Road trip to Germany

Někdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál (…)

Kde je tomu počátek?

Mája, Eyk, Casey, DobbyNěkdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál..

Zavítaly jsme na letňanský cvičák k týmu Hop Trop a začaly trénovat. Na jaře následujícího roku jsme poprvé vyrazily na Eager’s Cup, turnaj který odstartoval naší první závodní sezónu. Jelikož se dařilo a Mája byla čím dál lepší a bylo vidět, že jí to fakt baví, tak jsme další rok pokračovaly. Dva roky jsme se flyballu věnovaly naplno, pravidelné tréninky, všechny turnaje a musím říct, že čím důležitější to bylo, tím líp.

Pak ale přišlo pár zlomových okamžiků. Frisbee závody, které jsem si užívala po všech stránkách, naprostá pohodička, žádná rivalita (která bohužel na flyballu mezi některými týmy je) a možnost závodit s oběma psy (Chelsea totiž na flyballu má ještě pěkný kus cesty před sebou). Naděje v agility, protože jsem sehnala v Praze trenéra, který mi sedne jak po stránce lidské tak výcvikové. Čas a finance, což ani jedno nemám v takovém množství, abych se mohla naplno věnovat všem třem sportům. Flyball jako týmový sport, na jednu stranu je to super, když je vás víc, na druhou stranu bylo nemožné říct „když já bych pro jednou raději jela na frisbee/agility závody“. A tak jsem usoudila, že máme za sebou dvě super sezóny ve flyballu, několik úspěchů jak na jednotlivých českých turnajích, tak i v Purina Pro Plan Cupu i na Mistrovství Evropy! A že je tedy na čase vrhnout se někam dál a přesvědčit se, že dokážeme být úspěšné i jinde. Řekla jsem tím pádem celému týmu i flyballu sbohem..

Ovšem, přišla nová sezóna, začaly se plánovat turnaje a já začala zjišťovat, že to, čím jsem dva roky žila, je pryč. Že teď už by mě to vlastně nemělo zajímat, protože na ty turnaje nepojedu. A najednou jsem si uvědomila, že mi to asi i chybí. Mám na takové věci talent, většinou mi dojde, že mi něco chybí, tak o půl roku až rok později. Tak jsem chvíli rozmýšlela, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Nakonec jsem rozhodla dát opravdu šanci i jiným sportům a s těžkým srdcem říct „já s flyballem končím“.

Pak ale přišla informace, že mistrovství Evropy ve flyballu (EFC) 2015 se bude konat v Německu! Přesněji řečeno v Německém Emtmannsbergu, který je jen cca 45 minut cesty od bydliště rodiny Hübnerových, kteří jsou majiteli Májiného tatínka Eyka. Ač už je to v plánu delší dobu, zatím jsme neměli tu čest se setkat osobně a nechtěla jsem tuhle příležitost propásnout! A tak jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych mohla jet na Evropu, aniž bych musela závodit celou sezónu. Bylo mi celkem jasné, že když přijdu za Hop Tropákama, že chci jet na Evropu, ale jenom tam, tak mě Míla pošle do háje, že buď a nebo. Tak jaké jiné varianty mám? Budweis Fly, za ty běhala loni Cassinka a určitě by bylo možné ji vyměnit za Máju. Původně to tak mělo být, ale pak přišla možnost druhá a to Funatic Jumpers, pražský tým. Byla tedy možnost vyrazit alespoň na nějaký trénink a ne se potkat rovnou až v Německu, a tak jsem se rozhodla vyrazit právě s nimi.

Peťa počítala s tím, že vyrazí s pejsky se mnou, uděláme si výlet nejen na flyball, ale i za Eykem a jeho rodinou. S Monikou jsme si psaly, zvala nás i na agility závody, bohužel v termínu, kdy jsem nemohla vyrazit. Ale nadhodila jsem možnost agility závodů v termínu EFC a ono to klaplo! Takže v plánu našeho výletu už nebyl pouze flyball, ale i agility.

European Flyball Championships – EFC

Původní plán, tedy vyrazit v pátek na EFC, nám změnily na jednu stranu neočekávané (na druhou stranu jsem v to asi trochu doufala) okolnosti. Pár dní před mistrovstvím se na FB objevila informace, že Alea shání náhradníky za odpadlé psy do dvou svých týmů a že bere i pomalejší psy, jelikož jde o 15. a 16. divizi. Nabídla jsem Cassinku a vyšlo to! Takže repete, na Evropu jede závodit Mája i Casey! :)

Casey a Alea - tým snů, 3. místo v 15. divizi / Mája a Funatic Jumpers, 2. místo v 11. diviziTím pádem se odjezd přesunul již na čtvrtek. S tím, že ráno dořešíme poslední detaily, Peťa přijede do Prahy, sbalí si a jedem! Co čert nechtěl, auto, které celý rok, co ho mám, šlape jak hodinky, tak najednou se mu nechce startovat. Jak ve středu večer, tak ve čtvrtek ráno. Pro jistotu baterka na nabíječku, ať nám to někde nechcípne a modlit se, že dojedem. Mimochodem, aby toho nebylo málo, říkám tátovi „nechce se mu startovat“, tak prý „nastartuj!“ Poprvé nic, podruhé nic, potřetí nic.. Sedne do toho táta, otočí klíčkem, nastartováno. Ok, neřeším, dáváme nabíjet a hotovo. Druhým autem se pro mě o pár hodin později stavoval táta, nasednu zabouchnu, špatně, tak znovu a asi zase špatně. Prý „to je jedno, za jízdy se neotevřou a jedeme kousek“. Vystoupím, zabouchnu, špatně. Koukám, jestli tam někde něco nepřekáží, nic nevidím. Přijde táta, cvrnkne do dveří, zavřeno. To už jsem si připadala trochu jak debil a říkám, že snad radši dneska nikam nejedu, asi nemám dobrý den. No nešlo to jinak, zítra závodíme, musím sednout do auta a jedeme.

Naložily jsme s Peťou všechny věci do auta a první náš cíl byly Kyje, kde jsem měla vyzvedávat triko. Jsme v Kyjích, bereme triko, odmítáme pozvání na kafe, abychom co nejdříve vyrazily. Nastartuju, z motoru jde pára, teče voda, tady asi bude někde problém. Počkám až se auto uklidní, dovaří vodu a je mi jasné, že se musím dostat minimálně do Čakovic, tak nastartuju znovu a? Červená kontrolka, přehřátý auto. Hm dobrý, co dál? Odstavila jsem auto do stínu (v tom vedru to stejně bylo k ničemu, ale aspoň se v něm dalo sedět, když byly otevřené dveře) a zavolala tátovi. Hlavně, že jsme si večer před tím, dělali srandu, že až se v Německu něco stane, tak já zavolám tátovi a ten to přijede řešit. No tak za chvíli přijel táta, nevyřešil nic ani on, řekl „sedni do auta, jedeme domů“. Tak jsem jela, celou dobu se sevřenou zadnicí a s hlavou plnou toho, co by se asi tak mohlo stát, když je auto přehřátý a jede. No nedivila jsem se mu, já byla taky přehřátá a odmítala jsem cokoli dělat.

Cesta rovnou do servisu, kde během chvilky řekli „no jo, větrák běží, ale jenom jeden“. Co s tím? Vyměnit za nový. Tak do toho! „Nový stojí 5,5.“ „To se nedá nic dělat, já potřebuju dneska odjet a nemám čím.“ „No to je blbý, nemám ho, můžu ho objednat na ráno.“ „To je hodně blbý, ráno mám závodit asi tak 300 km odsud.“ „Tak ať ti táta půjčí tranzita.“ „Jste se zbláznil?“ .. telefonát, chvilka napětí, po které bylo jasno. Auto tu nech, dneska to bude hotový! Odcházela jsem fakt zoufalá, zralá na panáka, ale protože jsem měla za pár hodin jet, tak tohle řešení nepřipadalo moc v úvahu.

20:00 – Auto dovážím ze servisu, půlka školného v luftě, vyzvedávám Peťu a pejsky a jedeme, ať aspoň vyrazíme za světla, když už nic jiného. Neskutečně velké díky patří Autoslužbám Kukelka, že jak šéf tak servisáci udělali co mohli, mimo jiné pracovali přesčas, jen aby Novotná mohla odjet. Díky! Cesta až do Německa bez problému! Na místě jsme trochu bloudily a story o naší cestě k bráně do lesa, hledání místa pro stanování a následné hledání cesty zpátky k autu už radši ani psát nebudu, to bychom se k samotnému turnaji fakt asi nikdy nedostaly.

Locolindo

Pátek ráno, původní plán turnaje se „maličko“ změnil. Vzhledem k nesnesitelným teplotám byl turnaj zahájen (bez ceremoniálu) již v 8:00. Během dopoledne (tedy do obědové pauzy) se odběhal Speed Trial a všechny divize minimálně jedno kolo Double Elimination. Dopolední část končila kolem jedné hodiny a následovala pauza až do páté hodiny večerní. Lepší běhat ráno brzy a večer déle, než tavit sebe i psy na přímém slunci po celý den. Pátek byl Cassinky dnem. S týmem Alea – tým snů startovala v 15. divizi. Původně, podle domluvy, na pozici posledního psa a vše nám krásně šlapalo. Cassinka se snažila, navzdory vedru toho zvládla odběhat víc, než jsem čekala. Možná i díky dlouhé pauze, kdy se zvládla aspoň trochu prospat, měla na odpolední rozběhy dostatek energie, aby pomohla týmu probojovat se na třetí místo! A tahle bedna odstartovala něco, co jsem absolutně nečekala! Zde patří díky celému Alea týmu, že nás mezi sebe vzali, dali možnost Cassince startovat, odvézt si krásné ocenění a vůbec, že nás tak pěkně mezi sebe přijali.

Další den, tedy v sobotu, byly na programu hned obě dvě divize, kde běhali Funatici. Funatic Jumpers v 11. divizi s Májou a Funatic Runners v 6. divizi. Takže jsme celý den běhali z jednoho parkuru na druhý, tam se psem, tam pomáhat. Bylo to trošku náročnější, ale díky Peti, která se mi po doběhu starala o Májenku, jsem to zvládala celkem hravě. Stejně jako v pátek se začalo běhat ráno dříve, tentokrát ještě dříve, už v 7:30 a kolem jedné přišla obědová pauza až do páté hodiny večerní. Na oběd odcházeli Jumpeři s tím, že jsme ze Speed Trialu postoupili z druhého místa a náš první rozběh v Double Elimination jsme vyhráli. Tudíž krásný pocit před obědem. A musím říct, že tenhle pocit nás jen tak neopustil, naopak byl ještě posílen ve chvíli, kdy nám došlo, že oba týmy Funaticů skončí nejhůře třetí! Runneři na třetím místě už zůstali a Jumpeři ještě zabojovali o postup do finále a umístili se na 2. místě!

Takže ve shrnutí a s ohledem na předešlé roky – prvního EFC v roce 2013 se zúčastnila pouze Mája a s HT Hurricane jsme byli na 3. místě! EFC 2014 se zúčastnila Casey s týmem Dog Dragons 3, bohužel bez umístění na bedně a samozřejmě Mája s týmem HT Hurricane a tentokrát jsme se probojovali až do opakovaného finále, které pro nás končilo 2. místem! No a na závěr EFC 2015 se opět účastnily obě naše holky a tentokrát obě stály na bedně! Casey a Alea – tým snů na 3. místě a Mája a Funatic Jumpers na 2. místě. Tak zatím to šlo krásně vzestupně, tak buď je na čase, jak se říká „v nejlepším skončit“ a nebo je potřeba dalšího psa a další týmy, kteří by nás chtěli :D

Agility Competition

Vyhlašování sobotní části EFC končilo někdy kolem 22. hodiny. Pro nás to neznamenalo jít sednout, pít a kecat, jako pro většinu účastníků. Ale sednout do auta a odjet směr Scheblitz, kde bydlí Hübnerovi. Na místě jsme byly kolem 23. hodiny, daly jsme si sprchu, prohodily pár slov s Monikou, zčekli FB a šly spát. Vstávačka ráno v 7, nasnídat a opět do auta, tentokrát směr Coburg.

V Coburgu je agility cvičák doslova vedle dálnice, ale ve chvíli, kdy jste na cvičáku, nemá o dálnici ani páru. Krásný plac se zázemím, občerstvením, spoustou místa na parkování i prostoru pro rozcvičení a vychození psů. A my? My jsme měly tu nejlepší péči od Moniky a celé její rodiny! Jsem naprosto fascinovaná jejich přístupem k návštěvě. S tak přátelskou a pohostinnou rodinou se v ČR člověk jen tak nesetká. A mimo to mají moc pěkný baráček i zahradu a když člověk vyjde na ulici a rozhlédne se kolem, tak by se hned přistěhoval! Za tu péči, jaké nám bylo dopřáno a vůbec za pozvání a společnost, patří velké díky právě Monice!

No zpět k závodům. Čekaly nás dva běhy, agility zkouška a jumping. Agility klasicky pouze v konkurenci A1 týmů, jumping pak v konkurenci A1 a A2 týmů. A3 týmy mají svůj jumping, jelikož je součástí kvalifikace. Jestli jsme to pochopily správně, tak v Německu je potřeba nejprve dostat se do kategorie A3, poté se na běžných závodech kvalifikovat, čímž si tým zajistí start na kvalifikačních závodech, na které jsme zvyklí u nás v ČR. A právě A3 týmy běžely v neděli jako první, poté A2 (Casey) a nakonec A1 (Mája), v jumpingu to pak bylo lehce přeházené, nejprve A3, po nich A1 a na závěr A2.

Všechny parkury byly pěkné, žádné krkolomnosti, bylo zapotřebí jak technického vedení, tak rychlých nohou, zejm. v jumpingu. Myslím, že ostudu jsme s Májou neutržily. Po sobotě byla značně unavená, občas je to možná dobře, občas ne. V agility to skončilo odmítačkou na slalomu, jehož opravováním jsme i ztratily čas a jednou laťkou na zemi. Přesto z toho bylo 3. místo! Mimochodem, i s opravovaným slalomem jsme dosáhly druhého nejrychlejšího času, stejně tak tomu bylo v jumpingu. Ač to podle umístění na první pohled nevypadá, tak jumping se nám povedl ještě o něco lépe, náběh zvládla luxusně na poprvé, jedna laťka bohužel letěla a v jednu chvíli Mája vyběhla dál, než jsem čekala, ale nakonec to zvládla ukočírovat a ta jediná chyba nás v konkurenci nejen jedničkových, ale i dvojkových psů vynesla na 4 místo. :)

Aqua Limpia LocolindoSečteno, podtrženo, moc šancí jsme těm kolem nedaly :) S Cassinkou jeden běh na EFC, bedna. S Májou jeden běh na EFC a dva běhy na agility, 3x bedna (vyhlašují a oceňují i 4. místo). A Peťa s Casey? V agility na tom byly velice podobně, obsadily 3. místo! V jumpingu bohužel disk, Cassinka si myslela, že si spletla tunel, tak se vrátila a jelikož šlo o tunel, kde jsme si mohly vybrat směr, tak si Peťa neuvědomila, co tam proběhlo a pokračovala dál. Velká škoda toho, protože nebýt této chybičky, šlo by o čistý běh! Kompletní výsledky najdete na stránkách agility klubu Coburg.

Po závodech ještě nafotit pár fotek do rodinného Locolindo alba a pak už jenom opět sednout za volant a hurá na více jak 4hodinovou cestu domů. Konečně za světla!

EFC 2014 ve Francii? Paráda, uděláme si dovolenou!

Protože je Mája moje nejšikovnější štěňátko, tak se už měsíce předem vědělo, že spolu vyrazíme na letošní Mistrovství Evropy ve flyballu, které se tentokrát konalo ve francouzském Saint Jean de Daye. Tedy jen pár kilometrů od normandského pobřeží, které je pro výlety jako stvořené. A tak se týdny, či spíše měsíce, plánovalo, kam se všude pojedeme podívat. Naložíme auto plné lidí, psů a i nějakých věcí a pojedeme na „tour de France“. Podíváme se tady a támhle, támhle se budeme moc vykoupat, zůstat tam pár dní, pak se ještě stavíme cestou tady a po víc jak týdnu pojedeme domů. Plány krásný a když se člověk konečně začne těšit, všechno se to obrátí.. Jen pár minut dokázalo všechny tyhle plány obrátit naruby. Pár minut pár dní před odjezdem. A tak nastávaly dny plné chaosu a plánování jiného řešení. Aneb, jak to udělat, abych se dostala s Májou na EFC (i za cenu toho, že nebude žádná dovolená) a finančně nás to nezruinovalo? Zjišťuju, že těžko.. (…)

Gold Beach, Normandie, Francie

Protože je Mája moje nejšikovnější štěňátko, tak se už měsíce předem vědělo, že spolu vyrazíme na letošní Mistrovství Evropy ve flyballu, které se tentokrát konalo ve francouzském Saint Jean de Daye. Tedy jen pár kilometrů od normandského pobřeží, které je pro výlety jako stvořené. A tak se týdny, či spíše měsíce, plánovalo, kam se všude pojedeme podívat. Naložíme auto plné lidí, psů a i nějakých věcí a pojedeme na „tour de France“. Podíváme se tady a támhle, támhle se budeme moc vykoupat, zůstat tam pár dní, pak se ještě stavíme cestou tady a po víc jak týdnu pojedeme domů. Plány krásný a když se člověk konečně začne těšit, všechno se to obrátí.. Jen pár minut dokázalo všechny tyhle plány obrátit naruby. Pár minut, pár dní před odjezdem. A tak nastávaly dny plné chaosu a plánování jiného řešení. Aneb, jak to udělat, abych se dostala s Májou na EFC (i za cenu toho, že nebude žádná dovolená) a finančně nás to nezruinovalo? Zjišťuju, že těžko..

Nejlevnější varianta – nasáčkovat se ke zbytku družstva do tranzitu – na poslední chvíli opravdu nevyšla. Nebylo na výběr, musíme jet vlastním autem a asi se modlit, abychom nezůstali stát bůh ví kde s tím, že peníze došly. Pro některé lidi bohužel, pro nás však dá se říci „naštěstí“, odpadl pejsek z jiného českého družstva, které na Evropu též mířilo a to z DogDragons. Takže jeden člověk + jeden pes sháněli odvoz a pak ještě sháněli náhradu do družstva za chybějícího psa. Na poslední chvíli jsme se ujali obojího a nabídli odvoz naším autem (s dovolenou už jsme se dávno rozloučili, tak byla aspoň šance ušetřit za cestu) a ještě jsme nabídli Cassinku na doplnění družstva. Doslova jen na doplnění, protože Cassinka závodila na jednom jediném turnaji a to loňský rok na O pohár flyball klubu, který byl, stejně jako ME pořádaný tak, že se celá divize odběhá v jednom dni. Casey se loni snažila, co jí síly stačily, ale přesto na ní na konci turnaje byla únava trošku vidět. Proto jsem nabídla psa s tím, že to nebude tahoun družstva, že to není nejrychlejší borderka na světě (protože pro míček běží jak střela, ale běžet s ním zpátky, to už se jí moc nechce) a že je možné, že pokud bude horko, tak běhání celý den nedá. Hlavně od toho turnaje před rokem vůbec netrénovala a najednou jela rovnou na ME. Docela frajerka. Dragoni nás vzali hned, jak odvoz, tak i Cassinku do družstva. Sbalila jsem teda obě černobílé holky, sebe i řidiče (Davida) a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili pro Rosťu s Atíkem a hurá směr Francie!

