První lekce „dogdancingu“

Před nějakou dobou mi Peťa navrhla, jestli bych nechtěla jezdit do Třebíče cvičit. Že povede kurzy dogdancingu, tak bychom se zapsaly na ně, ale strávily bychom v Třebíči víc času a věnovaly se i třeba agility, poslušnosti nebo prostě tomu, s čím budu chtít pomoct. No mohla jsem snad něco takového odmítnout?

Se vším možným píšu Peťe, že máme ten a ten problém a nejde nám to a jak to dělat a tak. Takže mám jí pořád jenom psát nebo ji a Cassinku vídat osobně? Osobně je to vždycky lepší! A zvlášť s Peťou, však já jsem už skoro nervózní, pokud si nějaký den nenapíšem. Takže jsem nabídku s radostí přijala a dnes krátce před dvanáctou jsme s Májou vyrazily směr Třebíč. (…)

Před nějakou dobou mi Peťa navrhla, jestli bych nechtěla jezdit do Třebíče cvičit. Že povede kurzy dogdancingu, tak bychom se zapsaly na ně, ale strávily bychom v Třebíči víc času a věnovaly se i třeba agility, poslušnosti nebo prostě tomu, s čím budu chtít pomoct. No mohla jsem snad něco takového odmítnout?

Se vším možným píšu Peťe, že máme ten a ten problém a nejde nám to a jak to dělat a tak. Takže mám jí pořád jenom psát nebo ji a Cassinku vídat osobně? Osobně je to vždycky lepší! A zvlášť s Peťou, však já jsem už skoro nervózní, pokud si nějaký den nenapíšem. Takže jsem nabídku s radostí přijala a dnes krátce před dvanáctou jsme s Májou vyrazily směr Třebíč.

Na nádraží v Třebíči nás už čekala Peťa i s Casey. Jelikož jsem nějak nestíhala oběd, tak jsem si potřebovala koupit aspoň nějakou sušenku a pití a mohly jsme vyrazit směr cvičák. Vždycky když jsem v Třebíči byla, chodily jsme tam pěšky. Pořád ale mám pocit, že tam kam jdu, jdu poprvé v životě. Tak nevím, jestli je ten (ta?) Třebíč tak velký (-á?) nebo jestli mám fakt tak blbou paměť.

Na cvičáku šla Mája téměř rovnou do kotce. Tak jsem si říkala, jak to tam mají hezky logicky dané, že z kotce není vidět na zbytek cvičáku. Napadlo mě, že by Mája mohla být zticha, když neuvidí, že se kolem něco zajímavého děje a neuvidí běhat jiné pejsky. Ne, nezklamala holka, sotva jsem odešla, začala vřeštit, jak kdyby jí řezali. Ale co musím uznat, tak překvapivě rychle se zvládala zklidňovat! (Ano Peti, opravdu to bývá horší :D)

S Májou jsme začali se skokovkou. Sem tam tyčka dole, sem tam nahoře. Tak ty dole skákala a ty nahoře podlézala. (Zase chce být něčím výjimečná?) No byl to občas trochu boj, ale nic není tak černobílé jako můj pes (nebo jak se to říká). Byla líná, ale pak skákala i ty vyšší skočky. Hurá!

Pak přišla ještě jedna holčina na lekci dogdancingu, tak jsme se začaly věnovat tomu. Byla to první, úvodní hodina, tak Peťa hlavně zjišťovala co umíme, co ne a co bychom se chtěly naučit. Pověděla nám pár věcí k shapingu a snažila se nám všechno předvádět prakticky. No jenže na kom jiném než na Cassince, která udělá všechno, co paničce na očích vidí. Takže třeba šlápnutí packou na misku jí zabralo asi tak půl vteřiny, než zjistila, co se po ní chce :D

Na závěr po nás Peťa chtěla, ať si uděláme nějakou svou krátkou sestavu s prvky, které jsou v první freestyle zkoušce dogdancingu (tedy chůze u nohy, slalom mezi nohama, couvání, otočky a obíhání psovoda). Před nějakou dobou jsem řekla, že na tu zkoušku, jako oficiální, klidně někdy půjdu, když nám ale někdo vybere hudbu a vymyslí sestavu. Dnes jsem se přesvědčila, že tu pomoc budu opravdu potřebovat! :D Takže pokud bude slečna chovatelka se chtít pyšnit tím, že její odchovanec skládá zkoušky z dogdancingu, tak má jasný úkol ;)

Když holčina odešla a na cvičáku jsme zůstaly zase jen my s Peťou, vrátily jsme se k agility. Tentokrát už k parkurům. A povím vám, 2 hodiny na sluníčku i bez alkoholu dokážou dělat divy! Motala jsem se po parkuru opravdu dost. Vlastně jsem tam tancovala, když už jsem byla na těch lekcích tance se psem. Na streamu najdete jedno krátké video našeho řádění.

Okolo půl sedmé jsme vyrážely z Třebíče zpátky do Brna. Už na nádraží se kolem nás mihla krásná belgičanda. Když jsme nastoupily do vlaku, tak si s belgičandou sedli vedle nás. Fakt jí to slušelo! Pak mi chlápek říká, jestli bych mu jí nemohla pohlídat, že si odskočí. Jasný, není problém. Belgičanda se zvedala, že půjde za ním, tak jsem si sedla k ní a drbala jí. Za chvilku byla naprosto v klidu, rozvalila se a nechala se drbat. Během cesty dál se šla Mája kamarádit s tím chlápkem a belgičanda se šla podívat na mě. Jak přišla, přitiskla ke mě svou hlavu, tak mi málem vyhrkly slzy. Přesně toto dělala naše Faya a je to jedna z věcí, kterou na ní naše máma milovala. Faya se mazlila, ale ne jen stylem, že se rozvalí a nechá drbat, ale právě tím stylem, že se k člověku přitiskne, skoro jak kdyby ho chtěla objemout. Nejradši bych tu fenečku vzala a odvezla domů. Ač to byla maliňačka, naší Fayu jsem v ní hrozně moc viděla, ta by se mamce líbila.

Byl to dneska náročný den, ale o to lepší! Díky Petě, že nám věnovala tolik svého času a těším se, nejdéle za měsíc na další takový den! :))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *