Horká novinka

Teď není moc času psát něco víc, takže opravdu jen rychlá novinka a až bude po zkouškách, tak vám o tom povím více.

Čekáme doma nový přírůstek, opět čtyřnohý, a to belgického ovčáka! Více se o maličké dozvíte v sekci Moji belgičáci.

Teď není moc času psát něco víc, takže opravdu jen rychlá novinka a až bude po zkouškách, tak vám o tom povím více.

Čekáme doma nový přírůstek, opět čtyřnohý, a to belgického ovčáka! Více se o maličké dozvíte v sekci Moji belgičáci.

Co se mi honí hlavou, když nemůžu usnout..

Zítra mě čeká zkouška a celý den učení ve mně zanechal tak akorát to, že nemůžu usnout. Přesně takhle tomu bylo minulý semestr před zkouškou ze stejného předmětu. Minule to zrovna slavně nedopadlo, zkoušku jsem si zopakovala. Pevně doufám, že zítra to bude lepší, ale možná se spíš smiřuji s tím, že se sociální psychologii budu učit v následujícím měsíci ještě jednou.

V hlavě se mi honí dav, rasismus, komunikační styly, … a mezitím belgičáci. No, pravda, moc to k sobě nesedí. Ne, opravdu se ve škole neučíme nic o belgickým ovčákovi a předpokládám, že ani o žádném psychologovi z Belgie. Myslím na ně proto, že.. a teď prozradím své tajemství, co ví jen někteří zasvěcení.. že mi mamka řekla, že chce domů pejska a překvapivě, táta s tím souhlasí. Tak se mi to v hlavě všechno mísí. Kdyby to řekli o pár dní dříve, tak jsem měla možnost vzít si svého vysněného pracovního tervíka. Teď jsem šanci promarnila :( Na druhou stranu bude mít o to větší radost moje mamka, která má možnost mít krásného tervíka. Jenže tam jsou zase jiné věci, které to mohou zkomplikovat, ale nechci vás zatěžovat problémy naší rodiny. (…)

Zítra mě čeká zkouška a celý den učení ve mně zanechal tak akorát to, že nemůžu usnout. Přesně takhle tomu bylo minulý semestr před zkouškou ze stejného předmětu. Minule to zrovna slavně nedopadlo, zkoušku jsem si zopakovala. Pevně doufám, že zítra to bude lepší, ale možná se spíš smiřuji s tím, že se sociální psychologii budu učit v následujícím měsíci ještě (minimálně) jednou.

V hlavě se mi honí dav, rasismus, komunikační styly, … a mezitím belgičáci. No, pravda, moc to k sobě nesedí. Ne, opravdu se ve škole neučíme nic o belgickém ovčákovi a předpokládám, že ani o žádném psychologovi z Belgie. Myslím na ně proto, že.. a teď prozradím své tajemství, co ví jen někteří zasvěcení.. že mi mamka řekla, že chce domů pejska a překvapivě, táta s tím souhlasí. Tak se mi to v hlavě všechno mísí. Kdyby to řekli o pár dní dříve, tak jsem měla možnost vzít si svého vysněného pracovního tervíka. Teď je šance pryč. Na druhou stranu bude mít o to větší radost moje mamka, která má možnost mít krásného tervíka. Jenže tam jsou zase jiné věci, které to mohou zkomplikovat, ale nechci vás zatěžovat problémy naší rodiny.

Belgičák, plemeno, ke kterému jsem přišla neskutečnou náhodou. Když mi bylo řečeno „mám pro tebe belgického ovčáka“, musela jsem si najít, jak ten pes vůbec vypadá. Tenkrát jsem řekla, že ho chci pouze, pokud to bude „tenhle rezavý“ (v mé knize psů na obrázku malinoise nebyl). K mému štěstí mi bylo řečeno, že jsou volná právě tato štěňata. No a druhý den jsem si Fayu přivezla domů. Strávily jsme spolu přesně 12 let a týden k tomu. Faya mi ukázala, jak úžasné tohle plemeno dokáže být. Vždycky mi bylo jasné, že mi bude chybět, ale nikdy jsem netušila, že tak moc!

Tak si tu tak vzpomínám, jaké byly naše poslední společné dny. Jak se ode mě nechtěla ani hnout. Jak kdyby věděla, že je na čase se rozloučit. Jak kdyby čekala na to, kdy se s ní přijedu rozloučit a pak už mohla odejít. Nedávno mi přítel při pohledu na Máju říkal, že si myslí, že Mája všemu rozumí, všemu co se kolem děje a co říkáme. Že se tak tváří i chová, že si o tom myslí své a kdyby uměla mluvit, tak by nám to všechno řekla. Přesně takové pocity jsem často měla u Fayy. Jak kdyby se na mě podívala a hned pochopila, co se mi stalo. Hned věděla, jestli je všechno super a budeme si hrát, nebo se něco stalo a potřebuju obejmout. A to Faya uměla, svým psím způsobem, ale dokázala mě obejmout! (sakra, jdou mi slzy do očí..)

Vždycky jsem si říkala, až si jednou budu pořizovat dalšího belgičáka, tak bude zase z chs Deabei! No a skoro se mi to povedlo. Kdyby bylo u nás rozhodnuto dřív, mohla jsem mít.. takových náhod, to neuvěříte.. nejen že těch pracovních tervíků u nás moc není a ještě k tomu „u známých“, ale.. Je to chovatelská stanice Deabei (stejně jako Faya), je to F vrh (stejně jako Faya), štěňátka se narodila 18. (stejně jako Faya! jen jiný rok a měsíc).. Osud? Náhoda? Kdo ví..

Už aby bylo po zkoušce! Dojedu domů, promluvím si s tátou a doufám, že to nějak vyřešíme.. 5 hodin ráno, má vůbec cenu jít ještě spát??

Máme doma návštěvu

V pátek kolem páté odpoledne jsem s Márou dorazila do Letňan na For Pets. Jednak jsme se jeli podívat na veletrh a koupit něco pro Máju a jednak jsem tam měla sraz se Zdenkou, aby mi předala Nexinku na víkendové hlídání.

Veletrh teda nic moc, docela mě zklamal, nebo nevím, ale přišlo mi, že je tam toho hrozně málo. Sehnali jsme obojky proti klíšťatům, zabrousili k nějakému výprodeji hraček a vzali májem míček na šňůrce (gappay přesto jednou přijde!) a pískací míček a ještě jsme u dogpoint stánku brali přetahovadlo (těch není nikdy dost). Pořád jsem doufala, že najdeme i nějaký stánek s masem, ale nikde nic. Tak jsem nakonec koupila na víkend Máje Brit konzervy, tak snad bude spokojená. (…)

V pátek kolem páté odpoledne jsem s Márou dorazila do Letňan na For Pets. Jednak jsme se jeli podívat na veletrh a koupit něco pro Máju a jednak jsem tam měla sraz se Zdenkou, aby mi předala Nexinku na víkendové hlídání.

