodit celou sezónu. Bylo mi celkem jasné, že když přijdu za Hop Tropákama, že chci jet na Evropu, ale jenom tam, tak mě Míla pošle do háje, že buď a nebo. Tak jaké jiné varianty mám? Budweis Fly, za ty běhala loni Cassinka a určitě by bylo možné ji vyměnit za Máju. Původně to tak mělo být, ale pak přišla možnost druhá a to Funatic Jumpers, pražský tým. Byla tedy možnost vyrazit alespoň na nějaký trénink a ne se potkat rovnou až v Německu, a tak jsem se rozhodla vyrazit právě s nimi.

Peťa počítala s tím, že vyrazí s pejsky se mnou, uděláme si výlet nejen na flyball, ale i za Eykem a jeho rodinou. S Monikou jsme si psaly, zvala nás i na agility závody, bohužel v termínu, kdy jsem nemohla vyrazit. Ale nadhodila jsem možnost agility závodů v termínu EFC a ono to klaplo! Takže v plánu našeho výletu už nebyl pouze flyball, ale i agility.

European Flyball Championships – EFC

Původní plán, tedy vyrazit v pátek na EFC, nám změnily na jednu stranu neočekávané (na druhou stranu jsem v to asi trochu doufala) okolnosti. Pár dní před mistrovstvím se na FB objevila informace, že Alea shání náhradníky za odpadlé psy do dvou svých týmů a že bere i pomalejší psy, jelikož jde o 15. a 16. divizi. Nabídla jsem Cassinku a vyšlo to! Takže repete, na Evropu jede závodit Mája i Casey! :)

Casey a Alea - tým snů, 3. místo v 15. divizi / Mája a Funatic Jumpers, 2. místo v 11. diviziTím pádem se odjezd přesunul již na čtvrtek. S tím, že ráno dořešíme poslední detaily, Peťa přijede do Prahy, sbalí si a jedem! Co čert nechtěl, auto, které celý rok, co ho mám, šlape jak hodinky, tak najednou se mu nechce startovat. Jak ve středu večer, tak ve čtvrtek ráno. Pro jistotu baterka na nabíječku, ať nám to někde nechcípne a modlit se, že dojedem. Mimochodem, aby toho nebylo málo, říkám tátovi „nechce se mu startovat“, tak prý „nastartuj!“ Poprvé nic, podruhé nic, potřetí nic.. Sedne do toho táta, otočí klíčkem, nastartováno. Ok, neřeším, dáváme nabíjet a hotovo. Druhým autem se pro mě o pár hodin později stavoval táta, nasednu zabouchnu, špatně, tak znovu a asi zase špatně. Prý „to je jedno, za jízdy se neotevřou a jedeme kousek“. Vystoupím, zabouchnu, špatně. Koukám, jestli tam někde něco nepřekáží, nic nevidím. Přijde táta, cvrnkne do dveří, zavřeno. To už jsem si připadala trochu jak debil a říkám, že snad radši dneska nikam nejedu, asi nemám dobrý den. No nešlo to jinak, zítra závodíme, musím sednout do auta a jedeme.

Naložily jsme s Peťou všechny věci do auta a první náš cíl byly Kyje, kde jsem měla vyzvedávat triko. Jsme v Kyjích, bereme triko, odmítáme pozvání na kafe, abychom co nejdříve vyrazily. Nastartuju, z motoru jde pára, teče voda, tady asi bude někde problém. Počkám až se auto uklidní, dovaří vodu a je mi jasné, že se musím dostat minimálně do Čakovic, tak nastartuju znovu a? Červená kontrolka, přehřátý auto. Hm dobrý, co dál? Odstavila jsem auto do stínu (v tom vedru to stejně bylo k ničemu, ale aspoň se v něm dalo sedět, když byly otevřené dveře) a zavolala tátovi. Hlavně, že jsme si večer před tím, dělali srandu, že až se v Německu něco stane, tak já zavolám tátovi a ten to přijede řešit. No tak za chvíli přijel táta, nevyřešil nic ani on, řekl „sedni do auta, jedeme domů“. Tak jsem jela, celou dobu se sevřenou zadnicí a s hlavou plnou toho, co by se asi tak mohlo stát, když je auto přehřátý a jede. No nedivila jsem se mu, já byla taky přehřátá a odmítala jsem cokoli dělat.

Cesta rovnou do servisu, kde během chvilky řekli „no jo, větrák běží, ale jenom jeden“. Co s tím? Vyměnit za nový. Tak do toho! „Nový stojí 5,5.“ „To se nedá nic dělat, já potřebuju dneska odjet a nemám čím.“ „No to je blbý, nemám ho, můžu ho objednat na ráno.“ „To je hodně blbý, ráno mám závodit asi tak 300 km odsud.“ „Tak ať ti táta půjčí tranzita.“ „Jste se zbláznil?“ .. telefonát, chvilka napětí, po které bylo jasno. Auto tu nech, dneska to bude hotový! Odcházela jsem fakt zoufalá, zralá na panáka, ale protože jsem měla za pár hodin jet, tak tohle řešení nepřipadalo moc v úvahu.

20:00 – Auto dovážím ze servisu, půlka školného v luftě, vyzvedávám Peťu a pejsky a jedeme, ať aspoň vyrazíme za světla, když už nic jiného. Neskutečně velké díky patří Autoslužbám Kukelka, že jak šéf tak servisáci udělali co mohli, mimo jiné pracovali přesčas, jen aby Novotná mohla odjet. Díky! Cesta až do Německa bez problému! Na místě jsme trochu bloudily a story o naší cestě k bráně do lesa, hledání místa pro stanování a následné hledání cesty zpátky k autu už radši ani psát nebudu, to bychom se k samotnému turnaji fakt asi nikdy nedostaly.

Locolindo

Pátek ráno, původní plán turnaje se „maličko“ změnil. Vzhledem k nesnesitelným teplotám byl turnaj zahájen (bez ceremoniálu) již v 8:00. Během dopoledne (tedy do obědové pauzy) se odběhal Speed Trial a všechny divize minimálně jedno kolo Double Elimination. Dopolední část končila kolem jedné hodiny a následovala pauza až do páté hodiny večerní. Lepší běhat ráno brzy a večer déle, než tavit sebe i psy na přímém slunci po celý den. Pátek byl Cassinky dnem. S týmem Alea – tým snů startovala v 15. divizi. Původně, podle domluvy, na pozici posledního psa a vše nám krásně šlapalo. Cassinka se snažila, navzdory vedru toho zvládla odběhat víc, než jsem čekala. Možná i díky dlouhé pauze, kdy se zvládla aspoň trochu prospat, měla na odpolední rozběhy dostatek energie, aby pomohla týmu probojovat se na třetí místo! A tahle bedna odstartovala něco, co jsem absolutně nečekala! Zde patří díky celému Alea týmu, že nás mezi sebe vzali, dali možnost Cassince startovat, odvézt si krásné ocenění a vůbec, že nás tak pěkně mezi sebe přijali.

Další den, tedy v sobotu, byly na programu hned obě dvě divize, kde běhali Funatici. Funatic Jumpers v 11. divizi s Májou a Funatic Runners v 6. divizi. Takže jsme celý den běhali z jednoho parkuru na druhý, tam se psem, tam pomáhat. Bylo to trošku náročnější, ale díky Peti, která se mi po doběhu starala o Májenku, jsem to zvládala celkem hravě. Stejně jako v pátek se začalo běhat ráno dříve, tentokrát ještě dříve, už v 7:30 a kolem jedné přišla obědová pauza až do páté hodiny večerní. Na oběd odcházeli Jumpeři s tím, že jsme ze Speed Trialu postoupili z druhého místa a náš první rozběh v Double Elimination jsme vyhráli. Tudíž krásný pocit před obědem. A musím říct, že tenhle pocit nás jen tak neopustil, naopak byl ještě posílen ve chvíli, kdy nám došlo, že oba týmy Funaticů skončí nejhůře třetí! Runneři na třetím místě už zůstali a Jumpeři ještě zabojovali o postup do finále a umístili se na 2. místě!

Takže ve shrnutí a s ohledem na předešlé roky – prvního EFC v roce 2013 se zúčastnila pouze Mája a s HT Hurricane jsme byli na 3. místě! EFC 2014 se zúčastnila Casey s týmem Dog Dragons 3, bohužel bez umístění na bedně a samozřejmě Mája s týmem HT Hurricane a tentokrát jsme se probojovali až do opakovaného finále, které pro nás končilo 2. místem! No a na závěr EFC 2015 se opět účastnily obě naše holky a tentokrát obě stály na bedně! Casey a Alea – tým snů na 3. místě a Mája a Funatic Jumpers na 2. místě. Tak zatím to šlo krásně vzestupně, tak buď je na čase, jak se říká „v nejlepším skončit“ a nebo je potřeba dalšího psa a další týmy, kteří by nás chtěli :D

Agility Competition

Vyhlašování sobotní části EFC končilo někdy kolem 22. hodiny. Pro nás to neznamenalo jít sednout, pít a kecat, jako pro většinu účastníků. Ale sednout do auta a odjet směr Scheblitz, kde bydlí Hübnerovi. Na místě jsme byly kolem 23. hodiny, daly jsme si sprchu, prohodily pár slov s Monikou, zčekli FB a šly spát. Vstávačka ráno v 7, nasnídat a opět do auta, tentokrát směr Coburg.

V Coburgu je agility cvičák doslova vedle dálnice, ale ve chvíli, kdy jste na cvičáku, nemá o dálnici ani páru. Krásný plac se zázemím, občerstvením, spoustou místa na parkování i prostoru pro rozcvičení a vychození psů. A my? My jsme měly tu nejlepší péči od Moniky a celé její rodiny! Jsem naprosto fascinovaná jejich přístupem k návštěvě. S tak přátelskou a pohostinnou rodinou se v ČR člověk jen tak nesetká. A mimo to mají moc pěkný baráček i zahradu a když člověk vyjde na ulici a rozhlédne se kolem, tak by se hned přistěhoval! Za tu péči, jaké nám bylo dopřáno a vůbec za pozvání a společnost, patří velké díky právě Monice!

No zpět k závodům. Čekaly nás dva běhy, agility zkouška a jumping. Agility klasicky pouze v konkurenci A1 týmů, jumping pak v konkurenci A1 a A2 týmů. A3 týmy mají svůj jumping, jelikož je součástí kvalifikace. Jestli jsme to pochopily správně, tak v Německu je potřeba nejprve dostat se do kategorie A3, poté se na běžných závodech kvalifikovat, čímž si tým zajistí start na kvalifikačních závodech, na které jsme zvyklí u nás v ČR. A právě A3 týmy běžely v neděli jako první, poté A2 (Casey) a nakonec A1 (Mája), v jumpingu to pak bylo lehce přeházené, nejprve A3, po nich A1 a na závěr A2.

Všechny parkury byly pěkné, žádné krkolomnosti, bylo zapotřebí jak technického vedení, tak rychlých nohou, zejm. v jumpingu. Myslím, že ostudu jsme s Májou neutržily. Po sobotě byla značně unavená, občas je to možná dobře, občas ne. V agility to skončilo odmítačkou na slalomu, jehož opravováním jsme i ztratily čas a jednou laťkou na zemi. Přesto z toho bylo 3. místo! Mimochodem, i s opravovaným slalomem jsme dosáhly druhého nejrychlejšího času, stejně tak tomu bylo v jumpingu. Ač to podle umístění na první pohled nevypadá, tak jumping se nám povedl ještě o něco lépe, náběh zvládla luxusně na poprvé, jedna laťka bohužel letěla a v jednu chvíli Mája vyběhla dál, než jsem čekala, ale nakonec to zvládla ukočírovat a ta jediná chyba nás v konkurenci nejen jedničkových, ale i dvojkových psů vynesla na 4 místo. :)

Aqua Limpia LocolindoSečteno, podtrženo, moc šancí jsme těm kolem nedaly :) S Cassinkou jeden běh na EFC, bedna. S Májou jeden běh na EFC a dva běhy na agility, 3x bedna (vyhlašují a oceňují i 4. místo). A Peťa s Casey? V agility na tom byly velice podobně, obsadily 3. místo! V jumpingu bohužel disk, Cassinka si myslela, že si spletla tunel, tak se vrátila a jelikož šlo o tunel, kde jsme si mohly vybrat směr, tak si Peťa neuvědomila, co tam proběhlo a pokračovala dál. Velká škoda toho, protože nebýt této chybičky, šlo by o čistý běh! Kompletní výsledky najdete na stránkách agility klubu Coburg.

Po závodech ještě nafotit pár fotek do rodinného Locolindo alba a pak už jenom opět sednout za volant a hurá na více jak 4hodinovou cestu domů. Konečně za světla!

EFC 2014 ve Francii? Paráda, uděláme si dovolenou!

Protože je Mája moje nejšikovnější štěňátko, tak se už měsíce předem vědělo, že spolu vyrazíme na letošní Mistrovství Evropy ve flyballu, které se tentokrát konalo ve francouzském Saint Jean de Daye. Tedy jen pár kilometrů od normandského pobřeží, které je pro výlety jako stvořené. A tak se týdny, či spíše měsíce, plánovalo, kam se všude pojedeme podívat. Naložíme auto plné lidí, psů a i nějakých věcí a pojedeme na „tour de France“. Podíváme se tady a támhle, támhle se budeme moc vykoupat, zůstat tam pár dní, pak se ještě stavíme cestou tady a po víc jak týdnu pojedeme domů. Plány krásný a když se člověk konečně začne těšit, všechno se to obrátí.. Jen pár minut dokázalo všechny tyhle plány obrátit naruby. Pár minut pár dní před odjezdem. A tak nastávaly dny plné chaosu a plánování jiného řešení. Aneb, jak to udělat, abych se dostala s Májou na EFC (i za cenu toho, že nebude žádná dovolená) a finančně nás to nezruinovalo? Zjišťuju, že těžko.. (…)

Gold Beach, Normandie, Francie

Protože je Mája moje nejšikovnější štěňátko, tak se už měsíce předem vědělo, že spolu vyrazíme na letošní Mistrovství Evropy ve flyballu, které se tentokrát konalo ve francouzském Saint Jean de Daye. Tedy jen pár kilometrů od normandského pobřeží, které je pro výlety jako stvořené. A tak se týdny, či spíše měsíce, plánovalo, kam se všude pojedeme podívat. Naložíme auto plné lidí, psů a i nějakých věcí a pojedeme na „tour de France“. Podíváme se tady a támhle, támhle se budeme moc vykoupat, zůstat tam pár dní, pak se ještě stavíme cestou tady a po víc jak týdnu pojedeme domů. Plány krásný a když se člověk konečně začne těšit, všechno se to obrátí.. Jen pár minut dokázalo všechny tyhle plány obrátit naruby. Pár minut, pár dní před odjezdem. A tak nastávaly dny plné chaosu a plánování jiného řešení. Aneb, jak to udělat, abych se dostala s Májou na EFC (i za cenu toho, že nebude žádná dovolená) a finančně nás to nezruinovalo? Zjišťuju, že těžko..