Aqua Limpia Locolindo / Soissons, FrancieCelý čtvrtek strávený v autě, venku vedro, v autě vedro, všude vedro. Zlaté Německo a jeho bezplatné dálnice, ani jsme se nestačili divit a už jsme byli na hranicích s Francií, kde přišel na řadu další „šetřící“ plán. Vyhneme se francouzským dálnicím, pojedeme po okrskách, času máme dost. A tak se taky stalo. Jenže jedna navigace načítala půl hodiny každou trasu, druhá byla nějaká zasekaná, že jsme běžně nevěděli, jestli ta odbočka už je tahle nebo ne, tak přišla na řadu mapa. Ta nás celkem spolehlivě (až na jednu malou zajížďku) dovedla až do francouzského Soissons. Tam krapet selhaly ukazatele a moc jsme nevěděli kam pokračovat. Bylo něco kolem sedmé hodiny večerní a tak jsme zaparkovali kousek stranou, že se podíváme do mapy společně a zkusíme se nějak vymotat. Přibližná doba příjezdu do Saint Jean de Daye byla kolem jedenácté či dost možná dvanácté hodiny večer. Takže ještě pár hodin jet, pak stavět stany úplně za tmy.. a kousek před námi byl kemp. Volba byla jasná! Před sebou jsme měli ještě celý den na to, abychom dorazili na místo, tak proč se tam hnát dnes. V klidu jsme se utábořili, osprchovali a vyrazili na procházku městem, najít nějakou hospůdku. Místo toho jsme našli obchod, kde měli drahé a hnusné pivo. Pak jsme našli historické centrum městečka, kde jsme se mohli pokochat architekturou a když už jsme to vzdali a šli zpátky do kempu, našli jsme ještě tu hospodu s ještě dražším pivem, ale to už se prý dalo pít. Pak už jenom spát a ráno zase pokračovat v cestě.

V pátek jsme vyrazili ještě kus cesty mimo dálnice, u Rouenu jsme se na dálnici napojili, abychom si urychlili cestu do Caenu. Tam jsme pak sjeli směrem k moři, podívat se na přístavní městečko Ouistreham. Snažili jsme se neodbočit nějak špatně, abych pak nemusela volat Míle, že jsme se cestou trochu zamotali a skončili v Anglii. I když bůh ví, kam by nás ten trajekt dovezl. Ale dobré, zvládli jsme to a jeli jsme podél pobřeží, podél docela velké pláže (docela plné lidí) někam zaparkovat a jít sebe i psy vykoupat. Když už jsme konečně našli místo k zaparkování a došli na pláž, tak tam cedule „zákaz vstupu psům“. Hm, blbý. Prošli jsme pláž a všude stejná cedule. Tak jsme zas našli auto a jeli dál. Nikdo neví, kde jsme skončili, ale našli jsme pláž, kde se mohli vykoupat i psi. Hurá! Ne že by teda psi chtěli plavat. Atíka vzala vlna hned jak vlezl do moře, Casey nechápala, proč jí to vyhazuje z vody ven, když by chtěla plavat a Mája těm vlnám radši preventivně nevěřila a když pochopila, že se jich nemusí bát, tak je začala chytat, stejně jako listí či sníh a měla z toho děsnou srandu.

Pak už jsme nějak našli cestu na místo konání turnaje, tentokrát už zafungovala navigace a dovedla nás správně. Kupodivu jsme si i všimli cedulí označujících „směr EFC 2014“ a díky tomu našli louku, kde má být stanové městečko. Sotva jsme na louku vjeli, začala jsem se modlit, aby přes víkend nepršelo, jinak se už asi odtamtud nikdy nedostaneme. Zvláště při té hromadě aut, která bude potřebovat opustit areál a celé to tam rozhrabe. No asi mi Bůh mou právě založenou víru moc nevěřil, protože se mi pěkně vysmál a ještě v pátek večer začalo pršet. V tu chvíli jsem už i já rezignovala a doufala jen v to, že náš stan nás nezklame. Ten se mi teda taky trochu vysmál a (opět) předsíň krapet promokla. Možná bych už vážně měla zauvažovat nad koupí nového.

Zbytek večera už pejsci odpočívali, my postavili stan, prozkoumali areál, dostali večeři, natočené pivo, pokecali, postavili další stan a šli taky spát.

DogDragons 1, 2, 3Sobota byl Cassinky den! Nejdřív jsme jí vzali mimo dráhu jen ukázat box, aby si uvědomila, co se to vlastně po ní bude chtít. Tak jako dobrý, má vzít míček, pohoda. Když jsem jí dala větší rozběh, tak pochopila, že má i zadní nohy dávat na box, takže fajn, úkol splněn. První rozběh Dragonů a Casey hned do sestavy. Uf, to jako fakt? Já myslela, že bude jen pejsek do zálohy. No tak uvidíme, jak se osvědčí. Dali jsme si na roztrénování otočku, odběh i celou dráhu. A jedeme na ostro. Problém č. 1, udržet Cassinku na startu :D Její výraz „chci, chci, pusť mě tam, přinesu ti všechny míčky, ale už mě sakra pusť! Ne nebudu tu stát, nebudu čekat, až na mě dojde řada, chci běžet hned!“ Takže Cassinka trochu levitovala, aby se neměla od čeho odrážet a já mohla aspoň trochu vychytat čas, kdy ji pustit a nezápasit s dravou zvěří. Běhala krásně, na to, že byla bez tréninku, tak běhala stejné časy jako před rokem a žádnou chybu. Prostě makám tam, vezmu míček a jdu zpátky.

Pak už měla dopoledne volné a řada na ní přišla při odpolední části. Dala si přípravu a byla nachystaná, kdyby náhodou něco. Nasazení byli dva psi, kteří by teoreticky mohli udělat chybu, jeden občas chybuje z únavy, druhý je zas starťák a najednou běhá v poli, tak se občas stalo, že vyhnul. Připravená byla, zpočátku všechno dobré, pejsci běhali jak měli a najednou šup, chybička, střídáme. Casey šla klasicky na třetí pozici, natěšená na běh. Pouštím, míček mi přináší, vše bez chybičky. A pak koukám na časy a ona si zaběhla nejrychlejší čas z celého dne. Takovou jsem z ní měla radost, že jsem řekla, že ještě letos prostě pojedeme na nějaký turnaj a je mi jedno, za koho bude běhat, ale prostě bude! Pro celý tým DogDragons 3 to bohužel nebyla taková radost jako pro mě, protože ač se pejskům zadařilo, tak jsme to stejně nevyhráli. Skončili jsme tedy na 5. místě v 7. divizi. Každopádně i tak jsem moc ráda, že jsem si mohla s Dragonama zaběhat, byla to přijemná nová zkušenost.

Co teď s volným zbytkem dne? Tak jsme dali Cassinku odpočívat a vyrazili jsme se podívat do města, co tam mají zajímavého a dobrého. Nakoupili si na večer něco dobrého k jídlu i pití, něco na snídani, prošli jsme se po městečku a vrátili se zpět. Navečeřeli se a pak, že bychom mohli vzít pejsky trochu proběhnout. Vedle areálu byl postaven agility parkur. Cassinka měla zákaz ho vidět dřív, než si odběhá flyball, aby mi pak nevzala dráhu do tunelu místo na box. Konečně přišel její čas a tak jsme si šli za odměnu ještě zaběhat agi. Škoda, že jsem s sebou neměla mobil, že jsem nenatočila příchod na parkur. To jsme totiž pustili pejsky, řekli jim, že jdeme běhat a oni vyrazili. Casey i s Májou běhali po parkuru, jedna vedla druhou, hop, hop, tunel, hop. A pak se vrátila Májka s výrazem „co je paničko, ty nejdeš běhat?“ :D Tak jsem tomu dala nějaký řád a běhala pěkně jedna po druhé. Teda pokud se zrovna Cassinka nezvedla z odložení a nevystartovala za Májou. Cassinka dobrý, docela i vypadala, že mě vnímá a chce běhat se mnou a ne sama. Májka taky dobrý, chtěla i na houpačku, tak jsem jí vzala a šup, zóna, paničko ještě slalom a můžeme na závody. Přiznejte se, kdo to toho mého psa učíte??

A na krku byla neděle, velký den nejen pro Máju, ale i pro ta nejlepší družstva. Poslední den šampionátu, kdy běhali ty nejrychlejší divize. Což pro nás znamenalo 1. divize s Hop Trop Prague, kde jsem nabíjela a 4. divize s Hop Trop Hurricane, kde běhala Mája. Májka a startování, na belgické EJS, které jsou trochu jinak časované, než ty naše české. Krom toho jsme celou sezónu s Májou běhali na druhé či třetí pozici, žádné startování. Natrénováno to tak nějak máme, připravit se na 14 metrů a hned jak se rozsvítí červená, tak psa pustit. První běh, start 0,2, druhý běh start o něco kratší, prostě žádný zázrak, poslední běh start 0,2. Krom toho, že se musím posunout, tak jsem začala nadávat, proč rozhodčí nepíská, že vůbec nevím, kdy mám čekat rozsvícení světel, že mi přijde, že si to ty starťáci rozsvěcí kdy chtějí. No nic, hecla jsem se, posunula se na 13,5 metru a po zbytek dne jsem startovala.. 0,09, 0,03, občas mi to uteklo na 0,1, ale naopak asi dvakrát se zadařilo i 0,00!! Asi se mi nakonec to startování na belgické EJS začalo líbit :D Ale prý s tím mám jít do háje, že v ČR to zavádět nebudeme.

Hop Trop Hurricane - 2. místo 4. divizeV dopolední části se Hurri moc nedařilo, náš nejlepší čas byl nejhorší v celé divizi, takže jsme do odpolední části nastupovali z posledního místa. Přesto jsme zvládli ostatním ukázat, že ani postup z posledního místa není ztracený, že i tak by se dalo vyhrát. Za celou odpolední část jsme prohráli s jedním týmem a tímto jsme se probojovali až do finále! Finálový běh jsme běželi opět proti týmu, který nás porazil a tentokrát se vychybovali, takže výhra byla na našem kontě. Ovšem, jak už to ve flyballu bývá, v takovém případě nastupuje opakované finále, protože jsme každý měli na kontě jednu prohru a pro vyřazení je potřeba prohrát dvakrát. Takže jsme o chvíli později šli do opakovaného finále, kde už to žádné družstvo nepodcenilo, nasadili jsme to nejlepší, co se dalo. Bojovali jsme do poslední chvíle, nevzdávali jsme se. Odvezli jsme si z ME krásné druhé místo.

V roce 2013 jsme s Májou odstartovali závodní sezónu flyballu, v květnu byla na prvním turnaji a v srpnu byla na svém prvním Mistrovství Evropy. Tenkrát jsme skončili v 7. divizi na 3. místě. O rok později jela Mája na ME v podstatě jako náhrada za jiného psa, který nejel. Běžně už v Hurri neběhá, vrátila se tam jen kvůli tomuto jednomu turnaji. Ocitli jsme se v divizi 4. a odvezli si druhé místo! Je to krásný pocit a o to lepší ten pocit je, když vím, kolik běhů v ten den Mája zvládla. Že jí to nepřestalo bavit, že se nepřestávala snažit! Běhala naplno, i když časy byly o nějakou desetinu delší, tak bylo vidět, že to neztrácí v běhu, ale u boxu na otočce, možná na rozběhu, ale že prostě maká co to jde! Kvůli předčasným startům zvládla 7 běhů během jednoho rozběhu a v každém běhu měla stále stejné časy! Neodvezli jsme si z Francie žádnou medaili, žádný pohár, jen vzpomínky a dobrý pocit. Ale řeknu vám, že za tohle si ten pejsek černobílý zaslouží mnohem víc! Je to prostě jednička, ne nadarmo se říká nejlepší přítel člověka a já jsem moc ráda, že mám tu čest, trávit volné chvíle zrovna s ní.

V pondělí nás ještě čekal další výlet, nenamířili jsme si to rovnou domů, vyrazili jsme na normandské pobřeží, na pláže vylodění spojenců. Prvně Le Pointé du Hoc, kde byly bunkry, prohlubně po bombardování, prostě úplné jiné prostředí. Bylo tam vidět, že to tam historie hodně zasáhla. Dále zamířili směr Omaha Beach, krásná velká pláž a tentorkát téměř bez lidí a i psi tam mohli být na volno. Strávili jsme tam dost času, vykoupali se, prošli po pobřeží, nafotili pár fotek, užili si moře a šli na oběd. Pak vyrazili dál, zastávka na Gold Beach, kde byly pozůstatky přístavu, asi hodně velkého přístavu, teď už tam byla jen velká pláž. Pak ještě ta, pro Locolinďáky nejdůležitější pláž, Juno Beach. A teda francouzi zklamali, pláž plná řas, plná davu lidí, psi zákaz vstupu. No co, ale byli jsme tam!

Pobřeží Le Pointé du Hoc

Cestou jsme se potkali ještě s dalšími Čechy, co byli taky půjčení do DogDragons 3 a přidali se k nim ještě na obhlídku přístavního městečka Le Havre a pak najít kemp. Kemp jsme našli, první, ubytovat do stanu, není problém, angličtina je problém, nevadí, to zvládneme, pes ok, 5 psů?? Cože?? V žádném případě! Hm tak tady asi spát nebudeme.. Druhý kemp, krásný, u moře, na útesech, krásný západ bylo vidět.. Zavřeno. Tak tady asi taky spát nebudeme.. Hele pole, tady by to šlo. Támhle někdo jde, počkáme až odejde. Neodešel, šel za námi, měl s námi problém. S angličtinou taky, překvapivě. Nikdo neví, co vlastně po nás chtěl. Parkoviště to jistí, večeře, spánek, pohoda. Ráno najdeme cestu na dálnici a hurá domů.

Francouzská dálnice = noční můra. Mýtné brány, tady můžete platit jenom kartou, tady nemáte co dělat, musíte do vedlejší brány, ha konečně tady se dá platit i eurama! Vyměnili jsme si spoustu eur před cestou, protože budeme muset kupovat benzín a platit mýtné. To jsme ale netušili, že na benzínkách jsou automaty na platební kartu a že některé mýtné brány prostě nemají možnost platit eurem! Fakt, do Francie na dovolenou klidně, ale už nikdy ne vlastním autem! Překročili jsme hranice, jsme v Německu, hurá! Pak už byla cesta plynulá a pohodová :)

Fotky z Francie

A jak vůbec tentokrát dopadla česká výprava?

1. divize:
Hop Trop Prague – 5. místo
Lavina Delta – 8. místo

Eseja Slezský hrádek & Aqua Limpia Locolindo

2. divize:
DogDragons – 3. místo

4. divize:
Hop Trop Hurricane – 2. místo
DogDragons 2 – 3. místo

5. divize:
X-treme – 4. místo

7. divize:
DogDragons 3 – 5. místo

1O. divize:
Kosatky – 1. místo

A páák.. nic neřééš!

Už nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál. (…)

Muttley & YunaUž nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál.

Cesta tam byla skoro nekonečná. Jako by se nám ten cíl pořád vzdaloval. Původní plán, navštívit Amsterdam ještě v neděli, jsme přesunuli až na druhý den a jeli rovnou do malého městečka kousek za Rotterdamem, jehož název bylo tak těžké přečíst, že jsme to překřtili na Helevolešlus. Název města je Hellevoetsluis, tak mi jistě každý dá za pravdu, že naše počeštění bylo na místě.

První, koho jsme po cestě potkali a s kým jsme měli tu čest si popovídat, nebyl nikdo jiný než holandští policajti. Nějak se jim nezdálo, že jsme za nimi nechtěli jet, ale nakonec si zkontrolovali naše doklady a pustili nás dál. Takže vlastně docela nuda. Vlastně vůbec nevíme, proč nás zastavili. Jestli jen pro tu českou spz? Kdo ví.. S troškou bloudění jsme na místo dorazili někdy po osmé hodině večer. Lette nás přivítala, pohostila a za chvíli dorazil její manžel s tlupou štěňátek. Tomu už se snad ani smečka říkat nedá :D

Peťa a Shisha alias Fa Mulan From Let's Border

Najednou byla štěňata úplně všude! Jedno mě kousalo do nohy, druhé tahalo za nohavici, další dvě chtěla za mnou na sedačku, další dělalo někde loužičku atd. atd. A jedna malá trikolorní holčička se seznamovala s Peťou, která se na ní těšila víc než děti na prázdniny. Tak jsme si večer chvilku pohráli s pejsky a popovídali s chovateli.. nebo spíš si Peťa popovídala, Michal takticky mlčel, Peti maminka se občas chytla a já jsem se radši ani nesnažila rozumět, protože jsem měla plné ruce černobílého štěnda.

Ráno jsme si půjčili malou Shishu a vyrazili na výlet po Holandsku už i s ní. Tak nejdřív hurá do Amsterdamu na luxusní irskou snídani. Pak trošku procházku po centru města, že jsme se až ztratili. Nebo spíš, my ne, jen auto se nám ztratilo. Ale nakonec jsme ho našli, jednou to přijít muselo. Plán pokračoval směrem k moři. Cestou jsme ještě sháněli nějaké obchodní centrum, směnárnu nebo banku. Takže další bloudění a popojíždění po holandských městečkách, které ale aspoň Michala naučilo řídit, jako správný holanďan. Základem je hlavně nic neřešit! Však to moc dobře věděla i naše navigace, která nám každou chvíli hlásila „a páák.. nic neřééš“. Jakmile jsme opustili Holandsko, už jsem tuhle hlášku nikdy neslyšela. Každopádně teda doprava v Holandsku musí být pro každého cizince docela šokující. Spousta lidí jezdí na kole, v pohodě, proč by ne. Ale oni vůbec neřeší, kde kdo jezdí. Jestli to je chodník pro lidi, cyklostezka pro kola a nebo silnice pro auta, nezájem. Všichni jsou všude, jezdí všemi směry, blinkry jim moc neříkají a pak ještě nadávají, když začnou couvat někomu do cesty a diví se, že ten někdo by rád projel. Zvláštní mentalita. Ale přesto všechno jsou tam lidi hrozně v pohodě, usměvaví, komunikativní. A ty menší městečka, ty baráky a zahrady! To je prostě nádhera!

Eseja Slezský HrádekNastala malá komplikace při hledání konce světa (chápej jako hledání moře), ale nakonec jsme i to včas našli. Holt je to Tichý oceán, tak ho asi jen tak neuslyšíme, aby nám to poradilo cestu. Ale nevzdali jsme to! Usoudili jsme, že přeci nemůže být tak malý, abychom ho nenašli. Chtěli jsme tam moc, chtěli jsme totiž kýčovité fotky při západu slunce! A tak je máme :)

Pak už jenom dojet zpátky do Helevolešlus, předat zbytek peněz, podepsat papíry, vyzvednout si věci a od té chvíle už je malá Shisha Peti a stěhuje se do ČR! Takže zase sednout to auta a hurá dalších asi 12 hodin na cestu domů. Jsme doma, máme všechny psy, možná i všechny věci. Výlet byl krátký, nějak jsme se tam s Májou nezvládly zapomenout. Asi si ten výlet budeme muset brzy zopakovat. Vidím to tak na jaro 2014. Jen tak trochu doufám, že tentokrát si odtamtud nikdo štěně neodvezeme.. i když.. :)

Fotky z Holandska

Shisha (Fa Mulan From Let's Border)Aqua Limpia LocolindoLákají Máju a Casey při foceníAqua Limpia Locolindo

 

Chelsea plave!!

Včerejší den byl den volna. Já neměla přes den co dělat, Mára nemusel do práce, žádná akce s pejsky nebyla naplánovaná. Tak mi Mára volá, že má k dispozici auto a jestli si prý neuděláme někam výlet. Venku bylo vedro, nám dělají střechu takže na zahradě jsme zrovna moc být nemohli, tak si říkám super, vypadneme! Mára pro nás přijel domů, naobědvali jsme se, naložili pejsky a vyrazili směr Ovčáry (kdo nezná, tak to je přírodní koupaliště kousek za Prahou). (…)

Včerejší den byl den volna. Já neměla přes den co dělat, Mára nemusel do práce, žádná akce s pejsky nebyla naplánovaná. Tak mi Mára volá, že má k dispozici auto a jestli si prý neuděláme někam výlet. Venku bylo vedro, nám dělají střechu takže na zahradě jsme zrovna moc být nemohli, tak si říkám super, vypadneme! Mára pro nás přijel domů, naobědvali jsme se, naložili pejsky a vyrazili směr Ovčáry (kdo nezná, tak to je přírodní koupaliště kousek za Prahou).

Přijeli jsme tam, našli si nějaké pěkné místo ve stínu (ať se nám psi neuvaří) a šli rovnou do vody. Mája ta už netrpělivě běžela k vodě, jestli už jako může. Překvapivě do ní nevlezla sama, dokud nedostala svolení ode mě. S Májou jsme vlezli do vody, pak se otočím a jen zírám, že Chelsina je ve vodě, skoro už nestačí a vůbec jí to nevadí. Tak jsem šla dál, víc do hloubky, volala na Chelsu a ona? „Panička mě volá, musím rychle za ní“ :D Bez rozmýšlení se vrhla do vody a plavala za mnou! No nestačila jsem zírat a měla jsem z toho ohromnou radost :)

Obě holky si vodu pořádně užily, vybláznily se, zaplavali jsme si s nimi. Bylo to moc fajn! Příště tam vyrážíme na celý den. Pár dalších fotek je na rajčeti.

Starodávným metrem na Vyšehrad

Státní svátek v úterý pro nás znamenal volno (v pondělí jsme si ho udělaly samy), které jsme trávily v Praze. O den později je výročí, kdy vyrazila „do pražských ulic“ první souprava metra. Většinou pražský dopravní podnik toto výročí nějakým způsobem slaví. Letos vyrazila na státní svátek na koleje právě ta souprava, která zahajovala provoz pražského metra v roce 1974. Tedy asi ne úplně přesně ty stejné vozy, ale ten stejný typ to byl.

Takže Mája se vrátila do minulosti a měla tu čest se projet metrem starým přes 30 let. Výlet jsme si udělali na Vyšehrad, kde jsme se trochu prošli, lehce pohráli s frisbeečkem a Mára se učil fotit. Nějakých maličko záběrů je zde a třeba časem přidám i další. (…)

Státní svátek v úterý pro nás znamenal volno (v pondělí jsme si ho udělaly samy), které jsme trávily v Praze. O den později je výročí, kdy vyrazila „do pražských ulic“ první souprava metra. Většinou pražský dopravní podnik toto výročí nějakým způsobem slaví. Letos vyrazila na státní svátek na koleje právě ta souprava, která zahajovala provoz pražského metra v roce 1974. Tedy asi ne úplně přesně ty stejné vozy, ale ten stejný typ to byl.

Takže Mája se vrátila do minulosti a měla tu čest se projet metrem starým přes 30 let. Výlet jsme si udělali na Vyšehrad, kde jsme se trochu prošli, lehce pohráli s frisbeečkem a Mára se učil fotit. Nějakých maličko záběrů je zde a třeba časem přidám i další.

Po roce do Zoo

Po roce se nám opět naskytla možnost vyrazit zdarma do pražské Zoo. Je škoda něčeho takového nevyužít. Proto jsme si naplánovali výlet na jednu z volných březnových sobot, kdy bude pěkné počasí. Ovšem vyrazit do Zoo „první jarní den“ není úplná výhra. První sobota tohoto roku, kdy bylo venku téměř 20°C znamenala pro pražskou Zoo nabitý den. Spousta lidí, dětí, maminek s kočárkem, spousta pejskařů (a mezi nimi my se skoro hárající Májou :)).

Cesta do Zoo skoro nepřístupná. Do autobusu jsme se nějakým způsobem nacpali s Májou v náručí. Držet se nebylo kde, leda tak kolem stojících lidí. Ale zase jich tam bylo tak moc, že nebyla možnost spadnout. Samé prázdné zastávky „Na znamení“ nás udržely v zavřeném autobusu. Na první zastávce, kdy řidič otevřel dveře nás dav lidí vyhodil ven. Před autobusem kolona aut, tak jsme usoudili, že dál se sardinkovat nebudeme a dojdeme to pěšky. (…)

Po roce se nám opět naskytla možnost vyrazit zdarma do pražské Zoo. Je škoda něčeho takového nevyužít. Proto jsme si naplánovali výlet na jednu z volných březnových sobot, kdy bude pěkné počasí. Ovšem vyrazit do Zoo „první jarní den“ není úplná výhra. První sobota tohoto roku, kdy bylo venku téměř 20°C znamenala pro pražskou Zoo nabitý den. Spousta lidí, dětí, maminek s kočárkem, spousta pejskařů (a mezi nimi my se skoro hárající Májou :)).

Cesta do Zoo skoro nepřístupná. Do autobusu jsme se nějakým způsobem nacpali s Májou v náručí. Držet se nebylo kde, leda tak kolem stojících lidí. Ale zase jich tam bylo tak moc, že nebyla možnost spadnout. Samé prázdné zastávky „Na znamení“ nás udržely v zavřeném autobusu. Na první zastávce, kdy řidič otevřel dveře nás dav lidí vyhodil ven. Před autobusem kolona aut, tak jsme usoudili, že dál se sardinkovat nebudeme a dojdeme to pěšky.

U Zoo se dala fronta lidí k pokladnám měřit na metry. Tak nás Mára odvedl k zadnímu vchodu, kde fronta byla také, ale značně menší. Nějaké lidi s fretkami v přední části fronty jsem poprosila, jestli by nám nemohli koupit lístek pro pejska, ať kvůli němu nemusíme stát celou frontu. Byli hodní a pomohli mi :) Bohužel oni sami se do Zoo nedostali, protože fretky tam prý nesmějí. (Diskriminace?!)

No my lístky měli, pes už také, tak jsme vyrazili mezi další davy lidí do Zoo. Zadní vchod je téměř hned u žiraf, takže naše první kroky zamířily právě tam. Žirafy měly naplánované krmení, které probíhá v pavilonu, kam pejsci nesmí. Tak tedy že počkáme, než je vypustí zpátky ven. No asi bychom se někdy dočkali, ale pak už by asi nebyl čas navštívit něco jiného. Takže po dlouhé době čekání jsme se na žirafy vykašlali, místo toho si vyfotili Máju a šli jsme dál.

U vlků najednou Mája zbystřila, že vidí psího kámoše. Bylo mi to divné, většinou psi kolem viděla, vcelku i za nimi chtěla, ale nesnažila se tak moc. Tentokrát se ale tvářila, jak kdyby viděla přízrak. Tak hledám, kam kouká a jen „jé hele, borderka!“ Oči zabrousily na druhý konec vodítka „jé hele, Verča!“ Oči zpátky na psa „jé hele, to je Ajsinka!“ :D Tak jsme vyběhly holky pozdravit. To bylo vítání, kousání a válení se v prachu. Holky vypadaly, že se fakt rády vidí a že už je nic jiného nezajímá, jen ať je pustíme spolu vyběhat. Bohužel, v Zoo tohle nefunguje. No ale nějaký výběh pro psy by tam nebyl úplně špatný nápad!

Pak jsme se zase oddělili a šli si po svých. Celou Zoo jsme neprošli, protože určitě zas nejdéle za rok dostaneme vstupenky a vyrazíme tam, takže zbytek příště :)

Domů jsme se rozhodli jít pěšky podél vody. Aby se Mája nemotala na stezce pro cyklisty, tak jsme vzali míček a šli si trochu pohrát. Míček občas skončil ve Vltavě, tak se Mája aspoň i vykoupala. Když teda pak chtěla skákat do kanálu pro kajakáře, tak to už jsem měla trochu strach, že s tímhle proudem nezvládne bojovat. Ale nakonec jsme jí vysvětlili, že koupání už bylo dost a že už jdeme opravdu domů.

Fotky z našeho výletu za zvířátky najdete na rajčeti a krátký videosestřih z našich hrátek je na streamu.

Belgická procházka

Dnes.. vlastně už včera.. prostě ve čtvrtek jsme se zúčastnily s Májou procházky se spoustou belgičáků. Všechny nás spojovalo, že máme doma belgičáka od Beaty z Chs Deabei. Já jsem teda Fayu nechala doma, zatím stále ještě nezvládám MHD s oběma holkama naráz, krom toho je to dost daleko na cestování po Praze no a na závěr, spousta feneček a kdo ví, jestli by Faya nemusela absolvovat procházku na krátko a s košíkem. Tak jsem raděj neriskovala, nechala ji doma a vynahradím jí to jinou vycházkou. (…)

Dnes.. vlastně už včera.. prostě ve čtvrtek jsme se zúčastnily s Májou procházky se spoustou belgičáků. Všechny nás spojovalo, že máme doma belgičáka od Beaty z Chs Deabei. Já jsem teda Fayu nechala doma, zatím stále ještě nezvládám MHD s oběma holkama naráz, krom toho je to dost daleko na cestování po Praze no a na závěr, spousta feneček a kdo ví, jestli by Faya nemusela absolvovat procházku na krátko a s košíkem. Tak jsem raděj neriskovala, nechala ji doma a vynahradím jí to jinou vycházkou.

Článek se mi sepisovat nechce, není na to síla ani moc čas. Takže musí postačit malá fotoreportáž. Jinak procházka byla super! Počasí tak akorát příjemné na procházení (na focení už trošku horší, ale prala jsem se, co to šlo). Společnost moc milá a přátelská. Pejsci hodní, někteří víc než přátelští (začli mě líbat, když jsem je chtěla fotit). No prostě ten den neměl chybu! :)) Už se těším na další akci..

PPP aneb Procházka Průhonickým Parkem

Na neděli byla vyhlídka pěkného počasí a přitom bez vedra, tak jsme si naplánovali malý výlet do Průhonického parku. Během dopoledne jsme se prostě sebrali, vzali jsme s sebou foťák a vyrazili směr Průhonice. Cestou nás napadlo zavolat Lucce s Wesleym, jestli by nám nechtěli dělat společnost. A tak za námi dorazili :) Sice chvilku trvalo, než jsme se tam našli, ale nakonec ten park asi tak velký není. I když, někteří se tam asi ztratit dokážou. (…)

Na neděli byla vyhlídka pěkného počasí a přitom bez vedra, tak jsme si naplánovali malý výlet do Průhonického parku. Během dopoledne jsme se prostě sebrali, vzali jsme s sebou foťák a vyrazili směr Průhonice. Cestou nás napadlo zavolat Lucce s Wesleym, jestli by nám nechtěli dělat společnost. A tak za námi dorazili :) Sice chvilku trvalo, než jsme se tam našli, ale nakonec ten park asi tak velký není. I když, někteří se tam asi ztratit dokážou.

Mája s Wesleym jsou oba ulítlí na míček, takže si ho navzájem kradli. Vcelku si vystačili sami. Teda až na chvíli, kdy jsme dorazili ke srázu, pod kterým byl rybník. Nahoře na cestě upustili míček, ale že by si pro něj slezli do vody? To ani náhodou! No chybělo asi tak 5 cm a byla jsem se koupat já místo psů, když jsem jim šla ten míček zachránit. Nakonec jsem pomohla Máje do vody i ven a ona pro něj doplavala. No jenže vyběhli psi nahoru na cestu a šup, míček už byl zase ve vodě. Asi se jim líbilo, jak se paničky snaží o záchranu jejich milované hračky. A Mára? Ten si v klidu přihlížel, jestli se budeme koupat nebo jak to dopadne.

Jinak byl zbytek procházky parádní. Až na Wesleyho – krále žabinců a na asi dvě potyčky, ke kterým došlo mezi psisky. Prý si Wesley moc vyskakoval, když chtěl Máje krást hračky. Mája holt není zvyklá, že by jí nějaký pes kradl míček přímo z huby. Ale nakonec se i tohle zvládlo a všichni odešli spokojení, unavení a s dobrou náladou :))

Jo a fotky jsou samozřejmě na rajčeti!

Víkend v přírodě

Konečně přišel na řadu volný, relativně nepracovní víkend. Tak jsme popadli pár potřebných věcí a vyrazili do přírody. Vlak nás zavezl ke Karlštejnu. Na hrad jsme nešli, ale podívali jsme se aspoň do muzea voskových figurín. Pak jsme zamířili přes vesničku Mořina na Velkou Ameriku, dál přes Mexico až na Malou Ameriku. Tam jsme si trošku zalezli po skalkách a pak našli místo na přespání. Druhý den jsme se toulali lesem, až jsme vylezli u Kubrychtovy bouda. Odtamtud už po turistické značce přes Bubovické vodopádny až ke Svatému Jánu. Pod kopcem jsme si dali oběd, ale na kopec už mě nikdo nedostal. Takže jsme zamířili přes Hostim k Berounce a podél řeky do Srbska zase na vlak domů. (…)

Konečně přišel na řadu volný, relativně nepracovní víkend. Tak jsme popadli pár potřebných věcí a vyrazili do přírody. Vlak nás zavezl ke Karlštejnu. Na hrad jsme nešli, ale podívali jsme se aspoň do muzea voskových figurín. Pak jsme zamířili přes vesničku Mořina na Velkou Ameriku, dál přes Mexico až na Malou Ameriku. Tam jsme si trošku zalezli po skalkách a pak našli místo na přespání. Druhý den jsme se toulali lesem, až jsme vylezli u Kubrychtovy boudy. Odtamtud už po turistické značce přes Bubovické vodopády až ke Svatému Jánu. Pod kopcem jsme si dali oběd, ale na kopec už mě nikdo nedostal. Takže jsme zamířili přes Hostim k Berounce a podél řeky do Srbska zase na vlak domů.

Víkend to byl parádní, Mája se pořádně proběhla i vykoupala. Páníčci si oba pěkně odpočinuli od starostí, co jsou v Praze. Ale zase se zničili fyzicky. Fotky z našeho výletu najdete na rajčeti.

Mistrovství ČR borderek v agility 2011

O víkendu 10. – 12. 6. 2011 se v České Skalici pořádalo Mezinárodní mistrovství border kolií v agility. A jelikož na této velké akci mají možnost závodit i štěňátka, vyrazily jsme s Májou na naše první závody!

Do kempu ve Skalici jsme dojeli už v pátek, abychom se v klidu ubytovali, koukli co kde a jak je a tak dále. Přijeli jsme v době, kdy se už běhaly závody Power & Speed, takže jsme koukli na pár běhů, postavili stan a k večeru vyrazili do města sehnat nějaké pití a pak k vlaku pro Peťu s Casey a Ondru s Juno. Večer jsme pak šli utužovat kolektiv ke stánkům s občerstvením :D Ani nevím, jestli se o tom rozepisovat. Směju se ještě teď, když si na to vzpomenu, byl to super večer! Pilo se víno, rozlilo se víno. Pili se panáky, rozlili se panáky. Pilo se pivo.. to se snad jediné nelilo jinam než do hrdla :D (Prý „ta je blbá, ona si rozlila panáka.. ups! .. co to bylo za panáky, ty platím já“ :D) (…)

O víkendu 10. – 12. 6. 2011 se v České Skalici pořádalo Mezinárodní mistrovství border kolií v agility. A jelikož na této velké akci mají možnost závodit i štěňátka, vyrazily jsme s Májou na naše první závody!

Do kempu ve Skalici jsme dojeli už v pátek, abychom se v klidu ubytovali, koukli co kde a jak je a tak dále. Přijeli jsme v době, kdy se už běhaly závody Power & Speed, takže jsme koukli na pár běhů, postavili stan a k večeru vyrazili do města sehnat nějaké pití a pak k vlaku pro Peťu s Casey a Ondru s Juno. Večer jsme pak šli utužovat kolektiv ke stánkům s občerstvením :D Ani nevím, jestli se o tom rozepisovat. Směju se ještě teď, když si na to vzpomenu, byl to super večer! Pilo se víno, rozlilo se víno. Pili se panáky, rozlili se panáky. Pilo se pivo.. to se snad jediné nelilo jinam než do hrdla :D (Prý „ta je blbá, ona si rozlila panáka.. ups! .. co to bylo za panáky, ty platím já“ :D)

Ráno kupodivu nebylo o to horší. Mája svou první noc ve stanu zvládla na výbornou. „Skoro“ jsem o ní nevěděla. Stan co máme je tak akorát pro dva lidi a psa. Jenže když se pes rozvalí mezi mě a Máru a já mám prostor tak akorát pro spaní na boku, tak se těžko hýbe. Takže jsem průběžně budila Máju, aby se odstěhovala k nohám a já si mohla nějak normálně lehnout. Ráno zas budila Mája mě, protože slyšela, že se venku něco děje a chtěla být nutně u toho. Když jsem usoudila, že jsou všichni vzhůru a že my si vychrápáváme „do oběda“, tak jsem teda vstala a vzala Máju ven. Venku klid, moc lidí se tam nepohybovalo, vedlejší stan (Peťa a spol.) vypadal taky docela mrtvě a já netušila, kolik je. Šla jsem Máju vyvenčit, trochu si pohrát s disky, nechat si prokousnout prst, který mě ještě teď bolí a vypadá docela děsivě a nakonec jsme si i oběhly nějaký ten strom.