Veletrh teda nic moc, docela mě zklamal, nebo nevím, ale přišlo mi, že je tam toho hrozně málo. Sehnali jsme obojky proti klíšťatům, zabrousili k nějakému výprodeji hraček a vzali Máje míček na šňůrce (gappay přesto jednou přijde!) a pískací míček a ještě jsme u dogpoint stánku brali přetahovadlo (těch není nikdy dost). Pořád jsem doufala, že najdeme i nějaký stánek s masem, ale nikde nic. Tak jsem nakonec koupila na víkend Máje Brit konzervy, tak snad bude spokojená.

Když jsme prolezli veletrh (což nebylo za dlouho), dostali jsme Nexu a vyrazili pomalu domů. Nexa nějak nechápala, proč jí panička odchází a ona s ní nemůže jít. Vzali jsme to venkem, abychom nešli Zdence v patách, tak Nex pořád hledala, kde ta panička je. Hledala ji ještě v autobuse, až když jsem si sedla a vzala ji na klín, aby ji tam lidi neušlapali, tak se uklidnila.

Doma už měla jiné starosti, chvíli se honily s Májou, dokud ale nenašla našeho kocoura. Pak už Nexu nic jiného nezajímalo a chtěla prostě kočku. Během večera už jsme se jen tak poflakovali, hráli si, aportovali a vcelku brzy šli spát. Až mě překvapilo, že cca kolem desáté obě holky lehly a ničeho se nedožadovaly. Ani sebe neprovokovaly, ani si hrát nechtěly, prostě šly spát.

V sobotu mě čekalo brzké vstávání, s tím jsem trochu nepočítala. S Májou jsme zvyklé spát, dokud to jde. Nexa je trošku ranní ptáče, asi v 6 hodin už chtěla něco dělat. Tou dobou jsem jí ještě zvládla vysvětlit, že ještě spíme. O hodinu později už se mi to nepovedlo. Takže šup z postele ven a jdeme venčit! Holky jak kdyby se naladily na jednu vlnu. V chodbě měly sednout a čekat (povedlo se, ve sklepě totiž často bývá kocourek, tak abychom o něj nepřišli), já prošla sklepem, otevřela ven a holky povelem uvolnila. Takovým tryskem co vyběhly, start jak na závodech. Došla jsem za nimi jen zavřít dveře a už koukám ven, obě dřepí a venčí se. Dobře sehraná dvojka!

Vyvenčily se, vyběhaly se spolu a Mája, že už jdeme domů. Ranní venčení, je přeci jen na chviličku, vyvenčit a zase domů. Tak jsem si zavolala i Nexu a vrátily jsme se do pokoje. Venku napadla rosa, takže byly holky celé mokré. Mája to zná, prostě chvilku v klidu postát a pak bude všechno dobré. Nexa se utřít taky nechala, ale pořád chtěla někde něco zkoumat, takže byla složitější domluva. Vpustím je do pokoje, Mája automaticky zalehne na svou deku (po každé procházce se chodí „odpočinout“ na místo, resp. jí tam posílám, aby trochu oschla) a Nexa čeká, co budeme dál dělat :D Za chvíli pochopila, že teda ještě nic, že se ještě dospává, tak si lehla a odpočívala. Občas na nás zkusila zakňučet, že jako žádné spaní, ale nevyšlo to.

Během dopoledne jsme byli venčit u nás v Čakovickém parku. Potřebovala jsem vzít Nexu někam, kde nejsou kočičky a ani moc lidí. Kde ji můžu pustit a mít co největší šanci, že mi nezdrhne a začne mě trochu víc vnímat. Vcelku se zadařilo, dopolední procházka proběhla v naprostém klidu. V parku jsem s sebou měla i foťák, takže nějaké ty obrázky jsou na rajčeti.

Na půl čtvrtou jsme měly naplánovanou procházku ve Stromovce. Ještě s Martinou a Kessi a s Lenkou, Fleur a Quince. Sraz jsme krapet nestíhaly, tak na nás musely holky pár minut počkat. Cestování s oběma holkama pražským MHD bylo bez chybičky. Mája lehla a byla v klidu, Nexa si chvíli chtěla sundat ohlávku, ale pak si lehla a už jsem o ní taky nevěděla.

Ve Stromovce jsem obě holky vypustila a jen jsem se modlila, abych s oběma i odešla domů. Mája byla zlatíčko. Nevím, jestli měla strach, abych ji nevyměnila za Nexu nebo co, ale najednou se fakt snažila a poslouchala krásně. Nexa, no, ta trochu míň. Ale zas na mě není moc zvyklá, tak jí to nemůžu mít za zlé. Naopak, na to, že jsme spolu jeden den, tak mě poslouchala moc hezky.

Na začátku Stromovky jsme potkaly slečnu s borderkou a s míčkem. Takže Nexa se rozhodla, že chce míček a víc jí nezajímá! Byl to boj, ale nakonec přišla a nemusela jsem si ji jít odvést! O pár metrů dál vletěla do jezírka, že prý se tam aportují klacky a že chce taky! (Nutno dodat, že dopoledne do vody pro míček absolutně nechtěla!!) Najednou byla ve vodě a odmítala vylézt. V tu chvíli jsem byla trochu bezradná a nevěděla jsem co dělat. Naštěstí byla pořád „u mě“ a ne někde v tahu, to bych asi byla víc na nervy :D Slečna mi pak půjčila klacek, takže jsem Nexu nalákala ven a odchytila. Mokré jsme byly obě dvě, ale odvedla jsem si ji a vypadalo to, že pochopila, že když se zavolá, tak prostě má přijít. Víckrát už se nic moc takového neopakovalo. Jo, chtěla se kamarádit (stejně jako Mája) s nějakým zlým ovčákem, ale to přiběhly na zavolání obě dvě hned. Pak chtěly, taky obě dvě, lovit všechny frisbeečka, co po Stromovce lítala. Naštěstí byli lidi docela rozumní (nebo měli možná o své disky strach) a když viděli, že tam mají psa, tak si přestali házet. Já na psy párkrát hulákala, že jako fakt jdeme (!) a obě nakonec vždycky šly.

No prostě to s holkami bylo zábavné. Ač se to možná zdá, že to bylo trochu o nervy, tak já jsem byla vcelku v klidu. Spoléhala jsem na to, že se obě budou držet smečky a nikam nezdrhnou. No a dařilo se. Občas jsem se teda otáčela a hledala, kde mám kterého psa, ale vždycky se někde vynořily.

Po Stromovce jsme přijely dom a obě holky padly, ani jsem o nich nevěděla. O chvíli později se mi obě nasáčkovaly do postele, takže jsem zjistila, že ty psy ještě mám. Naštěstí mám postel velkou a vejdeme se sem všechny.

Neděli už jsme měli doma klidnou a proflákanou. Ráno jsme spali dlouho, všichni. Obě holky v posteli a očividně byly spokojené, takže ani jedna nechtěla ven. No, a protože bylo venku celý den hůř a hůř, tak náš výletní plán padl, zůstali jsme doma a hráli si tam.