Nejlevnější varianta – nasáčkovat se ke zbytku družstva do tranzitu – na poslední chvíli opravdu nevyšla. Nebylo na výběr, musíme jet vlastním autem a asi se modlit, abychom nezůstali stát bůh ví kde s tím, že peníze došly. Pro některé lidi bohužel, pro nás však dá se říci „naštěstí“, odpadl pejsek z jiného českého družstva, které na Evropu též mířilo a to z DogDragons. Takže jeden člověk + jeden pes sháněli odvoz a pak ještě sháněli náhradu do družstva za chybějícího psa. Na poslední chvíli jsme se ujali obojího a nabídli odvoz naším autem (s dovolenou už jsme se dávno rozloučili, tak byla aspoň šance ušetřit za cestu) a ještě jsme nabídli Cassinku na doplnění družstva. Doslova jen na doplnění, protože Cassinka závodila na jednom jediném turnaji a to loňský rok na O pohár flyball klubu, který byl, stejně jako ME pořádaný tak, že se celá divize odběhá v jednom dni. Casey se loni snažila, co jí síly stačily, ale přesto na ní na konci turnaje byla únava trošku vidět. Proto jsem nabídla psa s tím, že to nebude tahoun družstva, že to není nejrychlejší borderka na světě (protože pro míček běží jak střela, ale běžet s ním zpátky, to už se jí moc nechce) a že je možné, že pokud bude horko, tak běhání celý den nedá. Hlavně od toho turnaje před rokem vůbec netrénovala a najednou jela rovnou na ME. Docela frajerka. Dragoni nás vzali hned, jak odvoz, tak i Cassinku do družstva. Sbalila jsem teda obě černobílé holky, sebe i řidiče (Davida) a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili pro Rosťu s Atíkem a hurá směr Francie!

Aqua Limpia Locolindo / Soissons, FrancieCelý čtvrtek strávený v autě, venku vedro, v autě vedro, všude vedro. Zlaté Německo a jeho bezplatné dálnice, ani jsme se nestačili divit a už jsme byli na hranicích s Francií, kde přišel na řadu další „šetřící“ plán. Vyhneme se francouzským dálnicím, pojedeme po okrskách, času máme dost. A tak se taky stalo. Jenže jedna navigace načítala půl hodiny každou trasu, druhá byla nějaká zasekaná, že jsme běžně nevěděli, jestli ta odbočka už je tahle nebo ne, tak přišla na řadu mapa. Ta nás celkem spolehlivě (až na jednu malou zajížďku) dovedla až do francouzského Soissons. Tam krapet selhaly ukazatele a moc jsme nevěděli kam pokračovat. Bylo něco kolem sedmé hodiny večerní a tak jsme zaparkovali kousek stranou, že se podíváme do mapy společně a zkusíme se nějak vymotat. Přibližná doba příjezdu do Saint Jean de Daye byla kolem jedenácté či dost možná dvanácté hodiny večer. Takže ještě pár hodin jet, pak stavět stany úplně za tmy.. a kousek před námi byl kemp. Volba byla jasná! Před sebou jsme měli ještě celý den na to, abychom dorazili na místo, tak proč se tam hnát dnes. V klidu jsme se utábořili, osprchovali a vyrazili na procházku městem, najít nějakou hospůdku. Místo toho jsme našli obchod, kde měli drahé a hnusné pivo. Pak jsme našli historické centrum městečka, kde jsme se mohli pokochat architekturou a když už jsme to vzdali a šli zpátky do kempu, našli jsme ještě tu hospodu s ještě dražším pivem, ale to už se prý dalo pít. Pak už jenom spát a ráno zase pokračovat v cestě.

V pátek jsme vyrazili ještě kus cesty mimo dálnice, u Rouenu jsme se na dálnici napojili, abychom si urychlili cestu do Caenu. Tam jsme pak sjeli směrem k moři, podívat se na přístavní městečko Ouistreham. Snažili jsme se neodbočit nějak špatně, abych pak nemusela volat Míle, že jsme se cestou trochu zamotali a skončili v Anglii. I když bůh ví, kam by nás ten trajekt dovezl. Ale dobré, zvládli jsme to a jeli jsme podél pobřeží, podél docela velké pláže (docela plné lidí) někam zaparkovat a jít sebe i psy vykoupat. Když už jsme konečně našli místo k zaparkování a došli na pláž, tak tam cedule „zákaz vstupu psům“. Hm, blbý. Prošli jsme pláž a všude stejná cedule. Tak jsme zas našli auto a jeli dál. Nikdo neví, kde jsme skončili, ale našli jsme pláž, kde se mohli vykoupat i psi. Hurá! Ne že by teda psi chtěli plavat. Atíka vzala vlna hned jak vlezl do moře, Casey nechápala, proč jí to vyhazuje z vody ven, když by chtěla plavat a Mája těm vlnám radši preventivně nevěřila a když pochopila, že se jich nemusí bát, tak je začala chytat, stejně jako listí či sníh a měla z toho děsnou srandu.

Pak už jsme nějak našli cestu na místo konání turnaje, tentokrát už zafungovala navigace a dovedla nás správně. Kupodivu jsme si i všimli cedulí označujících „směr EFC 2014“ a díky tomu našli louku, kde má být stanové městečko. Sotva jsme na louku vjeli, začala jsem se modlit, aby přes víkend nepršelo, jinak se už asi odtamtud nikdy nedostaneme. Zvláště při té hromadě aut, která bude potřebovat opustit areál a celé to tam rozhrabe. No asi mi Bůh mou právě založenou víru moc nevěřil, protože se mi pěkně vysmál a ještě v pátek večer začalo pršet. V tu chvíli jsem už i já rezignovala a doufala jen v to, že náš stan nás nezklame. Ten se mi teda taky trochu vysmál a (opět) předsíň krapet promokla. Možná bych už vážně měla zauvažovat nad koupí nového.

Zbytek večera už pejsci odpočívali, my postavili stan, prozkoumali areál, dostali večeři, natočené pivo, pokecali, postavili další stan a šli taky spát.

DogDragons 1, 2, 3Sobota byl Cassinky den! Nejdřív jsme jí vzali mimo dráhu jen ukázat box, aby si uvědomila, co se to vlastně po ní bude chtít. Tak jako dobrý, má vzít míček, pohoda. Když jsem jí dala větší rozběh, tak pochopila, že má i zadní nohy dávat na box, takže fajn, úkol splněn. První rozběh Dragonů a Casey hned do sestavy. Uf, to jako fakt? Já myslela, že bude jen pejsek do zálohy. No tak uvidíme, jak se osvědčí. Dali jsme si na roztrénování otočku, odběh i celou dráhu. A jedeme na ostro. Problém č. 1, udržet Cassinku na startu :D Její výraz „chci, chci, pusť mě tam, přinesu ti všechny míčky, ale už mě sakra pusť! Ne nebudu tu stát, nebudu čekat, až na mě dojde řada, chci běžet hned!“ Takže Cassinka trochu levitovala, aby se neměla od čeho odrážet a já mohla aspoň trochu vychytat čas, kdy ji pustit a nezápasit s dravou zvěří. Běhala krásně, na to, že byla bez tréninku, tak běhala stejné časy jako před rokem a žádnou chybu. Prostě makám tam, vezmu míček a jdu zpátky.

Pak už měla dopoledne volné a řada na ní přišla při odpolední části. Dala si přípravu a byla nachystaná, kdyby náhodou něco. Nasazení byli dva psi, kteří by teoreticky mohli udělat chybu, jeden občas chybuje z únavy, druhý je zas starťák a najednou běhá v poli, tak se občas stalo, že vyhnul. Připravená byla, zpočátku všechno dobré, pejsci běhali jak měli a najednou šup, chybička, střídáme. Casey šla klasicky na třetí pozici, natěšená na běh. Pouštím, míček mi přináší, vše bez chybičky. A pak koukám na časy a ona si zaběhla nejrychlejší čas z celého dne. Takovou jsem z ní měla radost, že jsem řekla, že ještě letos prostě pojedeme na nějaký turnaj a je mi jedno, za koho bude běhat, ale prostě bude! Pro celý tým DogDragons 3 to bohužel nebyla taková radost jako pro mě, protože ač se pejskům zadařilo, tak jsme to stejně nevyhráli. Skončili jsme tedy na 5. místě v 7. divizi. Každopádně i tak jsem moc ráda, že jsem si mohla s Dragonama zaběhat, byla to přijemná nová zkušenost.

Co teď s volným zbytkem dne? Tak jsme dali Cassinku odpočívat a vyrazili jsme se podívat do města, co tam mají zajímavého a dobrého. Nakoupili si na večer něco dobrého k jídlu i pití, něco na snídani, prošli jsme se po městečku a vrátili se zpět. Navečeřeli se a pak, že bychom mohli vzít pejsky trochu proběhnout. Vedle areálu byl postaven agility parkur. Cassinka měla zákaz ho vidět dřív, než si odběhá flyball, aby mi pak nevzala dráhu do tunelu místo na box. Konečně přišel její čas a tak jsme si šli za odměnu ještě zaběhat agi. Škoda, že jsem s sebou neměla mobil, že jsem nenatočila příchod na parkur. To jsme totiž pustili pejsky, řekli jim, že jdeme běhat a oni vyrazili. Casey i s Májou běhali po parkuru, jedna vedla druhou, hop, hop, tunel, hop. A pak se vrátila Májka s výrazem „co je paničko, ty nejdeš běhat?“ :D Tak jsem tomu dala nějaký řád a běhala pěkně jedna po druhé. Teda pokud se zrovna Cassinka nezvedla z odložení a nevystartovala za Májou. Cassinka dobrý, docela i vypadala, že mě vnímá a chce běhat se mnou a ne sama. Májka taky dobrý, chtěla i na houpačku, tak jsem jí vzala a šup, zóna, paničko ještě slalom a můžeme na závody. Přiznejte se, kdo to toho mého psa učíte??

A na krku byla neděle, velký den nejen pro Máju, ale i pro ta nejlepší družstva. Poslední den šampionátu, kdy běhali ty nejrychlejší divize. Což pro nás znamenalo 1. divize s Hop Trop Prague, kde jsem nabíjela a 4. divize s Hop Trop Hurricane, kde běhala Mája. Májka a startování, na belgické EJS, které jsou trochu jinak časované, než ty naše české. Krom toho jsme celou sezónu s Májou běhali na druhé či třetí pozici, žádné startování. Natrénováno to tak nějak máme, připravit se na 14 metrů a hned jak se rozsvítí červená, tak psa pustit. První běh, start 0,2, druhý běh start o něco kratší, prostě žádný zázrak, poslední běh start 0,2. Krom toho, že se musím posunout, tak jsem začala nadávat, proč rozhodčí nepíská, že vůbec nevím, kdy mám čekat rozsvícení světel, že mi přijde, že si to ty starťáci rozsvěcí kdy chtějí. No nic, hecla jsem se, posunula se na 13,5 metru a po zbytek dne jsem startovala.. 0,09, 0,03, občas mi to uteklo na 0,1, ale naopak asi dvakrát se zadařilo i 0,00!! Asi se mi nakonec to startování na belgické EJS začalo líbit :D Ale prý s tím mám jít do háje, že v ČR to zavádět nebudeme.

Hop Trop Hurricane - 2. místo 4. divizeV dopolední části se Hurri moc nedařilo, náš nejlepší čas byl nejhorší v celé divizi, takže jsme do odpolední části nastupovali z posledního místa. Přesto jsme zvládli ostatním ukázat, že ani postup z posledního místa není ztracený, že i tak by se dalo vyhrát. Za celou odpolední část jsme prohráli s jedním týmem a tímto jsme se probojovali až do finále! Finálový běh jsme běželi opět proti týmu, který nás porazil a tentokrát se vychybovali, takže výhra byla na našem kontě. Ovšem, jak už to ve flyballu bývá, v takovém případě nastupuje opakované finále, protože jsme každý měli na kontě jednu prohru a pro vyřazení je potřeba prohrát dvakrát. Takže jsme o chvíli později šli do opakovaného finále, kde už to žádné družstvo nepodcenilo, nasadili jsme to nejlepší, co se dalo. Bojovali jsme do poslední chvíle, nevzdávali jsme se. Odvezli jsme si z ME krásné druhé místo.

V roce 2013 jsme s Májou odstartovali závodní sezónu flyballu, v květnu byla na prvním turnaji a v srpnu byla na svém prvním Mistrovství Evropy. Tenkrát jsme skončili v 7. divizi na 3. místě. O rok později jela Mája na ME v podstatě jako náhrada za jiného psa, který nejel. Běžně už v Hurri neběhá, vrátila se tam jen kvůli tomuto jednomu turnaji. Ocitli jsme se v divizi 4. a odvezli si druhé místo! Je to krásný pocit a o to lepší ten pocit je, když vím, kolik běhů v ten den Mája zvládla. Že jí to nepřestalo bavit, že se nepřestávala snažit! Běhala naplno, i když časy byly o nějakou desetinu delší, tak bylo vidět, že to neztrácí v běhu, ale u boxu na otočce, možná na rozběhu, ale že prostě maká co to jde! Kvůli předčasným startům zvládla 7 běhů během jednoho rozběhu a v každém běhu měla stále stejné časy! Neodvezli jsme si z Francie žádnou medaili, žádný pohár, jen vzpomínky a dobrý pocit. Ale řeknu vám, že za tohle si ten pejsek černobílý zaslouží mnohem víc! Je to prostě jednička, ne nadarmo se říká nejlepší přítel člověka a já jsem moc ráda, že mám tu čest, trávit volné chvíle zrovna s ní.

V pondělí nás ještě čekal další výlet, nenamířili jsme si to rovnou domů, vyrazili jsme na normandské pobřeží, na pláže vylodění spojenců. Prvně Le Pointé du Hoc, kde byly bunkry, prohlubně po bombardování, prostě úplné jiné prostředí. Bylo tam vidět, že to tam historie hodně zasáhla. Dále zamířili směr Omaha Beach, krásná velká pláž a tentorkát téměř bez lidí a i psi tam mohli být na volno. Strávili jsme tam dost času, vykoupali se, prošli po pobřeží, nafotili pár fotek, užili si moře a šli na oběd. Pak vyrazili dál, zastávka na Gold Beach, kde byly pozůstatky přístavu, asi hodně velkého přístavu, teď už tam byla jen velká pláž. Pak ještě ta, pro Locolinďáky nejdůležitější pláž, Juno Beach. A teda francouzi zklamali, pláž plná řas, plná davu lidí, psi zákaz vstupu. No co, ale byli jsme tam!

Pobřeží Le Pointé du Hoc

Cestou jsme se potkali ještě s dalšími Čechy, co byli taky půjčení do DogDragons 3 a přidali se k nim ještě na obhlídku přístavního městečka Le Havre a pak najít kemp. Kemp jsme našli, první, ubytovat do stanu, není problém, angličtina je problém, nevadí, to zvládneme, pes ok, 5 psů?? Cože?? V žádném případě! Hm tak tady asi spát nebudeme.. Druhý kemp, krásný, u moře, na útesech, krásný západ bylo vidět.. Zavřeno. Tak tady asi taky spát nebudeme.. Hele pole, tady by to šlo. Támhle někdo jde, počkáme až odejde. Neodešel, šel za námi, měl s námi problém. S angličtinou taky, překvapivě. Nikdo neví, co vlastně po nás chtěl. Parkoviště to jistí, večeře, spánek, pohoda. Ráno najdeme cestu na dálnici a hurá domů.

Francouzská dálnice = noční můra. Mýtné brány, tady můžete platit jenom kartou, tady nemáte co dělat, musíte do vedlejší brány, ha konečně tady se dá platit i eurama! Vyměnili jsme si spoustu eur před cestou, protože budeme muset kupovat benzín a platit mýtné. To jsme ale netušili, že na benzínkách jsou automaty na platební kartu a že některé mýtné brány prostě nemají možnost platit eurem! Fakt, do Francie na dovolenou klidně, ale už nikdy ne vlastním autem! Překročili jsme hranice, jsme v Německu, hurá! Pak už byla cesta plynulá a pohodová :)

Fotky z Francie

A jak vůbec tentokrát dopadla česká výprava?

1. divize:
Hop Trop Prague – 5. místo
Lavina Delta – 8. místo

Eseja Slezský hrádek & Aqua Limpia Locolindo

2. divize:
DogDragons – 3. místo

4. divize:
Hop Trop Hurricane – 2. místo
DogDragons 2 – 3. místo

5. divize:
X-treme – 4. místo

7. divize:
DogDragons 3 – 5. místo

1O. divize:
Kosatky – 1. místo

A páák.. nic neřééš!

Už nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál. (…)

Muttley & YunaUž nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál.

Cesta tam byla skoro nekonečná. Jako by se nám ten cíl pořád vzdaloval. Původní plán, navštívit Amsterdam ještě v neděli, jsme přesunuli až na druhý den a jeli rovnou do malého městečka kousek za Rotterdamem, jehož název bylo tak těžké přečíst, že jsme to překřtili na Helevolešlus. Název města je Hellevoetsluis, tak mi jistě každý dá za pravdu, že naše počeštění bylo na místě.

První, koho jsme po cestě potkali a s kým jsme měli tu čest si popovídat, nebyl nikdo jiný než holandští policajti. Nějak se jim nezdálo, že jsme za nimi nechtěli jet, ale nakonec si zkontrolovali naše doklady a pustili nás dál. Takže vlastně docela nuda. Vlastně vůbec nevíme, proč nás zastavili. Jestli jen pro tu českou spz? Kdo ví.. S troškou bloudění jsme na místo dorazili někdy po osmé hodině večer. Lette nás přivítala, pohostila a za chvíli dorazil její manžel s tlupou štěňátek. Tomu už se snad ani smečka říkat nedá :D

Peťa a Shisha alias Fa Mulan From Let's Border

Najednou byla štěňata úplně všude! Jedno mě kousalo do nohy, druhé tahalo za nohavici, další dvě chtěla za mnou na sedačku, další dělalo někde loužičku atd. atd. A jedna malá trikolorní holčička se seznamovala s Peťou, která se na ní těšila víc než děti na prázdniny. Tak jsme si večer chvilku pohráli s pejsky a popovídali s chovateli.. nebo spíš si Peťa popovídala, Michal takticky mlčel, Peti maminka se občas chytla a já jsem se radši ani nesnažila rozumět, protože jsem měla plné ruce černobílého štěnda.

Ráno jsme si půjčili malou Shishu a vyrazili na výlet po Holandsku už i s ní. Tak nejdřív hurá do Amsterdamu na luxusní irskou snídani. Pak trošku procházku po centru města, že jsme se až ztratili. Nebo spíš, my ne, jen auto se nám ztratilo. Ale nakonec jsme ho našli, jednou to přijít muselo. Plán pokračoval směrem k moři. Cestou jsme ještě sháněli nějaké obchodní centrum, směnárnu nebo banku. Takže další bloudění a popojíždění po holandských městečkách, které ale aspoň Michala naučilo řídit, jako správný holanďan. Základem je hlavně nic neřešit! Však to moc dobře věděla i naše navigace, která nám každou chvíli hlásila „a páák.. nic neřééš“. Jakmile jsme opustili Holandsko, už jsem tuhle hlášku nikdy neslyšela. Každopádně teda doprava v Holandsku musí být pro každého cizince docela šokující. Spousta lidí jezdí na kole, v pohodě, proč by ne. Ale oni vůbec neřeší, kde kdo jezdí. Jestli to je chodník pro lidi, cyklostezka pro kola a nebo silnice pro auta, nezájem. Všichni jsou všude, jezdí všemi směry, blinkry jim moc neříkají a pak ještě nadávají, když začnou couvat někomu do cesty a diví se, že ten někdo by rád projel. Zvláštní mentalita. Ale přesto všechno jsou tam lidi hrozně v pohodě, usměvaví, komunikativní. A ty menší městečka, ty baráky a zahrady! To je prostě nádhera!

Eseja Slezský HrádekNastala malá komplikace při hledání konce světa (chápej jako hledání moře), ale nakonec jsme i to včas našli. Holt je to Tichý oceán, tak ho asi jen tak neuslyšíme, aby nám to poradilo cestu. Ale nevzdali jsme to! Usoudili jsme, že přeci nemůže být tak malý, abychom ho nenašli. Chtěli jsme tam moc, chtěli jsme totiž kýčovité fotky při západu slunce! A tak je máme :)

Pak už jenom dojet zpátky do Helevolešlus, předat zbytek peněz, podepsat papíry, vyzvednout si věci a od té chvíle už je malá Shisha Peti a stěhuje se do ČR! Takže zase sednout to auta a hurá dalších asi 12 hodin na cestu domů. Jsme doma, máme všechny psy, možná i všechny věci. Výlet byl krátký, nějak jsme se tam s Májou nezvládly zapomenout. Asi si ten výlet budeme muset brzy zopakovat. Vidím to tak na jaro 2014. Jen tak trochu doufám, že tentokrát si odtamtud nikdo štěně neodvezeme.. i když.. :)

Fotky z Holandska

Shisha (Fa Mulan From Let's Border)Aqua Limpia LocolindoLákají Máju a Casey při foceníAqua Limpia Locolindo

 

EFC 2013 – Mistrovství Evropy ve flyballu

Téměř celé letní prázdniny jsme věnovaly přípravám na ME ve flyballu a následnému MČR ve flyballu. Tyto turnaje se konaly na konci srpna, dva víkendy po sobě a Hop Trop nesměli chybět!

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, BelgieME se konalo v belgickém Aartrijke, tedy čekala nás dlouhá cesta, něco kolem 1000 km. Ve čtvrtek po páté hodině ranní jsme vyráželi z Prahy v počtu 7 lidí a 10 psů. Naskládat všechno do auta byl docela oříšek, ale povedlo se a mohlo se vyrazit za dobrodružstvím. Cesta utekla rychle a proběhla bez problémů. Teda alespoň pro mě, já jí celou prospala, budila jsem se jen, když auto zastavilo, vyvenčit sebe, Máju, dát panáka a zas zalehnout. Na místo konání jsme dorazili někdy kolem šesté hodiny odpolední. Postavili stany, narazili sud českého piva a jelo se dál. (…)

Téměř celé letní prázdniny jsme věnovaly přípravám na ME ve flyballu a následnému MČR ve flyballu. Tyto turnaje se konaly na konci srpna, dva víkendy po sobě a Hop Trop nesměli chybět!

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, BelgieME se konalo v belgickém Aartrijke, tedy čekala nás dlouhá cesta, něco kolem 1000 km. Ve čtvrtek po páté hodině ranní jsme vyráželi z Prahy v počtu 7 lidí a 10 psů. Naskládat všechno do auta byl docela oříšek, ale povedlo se a mohlo se vyrazit za dobrodružstvím. Cesta utekla rychle a proběhla bez problémů. Teda alespoň pro mě, já jí celou prospala, budila jsem se jen, když auto zastavilo, vyvenčit sebe, Máju, dát panáka a zas zalehnout. Na místo konání jsme dorazili někdy kolem šesté hodiny odpolední. Postavili stany, narazili sud českého piva a jelo se dál.

Ještě než jsem šla spát, tak mi bylo řečeno, že Mája sice závodí až v sobotu, ale můžu si jí nechat přeměřit klidně už v pátek (stále nám ještě chybělo jedno shodné měření). Tak jsem si řekla, že uvidíme, podle toho, jak ráno budu schopná vstát. Kupodivu jsem vstala v pohodě, takže jsem to ráno všechno stíhala a s Májou zamířila k rozhodčímu na přeměření. Trochu jsem se obávala, jestli si s sebou nemám vzít Mílu, aby mi dělala tlumočníka, ale pak jsem si řekla, že snad to s mou angličtinou není až tak hrozné a že přeci vím, co nás čeká, tak to nějak zvládneme. No bylo to celkem vtipné setkání. Své a Máji jméno jsem jim psala já, abychom se nezdržovali tím, že se mi motá anglická abeceda. Při měření se ujišťovali, jestli naměřili správnou výšku, jenže oni mluvili o překážkách a já o výšce psa, takže jsme se vyděsili zároveň. Ale nakonec jsme to nějak zvládli. A jak jsem z té angličtiny byla zblblá, tak při odchodu říkám „Mája, come on!“

No byla jsem opravdu ráda, že už to mám za sebou! Teď už jenom zahájení a můžeme začít závodit. Podle rozpisu v pátek závodily divize 12-15, tedy i Hop Trop Mix, kterým jsem nabíjela. Na tréninku jsem to zvládala, ale až v Belgii jsem se dozvídala, co vlastně na boxu smím a nesmím dělat. Přesněji řečeno nám až v Belgii došlo, že vlastně budu sedět jako boxový rozhodčí a že vůbec nevím, co mám mávat apod. Tak mi to ještě na poslední chvíli Míla všechno vysvětlovala a v pohodě. Doběhali jsme první rozběh a já se sebrala, že jdu pryč a jen slyším „nemáš tu zůstat sedět?“. Ups, „no jo, dík za připomenutí“.

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, BelgieTakže v pátek jsem lítala od stanů na dráhu kvůli nabíjení. Chvilka času se našla při pauze na oběd a pak až večer, po tom, co jsme v odpolední části podruhé prohráli a tím pro nás turnaj končil 6. místem ve 13. divizi. Většina hoptropáků se sebrala a vyrazila na výlet k moři. Chtěla jsem jet taky, chtěla jsem vzít Máju poprvé k moři. Jenže Hurikáni běhali v sobotu a tak naši psi měli výlet k moři zakázaný :( Takže jsem řekla, že bez psa nejedu. Místo toho jsem vzala Májku a foťák a šly jsme spolu najít vchod do lesa, který byl za plotem vedle našeho stanového městečka. Pěkné večerní světlo, Mája jako modelka, no něco málo z toho vzniklo :)

V sobotu jsme startovaly my s Májou a s Hop Trop Hurricane. V naší divizi jsme byli podle vstupního času na posledním místě a moc jsem nevěřila tomu, že bychom se vydrápali někam výš. Ale přesto jsem si tajně přála, abychom se na tu bednu dostali. Nemusíme vyhrát divizi, ale byl by to pěkný pocit stát na bedně na našem prvním Mistrovství Evropy, no ne?! Za celý den jsme si zaběhli nejlepší čas 18,38 s, ale pokud si dobře pamatuju, tak to bylo až v odpolední části a ne v dopoledním speed trialu. Během odpoledne jsme se dostali do situace, že „tenhle rozběh rozhodne, jestli jdeme na bednu, nebo budeme čtvrtí“. Když jsem tohle slyšela, tak jsem startovat moc nechtěla. Co když to podělám, sakra to bych si pak hrozně vyčítala. No a jelikož naše psiska na tom byli všichni dost podobně a Mája za celý den odpočívala jen jednou a ostatní dvakrát, tak jsme domluvili sestavu bez Máji. V první chvíli jsem si oddychla, ale když pak náš tým nastoupil na dráhu a z 0:2 to dotáhli na 2:2, tak jsem byla ve větších nervech, než kdybych tam stála s Májou a měla startovat. V tu chvíli jsem nemluvila, nedýchala, nemohla se skoro ani pohnout, jen čekala, jak dopadne ten poslední rozhodující běh. Odpískáno. Neskutečná radost, postupujeme dál!

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, Belgie - Hop Trop Hurricane 3. místo v 7. diviziNa bednu jsme se probojovali a tím pak náš boj končil. Obsadili jsme 3. místo v 7. divizi. Moje tajné přání se splnilo a já bych moc chtěla poděkovat všem členům našeho týmu. Protože nebýt jich, tak tam s Májou nikdy nejsme. Díky HT!!

Neděle pak pro nás s Májou byla trochu „odpočinková“, já i Mája jsme měli odběháno. Byl to poslední den turnaje a závodilo šest nejrychlejších divizí. Což pro nás znamenalo, že tohle byl den věnovaný týmu Hop Trop Prague, kteří bojovali ve druhé divizi. Jelikož já celý víkend víc běhala, než fotila, tak jsem neděli pojala tak, že přeci musíme dovézt i nějaké fotky přímo z dění na place. Takže jsem si vyhlížela soutěžící česká družstva a snažila se aspoň něco stihnout cvaknout. Někteří psi prostě mají smůlu, jsou moc rychlí a fotit se je nedá, takže pardon, že si na fotkách nenajdete všichni svého psa.

Odpoledne na nás zase přicházely mdloby. Tentokrát ve chvílích, kdy se HT Prague probojovávali na přední příčky své divize. Nakonec si z Belgie odvezli 2. místo v 2. divizi.

A jak si vedla ostatní družstva reprezentující ČR? Výborně! Přivezli jsme domů spoustu umístění.

Shrnutí:
1. divize – Lavina Alfa – 5. místo – nejlepší čas 16,70 s
2. divize – Hop Trop Prague – 2. místo – nejlepší čas 16,89 s
3. divize – Lavina Delta – 2. místo – nejlepší čas 17,55 s
5. divize – Dog Dragons – 3. místo – nejlepší čas 17,53 s
7. divize – Hop Trop Hurricane – 3. místo – nejlepší čas 18,38 s
7. divize – Lavina Beta – 6. místo – nejlepší čas 19,43 s
9. divize – X-treme – 3. místo – nejlepší čas 18,91 s
11. divize – Dog Dragons 2 – 2. místo – nejlepší čas 19,35 s
13. divize – Hop Trop Mix – 6. místo – nejlepší čas 20,61 s

Kompletní výsledky mistrovství najdete zde>>

Fotky z ME v Belgii

ME ve flyballu 2013, Aartrijke, Belgie

Trochu výcvikový víkend

Aby to nevypadalo, že jsme se zavrtaly do zimního, nebo zatím ještě podzimního, spánku, tak si říkám, že by to chtělo dát zas trochu vědět, jak si žijeme. No a žijeme si v rámci možností dobře.

S Chelsea chodíme stále ještě pravidelně každou neděli na cvičák. Výjimka bude následující dvě neděle, 7. října totiž máme krajskou výstavu s Májou a o týden později vyrážím na pár dní na dovolenou (aneb jak si z nepříjemností udělat věci příjemné? Nazvěte je tím, co máte rádi.) Na cvičák beru salám, aby měla holčička malá velkou motivaci se mnou spolupracovat. A docela to funguje, fakt se snaží! A už moc dobře chápe, když se blížíme ke cvičáku. Posledně mi už pár set metrů před cvičákem brala dráhu, že běží za kamarády. Tak jsem se jí musela schovat, jak na mě viděla, neměla důvod se vracet. Když jsem zmizla z obzoru, hned vystřelila hledat. Na cvičák mě doslova odtáhla, ale aspoň jsme mohly v praxi využít toho, jak nás Peťa Marečková v sobotu učila netahat na vodítku. Ale o tom až za chvíli. (…)

Aby to nevypadalo, že jsme se zavrtaly do zimního, nebo zatím ještě podzimního, spánku, tak si říkám, že by to chtělo dát zas trochu vědět, jak si žijeme. No a žijeme si v rámci možností dobře.

S Chelsea chodíme stále ještě pravidelně každou neděli na cvičák. Výjimka bude následující dvě neděle, 7. října totiž máme krajskou výstavu s Májou a o týden později vyrážím na pár dní na dovolenou (aneb jak si z nepříjemností udělat věci příjemné? Nazvěte je tím, co máte rádi.) Na cvičák beru salám, aby měla holčička malá velkou motivaci se mnou spolupracovat. A docela to funguje, fakt se snaží! A už moc dobře chápe, když se blížíme ke cvičáku. Posledně mi už pár set metrů před cvičákem brala dráhu, že běží za kamarády. Tak jsem se jí musela schovat, jak na mě viděla, neměla důvod se vracet. Když jsem zmizla z obzoru, hned vystřelila hledat. Na cvičák mě doslova odtáhla, ale aspoň jsme mohly v praxi využít toho, jak nás Peťa Marečková v sobotu učila netahat na vodítku. Ale o tom až za chvíli.

Přes týden jsem měla školu, v sobotu plánovaný seminář pozitivní motivace právě s Peťou. Rozhodla jsem se, že na seminář si vezmu i malou Chelsea, ať se taky holka pěkně učí! Takže jsem se v pondělí sebrala s oběma psy a s kennelou jsem vyrazila do Brna. Ještě, že nikde nepřestupuju, bych cestou musela buď zahodit kennelu nebo zabít psy, jinak by to asi šlehlo se mnou. No s trochou štěstí a pomoci Peti Pekárkové, jsme to nakonec zvládly a dostaly se v Brně na byt.

V pátek ráno nám začal ten výcvikový víkend. Zatím „pouhou hodinou“ agility, také s Peťou. (Přicházela jsem s tím, že trénink trvá hodinu, doma jsem zjistila, že jsme tam byly přes dvě hodiny!) Tam jsem s sebou brala jen Máju, Chelsinka má na to ještě času dost. I když, jak u kterého trenéra, zpětně mi bylo líto, že jsem jí nevzala s sebou. Máju jsme na tréninku trochu potrápily, ať holka přemýšlí a snaží se. To je snad jediný agility cvičák, co znám, kde se takhle se psy funguje. „Vydrž, ať to vymyslí“ jsem v pátek slýchala docela často. Protože když se něco nepovedlo napoprvé, hned jsem to vzdávala. Tedy ne, že bych se na to chtěla vykašlat, ale že jsem nezůstala stát, jak jsem měla a hned jsem se rovnala, že to prostě nevyšlo a zkusíme to znovu.

Ten den jsme toho moc nenaběhaly, vlastně já vůbec nic. Naopak jsem se učila vést psa v klidu, s tím, že si jen nakročím, otočím tělo apod. Teda povím vám, to je snad náročnější, než naučit se stíhat rychlou borderu. „Jak to stojíš? Kam ti směřují nohy? Kam to ukazuješ? Počkej na ní!“ .. aneb, důkaz toho, že chybu dělá vždycky psovod :D S tímhle tvrzením naprosto souhlasím, věřím, že kdyby si Máju vzal kdokoliv zkušenější, zaběhne s ní parkur o mnoho líp. Já se v tom musím naučit chodit a to bude ještě tvrdá dřina! .. Sakra já chci takové tréninky v Praze!!

V sobotu nás čekal již zmiňovaný seminář pozitivní motivace. Ráno nestíhačka, když už jsem stihla nějakou tramvaj, tak nás nevzali, takže jsem nestihla autobus. Když už jsem teda byla včas tam, kde jsem si myslela, že mám být a čekala na autobus, co jel o půl hodiny později, tak jsem v čas odjezdu zjistila, že z nějakého nepochopitelného důvodu vyjel z jakési uličky a mizí v dáli. Zavolala jsem si o rychlou pomoc a dostalo se mi vysvětlení, že autobus má objížďku a staví jinde. Prima, další půlhodina čekání na autobus.. Na seminář jsem dorazila s hodinovým zpožděním, ale byla jsem ráda, že vůbec!

Přišla jsem o pár slov z teorie, doufám, že o nic zásadního, co bych ještě nevěděla. Trochu jsem se bála, že když už nejsem ten „úplný začátečník“, že mě teorie bude nudit, že se na to nebudu soustředit nebo tak něco, ale obavy byly zbytečné. Peťa to vyprávěla tak, že nešlo neposlouchat. Doplňovala teorii vlastními příklady, kdy to aplikovala na svých psech, takže jsme hned věděli, co konkrétního si pod tím představit.

Po teoretické části se přešlo ke hře, zatím bez psů. Rozdělily jsme se do dvojic, kdy vždy jeden z nás hrál psovoda a druhý psa. Pes byl na chvíli vyslaný dostatečně daleko od zbytku skupiny, která pro něj vymyslela úkol. Pak se zavolal zpět a měl splnit to, co se po něm chtělo. Ovšem bez jakýchkoliv instrukcí. Jediná nápověda bylo klikání psovoda. Učily jsme se fungovat s klikrem. Zní to vcelku vtipně, jak učit se s tím fungovat, prostě krabička, kterou mačkám a vychází z toho „klik“. Ale ono to tak jednoduché taky není. Při této hře bylo moc hezky vidět, kdy klikáme pozdě, kdy brzy, kdy třeba zapomeneme kliknout úplně. A taky, jací jsou ti psi chudáci, když po nich pak něco chceme. Vůbec se nedivím, že to Máju tak nebavilo, když ani dnes neumím správně klikat. Možná proto klikr nepoužívám a radši si s ní „povídám“ :)

Po téhle hře přišlo na řadu praktické procvičování s pejsky. Peťa nám vysvětlovala a ukazovala různé hry, které se psy můžeme hrát. My jsme si je pak mohly následně vyzkoušet. Resp. některé jsme mohly, kdo chtěl, některé pak dělaly už všichni. Ono totiž třeba takové hry s klecí se moc nedaly nechat každému, když tam byli psi větší, než Ájky klícka. Ale Chelsinka se do ní ještě zvládla vměstnat a to vcelku rychle a bez problémů :) Však dneska se mi i povedlo docílit toho, že sama vlezla do zadní části boudy, už ne za pamlskem, ale nejdřív pes a pamlsek až následně jako odměna!

Závěrem, seminář byl super! Jsem moc ráda, že mi konečně někdo dokázal souhrnně vysvětlit, v čem která hra spočívá a k čemu to je dobré. Ukázat, jak ta která hra má vypadat a zodpovědět veškeré otazníky, které se mi kolem toho vznášely. Peti patří veliké díky! A budu doufat, že bude i nějaké pokračování, které se mi bude hodit i časově, ať toho můžeme dál využít.

Fotky ze semináře

V neděli jsme ráno opět vyrážely s Chelsea na cvičák, o tom už jsem se zmiňovala, není třeba opakovat. Kolem poledne jsme vyrážely ale na další. Konkrétně ke Kačce Lerlové na skokovou gymnastiku. Mája už to trochu zná, tak jsme byly dál potrénovat. Chelsea jela taky, ať se s překážkami trošku seznámí. Ještě je to malý prcek, tak neměla klasické skočky, jen takové.. jak to nazvat.. obloučky na zemi. Jak kdyby se mezi bočnice položil okap. Tak přes to „skákala“. Při přivolání to bylo super, to jí šlo moc pěkně! Ale vysílačku na hračku zatím ještě nemá, moc nechápe, že jako já neběžím s ní a posílám jí někam pryč. Takže s tím jsme trošku bojovaly. No aspoň vím, co doma trénovat.

No a dneska jsme byly s Májou zas po nějaké době na tréninku flyballu. A na ještě delší dobu je to náš poslední trénink. Teď jen doufám, že se ještě tenhle rok na trénink dostaneme.. Na tréninku nám bylo řečeno, že už nás tam nemají co učit. Takže příště už budeme trénovat s nějaký pejskem, co to umí a budeme učit střídačky! Dokonce Máju dneska pochválila i paní, která prý nemá vůbec ráda bordery, takže to je pro nás veliká čest! :) (škoda, že Katka nás včera na skokovce moc nepochválila, že Mája prý skáče jak na flyballu :D asi se bude muset nějak naučit, které překážky jsou k čemu)

Na jedné pacce si strhla drápek a tu druhou má zavázanou, aby to nevypadalo blbě

První červencový týden jsme po několika zajetých letech strávila jinde, než u mě bylo zvykem. A to na výcvikovém táboře Ambergold pořádaném ve Svojanově. Jde o tábor zaměřený především na psí sporty, tedy konkrétně ten první turnus, na kterém jsme byly. Zaujal mě už dávno dřív, a když jsem zjistila, že tam jezdí i Peťa s Casey, tak bylo jasně rozhodnuto, že letos jedeme s Májou taky. No a tím, že nám v průběhu června přibyl do smečky další člen, tak jsme malou vzaly rovnou s sebou na pořádnou socializaci. A jsem nesmírně ráda, že jsem jí vzala, protože jinak bych ji asi nikdy neviděla hrát si se štěnětem pyrenejáka, před kterým v jednu chvíli utíká a když zjistí, že nemá už kam utéct, tak se prostě obrátí a s ocáskem strachy staženým u břicha se postaví na zadní a skočí na pyrenejáčka. Od té doby už to byly kámoši. A nikde bych nesehnala tolik (pro Chelsu) cizích lidí, kteří by se o ní starali a zvykali ji na život psího mazlíčka. (…)

První červencový týden jsme po několika zajetých letech strávila jinde, než u mě bylo zvykem. A to na výcvikovém táboře Ambergold pořádaném ve Svojanově. Jde o tábor zaměřený především na psí sporty, tedy konkrétně ten první turnus, na kterém jsme byly. Zaujal mě už dávno dřív, a když jsem zjistila, že tam jezdí i Peťa s Casey, tak bylo jasně rozhodnuto, že letos jedeme s Májou taky. No a tím, že nám v průběhu června přibyl do smečky další člen, tak jsme malou vzaly rovnou s sebou na pořádnou socializaci. A jsem nesmírně ráda, že jsem jí vzala, protože jinak bych ji asi nikdy neviděla hrát si se štěnětem pyrenejáka, před kterým v jednu chvíli utíká a když zjistí, že nemá už kam utéct, tak se prostě obrátí a s ocáskem strachy staženým u břicha se postaví na zadní a skočí na pyrenejáčka. Od té doby už to byly kámoši. A nikde bych nesehnala tolik (pro Chelsu) cizích lidí, kteří by se o ní starali a zvykali ji na život psího mazlíčka.

Cesta tam

Že na Svojanově bude veselo, jsem se přesvědčila ještě před tím, než jsme vyrazily z domova. Lenka s psiskama pro mě přijela autem až k domu. My potřebovaly naložit věci, psi si chtěli hrát, tak jsme je mezitím vypustily na zahradu. Za chvíli se vrátila Quince, z které proudem tekla voda. Podle slov Lenky prý vodu nemá ráda, ale u nás očividně skončila v bazénu. Trošku nám tam shrnula nataženou plachtu, tak jsme to pak s Markem napravovali a do toho přiběhla Májka s míčkem. Míček hodila do bazénu na plachtu a Fleur šup za ním. Plachta šla samozřejmě pod tíhou psa hned pod hladinu a Mára poskytoval první pomoc, aby ji vytáhl zpátky ven. No pěkně nám to začínalo. :)

Cesta tam byla překvapivě klidná a rychlá. Na místě jsme vyřídily doplatky a Lenky ubytování, zavřely jsme tam všechny psy a vyrazily do Mohelnice pro Peťu a Casey. Trochu jsem se bála nechat štěně se třemi borderkami na jednom pokoji, ale vypadalo to, že to zvládly dobře. Najít v Mohelnici vlakové nádraží byl trošku oříšek, ale nakonec jsme to stihly dokonce i dřív, než Peti vlak.

V sobotu už ani nevím, co jsme po zbytek dne dělaly. Určitě jsme se byly koupat, Chelsinka poprvé plavala! Sama do vody vlézt ještě nechce, ale odnést se tam v klidu nechala a kupodivu jí nešlo o to, dostat se co nejdříve na břeh, ale dostat se za paničkou, která jí volá někde „z prostřed“ rybníka. Po koupání Čičina trochu nedobrovolně zalezla do klece, kde během chvilky usnula a vůbec jí nevadilo, že je tam sama zavřená. A vůbec mě překvapila, doma to byly hysterické záchvaty, když zjistila, že je zavřená v kennelce a tady spala v kleci každou chvíli a především každou noc tam byla úplně sama a nikdo jí nechyběl.

Výcvik

V neděli nám ráno začínal s Májou výcvik. Nejdřív jsem byla ráda, že to nemám jak Peťa (první cvičení v 6 ráno), ale že můžu spát až do snídaně a po snídani hurá na agility. Z agi rovnou na vystavování, kde jsem si prostřídala oba dva psy a pak byl tak akorát čas na oběd. Jenže od dalšího dne začaly tréninky flyballu a tak jsem po zbytek týdne vstávala v 6 hodin, abychom zvládaly být v 6:30 už na place. A Peťa? Každé ráno típla budík a já jí pak tahala ze spacáku na snídani.

Po obědě jsme měly už větší volno, čekala nás chvilka poslušnosti a pak vlastně až po večeři agility. Takže odpoledne jsme využívaly tak různě ke koupání v rybníce, nějakému tomu povídání a víc nevím, asi mám výpadky paměti z únavy.

Večer či noc

Večery jsme často trávily nějakou přednáškou, jednou to bylo o flyballu, po zbytek o výstavách, a pak taky v restauraci, poháry, palačinky, točená limonáda a dost divná obsluha. Že se divně tvářili, to bych ještě zvládla, ale když nám každou chvíli (a postupem týdne čím dál víc) nosili jiná jídla, než byla objednaná, to mě fakt bavilo. No a při posledním večeru, to snad ani nedokážu slovy popsat.. „no ale ten přírodní řízek měl být s hranolkama a ten druhý s kroketama“ „aha“ .. o 2 minuty později přinesli hromadu hranolek s miniaturním řízkem a obr řízek s pár kroketama, prostě jedna z těch porcí měla být dětská. V tu chvíli těžko říct, jestli je to k smíchu nebo spíš k pláči, takže jsme brečeli smíchy.

Bydlení ve stanu? Pohodička! Místa spoustu, nechutné vedro, všude hromada bordelu, symbióza s mravencema, jednu noc teda kousali, ale pak pochopili, že kdo si kousne, ten umře a přestali s tím. Nějaké jsem si dovezla i domů! Tři bouřky během jednoho týdne, při spaní pod stanem, opravdu dobrá (a snad i trochu účinná) terapie pro člověka, co se bouřky bojí. První noc jsme teda strachy usnout nemohly. Teda strach byl spíš z toho, jestli nám vydrží stan, jestli ho to neodfoukne a tak. Z vedlejší chatky přišly dvě paní, že prý jestli nechceme jít spát radši k nim. Říkám Peti, že si myslím, že to stan vydrží, ale kdyby náhodou ne, tak jsme právě přišly o možnost spát v suchu. Tak jsme nabídku raději přijaly a odstěhovaly se s pejsky do chatičky. Asi jsem se vyspala líp, jak ve stanu, ale přesto jsem asi 2x za noc kontrolovala, jestli máme stan. A hlavně jsem spala na posteli max 90 cm široké a víc jak metr nad zemí i s Májou. Naštěstí jsme holky šikovné a dokážeme se uskromnit. A jak už máme nacvičeno spát v jednom spacáku, tak jsme se zvládaly občas v noci i převalit na druhý bok. Jen se to musí sesynchronizovat, jinak bychom skončily asi na zemi.

Druhou bouřku jsem vnímala ze začátku. Řekla jsem Peti, že když to stan vydržel jednou, vydrží to i podruhé a že ať jde spát, kam chce, ale já spím v něm. Otočila jsem se a do 5 minut jsem ani nevěděla, že nějaká bouřka je. Akorát ráno jsem měla trochu nepříjemné zjištění, když jsem viděla, co náš stan, ukotvený k plotu, s tím plotem provedl. Ale nikdo si nestěžoval, tak snad nám to prošlo. S poslední bouřkou to bylo z mé strany dost podobné, usnula jsem během chvíle, přestala jsem řešit, co se venku děje a bylo. Akorát ráno jsme zjistily, že nám stan trochu promokl :D Resp. všechno, co bylo v předsíňce, bylo durch.

A co psi a bouřka? Z mého pohledu dobré, Peťa tvrdí, že prý občas nadskakovali při hřmění. Teda ty černobílé. U Chelsinky moc nevíme, ale vzhledem k tomu, že jsme o ní celé noci nevěděly, tak to asi taky dobře zvládala. Během jedné té bouřky jsem se na ní občas mrkla a vypadala, že taky o okolním světě nic neví a je zabořená jen v tom svém snovém.

Premiéry

Krom aktivit, které jsme cvičily pravidelně a které Mája už zná, jako např. cvičení poslušnosti, agility a i to vystavování, jsme zkusily i něco nového. Jedna z těchto věcí byl flyball, který Máje šel, jak kdyby už to znala. No jestli se nepletu, tak prý Cassinka, když čekala malé, tak si flyball zaběhla, tak asi víme, odkud vítr vane. No prostě super, Mája šikovná, mě to bavilo. A jakože mě to muselo asi hodně bavit, když jsem kvůli tomu vylezla v 6 ráno z postele, to mě moc věcí nedonutí. Takže v tréninkách budeme určitě dál pokračovat!

Pak jsme si také vyzkoušely coursing. Dlouho už jsme plánovaly na něj jít, ale něco nám to vždycky překazilo. Tak na Svojanově to byla právě jedna z premiér. Nemám k tomu asi co dodat, prostě Májka, všechno jí baví a všechno jde :) Vyrazila za střapcem okamžitě, akorát na konci vypadala, že spíš chce běžet společně s ním, než ho dohonit a chytit. Tak jsem jí na konci musela trochu povzbudit, ať drží. Ale při druhém běhu už by to možná ani nebylo potřeba.

No a obrany. Dlouho očekávané, každý nás k nim překecává a tak. No, co k tomu říct moc nevím. Mája vypadala, že jí to fakt baví. Však kdo jí zná, tak ví, že přetahování o hračky má ráda. Ale co byl trošku zádrhel, tak Mája se zakousla, ale nervala se o to, netahala. Prý na tom máme zapracovat, tak se budeme snažit.

A Chelsea? Zkoušely jsme spolu vystavování, ať si s tím prckem poradím, pokud vyrazíme na nějakou tu výstavu v blízké době. Bylo to fajn, byl to čas vyhraněný pro nás dvě. Ale teda je to klíště malé, a pokud se zrovna nevěší na Májku, tak se sápe na mě. Je to super, jsem ráda, že si mě tak hlídá, ale třeba přivolání se pak trénuje hůř. Vystavování štěňátek totiž spočívalo spíš v tom, naučit je motivovat, hrát si, přivolávat si je. Párkrát jsme zkoušeli proběhnout se jak kdyby ve výstavním kruhu. Za to jsme dostávaly s malou neustále pochvaly, protože ona běhá fakt luxusně, u nohy, kouká na mě, má to v sobě prostě, já jí to nikdy učit nemusela :)

Pak ještě Číča zkusila coursing. Jen jeden kratičký běh, ale prý byla Petina vlající sukně zajímavější, než nějaký střapec válející se na zemi, to je nuda. Takže to tak nadějně nevypadalo, ale až trošku povyroste, tak věřím, že jí to taky zaujme.

A ještě jsme ve volných chvílích zkoušely s maličkou shaping. Naučila se podávat packu a pak mi ji pořád dávala, i když jsem po ní chtěla něco jiného :D Dotýkat se čumáčkem ruky taky umí a Peťa ji má teď dva týdny na hlídání, tak se určitě ještě něco nového přiučí.

Závěrečné závody

Na konci tábora se pořádalo pár závodů – flyball, coursing, agility, frisbee a výstava. S Májou jsem se účastnila výstavy, kde jsme nakonec skončily, protože neumím chodit rovně. Ale jinak byla Mája super, spolupracovala a vůbec jí to šlo moc pěkně. Distančky na frisbee jsme si šly taky zaházet, naházely jsme prý 9 bodů, takže na umístění to nebylo, ale radost z toho Májka měla, protože celý týden jsme disky skoro nevytáhly. Coursing jsme si šly taky zaběhat, ale tam pro jistotu ani nevíme, jak jsme na tom byly. Agility jsme se účastnily mezi mírně pokročilými. Běhaly jsme tedy jeden jumping, jelikož většina pokročilých zónovky a slalom ještě nemá, tak to byl právě jen jeden běh bez toho. Skončily jsme na 9. místě z 23 závodících týmů (všech velikostních kategorií dohromady). Medaili jsme si ale odvezli i za takovéto umístění! Druhou medaili jsme si odvezli společně s Flynnem za soutěž dvojic ve flyballu. Tam jsme se s naším týmem „Černobílá šmouha“ umístili na 1. místě v začátečnících. Juchuu!!

S Chelsinkou jsme si šly zkusit poslední vystavování, kde byla jen prohlídka štěňátek, nešlo o žádné umístění. A pak právě ten coursing, který ač běžela poprvé v životě, tak rovnou jako závod v kategorii štěňátek. Tím, že jí víc zajímaly jiné věci, tak se umístila „až“ na druhém místě (ze dvou psů ;)), takže spíše za snahu takového prcka si zasloužila také medaili!

Týden utekl jako voda..

.. poznaly jsme „pár“ nových lidí stejně praštěných jako jsme my. Občas teda nás s Peťou moc nechápali, ale brzy si zvykli. Každý hrozně obdivoval Chelsinku, jak je krásná a roztomilá, až z toho Mája byla smutná a musela se vnucovat, že jako tu je taky a že je taky přeci krásná a najednou to nikdo nevidí. Takže jsme musela občas brát někam i Máju samotnou, ať si tu svou slávu užije i ona!

Mým psům se nic nestalo, jen Májka jedno ráno zvracela, možná z vedra, možná z hladu, kdo ví. Každopádně za pár minut byla dobrá, celé dopoledne dostala odpočinek a odpoledne už zase lítala s radostí po parkuru. Panička na tom byla trochu hůř. Zase se ozvalo bolavé zápěstí po zlomenině, takže po večerech tajně brečím bolestí do polštáře. A mimo to se Májce zas nějak nelíbilo, jak já běhám na agility a kousla mě do stehna. Krásnou modřinu tam po ní mám. Cassinka se nám ale trochu poranila. Strhla si drápek a když ji to Peťa zavázala, tak z toho chudinka začala hrozně kulhat. Pak dostala obvaz i na druhou packu, ať si nestrhne ještě tu, tak jsem všude říkala, že to nosí proto, aby nevypadala s jednou packou zavázanou blbě :)

Po týdnu plném psů a psů a zase psů jsem se měla vrátit zpět do reality a odjet na další tábor, tentokrát dětský. Původní plán byl, že pojedeme s Lenkou zpět, tak jak jsme jely na Svojanov. Jenže Lenka chtěla odjet už brzy ráno a já chtěla zůstat dýl, na vyhlášení. Takže když jsme domluvily někoho, kdo nám odveze klec a kennelu do Brna, tak jsem se definitivně rozhodla, že brzy ráno nikam nejedu a do Prahy se nějak dostanu vlakem.

Což o to, cesta z Mohelnice do Prahy není problém, jede tam rychlík, bez přestupu a časově stejně jak vlak na trase Praha – Brno. Akorát jak se dostat do Mohelnice? Auto-rozvozy nám všechny krachly a tak nám nezbývalo, než se spolehnout na linkovou dopravu a jet do Mohelnice autobusem. Jenže vlak nám měl jet v 16:28 a bus od Svojanova až v 16:25. Což je sice dřív, ale teleport ten řidič u sebe asi nemá, takže nestíháme. Naštěstí vlak jede ještě o dvě hodiny později, takže dobré. Jen teda budeme v Mohelnici 2 hoďky čekat, ale to se zvládne. Nakonec jsme čekaly jen půl hodiny, nechápu, kam se ten čas ztratil.

Seděly jsme takhle před restauračkou na zahrádce, pijeme malinovku, já jím své poslední letošní Svojanovské palačinky, Peťa právě dostává kuřecí řízek a hranolky a pouští se do jídla. V tom zmerčím, že kolem autobusu se motá pán, co by mohl být řidičem. Koukám na mobil 16:23. Ups. „Peti, asi tak za 2 minuty nám jede autobus“ Reakce byla  něco mezi zaražením, smíchem a cosi jako „to je dobrý“ :D Tak jsme se obrátily na pana řidiče, že jestli jede do Mohelnice nějaký další bus ještě. „Jo jede, zítra“ Aha, zrada. Co se odehrálo v následujících dvou minutách nechápu – zaplatit, zabalit jídlo, naložit batohy, pochytat psy, naložit psy.. Kupujeme jízdenky, vypadá to, že jsme všechno zvládly. Omyl! „Slečno, slečno, zapomněla jste ten řízek“ „Cože?“ A v tom zbystřím, že k autobusu běží servírka s balíčkem v ruce. Aha, Peti oběd, no hlavně, že jsem ho zaplatila, ale nechala bych jim ho tam :D

Sedíme v autobusu, jedeme směr Mohelnice, vypadá to, že všechno zvládáme. Akorát jsme nějak nečekaly, že přes Mohelnici půjdeme asi hodinu pěšky z autobusového nádraží na vlakové. To jako je fakt možné, že někde mají autobusové a vlakové nádraží tak daleko od sebe?? Doteď tomu nemůžu uvěřit. A ne, fakt jsme nikde nebloudily!

Na nádraží jsme teda nakonec došly, naštěstí ještě před odjezdem vlaku směrem na Prahu, takže to bylo vcelku fajn. Akorát nás málem odstřelil projíždějící vlak. Takový nával vzduchu, normálně jsem měla pocit, že to odstřelí i tu budku, ve které jsme seděly.. aneb, Regio jet vyrazil na dráhu!

A pak už přišla jenom Česká Třebová, kdy jsme ve vlaku s Májou osiřely. Peťa s Casey i s Chelsinkou nás opustily, přestupovaly na vlak směr Brno. Tak jsem tam tak vykoukla z vlaku a bylo mi nějak smutno..

Naše fotky ze Svojanova
Fotky od Peti Ondráčkové, první část (psí sporty) od Marký Šimkové a druhá část (volný čas) taktéž od ní.
Článek o Svojanově od Peti.

Video snad taky nějaké bude.. však to znáte, kdo si počká.. ;)

A jsme doma

Už i s malou Chelsea jsme doma :) Dopoledne jsme si pro ni jely do Chs Moravia Merilen do Jamolic. V Jamolicích nás hned uvítal Chelsinky tatínek Kabor, hned za ním Saki a pak se vynořila i malá chlupatá kulička Away, dnes už Chelsea. Bráška Awro zatím spal doma, aby nám ukázal, jak umí být zaražený, že ho někdo budí. No co si budeme povídat, když jsem šla vzít spící Chelsea, která usnula venku, tak mě za probuzení málem sežrala.