Když jsme se vracely z ranního venčení, už bylo všude rušněji. Zašli jsme tedy ke stánku na pití, někteří i na párek (my měli snídani ještě z domova) a o chvíli později za námi dorazila i Zuzka s Láďou, Dobby a Elbou. Takže se z naší černobílé chlupaté koule (Mája a Juno) stala koule s ocáskem. Dvě se vždycky zabíjely a třetí se do toho snažila vmíchat. Casska se je občas usměrňovala a Elbuška, ta si jich radši moc nevšímala. Nechali jsme psiska trochu poběhat a pak jsme šli k parkurům, kde jsme strávili celé dopoledne. Někteří běhali, jiní fotili nebo se jen tak dívali a bavili.

Po dvanácté hodině se připravil parkur pro štěňátka. Rozmístili nám na parkur 4 tunely, celkem to bylo na šest proběhnutí. Pak nám vysvětlili pravidla, co s pejskem smíme a co ne a běhy mohly začít. První běžela Zuza s Dobby, třetí Peťa s Juno a hned po nich my. I Juno i Dobby se zarazily u třetího tunelu a neproběhly ho napoprvé, jinak měly běhy krásné. Máju jsem pro jistotu zamotala už u prvního tunelu, ale ona je lepší jak já, takže se s tím poprala. Druhý tunel se jí ale asi nelíbil. Vběhal do něj, já přiběhla k druhému konci a Mája nikde. V tunelu se mi otočila a vyběhla zpátky. Netuším, proč to udělala, ale nevadí. Poslala jsem jí tam znovu a pak už všechno proběhla bez chybičky. Konečné výsledky tohoto běhu dopadly tak, že Zuza s Dobbinkou se umístily na prvním místě, Peťa s Juno na třetím a já s Májou na pátém z celkem devíti štěňat.

Po běhu starších štěňátek jsme vzali pejsky k vodě, všichni jsou hrozní vodomilové, jen Mája lítá po břehu a čeká, až ten pejsek vyběhne ven :D Já prostě musím mít vždycky výjimečného psa. To by byla nuda, kdyby byla stejná, jako všichni ostatní ;) Pak jsme pejsky dali odpočívat a vyrazili jsme na oběd. Odpoledne jsme strávili zase skoro celé u parkurů. Mája odpoledne buď prospala v kennele, nebo byla u běhů s námi, resp. s Márou a panička se snažila fotit. Vlastně po obědě jsem nějakou chvíli spala i já. Lehla jsem si vedle psů do stínu a usnula jsem ani nevím jak.

Na večeři jsme pak zašli do Skalice. Stejně jsem potřebovala někde najít bankomat, jelikož nám jaksi došly peníze, tak jsme si rovnou udělali i s pejsky výlet a najedli se tam. Zprvu se zdálo, že bude docela těžké najít otevřenou restauraci ideálně se zahrádkou, ale nakonec jsme našli a uvítali nás tam s radostí i s pěti psy. Všechny holky zalehly pod stolem a židlemi sotva jsme se usadili, jen Dobbinka byla nějaká aktivní. Nakonec vzbudila ségry, zaujaly spolu místo pod mojí židlí a já se jen bála, kde ucítím jejich zuby. Po véče jsme byli už utahaní a nic se nám nechtělo. Peťa ale slíbila, že si půjde ještě sednout za nějakými známými. My jsme přehodnotili situaci, jelikož spát se nám vyloženě nechtělo i přesto, že jsme byli unavení. Tak jsme usoudili, že nejlepší řešení bude vzít víno a jít s Peťou. Víno se někde ztratilo. V průběhu večera od Peti padla nějaká hláška, jako že furt kecá, že za to nemůže a za víno, že taky nemůže. :D Tak bych si skoro tipla, že skončilo někde v ní, ale zas jí nechci podezdřívat z věcí, se kterými nemá nic společného! :D

Márovi nebylo večer moc dobře, tak nás opustil cca kolem jedenácté. My jsme ale nevydržely o moc víc, šly jsme spát myslím o půl dvanácté. Mája vlezla do stanu a usnula dřív, než jsem já stihla zjistit, jak se mám dostat do spacáku. Teď ale nevím, jestli Mája usnula tak rychle a nebo já jsem byla tak zpomalená..

V neděli jsme posnídali a vyrazili s pejsky na výlet do Babiččina údolí. Zuza s Láďou měli s sebou auto, takže jsme do Ratibořic dojeli za chvilku a mohli se tam pěkně projít. Zašli jsme se projít k Viktorčinu splavu a pak zpátky k auto a zase do kempu. Kolem jedenácté měla Peťa s Casskou běžet, tak abychom to stihli. Máju s Juno jsme nechali odpočívat v kennele a byli jsme zase u parkurů až do doby, než se blížil náš běh. Chvíli předtím jsem šla kolem stanu a viděla jsem, že Mája je čilá a chce něco dělat. Tak jsem si jí vzala ven s hračkou a šly jsme se vyřádit, aby pak nebyla na parkuru moc rozdivočelá. Ale zase pohrát si s mírou, abych jí nezničila. Krom řádění s hračkou jsme si zkusily i pár triků a kupodivu Mája reagovala parádně. Pak jsem jí zas na chvilku zavřela a až při prohlídce parkuru mi ji Mára (mimochodem náš support a servisní team) přivedl k parkuru.

Než na nás přišla řada, ještě jsme si s Májou hrály a zkoušely poslední obíhání. Čekal nás totiž barelový běh. Šlo o to proběhnout tunel, pak „oběhnout“ tři.. hm, jak to nazvat, barely to nebyly.. prostě oběhnout nějaké tři věci a pak zase tunel a do cíle. Když jsem vedla Máju na parkur v sobotu, klepala se mi kolena. Když jsem jí vedla v neděli, byla jsem vysmátá a naprosto v klidu. Sama nevím, čím to bylo. Možná i tím, že Mája byla rozhodnutá vyhrát :D Video z našeho nedělního běhu je zde..

Běh byl super, byla jsem z Máji nadšená. Dokonce tak moc, že jsem si s ní potom pořád hrála a ani jsem nějak neviděla, jak běžely ségry :( A umístění z tohoto běhu bylo: Mája na třetím místě, Dobby na pátém a Juno na osmém místě. V součtu obou běhů to dopadlo tak, že Zuza s Dobby si odvezly první místo!! Já s Májou jsme skončily na čtvrtém a Peťa s Juno na osmém.

Jak jsme doběhly, vyrazili jsme s Márou a Peťou na oběd. Zuza s Láďou se tam s námi přišli rozloučit, protože už vyráželi dom, aby dojeli nějak rozumně. Peťa odjížděla hned po obědě, přijel pro ní taťka s bráchou. Pomohli jsme si navzájem sbalit věci, rozloučili se a šli si počkat na vyhodnocení. Přeci jen to byla naše první soutěž a umístění, tak jsem si chtěla s Májou dojít osobně pro medaili. Takže jsme zůstali na mistrovství až do úplného konce, což na jednu stranu bylo prima, ale na druhou stranu jsme si museli nechat ujet vlaky, kterými jsme se měli nějak rozumně dostat domů. Nakonec jsme tedy vyráželi domů až vlakem o půl osmé a doma jsme byli o půl jedenácté večer. A všichni dokonale zničení, ale šťastní.

A moje shrnutí víkendu? Bylo mi hrozně, byla jsem zničená, neskutečně unavená, mám spálená záda, fakt fest, nemůžu se nikde opřít a odnést na zádech krosnu, to bylo spíš jak za trest. Mám prokouslé tři prsty od Máji, jeden bolí víc než druhý.. prostě děs. Ale máme medaili!! Podle toho, jak jsem dopadla, tak opravdu těžce vydřenou medaili, ale je doma! :)) Mám z toho ohromnou radost. A o to větší ta radost je, že ten víkend byl prostě super. Byl mezi skvělými lidmi a spoustou úžasných psů. Už teď se těším na další!

Fotky z víkendu.
Fotky od Zuzy a Ládese.

Výsledky našich štěňátek:

Tunelový běh:
Dobby 1. místo
Juno 3. místo
Mája 5. místo

Barelový běh:
Mája 1. místo
Dobby 5. místo
Juno 8. místo

Součet běhů:
Dobby 1. místo
Mája 4. místo
Juno 8. místo

 

Víkend plný výletů

Víkend jsme měli opravdu aktivní. V sobotu jsme strávili mimo domov 10 hodin v kuse, v neděli už jsme to zkrátili na pouhých 8 hodin. Každopádně oba dny jsme si pořádně užily! V sobotu jsme vyrazily do Třebíče a pak s místníma na zříceninu Rokštejn. V neděli jsme pak absolvovaly dlouho plánovanou vycházku s brněnským borderákem Northem. …

Víkend jsme měli opravdu aktivní. V sobotu jsme strávili mimo domov 10 hodin v kuse, v neděli už jsme to zkrátili na pouhých 8 hodin. Každopádně oba dny jsme si pořádně užily! V sobotu jsme vyrazily do Třebíče a pak s místníma na zříceninu Rokštejn. V neděli jsme pak absolvovaly dlouho plánovanou vycházku s brněnským borderákem Northem.

V sobotu jsme s Májou vstávaly v 6 hodin ráno! Za celé dva měsíce, co mám Máju doma, tak se mi nikdy nestalo, že bych já jí tahala z postele, v sobotu ano! Mája se na mě podívala, přitulila se a že bude spát dál. V tu chvíli jsem měla chuť napsat Peti smsku, že nikam nejedeme, vypnout mobil, lehnout a spát. Nakonec jsem si ale řekla, že to přeci nemůžu udělat a i když budu úplně zničená, že prostě musím dorazit. Takže jsem vzbudila Máju a vytáhla jí ven.