Vytáhla jsem nové přetahovadlo, co jsme pořídili na For Pets. Obě holky se ho hned ujaly. Tak jsem je, teda spíš Máju, podporovala v držení. Přeci jen, ona se s pejsky moc nepřetahuje a s Nexou už vůbec ne. Všechno jí hned dává, podřizuje se. Tak jsem jí chtěla dodat trochu sebevědomí, že i ona se zvládne tahat. A fakt že to šlo! Mája držela, nepustila, ani nepřekusovala. Občas dokonce nejen, že pasivně držela, ale snažila se i Nexu přetáhnout a získat hračku. Ale co je hlavní! Ani jednou na ní nezavrčela, ani nevycenila zuby! Mám z holčičky radost. Návštěva Nexi jí docela prospívá, začíná se otrkávat, je to super.

Večer jsme předali Nexu zpátky paničce. Je tu teď nějak ticho, klid. Na druhou stranu si Mája užívá, že je zase středem pozornosti jen a jen ona. Byl to prima víkend. Kdy hlídáme příště? :))

První lekce „dogdancingu“

Před nějakou dobou mi Peťa navrhla, jestli bych nechtěla jezdit do Třebíče cvičit. Že povede kurzy dogdancingu, tak bychom se zapsaly na ně, ale strávily bychom v Třebíči víc času a věnovaly se i třeba agility, poslušnosti nebo prostě tomu, s čím budu chtít pomoct. No mohla jsem snad něco takového odmítnout?

Se vším možným píšu Peťe, že máme ten a ten problém a nejde nám to a jak to dělat a tak. Takže mám jí pořád jenom psát nebo ji a Cassinku vídat osobně? Osobně je to vždycky lepší! A zvlášť s Peťou, však já jsem už skoro nervózní, pokud si nějaký den nenapíšem. Takže jsem nabídku s radostí přijala a dnes krátce před dvanáctou jsme s Májou vyrazily směr Třebíč. (…)

Před nějakou dobou mi Peťa navrhla, jestli bych nechtěla jezdit do Třebíče cvičit. Že povede kurzy dogdancingu, tak bychom se zapsaly na ně, ale strávily bychom v Třebíči víc času a věnovaly se i třeba agility, poslušnosti nebo prostě tomu, s čím budu chtít pomoct. No mohla jsem snad něco takového odmítnout?

Se vším možným píšu Peťe, že máme ten a ten problém a nejde nám to a jak to dělat a tak. Takže mám jí pořád jenom psát nebo ji a Cassinku vídat osobně? Osobně je to vždycky lepší! A zvlášť s Peťou, však já jsem už skoro nervózní, pokud si nějaký den nenapíšem. Takže jsem nabídku s radostí přijala a dnes krátce před dvanáctou jsme s Májou vyrazily směr Třebíč.

Na nádraží v Třebíči nás už čekala Peťa i s Casey. Jelikož jsem nějak nestíhala oběd, tak jsem si potřebovala koupit aspoň nějakou sušenku a pití a mohly jsme vyrazit směr cvičák. Vždycky když jsem v Třebíči byla, chodily jsme tam pěšky. Pořád ale mám pocit, že tam kam jdu, jdu poprvé v životě. Tak nevím, jestli je ten (ta?) Třebíč tak velký (-á?) nebo jestli mám fakt tak blbou paměť.

Na cvičáku šla Mája téměř rovnou do kotce. Tak jsem si říkala, jak to tam mají hezky logicky dané, že z kotce není vidět na zbytek cvičáku. Napadlo mě, že by Mája mohla být zticha, když neuvidí, že se kolem něco zajímavého děje a neuvidí běhat jiné pejsky. Ne, nezklamala holka, sotva jsem odešla, začala vřeštit, jak kdyby jí řezali. Ale co musím uznat, tak překvapivě rychle se zvládala zklidňovat! (Ano Peti, opravdu to bývá horší :D)

S Májou jsme začali se skokovkou. Sem tam tyčka dole, sem tam nahoře. Tak ty dole skákala a ty nahoře podlézala. (Zase chce být něčím výjimečná?) No byl to občas trochu boj, ale nic není tak černobílé jako můj pes (nebo jak se to říká). Byla líná, ale pak skákala i ty vyšší skočky. Hurá!

Pak přišla ještě jedna holčina na lekci dogdancingu, tak jsme se začaly věnovat tomu. Byla to první, úvodní hodina, tak Peťa hlavně zjišťovala co umíme, co ne a co bychom se chtěly naučit. Pověděla nám pár věcí k shapingu a snažila se nám všechno předvádět prakticky. No jenže na kom jiném než na Cassince, která udělá všechno, co paničce na očích vidí. Takže třeba šlápnutí packou na misku jí zabralo asi tak půl vteřiny, než zjistila, co se po ní chce :D

Na závěr po nás Peťa chtěla, ať si uděláme nějakou svou krátkou sestavu s prvky, které jsou v první freestyle zkoušce dogdancingu (tedy chůze u nohy, slalom mezi nohama, couvání, otočky a obíhání psovoda). Před nějakou dobou jsem řekla, že na tu zkoušku, jako oficiální, klidně někdy půjdu, když nám ale někdo vybere hudbu a vymyslí sestavu. Dnes jsem se přesvědčila, že tu pomoc budu opravdu potřebovat! :D Takže pokud bude slečna chovatelka se chtít pyšnit tím, že její odchovanec skládá zkoušky z dogdancingu, tak má jasný úkol ;)

Když holčina odešla a na cvičáku jsme zůstaly zase jen my s Peťou, vrátily jsme se k agility. Tentokrát už k parkurům. A povím vám, 2 hodiny na sluníčku i bez alkoholu dokážou dělat divy! Motala jsem se po parkuru opravdu dost. Vlastně jsem tam tancovala, když už jsem byla na těch lekcích tance se psem. Na streamu najdete jedno krátké video našeho řádění.

Okolo půl sedmé jsme vyrážely z Třebíče zpátky do Brna. Už na nádraží se kolem nás mihla krásná belgičanda. Když jsme nastoupily do vlaku, tak si s belgičandou sedli vedle nás. Fakt jí to slušelo! Pak mi chlápek říká, jestli bych mu jí nemohla pohlídat, že si odskočí. Jasný, není problém. Belgičanda se zvedala, že půjde za ním, tak jsem si sedla k ní a drbala jí. Za chvilku byla naprosto v klidu, rozvalila se a nechala se drbat. Během cesty dál se šla Mája kamarádit s tím chlápkem a belgičanda se šla podívat na mě. Jak přišla, přitiskla ke mě svou hlavu, tak mi málem vyhrkly slzy. Přesně toto dělala naše Faya a je to jedna z věcí, kterou na ní naše máma milovala. Faya se mazlila, ale ne jen stylem, že se rozvalí a nechá drbat, ale právě tím stylem, že se k člověku přitiskne, skoro jak kdyby ho chtěla objemout. Nejradši bych tu fenečku vzala a odvezla domů. Ač to byla maliňačka, naší Fayu jsem v ní hrozně moc viděla, ta by se mamce líbila.