Pár hodin jsme strávili u Abrahámových doma. Bylo to moc příjemné odpoledne, pěkně jsme si popovídali (o psech samozřejmě) a děkujeme za oběd! Se štěňátky jsme si pohráli, něco málo i nafotili a malou Chelsea jsme ještě před odjezdem zvládli zvážit. Výsledek 4,6 kg. Po druhé hodině už jsme se pomalu naskládali do auta a vyrazili směr Brno. Resp. autem směr Rosice, kam nás Hanka odvezla a tam jsme si pár minut počkaly na autobus do Brna. (…)

Už i s malou Chelsea jsme doma :) Dopoledne jsme si pro ni jely do Chs Moravia Merilen do Jamolic. V Jamolicích nás hned uvítal Chelsinky tatínek Kabor, hned za ním Saki a pak se vynořila i malá chlupatá kulička Away, dnes už Chelsea. Bráška Awro zatím spal doma, aby nám ukázal, jak umí být zaražený, že ho někdo budí. No co si budeme povídat, když jsem šla vzít spící Chelsea, která usnula venku, tak mě za probuzení málem sežrala.

Pár hodin jsme strávili u Abrahámových doma. Bylo to moc příjemné odpoledne, pěkně jsme si popovídali (o psech samozřejmě) a děkujeme za oběd! Se štěňátky jsme si pohráli, něco málo i nafotili a malou Chelsea jsme ještě před odjezdem zvládli zvážit. Výsledek 4,6 kg. Po druhé hodině už jsme se pomalu naskládali do auta a vyrazili směr Brno. Resp. autem směr Rosice, kam nás Hanka odvezla a tam jsme si pár minut počkaly na autobus do Brna.

Cestu zvládla maličká naprosto bez problémů. Jak v autě, tak busem. Celou dobu byla na klíně, v autě se snažila prozkoumávat, co všechno je kolem, v autobusu se pak koukala z okna ven. V Brně jsme rovnou vzali Máju a Casey a vyrazily na Špilberk. Malá Chelsea je zvědavá a chtěla by ty velký černobílý pejsky poznat, ale jak se na ní otočí (nebo dokonce rozběhnou), tak to už se jich bojí. No moc se ani nedivím, Mája neumí být klidná, to je prostě rapl. Ale to chce čas, za pár dní už spolu budou v pohodě, já jím věřím :) Mája o malou jeví zájem, chce se seznámit a kamarádit, to půjde..

Doma je Chelsea zatím zlatíčko. Chtěla rozkousat jen svůj obojek a můj kabel k notebooku. Jinak se mazlí, hraje s námi (se psy pořád ne) a nebo spí a spí a spí :) A vodítko? Jsem čekala, že se mi bude vzpírat, že nebude chtít nikam jít a tak. No pokud jdou proti nám lidi, tak se trochu cuká, ale jinak je úplně parádní a běhá vedle mě naprosto skvěle!

Něco málo jsme nafotily už na návštěvě u Hanky, něco pak ještě cestou a i doma při venčení. Fotky najdete na rajčeti.

 

První vystavování jsme zvládly „velmi dobře“

Tak máme s Májou za sebou první výstavu. Naše Mája společně s Juno nám z nudné výstavy udělaly velkou srandu. Auto nebylo k mání, takže jsme se na výstavu museli dopravit jinými prostředky. Autobus nás vyhodil kdesi ve Zbraslavi a zbytek byl na našich nohou. Což o to, areál nebyl daleko a času bylo spousty, takže jsme jej brzy našli. Jenže cesta vedla podél pole a naše krásná štěňátka si začala hrát. Nejprve prolétly jedním mokrým polem, pak to vzaly do druhého s posypem a aby toho nebylo málo, tak ještě přes cestu na to pěkné bahno. Takže na výstavu jsme přijeli se dvěma čuňátky. (…)

Tak máme s Májou za sebou první výstavu. Naše Mája společně s Juno nám z nudné výstavy udělaly velkou srandu. Auto nebylo k mání, takže jsme se na výstavu museli dopravit jinými prostředky. Autobus nás vyhodil kdesi ve Zbraslavi a zbytek byl na našich nohou. Což o to, areál nebyl daleko a času bylo spousty, takže jsme jej brzy našli. Jenže cesta vedla podél pole a naše krásná štěňátka si začala hrát. Nejprve prolétly jedním mokrým polem, pak to vzaly do druhého s posypem a aby toho nebylo málo, tak ještě přes cestu na to pěkné bahno. Takže na výstavu jsme přijeli se dvěma čuňátky.

Mája to, co má normálně bílé, měla hnědé. A její krásná černá srst, kterou nám všichni kolem chválí, jak se pěkně leskne, tak najednou byla šedivá, skoro až bílá. Juno na tom byla o něco málo lépe řekla bych. No ale umýt ty dvě příšery, to bylo vcelku beznadějné. Byly pokusy o mytí i o česání, ale žádná sláva. Tak šly obě ségry do kennely a nechtěla jsem je radši ani vidět. Když jsem pak Máju vzala ven, vypadala, že z černobílého psa se stal modro-bílý. Jen ty bílé packy byly pořád nějaké špinavé.

Nakonec se oběma holkám podařilo „očistit“. Bahno z tlapek se odrolilo a posyp ze srsti jsme vyprášily. Do kruhu jsme tedy já i Peťa šly s vcelku čistými psy. O samotném posuzování mám vcelku smíšené pocit. Zejména o přístupu paní posuzovatelky, u které se mi zdálo, jak kdyby se psů bála. Že to vyhráli téměř samí chlupatí a načesaní výstaváci, s tím jsem tak nějak počítala. Umístění Máji v konkurenci dalších 14 psů, to mohl být tak akorát můj sen, ale věděla jsem, že skutečností se nestane. Že jsme si odnesly VD mě ale i tak trochu mrzí. Ne proto, že by se Mája té paní nelíbila, ale spíš proto, že vůbec nevím, kvůli čemu to bylo. Pro mě je krásná a přesně taková, jakou jsem jí chtěla. S žádným výstavním žampiónem nepočítám, jen bych ráda věděla, co ji vedlo k VD.

Ségra Juno si ve stejné třídě vedla lépe, ač taky bez umístění, ale odnesla si Výbornou. Lucky s Buzzem se potkali také ve třídě mladých. Lucky dostal VD, že prý cvakl po posuzovateli. No a Buzz zazářil. Jestli se nepletu, byla to jeho první výstava a odnesl si V4! Jinak posudky jsme dostali všichni pěkné :) Náš výsledek najdete v posudcích z výstav.

Krom vystavování jsem osobně poznala zase o pár lidí od borderek víc. A Ondra si pak postupně bral všechny Loco holky na frisbee, za což mu moc děkuji, protože já už jsem byla v tu chvíli ráda, že zvládnu ujít pár metrů, ale Mája, ta se vyřádit potřebovala.

Naše fotky z výstavy.
Fotky od Lucky Seďové a Martina Kostky.

Víkend v přírodě

Konečně přišel na řadu volný, relativně nepracovní víkend. Tak jsme popadli pár potřebných věcí a vyrazili do přírody. Vlak nás zavezl ke Karlštejnu. Na hrad jsme nešli, ale podívali jsme se aspoň do muzea voskových figurín. Pak jsme zamířili přes vesničku Mořina na Velkou Ameriku, dál přes Mexico až na Malou Ameriku. Tam jsme si trošku zalezli po skalkách a pak našli místo na přespání. Druhý den jsme se toulali lesem, až jsme vylezli u Kubrychtovy bouda. Odtamtud už po turistické značce přes Bubovické vodopádny až ke Svatému Jánu. Pod kopcem jsme si dali oběd, ale na kopec už mě nikdo nedostal. Takže jsme zamířili přes Hostim k Berounce a podél řeky do Srbska zase na vlak domů. (…)

Konečně přišel na řadu volný, relativně nepracovní víkend. Tak jsme popadli pár potřebných věcí a vyrazili do přírody. Vlak nás zavezl ke Karlštejnu. Na hrad jsme nešli, ale podívali jsme se aspoň do muzea voskových figurín. Pak jsme zamířili přes vesničku Mořina na Velkou Ameriku, dál přes Mexico až na Malou Ameriku. Tam jsme si trošku zalezli po skalkách a pak našli místo na přespání. Druhý den jsme se toulali lesem, až jsme vylezli u Kubrychtovy boudy. Odtamtud už po turistické značce přes Bubovické vodopády až ke Svatému Jánu. Pod kopcem jsme si dali oběd, ale na kopec už mě nikdo nedostal. Takže jsme zamířili přes Hostim k Berounce a podél řeky do Srbska zase na vlak domů.

Víkend to byl parádní, Mája se pořádně proběhla i vykoupala. Páníčci si oba pěkně odpočinuli od starostí, co jsou v Praze. Ale zase se zničili fyzicky. Fotky z našeho výletu najdete na rajčeti.

Mistrovství ČR borderek v agility 2011

O víkendu 10. – 12. 6. 2011 se v České Skalici pořádalo Mezinárodní mistrovství border kolií v agility. A jelikož na této velké akci mají možnost závodit i štěňátka, vyrazily jsme s Májou na naše první závody!

Do kempu ve Skalici jsme dojeli už v pátek, abychom se v klidu ubytovali, koukli co kde a jak je a tak dále. Přijeli jsme v době, kdy se už běhaly závody Power & Speed, takže jsme koukli na pár běhů, postavili stan a k večeru vyrazili do města sehnat nějaké pití a pak k vlaku pro Peťu s Casey a Ondru s Juno. Večer jsme pak šli utužovat kolektiv ke stánkům s občerstvením :D Ani nevím, jestli se o tom rozepisovat. Směju se ještě teď, když si na to vzpomenu, byl to super večer! Pilo se víno, rozlilo se víno. Pili se panáky, rozlili se panáky. Pilo se pivo.. to se snad jediné nelilo jinam než do hrdla :D (Prý „ta je blbá, ona si rozlila panáka.. ups! .. co to bylo za panáky, ty platím já“ :D) (…)

O víkendu 10. – 12. 6. 2011 se v České Skalici pořádalo Mezinárodní mistrovství border kolií v agility. A jelikož na této velké akci mají možnost závodit i štěňátka, vyrazily jsme s Májou na naše první závody!

Do kempu ve Skalici jsme dojeli už v pátek, abychom se v klidu ubytovali, koukli co kde a jak je a tak dále. Přijeli jsme v době, kdy se už běhaly závody Power & Speed, takže jsme koukli na pár běhů, postavili stan a k večeru vyrazili do města sehnat nějaké pití a pak k vlaku pro Peťu s Casey a Ondru s Juno. Večer jsme pak šli utužovat kolektiv ke stánkům s občerstvením :D Ani nevím, jestli se o tom rozepisovat. Směju se ještě teď, když si na to vzpomenu, byl to super večer! Pilo se víno, rozlilo se víno. Pili se panáky, rozlili se panáky. Pilo se pivo.. to se snad jediné nelilo jinam než do hrdla :D (Prý „ta je blbá, ona si rozlila panáka.. ups! .. co to bylo za panáky, ty platím já“ :D)

Ráno kupodivu nebylo o to horší. Mája svou první noc ve stanu zvládla na výbornou. „Skoro“ jsem o ní nevěděla. Stan co máme je tak akorát pro dva lidi a psa. Jenže když se pes rozvalí mezi mě a Máru a já mám prostor tak akorát pro spaní na boku, tak se těžko hýbe. Takže jsem průběžně budila Máju, aby se odstěhovala k nohám a já si mohla nějak normálně lehnout. Ráno zas budila Mája mě, protože slyšela, že se venku něco děje a chtěla být nutně u toho. Když jsem usoudila, že jsou všichni vzhůru a že my si vychrápáváme „do oběda“, tak jsem teda vstala a vzala Máju ven. Venku klid, moc lidí se tam nepohybovalo, vedlejší stan (Peťa a spol.) vypadal taky docela mrtvě a já netušila, kolik je. Šla jsem Máju vyvenčit, trochu si pohrát s disky, nechat si prokousnout prst, který mě ještě teď bolí a vypadá docela děsivě a nakonec jsme si i oběhly nějaký ten strom.

Když jsme se vracely z ranního venčení, už bylo všude rušněji. Zašli jsme tedy ke stánku na pití, někteří i na párek (my měli snídani ještě z domova) a o chvíli později za námi dorazila i Zuzka s Láďou, Dobby a Elbou. Takže se z naší černobílé chlupaté koule (Mája a Juno) stala koule s ocáskem. Dvě se vždycky zabíjely a třetí se do toho snažila vmíchat. Casska se je občas usměrňovala a Elbuška, ta si jich radši moc nevšímala. Nechali jsme psiska trochu poběhat a pak jsme šli k parkurům, kde jsme strávili celé dopoledne. Někteří běhali, jiní fotili nebo se jen tak dívali a bavili.

Po dvanácté hodině se připravil parkur pro štěňátka. Rozmístili nám na parkur 4 tunely, celkem to bylo na šest proběhnutí. Pak nám vysvětlili pravidla, co s pejskem smíme a co ne a běhy mohly začít. První běžela Zuza s Dobby, třetí Peťa s Juno a hned po nich my. I Juno i Dobby se zarazily u třetího tunelu a neproběhly ho napoprvé, jinak měly běhy krásné. Máju jsem pro jistotu zamotala už u prvního tunelu, ale ona je lepší jak já, takže se s tím poprala. Druhý tunel se jí ale asi nelíbil. Vběhal do něj, já přiběhla k druhému konci a Mája nikde. V tunelu se mi otočila a vyběhla zpátky. Netuším, proč to udělala, ale nevadí. Poslala jsem jí tam znovu a pak už všechno proběhla bez chybičky. Konečné výsledky tohoto běhu dopadly tak, že Zuza s Dobbinkou se umístily na prvním místě, Peťa s Juno na třetím a já s Májou na pátém z celkem devíti štěňat.

Po běhu starších štěňátek jsme vzali pejsky k vodě, všichni jsou hrozní vodomilové, jen Mája lítá po břehu a čeká, až ten pejsek vyběhne ven :D Já prostě musím mít vždycky výjimečného psa. To by byla nuda, kdyby byla stejná, jako všichni ostatní ;) Pak jsme pejsky dali odpočívat a vyrazili jsme na oběd. Odpoledne jsme strávili zase skoro celé u parkurů. Mája odpoledne buď prospala v kennele, nebo byla u běhů s námi, resp. s Márou a panička se snažila fotit. Vlastně po obědě jsem nějakou chvíli spala i já. Lehla jsem si vedle psů do stínu a usnula jsem ani nevím jak.