V 7:39 nám jel vlak a asi v 7:26 jsme dorazily na hlavní nádraží. Tak si říkám pohodička, času dost. Jenže sobota ráno, funkční jenom polovina odbavovacích přepážek, zato asi 2x tolik cestujících. Tak si nervózně přešlapávám v té frontě a zjišťuju, odkud nám jede vlak. Nástupiště 6, kolej 11K, co to je?? No naštěstí jsou na nádraží ukazatele.. Dvě minuty před odjezdem vlaku se vydáváme hledat správné nástupiště. Mája pořád někde chce čmuchat, já jí ukecávám, že pospícháme a v tom jenom slyším „Ukončete nástup do osobního vlaku…“ bla bla bla. Takže „Májo makej!“ :D Kolej 11, číslo nástupiště nevidím, osobní vlak, super nastupujem! A hurá směr Třebíč.

Cesta tam naprosto v pohodě, Mája spala, já skoro taky. Přijíždíme do Třebíče a už vidím spoustu cizích lidí a spoustu pejsků u nich. Aspoň že jsou nepřehlédnutelní. V Třebíči jsme měli asi 10 minut času, tak jsem vzala Máju ven, ať se s nimi může pořádně přivítat. Verča s Jessie nám šly naproti, pěkně v klidu a pak už jenom vidím řítící se Peťu, jak natahuje ruce po Máje. Až jsem se jí lekla, ale Mája je na takové vítání asi dost zvyklá (nevím od koho :D) a tak začla vrtět ocasem a hned jí běžela do náruče. Ostatní už jí moc nezajímali.

Ve vlaku se najednou z mojeho hodného štěňátka stal drak. Lítala tam mezi mnou a Peťou.. a oknem. Asi chtěla ven.. Když do vagónu nakouknul průvodčí a viděl tu smečku psů, tak vypadal, že se tam snad bojí. Nakonec se ale odvážil a přišel. 11 lidí a 8 psů, pěkná skupinka. Cesta vláčkem už pak byla naštěstí krátká, za pár minut jsme byli v Dolní Smrčné a za chvilku od zastávky jsme mohli psiska vypustit.

Šlo se polem, pak lesem až k ohništi, kde byl čas na oběd. Cestou se kecalo (o všem možném), psiska hrabala na polích, nevím jak ostatní, ale Mája opět sežrala, na co přišla. Pak se vytáhly foťáky a začal boj! Najednou chtěl každý fotit, bylo jedno co fotí, hlavně že má v ruce foťák a tváří se profesionálně :D Fotili jsme psy, lidi, listí, létající kameny (akorát nějak utíkaly ze záběru), pokoušeli jsme se o nějaké skupinovky. No prostě jsme nešli na procházku, na výlet se psy, ale na výlet s foťákem! Aspoň tak to vypadalo.. :)

U ohniště jsme na chvíli zaparkovali, rozdělali oheň, opekli si špekáčky, popili pivko, vykoupali pejsky v potoce, pro změnu nafotili spoustu fotek :D Prostě pohodička jak se patří! Naše malá Mája si už na začátku vycházky vzala za vzor velkou Mayu, také černobílou borderku, a všude za ní běhala. Maya je ale pořádný vodomil a plavec a tak se neustále koupala a skákala do potoka pro klacky. No a moje malá Májenka přeci nemůže být pozadu, tak běžela a skočila za Mayou. V tu chvíli nevím, jestli byla víc vyděšená Mája, když nevěděla co se to s ní děje a co má v té vodě dělat a jak se dostat ven. Nebo já, když jsem viděla její vyděšený výraz a jak mi jí unáší proud. Naštěstí je to holka šikovná a zvládla doplavat ke břehu a vylézt ven. No takže naše Mája se poprvé koupala, resp. poprvé opravdu plavala! :)

Po obědě jsme vyrazili o pár metrů dál na zříceninu Rokštejn, kde jsme se nějak zasekli a strávili tam spoustu času. Jak jinak než focením. Jo a vlastně ještě natáčením předpovědi počasí na minulý týden! Cestou zpátky jsme šli kus jen ve smečce borderek, jelikož se nám ostatní tak trochu ztratili. Na kopečku na nás ale naštěstí počkali, ono jim ani nic jiného nezbývalo, když měli naše jízdenky na cestu domů. Cesta zpátky už byla relativně klidnější. Očekávala jsem, že Máju budu muset popohánět, nebo snad zničenou brát do náruče, ale ona měla víc energie než já. Nijak jí netrápilo, že už je několik hodin bez odpočinku na nohou, prostě pořád běhala jak šílená. Tak mi to připomnělo hlášku kamarádky „nemá ona v sobě něco z borderky?“

Vlak zpátky jsme stihli, sice asi nějaký o dost pozdější, než bylo původně v plánu, ale to nevadí. Hlavní je, že jsme si to parádně užili! S Májou jsme poznali spoustu nových super lidiček a jejich super pejsků, tak doufám, že je nevidíme naposledy a že brzy bude další nějaká akce :)

Naše fotky
Fotky od Verči a její povídání o výletě
Fotky od Peti a její článek o víkendu
Fotky od Terky a i u ní najdete pár řádků
A krátký videosestřih od Peti.



V neděli jsme měly s Májou namířeno za dalším bordeřím kamarádem, Northem. S Terkou jsme se domlouvaly na procházce už delší dobu, ale nějak nám to nevycházelo. Teď když jsme měly s Májou volnou neděli, tak to konečně klaplo a vyrazily jsme ven.

Na výlet s námi šla i Terky mamka, takže jsme jely kousek za Brno autem a pak procházka pěšky. U Terky jsme krom Northa braly ještě jejich bišonku Daky a pak jsme ještě cestou vyzvedly labradora Charlieho. Pak už jsme s celou smečkou (3 lidi a 4 psi) šli pěšky. Šlo se mezi poli, po poli, lesem, kolem lesa, podél vody, přes vodu. Prostě samá krásná příroda kolem a počasí nám k tomu vyšlo, jak kdyby už bylo léto.

Charlie si chtěl pořád nosit větev. North se s ním o větev přetahoval. Mája to sledovala z povzdálí, vypadala, že by se chtěla zapojit, ale je to přeci dáma. A Dakča ta si pěkně v klidu šla a užívala si procházky. U vody se kluci vyřádili. Charliemu bylo jedno, jestli skáče do mělčiny nebo do hloubky, hlavně že se dostane za tím klackem. Northík vodu miluje a chtěl nám to dokázat, ale když došlo na plavání, tak vypadal, jak kdyby nevěděl, co má dělat. Mája ta se držela od vody dál, asi se jí po včerejšku koupání moc nezamlouvá. Nakonec jsme jí ale trošku pomohly a za šunkou mi udělala pár kroků do vody. Pak už i proběhla potokem na druhý břeh, takže si smočila pěkně všechny tlapky.

Povedlo se nám udělat i pár fotek, jak si psiska hrají i společné fotky, abychom měli důkaz, kdo všechno tam byl. Fotky jsou k dispozici u Terky v galerii.

Když socializace, tak pořádná! Aneb návštěva Zoo.

Konečně se počasí umoudřilo a vypadá to, že přichází jaro. V sobotu na nás hned po ránu vykouklo sluníčko, tak jsme toho využili a jeli se podívat do pražské Zoo. A jak už je napovězeno v nadpise, když už má být štěně socializováno, tak jsme ho vzali s sebou, ať pozná více zvířat, než jen pejsky.

Nechce se mi nijak dlouze rozepisovat, takže ve stručnosti – byl to úžasný den! Hned zpočátku nám Mája ukázala, že jí zvířátka budou zajímat, když se zastavila u klece s ptáčky a začala na ně se zvědavostí koukat a kroutit hlavou. Ale i spousta dalších zvířat jí zaujala – opičky, lachtani, kachny.. vlastně všechno, co bylo nějakým způsobem aktivní a hýbalo se. (…)

Konečně se počasí umoudřilo a vypadá to, že přichází jaro. V sobotu na nás hned po ránu vykouklo sluníčko, tak jsme toho využili a jeli se podívat do pražské Zoo. A jak už je napovězeno v nadpise, když už má být štěně socializováno, tak jsme ho vzali s sebou, ať pozná více zvířat, než jen pejsky.

Nechce se mi nijak dlouze rozepisovat, takže ve stručnosti – byl to úžasný den! Hned zpočátku nám Mája ukázala, že jí zvířátka budou zajímat, když se zastavila u klece s ptáčky a začala na ně se zvědavostí koukat a kroutit hlavou. Ale i spousta dalších zvířat jí zaujala – opičky, lachtani, kachny.. vlastně všechno, co bylo nějakým způsobem aktivní a hýbalo se.

Překvapivě i věděla, kam se „zařadit“ – chtěla si jít hrát s vlky. Akorát takové hraní by asi nepřežila ve zdraví, tak z toho byla chudák smutná, že jí za těmi pejsky nechci pustit. No ale naštěstí bylo v Zoo víc lidí s pejskem, takže si mohla pohrát aspoň s těmi hodnými. Dokonce jsme se potkali i se dvěma borderkami a jedním belgičanem!

Celý den malá Mája krásně běhala po svých. Pravda, občas jsme ji brali do náruče, když se šlo do pavilonů, ale jinak vydržela běhat celý den. Večer taky byla řádně unavená, takže úkol splněn, spala jak mimino :) Teda, to vlastně my všichni..

Pár fotek z výletu!