Byl to dneska náročný den, ale o to lepší! Díky Petě, že nám věnovala tolik svého času a těším se, nejdéle za měsíc na další takový den! :))

Odešla.. ale přesto navždy zůstane!

Poslední náš měsíc byl jeden velký strach a trápení. Všechno začalo tím, že Faya prskala krev z nosu. Každou chvíli návštěva veterináře, léky a strach, co všechno se může stát. Prvně mě na klinice vyděsili tím, že může jít i o nějaký nádor. O svého prvního pejska jsem přišla kvůli rakovině a hrozně jsem se bála, že to tak bude znovu. O týden později to vypadalo mnohem lépe. Faya prskala míň, ale krev tam stále byla. Přesto jsem měla radost, že se to zlepšuje a začala jsem věřit, že to žádný nádor není.

Bohužel, ne každé zlepšení je opravdu k lepšímu. Faya se chvíli držela. Dál už se to nezlepšovalo, ani nezhoršovalo. Co jsme ale u Fayy našli, tak to byl nádor na mléčné žláze. V tu chvíli další strach. Mám pocit, že tou dobou už jsem přestala věřit, že to jednou bude dobré. Přesto jsem jí ale dávala naději, že tu s námi ještě nějakou dobu bude. (…)

Poslední náš měsíc byl jeden velký strach a trápení. Všechno začalo tím, že Faya prskala krev z nosu. Každou chvíli návštěva veterináře, léky a strach, co všechno se může stát. Prvně mě na klinice vyděsili tím, že může jít i o nějaký nádor. O svého prvního pejska jsem přišla kvůli rakovině a hrozně jsem se bála, že to tak bude znovu. O týden později to vypadalo mnohem lépe. Faya prskala míň, ale krev tam stále byla. Přesto jsem měla radost, že se to zlepšuje a začala jsem věřit, že to žádný nádor není.

Bohužel, ne každé zlepšení je opravdu k lepšímu. Faya se chvíli držela. Dál už se to nezlepšovalo, ani nezhoršovalo. Co jsme ale u Fayy našli, tak to byl nádor na mléčné žláze. V tu chvíli další strach. Mám pocit, že tou dobou už jsem přestala věřit, že to jednou bude dobré. Přesto jsem jí ale dávala naději, že tu s námi ještě nějakou dobu bude.

Pak mi takhle jednou volá máma, že mám dojet domů, že se Faya nějak zhoršuje. Dojela jsem domů, druhý den hned na veterinu, kdy mi veterinář potvrdil, že v hlavě je nádor. V tu chvíli sám navrhl uspání. Věděla jsem, že to jednou přijde, ale nedokázala jsem mu ji tam jen tak nechat. Takže jsem si ji odvezla domů. Dva dny jsem byla s ní, co to šlo. Na víkend jsem musela odjet se školou. Jela jsem tam s tím, že se vrátím domů rozloučit se s Fayou a odvézt ji uspat. Bylo na ní vidět, že chce bojovat, že se snaží, ale sil už tolik nemá.

Bohužel, síly došly dřív než jsem čekala. Druhý den poté, co jsem odjela, už to holka moje nezvládla. :(

Je tu teď smutno, prázdno, bolí to. Byla tu s námi přes 12 let! Dožila se pěkného věku a já doufám, že to pro ní byl pěkný život.

Vím, že nic není dokonalé. Ale pro mě vždycky byla a bude ten nejlepší přítel. Prožily jsme toho spolu spoustu, máme krásné vzpomínky a i jsem se toho díky ní hodně naučila. Hrozně ráda bych jí ještě aspoň jednou objala a poděkovala jí. V srdci mi navždy zůstane!

Móda dnešní doby aneb pes má profil na facebooku

Někteří lidi kroutí hlavou nad tím, že Mája má profil na facebooku. Jo facebook, v dnešní době kdo ho nemá, jako by nežil. Takže když se tam objeví profil psa, tak to je prostě hrůza. Prostě malí děti si hrají a musí mít vše. Většinou jsou to poznámky tak jízlivé, že nejen nechci, ale ani nemám chuť vysvětlovat, proč tomu tak je. Tak jsem zvolila tuto cestu jako vysvětlení všem těm nechápajícím, proč teda vlastně má Mája facebook. (…)

Někteří lidi kroutí hlavou nad tím, že Mája má profil na facebooku. Jo facebook, v dnešní době kdo ho nemá, jako by nežil. Takže když se tam objeví profil psa, tak to je prostě hrůza. Prostě malí děti si hrají a musí mít vše. Většinou jsou to poznámky tak jízlivé, že nejen nechci, ale ani nemám chuť vysvětlovat, proč tomu tak je. Tak jsem zvolila tuto cestu jako vysvětlení všem těm nechápajícím, proč teda vlastně má Mája facebook.

Sama jsem byla odpůrce toho, aby zvířata měla svůj profil. Proč jako, však mám já svůj, tak o co jde. Jednoho dne se mi kamarádka snažila vysvětlit, že to má i své výhody, že mě lidi budou zvát na akce apod. Nic pro mě nebylo tím správným důvodem, pořád jsem měla pocit, že to je zbytečnost. A do dneška si myslím, že to zbytečnost je pro ty, co svým psům zakládají profil jen proto, že je to cool. A že takových je dost, jak tak vidím.

Od chvíle, kdy mám Máju doma se začínám čím dál více dostávat do světa psů. Znám lidi, které bych dříve nikdy nepotkala, kdybych nezačala se svým psem cvičit. Lidi, které bych neznala, kdybych si pořídila jiné plemeno než borderku. A lidi, které bych možná nikdy neviděla, kdybych si pořídila jiného psa, než Locolinďáka.

Na facebook mi začínaly chodit žádosti o přátelství od lidí, které jsem nikdy neviděla, ale byl mi jasný důvod, proč si mě přidávají – Mája. Na jednu stranu jsem ty lidi na facebooku nechtěla. Neznala jsem je, nikdy jsem je neviděla a kdo ví, co je to za lidi. Nezažili jsme spolu nic, tak proč je mít mezi svými „přáteli“?! Na druhou stranu by mi ty lidi mohli poradit, až budu něco potřebovat. Dali by mi vědět o nějaké plánované akci (nebo já jim) a kdo ví, třeba bychom se jednoho dne potkali osobně a třeba by to ani nebylo první a poslední setkání. Možná by šlo o člověka, se kterým bych si rozuměla a podnikali jsme spolu více psích akcí. Takže dilema, přidat či nepřidat. Většinou to skončilo kliknutím na tlačítko „Nyní ne“, ale s trochou lítosti, že třeba někdy přeci jen.

Další věc byla, že můj facebook byl zahlcen štěnětem. Spoustu lidem to asi bylo ukradené a já jim spamovala zeď, stejně jako někteří jiní mě. Lidi říkají, že pes je jejich život a pokud to někomu vadí, tak ať si ho na fb odstraní. Ano, mají pravdu. Ale já jsem holt člověk, který nebude svým spolužákům ze škol psát o tom, jaké pokroky dělá můj pes, když je to vůbec nezajímá.

Takže pro tyto důvody jsem volila založení nového profilu, kde budu dávat novinky o psech a na svém facebooku budu fungovat jako dřív. Tou dobou jsem tedy moc nečekala, že můj facebook tím trochu umře, ale co už, mě to nijak netrápí (naopak uvažuji nad jeho zrušením, ale kvůli škole si ho asi ještě chvíli nechám). Prostě jeden je funkční přes pejsky (a ten žije), druhý je funkční v podstatě už jen přes školu (a ten moc nežije).

Vlastně ani nevím, proč to píšu. Ti, co se jim to nezdá si stejně budou kroutit hlavu, že je to blbost a že důvody, které k tomu mám jsou blbostí ještě větší. Myslete si co chcete, já si zase budu myslet své.

Novinky z domova i ze světa

V první řadě bych vám ráda oznámila, že Peťa opět zprovoznila internetové stránky, takže komu chybí informace o dění okolo naší maminky a dalších sourozencích, tak navštivte stránky www.loco.jtl.cz! Směle do toho!

Další věc jsou novinky o Máje samotné. Nějak nás ta zima, která přišla, moc netěší. Dokud sníh nebyl, tak jsem se těšila, až ho Mája pozná, protože se jí určitě zalíbí. Teď se těším, až se ten sníh zase ztratí a přijde jaro. Už aby to bylo!

Řádění ve sněhu se Máje opravdu líbí, to jsem očekávala správně. Bohužel i takové řádění ve sněhu není jen o radosti. Májka to bohužel odnesla zánětem spojivek :( Takže kapeme do očiček a doufáme, že jí to brzy přejde a bude zase v pohodě. (…)

V první řadě bych vám ráda oznámila, že Peťa opět zprovoznila internetové stránky, takže komu chybí informace o dění okolo naší maminky a dalších sourozencích, tak navštivte stránky www.loco.jtl.cz! Směle do toho!

Další věc jsou novinky o Máje samotné. Nějak nás ta zima, která přišla, moc netěší. Dokud sníh nebyl, tak jsem se těšila, až ho Mája pozná, protože se jí určitě zalíbí. Teď se těším, až se ten sníh zase ztratí a přijde jaro. Už aby to bylo!

Řádění ve sněhu se Máje opravdu líbí, to jsem očekávala správně. Bohužel i takové řádění ve sněhu není jen o radosti. Májka to odnesla zánětem spojivek :( Takže kapeme do očiček a doufáme, že jí to brzy přejde a bude zase v pohodě.

Druhá věc je, že při lítání s malou Kessinkou ve sněhu, si Mája málem strhla drápek. Takže při každém řádění se jí rána znovu otevře a krvácí. Nic pěkného. Tak má chuděra nařízený klid, mastičku na ránu kvůli zánětu (bohužel se jí do toho dostal nějaký bordel, ale žádná krize). Tak se doma flákáme v teple a čekáme, až bude zase líp. Dokonce jsem té malé potvůrce pořídila botičky, abychom mohly ven na trošku dýl, ale ta blbounka v nich nechce chodit. A když už na to šlápne, tak botička nedrží. By se z toho jeden po…. :-/

Casey, kde si?

Ve čtvrtek jsme s Májou vyrazily na výlet do Třebíče. Před rokem jsem si tam jela Máju vyzvednout a teď jsme se vrátily s Májou podívat se na její rodné město, na Peťu s Casey, které jsme si večer odvezly do Brna, na paní doktorku, která se o maličkou Májku starala a teď jsem jí té stejné paní doktorce svěřila na rentgeny a na pár kamarádů, kteří Májku a její sourozence také navštěvovali. (…)

Ve čtvrtek jsme s Májou vyrazily na výlet do Třebíče. Před rokem jsem si tam jela Máju vyzvednout a teď jsme se vrátily s Májou podívat se na její rodné město, na Peťu s Casey, které jsme si večer odvezly do Brna, na paní doktorku, která se o maličkou Májku starala a teď jsem jí té stejné paní doktorce svěřila na rentgeny a na pár kamarádů, kteří Májku a její sourozence také navštěvovali.

Ráno vstát asi v 6:30 to jsme zvládly asi jen díky vidině, že když nestihneme vlak, budeme muset autobusem a to by mohlo být nepříjemné. S Májou mám zkušenosti, že v autě a autobusu zvrací, pokud se ráno nenají. A jelikož jsme jeli na rtg kloubů, tak jíst nesměla (rtg se dělá pod narkózou). Takže brzy vstát, obléct a hurá na vlak.

V Třebíči si pro nás přišla Peťa, trošku jsme se prošly a došly až na místní veterinu, kde už nás čekala MVDr. Smolová. Májce dala narkózu a nechala nás počkat v čekárně, než mi pejsek usne. Chuděra malá, srandu jsme z ní měly, jak jí padala hlavička. Pak už ji jen posbírat a donést pod rentgen. Teda než jsem přišla na to, jak toho psa chytit, abych ji pobrala, tak to chvilku trvalo. No a o rtg víc nepíšu, to ať si každý zažije sám. Povím jen jediné – jsem ráda, že už to je za námi!

Snímky nám paní doktorka vyvolala a ukázala, ale oficiální vyhodnocení budeme mít později, jelikož ona dysplazii nevyhodnocuje. Takže to si ještě chvíli počkám, ale prý to vypadá dobře.

Ke konci snímkování už se Mája začala pomalu probouzet a nechtěla moc spolupracovat, ale nakonec to vydržela. Když bylo vše za námi, dostala od doktorky něco na probuzení se slovy „tak do 15 minut se probudí úplně“. Mája ale usoudila, že už bude vstávat a chtěla odejít po svých. To jsem jí ale dovolit nemohla a odnesla jí pěkně na pelíšek. Pak paní doktorka povídá, že jí tam máme nechat a jít se podívat na snímky. Máju jsem podrbala a říkám jí „zůstaň tady, za chvilku přijdu“. Peťa se začala smát, jak kdyby přeci neměla na vybranou, tak že jí nemusím říkat ať zůstane. Tak jí říkám, ať se moc nesměje, že je dost možné, že za chvilku bude Mája stát mezi dveřmi. No asi po minutě či dvou jsme cosi zaslechly, Peťa se otočila a znovu se smála. Proč? Podívala se ke dveřím a tam stála moje malá Mája, které se klepaly nohy, na kterých se sotva držela. Chudák nechápala co se to s ní děje a já jí v tom ještě nechala samotnou.

Odpoledne jsme byly navštívit Kamču a Luckyho, kterého jsme vzaly na vycházku. Uši mu pořád plandají, jak se jim zachce, ale musím uznat, že i když nemám ráda ty „chlupaté medvídky“ a ani jedno ucho sem a druhé tam, tak z Luckyho vyrostl pěkný pes! No ještě aby ne, po Cassince :) Psiska spolu lítala venku po polích, na sněhu. Všichni vypadali moc spokojeně. A Lucky vypadal, že se mu Mája moc líbí a že prý by ji chtěl nakrýt. Ale Mája je na tohle nevrlá a nenechá se.

Večer jsem dělala ostudu v jedné z třebíčských restaurací, tak to snad radši ani nestojí za řeč. Do Brna jsme dorazily někdy kolem půl jedenácté večer, takže jsme zvládly akorát dojet na byt, dát večeři psům a usnout.

V sobotu se pak na nás přijela podívat Zuzka s Ládou, Dobinkou a Elbou. Ti dojeli vyzvednout Ondru s Juno a přivezli je za námi k Mariánskému údolí, kam byla naplánovaná vycházka. Trocha zpoždění, o kterém jsme se předem nedozvěděli způsobila, že jsme s Peťou asi půl hodiny čekaly venku v nějakých -12°C. Nic moc zážitek. Takže naše první kroky procházky zavítaly do nejbližší hospody, dát si čaj a polévku. Když jsme trochu rozmrzly, tak se mohlo jít dál (do další hospody na oběd).

Tlupa černobílých borderek se proháněla všude kolem. Člověk občas nevěděl, který pes je jeho. Juno a Dobby jsem rozpoznávala díky tomu, že Dobinka měla na sobě vestičku, jinak bych asi byla ztracená :D Každopádně to byl super pohled vidět, jak si ti psi vyhrají. Zvláště, když jsou si všichni tolik podobní. Naše rodinka se prostě nikdy nezapře!

Ze soboty na neděli u nás spala Niky se svým přítelem a jejich „malou“ Ruby. Takže večer jsme zakončili s nimi, s Peťou, Radkou a Danem ve společnosti 4 borderek, 3 lahví vína, 2 společenských her, „jedné“ vodní dýmky a … spoustou zábavy :)

Na rajčeti je pár fotek z našeho společného víkendu.

Už jsme spolu prý rok..

Dnes je to přesně rok, co jsem si přivezla Máju domů a tak vzpomínám, jaké to bylo, než jsem si pro ni jela a také jaký byl ten první společný rok. Chtěla jsem něco sepsat, už když Mája měla rok, ale vzhledem k tomu, že jsem s ní nebyla od jejího narození, tak to píšu až teď.

Ondra byl prý jediný, kdo něco napsal. Na svou obranu musím říct, že já tenhle článek měla napsaný už někdy kolem silvestra, jen tu poslední část jsem dopisovala v průběhu ledna. No, co se dá dělat. Bude to vypadat, že je to jeho nápad, který mu beru. Kdo mě zná líp, ví, že je to jinak a kdo ne, tak ať si myslí své.

Předem říkám, je to článek trochu delší. Vzala jsem to od základů, takže nejen jak nám bylo s Májou, ale i co bylo předtím než přišla k nám domů a dokonce i co bylo před tím, než jsem si ji vůbec našla. (…)

Dnes je to přesně rok, co jsem si přivezla Máju domů a tak vzpomínám, jaké to bylo, než jsem si pro ni jela a také jaký byl ten první společný rok. Chtěla jsem něco sepsat, už když Mája měla rok, ale vzhledem k tomu, že jsem s ní nebyla od jejího narození, tak to píšu až teď.

Ondra byl prý jediný, kdo něco napsal. Na svou obranu musím říct, že já tenhle článek měla napsaný už někdy kolem silvestra, jen tu poslední část jsem dopisovala v průběhu ledna. No, co se dá dělat. Bude to vypadat, že je to jeho nápad, který mu beru. Kdo mě zná líp, ví, že je to jinak a kdo ne, tak ať si myslí své ;)

Předem říkám, je to článek trochu delší. Vzala jsem to od základů, takže nejen jak nám bylo s Májou, ale i co bylo předtím než přišla k nám domů a dokonce i co bylo před tím, než jsem si ji vůbec našla.

Co se dělo před Máji narozením?

Už dlouho jsem chtěla štěně, ale doma jeden pejsek je a druhý nikdy nepřicházel v úvahu. Já s tím byla smířená a věděla jsem, že můžu jen přemýšlet a plánovat, jaký jednou bude můj další pes. Rozhodovala jsem se mezi dalším belgičanem (tervuerenem) a borderkou. Vždycky jsem měla chvíli období, kdy jsem chtěla belgičáka a koukala jsem po různých odchovech, jaký pejsek by se mi líbil. Pak ale zas přišlo období, kdy jsem byla přesvědčená, že to bude borderka a tak jsem po netu hledala odchovy borderek. Obě tyto plemena pro mě měla svá pro i proti a nemohla jsem se pořádně rozhodnout.

Během jednoho takového „borderčího“ období jsem se krom koukání začala i ptát. Měla jsem celkem jasnou představu, jakou borderku bych jednou chtěla a tak jsem i tušila co hledat. Jenže všude jsem nacházela samé výstavní šampióny, pořádné chlupáče. I když se s nimi sportovalo a pracovalo a byli na to šikovní, ale pořád to byli ti chlupáči, kterého jsem nechtěla. Ale zase kráktosrsté borderky se mi nelíbily (ty se zalíbily, až když jsem je začala poznávat osobně a ne jen z fotek – přeci jen, venku se jich tolik nepohybuje, jako těch chlupatých).

K mé představě mi bylo „doporučeno“ pár chovatelských stanic a mezi nimi chs Locolindo, kde zrovna očekávali štěňátka po jejich černobílé fence Casey. Černobílá fenka, to byl můj sen, a když jsem uviděla fotku Casey a budoucího tatínka vrhu „A“ Locolindo – Eyka – měla jsem jasno! Svým laickým okem jsem usoudila, že z těchto dvou psů žádná chlupatá kulička nevyleze. (No dneska vím, že se na to spoléhat nedá, když jsou tam ještě geny po prarodičích atd.)

Teď ale nastalo další dilema. Já to štěně chtěla, chtěla jsem ho ještě víc, když jsem uviděla tento plánovaný vrh, ale… Ale doma mi to neprojde. Takže co teď? Chvíli jsem ještě váhala, co dělat. Neustále jsem se ale vracela na stránky chs Locolindo, prohlížela fotky rodičů, videa z agility a triků, posílala vrh na schválení kamarádce, která sama borderku má, že bude víc vědět, jestli do toho jít nebo ne (přecijen, ta spousta písmenek různých zkoušek a vyšetření, tomu jsem zas tak dobře nerozuměla). Nakonec bylo rozhodnuto. Vrh byl schválený a já věděla, že to štěně chci, ať to stojí cokoliv! Trochu jsem se teda obávala, že mě to bude stát střechu nad hlavou, ale nějak podvědomě jsem asi věřila rodičům, že něco takového by mi neudělali.