Na večeři jsme pak zašli do Skalice. Stejně jsem potřebovala někde najít bankomat, jelikož nám jaksi došly peníze, tak jsme si rovnou udělali i s pejsky výlet a najedli se tam. Zprvu se zdálo, že bude docela těžké najít otevřenou restauraci ideálně se zahrádkou, ale nakonec jsme našli a uvítali nás tam s radostí i s pěti psy. Všechny holky zalehly pod stolem a židlemi sotva jsme se usadili, jen Dobbinka byla nějaká aktivní. Nakonec vzbudila ségry, zaujaly spolu místo pod mojí židlí a já se jen bála, kde ucítím jejich zuby. Po véče jsme byli už utahaní a nic se nám nechtělo. Peťa ale slíbila, že si půjde ještě sednout za nějakými známými. My jsme přehodnotili situaci, jelikož spát se nám vyloženě nechtělo i přesto, že jsme byli unavení. Tak jsme usoudili, že nejlepší řešení bude vzít víno a jít s Peťou. Víno se někde ztratilo. V průběhu večera od Peti padla nějaká hláška, jako že furt kecá, že za to nemůže a za víno, že taky nemůže. :D Tak bych si skoro tipla, že skončilo někde v ní, ale zas jí nechci podezdřívat z věcí, se kterými nemá nic společného! :D

Márovi nebylo večer moc dobře, tak nás opustil cca kolem jedenácté. My jsme ale nevydržely o moc víc, šly jsme spát myslím o půl dvanácté. Mája vlezla do stanu a usnula dřív, než jsem já stihla zjistit, jak se mám dostat do spacáku. Teď ale nevím, jestli Mája usnula tak rychle a nebo já jsem byla tak zpomalená..

V neděli jsme posnídali a vyrazili s pejsky na výlet do Babiččina údolí. Zuza s Láďou měli s sebou auto, takže jsme do Ratibořic dojeli za chvilku a mohli se tam pěkně projít. Zašli jsme se projít k Viktorčinu splavu a pak zpátky k auto a zase do kempu. Kolem jedenácté měla Peťa s Casskou běžet, tak abychom to stihli. Máju s Juno jsme nechali odpočívat v kennele a byli jsme zase u parkurů až do doby, než se blížil náš běh. Chvíli předtím jsem šla kolem stanu a viděla jsem, že Mája je čilá a chce něco dělat. Tak jsem si jí vzala ven s hračkou a šly jsme se vyřádit, aby pak nebyla na parkuru moc rozdivočelá. Ale zase pohrát si s mírou, abych jí nezničila. Krom řádění s hračkou jsme si zkusily i pár triků a kupodivu Mája reagovala parádně. Pak jsem jí zas na chvilku zavřela a až při prohlídce parkuru mi ji Mára (mimochodem náš support a servisní team) přivedl k parkuru.

Než na nás přišla řada, ještě jsme si s Májou hrály a zkoušely poslední obíhání. Čekal nás totiž barelový běh. Šlo o to proběhnout tunel, pak „oběhnout“ tři.. hm, jak to nazvat, barely to nebyly.. prostě oběhnout nějaké tři věci a pak zase tunel a do cíle. Když jsem vedla Máju na parkur v sobotu, klepala se mi kolena. Když jsem jí vedla v neděli, byla jsem vysmátá a naprosto v klidu. Sama nevím, čím to bylo. Možná i tím, že Mája byla rozhodnutá vyhrát :D Video z našeho nedělního běhu je zde..

Běh byl super, byla jsem z Máji nadšená. Dokonce tak moc, že jsem si s ní potom pořád hrála a ani jsem nějak neviděla, jak běžely ségry :( A umístění z tohoto běhu bylo: Mája na třetím místě, Dobby na pátém a Juno na osmém místě. V součtu obou běhů to dopadlo tak, že Zuza s Dobby si odvezly první místo!! Já s Májou jsme skončily na čtvrtém a Peťa s Juno na osmém.

Jak jsme doběhly, vyrazili jsme s Márou a Peťou na oběd. Zuza s Láďou se tam s námi přišli rozloučit, protože už vyráželi dom, aby dojeli nějak rozumně. Peťa odjížděla hned po obědě, přijel pro ní taťka s bráchou. Pomohli jsme si navzájem sbalit věci, rozloučili se a šli si počkat na vyhodnocení. Přeci jen to byla naše první soutěž a umístění, tak jsem si chtěla s Májou dojít osobně pro medaili. Takže jsme zůstali na mistrovství až do úplného konce, což na jednu stranu bylo prima, ale na druhou stranu jsme si museli nechat ujet vlaky, kterými jsme se měli nějak rozumně dostat domů. Nakonec jsme tedy vyráželi domů až vlakem o půl osmé a doma jsme byli o půl jedenácté večer. A všichni dokonale zničení, ale šťastní.

A moje shrnutí víkendu? Bylo mi hrozně, byla jsem zničená, neskutečně unavená, mám spálená záda, fakt fest, nemůžu se nikde opřít a odnést na zádech krosnu, to bylo spíš jak za trest. Mám prokouslé tři prsty od Máji, jeden bolí víc než druhý.. prostě děs. Ale máme medaili!! Podle toho, jak jsem dopadla, tak opravdu těžce vydřenou medaili, ale je doma! :)) Mám z toho ohromnou radost. A o to větší ta radost je, že ten víkend byl prostě super. Byl mezi skvělými lidmi a spoustou úžasných psů. Už teď se těším na další!

Fotky z víkendu.
Fotky od Zuzy a Ládese.

Výsledky našich štěňátek:

Tunelový běh:
Dobby 1. místo
Juno 3. místo
Mája 5. místo

Barelový běh:
Mája 1. místo
Dobby 5. místo
Juno 8. místo

Součet běhů:
Dobby 1. místo
Mája 4. místo
Juno 8. místo

 

Výcvikový víkend v Herolticích s Britem

Na facebooku na mě jednoho dne vyskočila pozvánka na výcvikový víkend v Herolticích, který spolupořádá výrobce krmiva Brit Care. Šlo o víkend pro začátečníky a štěňátka, tak jsem si říkala, že by to mohlo být fajn a přihlásila jsem nás. …

Logo BritNa facebooku na mě jednoho dne vyskočila pozvánka na výcvikový víkend v Herolticích, který spolupořádá výrobce krmiva Brit Care. Šlo o víkend pro začátečníky a štěňátka, tak jsem si říkala, že by to mohlo být fajn a přihlásila jsem nás.

pátek 27. května jsme tedy vyrazily (z Prahy) směrem do Heroltic. Z Prahy jsme nejprve jely vlakem do Brna, tam jsme měly cca hodinu času a pak jsme sedly na vlak do Hradčan (Tišnov). Cesta do Brna zpočátku vypadala dost děsivě. Vlak přijel skoro prázdný, tak jsme nastoupily, usadily se a pomalu se začli trousit lidi „já mám rezervaci tady.. a já támhle“ a bylo. Skončily jsme v uličce ještě s několika dalšími lidmi. Což o to, Mája si lehne kdekoliv a já to holt budu muset nějak přežít. Jenže to by nebyla ta správná cesta, abychom neměly nějaké „zpestření“. Když šel průvodčí, tak Máje šlápnul na packu :( To byl řev.. ale naštěstí to za chvilku bylo dobré. Pak jel chlápek s občerstvením. Ten jeho vozík se jen tak tak vejde do uličky a teď do toho ještě bylo v uličce tolik lidí, zavazadel a pes. Tak batoh jsem dala někomu do kupé, Máju čapla do náruče a vetřela se tam taky. Za chvíli šel chlápek zpátky, takže znovu. No prostě dokonalá cesta.

V Pardubicích se uvolnilo jedno kupé, tak jsme tam hned naběhly. Pak už byla cesta v klidu, jen jsme málem nevystoupily. Dřív než jsme se dostaly z kupé, ještě společně s jednou slečnou, začali se lidi hrnout do vlaku. U našeho kupé se zastavila ženská, že už máme jít a že chce do toho kupé. Té slečně, co s námi vystupovala, div nenadávala, že se má protlačit těmi lidmi ven. Jenže ulička plná až k výlezu z vlaku a bába ne a ne pochopit, že když se nepohne ona, tak se nemůže hnout ani nikdo další. Ostatní lidi v uličce se přes bábu museli dostat dál do vlaku, abychom mohly vystoupit. Ale bába se prostě ani nehla.

Z Brna jsme pak jely osobáčkem do Hradčan. Tam jsme měly přestoupit na bus a jet až do Heroltic. Jenže když jsme vylezly z vlaku, tak jsem byla ztracená. Autobusová zastávka nikde v dohledu, tak co teď? Ptala jsem se nějaké pani na zastávku. Ta nás na ni sice dovedla, ale na špatnou. Resp. bus do Heroltic z ní jel, dokonce ten náš (víc jich tam nejede), ale jel tam o nějakou minutku dřív, takže jsem ho akorát tak viděla odjíždět. Paní mě ještě ujišťovala, že jich tam jezdí víc a často. No, nebyla to tak úplně pravda. Další bus jel za dvě hodiny, tzn. v 18:06 a my jsme do 18 hodin měly dorazit na místo, zapsat se, ubytovat a v 18 hod. je večeře. Tak co teď? Stopem? Pešky? Ale kudy? Na mobilu jsem zapla mapy, našla jsem si kde jsem a kde jsou Heroltice a vyrazily jsme pěšky. Cestou jsme potkaly tu zastávku, ze které jsme měly odjíždět a přesvědčily se, že opravdu nic jiného nejede. Zkusila jsem stopnout pár aut, ale nic. Pár metrů za zastávkou byl ukazatel, že prý Heroltice jsou 3 km daleko. Takže bylo rozhodnuto. S mokrým psem mě asi jen tak někdo autem nevezme a 3 km ujdeme za chvilku, takže jdeme po svých. Kdyby nepršelo, tak by to byla super procházka, i když bohužel po silnici. Nakonec jsme ale do areálu výcvikového střediska zvládly dorazit včas a bez bloudění :)

Po příchodu jsme se nahlásily organizátorům a šly se ubytovat. Našly jsme svou chatku, hodily tam věci a zamířily rovnou do sprchy. Mája po té procházce vypadala spíš jak čert než jako roztomilé štěňátko. Takže jsem jí nejprve opláchla a pak jsme se mohly pořádně zabydlet. Blížil se čas večeře a venku se proháněli psi. Tak jsem vzala Máju na seznámení s prvními novými kamarády. Okamžitě si padly do oka se zhruba stejně starou Chelsea (Chodský pes). Jelikož ale pořád pršelo, tak se z Máji stal zase čert. Brzy jsem si na to ale zvykla, protože Mája tak vypadala skoro celý víkend.

Večeře byla docela veselá. Psy s námi totiž mohli všude, tzn. i do jídelny, takže tam bylo spousta pejsků a všichni si chtěli spolu hrát. Někteří páníčci v klidu jedli a svých psů si moc nevšímali, ale my, co jsme tam byli poprvé, jsme hlídali každý krok svého malého kamaráda. Po večeři jsme zůstaly s Májou v jídelně. Měl být po večeři ještě program, konkrétně povídání o komunikaci psa a nevěděla jsem přesně v kolik, tak jsme čekaly. Mája poznala dalšího kamaráda – Mondyho (Bearded kolie). Teda spíš já jsem našla kamaráda, protože to byl tak úžasný plyšák na mazlení, že bych si ho skoro i nechala.

Na večerním programu nám povídali o tom, jak s námi pes umí manipulovat. Jak si říká, že chce pozornost a že si chce hrát a jak tomu lidi často nevědomky podléhají. Byli tam lidé i se psy, kteří „jsou problémoví“. Nemusí být na první pohled, poslouchají třeba a tak, ale např. když mají někde vydržet v klidu, tak to neexistuje. Štěkají, kňučí, skáčou po svém pánovi apod. A co s tím? Nepodporovat to. A to s tím, že prý jakýkoliv komentář je podpora, i když to není zrovna pochvala. Takže psa si nemáme všímat, máme si k němu stoupnout zády a čekat až přestane. Říkala jsem si, že to je přeci blbost, to toho psa neodnaučí. Nakonec jsem to tam ale viděla, že opravdu někteří psi dělali kravál a tohle je utišilo. Co mě ale zarazilo, že tam byli dva k neutišení uštěkaní tibeťáci a ten, co nám dával přednášku, tak si prostě toho jednoho vzal (na vodítku) a když začal štěkat, tak s ním prostě škubnul. :(

sobotu ráno jsme se probudily s tím, že snad přes noc přestalo pršet, abychom mohli pěkně cvičit venku. Bohužel nepřestalo. Takže plán byl takový, že po snídani budeme cca hodinku venku a pak budeme mít zase povídání, bez pejsků. Venku jsme chodili, chodili a chodili. Ať si pejsek zvyká na chůzi na vodítku, bez tahání a na to, že pořád potkává další a další psy. A ta moje mrška malá? Panička? Nezájem! Tu mám doma pořád. Ale těch pejsků okolo, s těma by se to pěkně řádilo. Takže jsme vytáhli doping – párek – a běhaly jsme s ním. Pak jsme utvořili kruh a šli s pejskem u nohy slalom mezi ostatními. Na závěr kolem nás chodili s holí a deštíkem a jezdili na kole. To Mája zvládala bez problémů, ale pak přišli s něčím hrozivým. I já jsem se málem bála. Ani nevím, co to je za věc, ale byla to jakási roura a když jí nakláněli ze strany na stranu, tak vydávala strašidelné zvuky. Mája na to začala štěkat a schovávala se mi mezi nohy.

Po téhle hodince jsme dali pejsky odpočívat do chatek a šli jsme si poslechnout povídání o tom, jak správně chválit pejska a jak mu něco zakazovat. A pak jak učit psa povely pomocí pamlsku – navádění pamlskem bez použití fyzického tlaku na psa. K tomu všemu jsme měli i „praktický“ nácvik s plyšovým pejskem, později pak přijde i nácvik s naším pejskem.

Po obědě jsme se rozdělili na 2 party – povídání o klikru a o výstavách. Původně jsme chtěly s Májou na klikr, ale pak jsme to přehodnotily. Usoudily jsme, že jednak už ty základy, které se tam budou říkat, tak máme a jednak bychom mohly Máje blbnout hlavu, když by se tam pořád klikalo. Takže jsem měla na výběr buď jít na klikr bez Máji a nebo jít na výstavy s ní. Rozhodla jsem se jít na výstavy, které beztak budeme absolvovat a tak i o tom jsem chtěla něco slyšet. Krom různého povídání o tom, jak to na výstavách probíhá, co bychom měli vědět předem apod. jsme si zkoušeli dát psa do výstavního postoje. Tedy v našem případě to byl spíš pokus o udržení Máji v klidu stát :D Fakt to trvalo dlouho než pochopila, že asi chci aby stála a nic víc nedělala. Ale že by ten postoj vypadal výstavně, to se říci nedá. Asi máme ještě do září hodně co trénovat.

Před večeří jsme pak ještě dělali praktický nácvik toho, co nám dopoledne povídali – tedy přiřazení k noze a polohování pomocí navádění pamlskem. Jo a ještě k tomu slalom mezi nohama, aby všichni viděli, že dokážou svého pejska navést i na něco, co nezná a neumí. No a jelikož to měla na starost naše trenérka ze cvičáku, tak prý „no a jelikože to Mája už umí, tak půjde první, ať ostatní vidí, jak se to dělá“. U některých plemen se člověk až musel smát. Např. takový baset, u něj člověk pořádně neví, jestli pořád stojí, nebo už si sednul a nebo dokonce lehnul.

Po večeři jsme pak měli další povídání. Nejprv krátkou přednášku o strachu psů. Jelikož se ráno ukázalo, že docela dost pejsků mělo reakci na deštník a i jiné věci, tak nám povídali, co s tím. Škoda, že mi tohle někdo neřekl před těmi 11 lety, když jsem si přivezla domů Fayu. Tam to bylo zjišťování na dlouho, než jsem pochopila, že nejlíp udělám, když si jejího strachu nebudu všímat. Mája se naštěstí moc nebojí, tak nemáme úplně co řešit a když už se něčeho bojí, tak to je perlička. Ona mi totiž štěká v noci, když něco zacítí nebo zaslechne a neví o co jde, tak na to vyjíždí a je k nezastavení. A co s tím? To prý není tak jednoduché. Takže vlastně jsem se dozvěděla jen to, že když to půjde, mám jí nechat, ať se uklidní sama a neřešit jí. Když to nepůjde, tak jí prostě z toho místa dostat pryč. Takže, nic nového :( Pak nám teda ještě povídali o tom, jak postupně zvykat psa na nějaké zvuky, např. když má reakci na střelbu a potřebujeme ho na to zvyknout kvůli zkouškám, tak jak na to.

Po téhle přednášce ještě následovala další – o výživě psa. Přesněji řečeno to byla přednáška zástupce Britu, který nám představoval jejich krmení. Vzal to ale hodně do hloubky, takže nám i vysvětlovat, proč používají zrovna ty suroviny, které používají, k čemu v organismu slouží a tak. Tam jsme mimo jiné mohli vyhrát i nějaké pamlsky Let’s bite a nové konzervy od Britu, které tam pán rozdával za správné odpovědi na jeho otázky. Ač je to k nevíře, jeden pytlíček pamlsků jsme si s Májou taky odnesly :)

Po skončení programu jsme se ještě v jídelně zdržely, aby se mohla Mája pořádně vyblbnout s Kerbym. Celou dobu tam po sobě pokukovali a Kerby každou chvíli kňoural, že chce za ní, tak jsme je nemohli vzít jen tak spát. Něco po desáté hodině jsme se pak odebraly s Májou na chatku, obě dost unavené, tak akorát tak zalézt a usnout.

neděli jsme měly trochu problém se vstáváním. Mně se vůbec nechtělo probrat a Mája na tom byla očividně dost podobně. Zalezla si na postel mezi mě a zeď, uvelebila se tam, položila si na mě hlavu a že ještě budeme spát. Jenže za chvíli zvonil budík znovu a to už jsem usoudila, že musíme ven. Po snídani jsme byli chvíli zase na plácku a chodili a chodili a chodili. Tentokrát nám k tomu pouštěli různé zvuky – bouřku (to byla jediná, kterou jsem postřehla) apod. V tu chvíli byla Mája naprosto v klidu, žádný rachot jí nevzrušoval.

Pak jsme se zas rozdělili na dvě skupiny, ale tentokrát už šli všichni dělat to stejné – hrát si. Dělali jsme párkrát přivolání a pak hru, což tedy pro nás není nic nového, ale pro některé lidi tam to byla veliká novinka. Ale tak od toho jsme tam byli, abychom se to naučili. No a potom jsme šli na překážky. Nešli jsme cvičit agility, ale zvykat pejsky na neobvyklý terén. Kladina byla pogumovaná, áčko snad taky (na to jsme ale s prckama nelezli), tunel byl krátký, plechový.. a to je z agilit překážek asi vše. Pak jsme chodili po lavičce, mezi pet lahvemi, po surfu, v nádobách s asi dvěma cenťáky vody, po látkových nosítkách na stůl. po jakési pružině (spíš jak prověšené jemné síto). No a Mája? Jediné s čím měla problém, byla voda. Do té se jí zrovna moc nechtělo.

No a tady byl kámen úrazu, kterým mě cvičitel docela dost zklamal. Byl to zvláštní pán, nebyl mi moc sympatický, ale tak to nemůže být každý. Snažila jsem se to nevnímat a fungovat, jak kdyby to byl kamarád. Ale na překážkách to dost podělal. Byl tam pejsek, který se zarazil před tunelem, nechtělo se mu tam (štěňě). A co on na to? Prostě ho tam narval :( Moc dobře vím, jak jsme na cvičáku zkoušeli poprvé tunel. Dát ho co nejkratší a prostě tam toho pejska lákat na pamlsek tak dlouho, dokud sám nešel. Ale nikdo by ho tam prostě nenacpal. On jo! Když tam měl jít podruhé, vzpíral se mnohem víc. Tak nevím nevím, jestli tímhle tomu pejskovi nějak pomohl. Možná tak mu pomohl bát se tmavých těsných míst.

Ještě před obědem jsme měli vyhlášení, dostali jsme diplom o absolvování víkendu a pozornost od Britu. Tedy pozornost byla opravdu štědrá, jelikož každý dostal 3kg pytel granulí, konzervu, nějaké pamlsky, vodítko a tričko. Takže paráda.

No a shrnutí? Až na těch pár kiksů od cvičitele, to tam bylo super. Poznaly jsme spoustu nových lidí. Přesvědčily jsme se, že „jaký pán, takový pes“ opravdu funguje. Už jen jak je vidět, že si člověk opravdu pořizuje psa takového, který k němu sedí. A zas mě to o něco víc nadchlo, abychom s Májou pěkně trénovaly. Jo a na závěr jsme dostaly pochvalu, že jsme skvělý tým! :))

Víkend plný výletů

Víkend jsme měli opravdu aktivní. V sobotu jsme strávili mimo domov 10 hodin v kuse, v neděli už jsme to zkrátili na pouhých 8 hodin. Každopádně oba dny jsme si pořádně užily! V sobotu jsme vyrazily do Třebíče a pak s místníma na zříceninu Rokštejn. V neděli jsme pak absolvovaly dlouho plánovanou vycházku s brněnským borderákem Northem. …

Víkend jsme měli opravdu aktivní. V sobotu jsme strávili mimo domov 10 hodin v kuse, v neděli už jsme to zkrátili na pouhých 8 hodin. Každopádně oba dny jsme si pořádně užily! V sobotu jsme vyrazily do Třebíče a pak s místníma na zříceninu Rokštejn. V neděli jsme pak absolvovaly dlouho plánovanou vycházku s brněnským borderákem Northem.

V sobotu jsme s Májou vstávaly v 6 hodin ráno! Za celé dva měsíce, co mám Máju doma, tak se mi nikdy nestalo, že bych já jí tahala z postele, v sobotu ano! Mája se na mě podívala, přitulila se a že bude spát dál. V tu chvíli jsem měla chuť napsat Peti smsku, že nikam nejedeme, vypnout mobil, lehnout a spát. Nakonec jsem si ale řekla, že to přeci nemůžu udělat a i když budu úplně zničená, že prostě musím dorazit. Takže jsem vzbudila Máju a vytáhla jí ven.

V 7:39 nám jel vlak a asi v 7:26 jsme dorazily na hlavní nádraží. Tak si říkám pohodička, času dost. Jenže sobota ráno, funkční jenom polovina odbavovacích přepážek, zato asi 2x tolik cestujících. Tak si nervózně přešlapávám v té frontě a zjišťuju, odkud nám jede vlak. Nástupiště 6, kolej 11K, co to je?? No naštěstí jsou na nádraží ukazatele.. Dvě minuty před odjezdem vlaku se vydáváme hledat správné nástupiště. Mája pořád někde chce čmuchat, já jí ukecávám, že pospícháme a v tom jenom slyším „Ukončete nástup do osobního vlaku…“ bla bla bla. Takže „Májo makej!“ :D Kolej 11, číslo nástupiště nevidím, osobní vlak, super nastupujem! A hurá směr Třebíč.

Cesta tam naprosto v pohodě, Mája spala, já skoro taky. Přijíždíme do Třebíče a už vidím spoustu cizích lidí a spoustu pejsků u nich. Aspoň že jsou nepřehlédnutelní. V Třebíči jsme měli asi 10 minut času, tak jsem vzala Máju ven, ať se s nimi může pořádně přivítat. Verča s Jessie nám šly naproti, pěkně v klidu a pak už jenom vidím řítící se Peťu, jak natahuje ruce po Máje. Až jsem se jí lekla, ale Mája je na takové vítání asi dost zvyklá (nevím od koho :D) a tak začla vrtět ocasem a hned jí běžela do náruče. Ostatní už jí moc nezajímali.

Ve vlaku se najednou z mojeho hodného štěňátka stal drak. Lítala tam mezi mnou a Peťou.. a oknem. Asi chtěla ven.. Když do vagónu nakouknul průvodčí a viděl tu smečku psů, tak vypadal, že se tam snad bojí. Nakonec se ale odvážil a přišel. 11 lidí a 8 psů, pěkná skupinka. Cesta vláčkem už pak byla naštěstí krátká, za pár minut jsme byli v Dolní Smrčné a za chvilku od zastávky jsme mohli psiska vypustit.

Šlo se polem, pak lesem až k ohništi, kde byl čas na oběd. Cestou se kecalo (o všem možném), psiska hrabala na polích, nevím jak ostatní, ale Mája opět sežrala, na co přišla. Pak se vytáhly foťáky a začal boj! Najednou chtěl každý fotit, bylo jedno co fotí, hlavně že má v ruce foťák a tváří se profesionálně :D Fotili jsme psy, lidi, listí, létající kameny (akorát nějak utíkaly ze záběru), pokoušeli jsme se o nějaké skupinovky. No prostě jsme nešli na procházku, na výlet se psy, ale na výlet s foťákem! Aspoň tak to vypadalo.. :)

U ohniště jsme na chvíli zaparkovali, rozdělali oheň, opekli si špekáčky, popili pivko, vykoupali pejsky v potoce, pro změnu nafotili spoustu fotek :D Prostě pohodička jak se patří! Naše malá Mája si už na začátku vycházky vzala za vzor velkou Mayu, také černobílou borderku, a všude za ní běhala. Maya je ale pořádný vodomil a plavec a tak se neustále koupala a skákala do potoka pro klacky. No a moje malá Májenka přeci nemůže být pozadu, tak běžela a skočila za Mayou. V tu chvíli nevím, jestli byla víc vyděšená Mája, když nevěděla co se to s ní děje a co má v té vodě dělat a jak se dostat ven. Nebo já, když jsem viděla její vyděšený výraz a jak mi jí unáší proud. Naštěstí je to holka šikovná a zvládla doplavat ke břehu a vylézt ven. No takže naše Mája se poprvé koupala, resp. poprvé opravdu plavala! :)

Po obědě jsme vyrazili o pár metrů dál na zříceninu Rokštejn, kde jsme se nějak zasekli a strávili tam spoustu času. Jak jinak než focením. Jo a vlastně ještě natáčením předpovědi počasí na minulý týden! Cestou zpátky jsme šli kus jen ve smečce borderek, jelikož se nám ostatní tak trochu ztratili. Na kopečku na nás ale naštěstí počkali, ono jim ani nic jiného nezbývalo, když měli naše jízdenky na cestu domů. Cesta zpátky už byla relativně klidnější. Očekávala jsem, že Máju budu muset popohánět, nebo snad zničenou brát do náruče, ale ona měla víc energie než já. Nijak jí netrápilo, že už je několik hodin bez odpočinku na nohou, prostě pořád běhala jak šílená. Tak mi to připomnělo hlášku kamarádky „nemá ona v sobě něco z borderky?“

Vlak zpátky jsme stihli, sice asi nějaký o dost pozdější, než bylo původně v plánu, ale to nevadí. Hlavní je, že jsme si to parádně užili! S Májou jsme poznali spoustu nových super lidiček a jejich super pejsků, tak doufám, že je nevidíme naposledy a že brzy bude další nějaká akce :)

Naše fotky
Fotky od Verči a její povídání o výletě
Fotky od Peti a její článek o víkendu
Fotky od Terky a i u ní najdete pár řádků
A krátký videosestřih od Peti.



V neděli jsme měly s Májou namířeno za dalším bordeřím kamarádem, Northem. S Terkou jsme se domlouvaly na procházce už delší dobu, ale nějak nám to nevycházelo. Teď když jsme měly s Májou volnou neděli, tak to konečně klaplo a vyrazily jsme ven.

Na výlet s námi šla i Terky mamka, takže jsme jely kousek za Brno autem a pak procházka pěšky. U Terky jsme krom Northa braly ještě jejich bišonku Daky a pak jsme ještě cestou vyzvedly labradora Charlieho. Pak už jsme s celou smečkou (3 lidi a 4 psi) šli pěšky. Šlo se mezi poli, po poli, lesem, kolem lesa, podél vody, přes vodu. Prostě samá krásná příroda kolem a počasí nám k tomu vyšlo, jak kdyby už bylo léto.

Charlie si chtěl pořád nosit větev. North se s ním o větev přetahoval. Mája to sledovala z povzdálí, vypadala, že by se chtěla zapojit, ale je to přeci dáma. A Dakča ta si pěkně v klidu šla a užívala si procházky. U vody se kluci vyřádili. Charliemu bylo jedno, jestli skáče do mělčiny nebo do hloubky, hlavně že se dostane za tím klackem. Northík vodu miluje a chtěl nám to dokázat, ale když došlo na plavání, tak vypadal, jak kdyby nevěděl, co má dělat. Mája ta se držela od vody dál, asi se jí po včerejšku koupání moc nezamlouvá. Nakonec jsme jí ale trošku pomohly a za šunkou mi udělala pár kroků do vody. Pak už i proběhla potokem na druhý břeh, takže si smočila pěkně všechny tlapky.

Povedlo se nám udělat i pár fotek, jak si psiska hrají i společné fotky, abychom měli důkaz, kdo všechno tam byl. Fotky jsou k dispozici u Terky v galerii.