Rozhoupala jsem se a napsala jsem Peťe Pekárkové mail, že bych měla zájem o štěně. Následně proběhla nějaká ta emailová komunikace o tom, co si tak představuju, co chci se psem dělat a tak. Peťa mi zodpověděla pár mých dotazů a nabídla mi, že se můžu kdykoliv přijet podívat jak na Casey, tak na štěňátka až se narodí. No a zapsala si mě jako šestého zájemce na štěně s tím, že vůbec neví, kolik prcků se narodí a jelikož jsem až šestá, tak mi nemůže stopro zaručit, že to vyjde. Ale to já si asi nechtěla připustit, že by se jich narodilo méně a byla jsem přesvědčená, že na mě nějaká ta fenečka zbyde. Tím pádem jsem přestala hledat jiné psy, nikomu dalšímu jsem nepsala a jen jsem se těšila na štěňátko.

Od narození po odběr štěňátek

Přišel den D, den narození štěňátek, 29. listopadu 2010. Bylo něco kolem páté (?) hodiny ranní, kdy mi přišla sms od Peti, že Cass rodí. Od té chvíle už jsem nemohla usnout a jen jsem čekala na další sms, že tam na mě čeká nějaká černobílá slečna. Nějak v průběhu dne jsem ale dostala zprávu, že štěňátek se narodilo pět. Takže bohužel, tentokrát to nevyšlo.

Jenže já už byla na to štěně tak natěšená, že jsem se ho jen tak nedokázala vzdát. No a tam nahoře asi taky někdo chtěl, abych měla borderku, protože zrovna naše chovatelka, od které mám Fayu (chs Deabei), vyvěsila na web, že plánují štěňátka borderek. Původně mi teda nabízela černou belgičáckou holčičku. Dost mě to nahlodalo, ale černou já nechci. (Kdyby mi nabídla „zrzku“, tak mám dneska doma možná tervíka místo borderky.) Takže jsme se domluvily spolu, že pokud se narodí černobílá fenečka, tak je moje. Jenže oni ještě neměli nakryto, takže já ač jsem se těšila, tak zas o něco míň, protože se mi to oddálilo.

Pak mi jednoho dne píše Peťa, že se jí uvolnil trikolorní pejsek a jestli bych ho nechtěla. Postavu v dospělosti odhadovala po Eykovi. Jenže co pak s mým snem – černobílou fenečkou?! Hodně jsem rozmýšlela, jestli si radši počkat na fenečku nebo si vzít pejska po těch super rodičích. Nebylo to vůbec lehké a nemít dnes Máju, asi bych litovala toho, že jsem si nevzala Aríska. Nakonec jsem ale Peťe řekla, že ne. Ustoupila bych u pohlaví nebo u barvy, ale nějak se mi nechtělo ustupovat u obojího a měla jsem pocit, že bych si to pak někdy vyčítala. Dnes vím, že je z něj krásný a šikovný pes a že to byla blbost takhle přemýšlet.

Zhruba dva týdny před odběrem malých Locolinďat mě Peťa kontaktovala znovu. Co já a pes, jestli už mám někde vyhlídnutou nějakou fenečku a tak. Psala mi proto, že se jí uvolnila malá „Lili“ a že by mi ji ráda nabídla. Pro mě to byl šok. Odběr za dva týdny. Já domluvená s Beatou, že si vezmu štěně od ní. Jenže ta malá princezna s bílou hlavou a černou tečkou mezi ušima mě prostě učarovala.

Já měla asi 3 týdny před státnicema a najednou přišla takováhle zpráva, která se musela okamžitě řešit a nějak vyřešit. Takže to byl mail Beatě, že se moc omlouvám, ale prostě pes mých snů, tak snad to pochopí. Je úžasná, pochopila! Domluva doma s rodiči, že si chci pořídit štěně. A jejich reakce? No ty si se zbláznila! To je jak starat se o dítě. Nakonec mi řekli, že s tím nesouhlasí, ale že je to moje věc. Z toho já celá špatná, takže co dál? Rozhovor s přítelem, já chci psa, ale rodiče ne. To pro nás znamená, že pes bude vždy a všude se mnou, což náš vztah asi dost změní. Potřebovala jsem vědět, že i Marek ví, do čeho spolu jdeme a jestli s tím souhlasí. A on? Je ten nejlepší! Podržel mě, že to spolu zvládneme. (Sám už se na štěně těšil.)

Takže definitivní zpráva pro Peťu – malou Lili přejmenuj, bude to Mája a půjde k nám! Jo a proč vlastně Mája? Já tak tajně vždycky chtěla Máju, ale nikdy jsem to nikomu neřekla. Jednoho dne jsme se takhle bavili s Markem o tom, co podnikneme o letních prázdninách, že vyrazíme někam na výlet a vezmeme s sebou i Fayu. Tak jsem mu připomněla, že budeme muset jet ještě s druhým psem. A on mi na to odvětil: „Myslíš s tou Májou?“ V tu chvíli ticho, zásek. On chtěl říct s tou „malou“, ale zachránil to slovy: „no vidíš, Mája se může jmenovat!“ A od té chvíle to tak je.

Bohužel díky mým státnicím, které se nebezpečně blížily a díky neustálé práci na psaní bakalářky a do toho ještě zkouškové na psychologii, jsem neměla zrovna moc volného času. Takže dostat se do Třebíče podívat se na prcky pro mě bylo skoro nemyslitelné. Poprvé jsem tedy Máju, Casey, Peťu a všechny Máji sourozence viděla až v sobotu 22. ledna, kdy byl naplánovaný odběr štěňátek. Tomu dni je věnovaný samostatný článek, tak koho to zajímá, počtěte si to tam ;) Já se budu opakovat jen v tom, že všichni si své prcky odvezli domů, jen já odjela s prázdnou. Domluvila jsem se totiž s Peťou, že jim Máju nechám o pár dní déle, abych se mohla učit na státnice a až je (ne)udělám, tak si pro ni přijedu a pak budu mít čas, věnovat se jen a jen té malé kuličce.

Náš společný rok

S Májou jsme toho za ten rok zažily opravdu hodně. Spoustu radostí, ale i starostí. Já jsem prvně poznala, jaké to je vychovávat doma malé štěňátko. Štěňátko, které mi dělalo loužičky v bytě a bylo jí jedno, jestli na parketách, koberci nebo v mojí posteli. Časem se naučila (nechápu jak), že když je její místo ten červený pelíšek, tak se asi má venčit tam. Naštěstí i toho jsme se úspěšně zbavily. Bylo to štěndo roztomilé, když bylo potřeba tak neskutečné hodné, ale občas taky pěkný ďáblík. Panička měla ruce pokousané jako už dlouho ne. Ale zas můžu říct, že moje ruce a Máji hračky bylo snad to jediné, co jako malá kousala. Na žádném nábytku nejsou na ní památky, žádné boty ani kabely nezničila, prostě andílek. Jak by taky ne, však to byla malá princezna. (Nebo královna? Šachová?)

V nějakých třech měsících jsme začaly navštěvovat v Brně cvičák. Mája se tedy začala ukazovat nejen jako krásné štěně, ale také jako velice šikovný pejsek. Učily jsme se zatím jenom poslušnost a nějaké ty triky. Doma jsme pak zkoušely házet frisbee, které ji mimochodem moc zaujalo, a také nějaké ty základy agility (tunely a obíhačky).

S koncem školního roku nám končily kurzy poslušnosti a udělaly jsme si od výcviku trochu pauzu. Navštívily jsme teda ještě Mezinárodní mistrovství ČR border collií v agility, kde jsme si zasoutěžily v kategorii pro štěňátka do 10 měsíců a dokonce jsme si odtamtud odvezly i medaili za třetí místo! Krom agility jsme tam měly Máru, Peťu s Casey, obě Máji sestřičky a jejich páníčky a tím pádem i spoustu zábavy. Mimo to jsme také poznaly pár nových lidí a jejich borderek. No už aby byl zase červen, začínám se na další borderky těšit. (I když tentokrát možná jen jako diváci.)

S letními prázdninami pro nás přišel nový „režim“. Nejprve jsme odjely na tři týdny na dětský tábor. Na jednu stranu tam byla Mája šťastná, že může lítat všude možně po venku. Vodítko za ty tři týdny viděla opravdu málokdy. Na druhou stranu jsem s ní nemohla být pořád, takže občas musela vydržet sama na chatičce v boudě. Ale jelikož si Mája s dětmi rozuměla (a i ony s ní), tak jsem občas brala Máju vyřádit i společně s dětmi. Brali jsme míčky či frisbee na louku, nebo pejsky někam na procházku, ideálně k vodě. Nutno říci, že mi tam Mája ale také pěkně zdivočela.

Po táboře nás čekal zhruba měsíc a půl doma, v Praze, nad učením na státnice. Máje to vynahrazoval přítel, který si ji občas vzal ven na kolo. Nebo jsme se o víkendu sebrali a jeli na výlet do přírody všichni tři. Zároveň tou dobou jsme navštívily poprvé trénink agility. Nejprve jsme běhaly jen tunely a bočnice s laťkou na zemi. Kolem 8. – 9. měsíce Máji věku jsme jí tyčky zvedly o kousek výš, později pak na S. Nejdřív bylo vidět, jak kdyby měla pocit, že vůbec nemá nohy. Brala jednu skočku za druhou. Ale brzy pochopila, že tam ty tyčky asi nejsou proto, aby jí mlátily do nohou a začala skákat. Okolo Vánoc, tedy když už jí byl rok, jsme zkusily skočky o něco zvednout. I na to se zprvu tvářila dost divně. Pak jsem jí ale vzala na jeden trénink ven (místo do haly) a najednou jí to běhalo a skákalo samo. Teda pokud se jí do cesty nepřipletla panička a nezakopla o ní :D

Krom agility jsme si v září okusily naší první výstavu. Šlo o klubovou výstavu border collií. Mája společně se ségrou Juno šly do třídy mladých s konkurencí dalších 13 fen (v kruhu celkem 15, pro ty, co nejsou s matikou kamarádi ;)). S Májou jsme odešly z kruhu se známkou VD (nevím za co, asi že je moc hubená) a takovým velmi stručným posudkem. Jiných výstav jsme se zatím nezúčastnily, a jestli zúčastníme, to je ve hvězdách. Krom toho, že Mája není zrovna výstavní borderka, tak jí chybí 2 zuby a bohužel (No možná zároveň i bohudík? Teď nevím.) to není následkem úrazu. Takže pokud si toho rozhodčí všimne, tak nás tam stejně žádné zázraky nečekají. Ale uvidíme, nějakou menší asi ještě navštívíme.

V říjnu jsme se ještě společně s Peťou a Cass zúčastnily neoficiálních agility závodů v Brně na Kafkách, které pořádala Veronika Otýpková a jako rozhodčí tam byla Peťa Marečková. U které jsme taky už byly na tréninku! Škoda že je má v pátky a neděle, to v Brně zrovna moc nebýváme. :( Na závodech jsme si vyběhaly krásné 1. místo! No ještě aby ne, ze dvou účastníků – začátečníků. :D I tam jsme poznaly zas dalších pár lidí ze skupinky brněnských pejskařů a užily si pěkný den.

Jinak jsme toho na podzim a vůbec ke konci roku 2011 moc nedělaly. Nebyly peníze a ani moc času. Škola vycházela blbě a často a nedalo se to moc dobře skloubit. Doufám, že teď to bude o něco lepší a musím si najít nějaký čas, aspoň na agi tréninky, když už nic jiného. Jo jednu věc jsme ale na podzim zvládaly, takovou méně finančně náročnou a velmi dobře dostupnou – vycházkování. No jasně, každý den se chodí na vycházky, ale ne tak často na nějaké organizované či ve větším počtu. Zejména listopad a prosinec, to se chodilo každou chvíli někam (někam do Stromovky :)). Doufám, že se v tom bude pořád pokračovat, protože je to super vidět, jak si ti psi spolu vyhrajou.

A co bude dál?

Nějaké plány na náš další společný rok? O tom už jsem se zmiňovala dříve. Ale každopádně, naše nejaktuálnější plány, kam se chystáme, najdete v kalendáři akcí.

A těm, kdo dočetli až sem, tak velice gratuluju a opravdu klobouk dolů. :D Schválně, nechte mi tu nějaký malý vzkaz, ať vím, kolik takových jedinců se našlo ;)

Mája konečně poznala „pořádně“ sníh

Máju nám prý v roce 2010 přinesla sněhová vánice. Jenže prcek do sněhu zrovna moc nemůže, takže jako malé štěňátko si toho sněhu zrovna moc neužila. A když jsem si ji přivezla domů, tak sníh už pomalu roztával a užívaly jsme si spíše bahna. Letos nám pro změnu sníh nechtěl napadnout. Vánoce nebyly bílé, ale spíše slunečné a o svátcích nebyl problém jít venčit Máju v kraťasech.

Když už nám v půli ledna konečně začalo sněžit, tak Mája vykoukla z pod střechy, co to tam jako venku padá a jestli po ní opravdu chci, aby do toho šla. No jo, princezna. Ale venčit se musí, takže ano, opravdu jsem to po ní chtěla. Vyběhla ven, rychle se vyvenčila a už byla zase pod střechou, že chce domů. Doufala jsem, že sníh vydrží do odpoledne, protože sněžilo opravdu dost a že půjdu Máje ukázat, že sníh je skoro stejná sranda jako listí, akorát to studí. Bohužel, odpoledne jsem jí mohla akorát tak ukázat, co to je promáčená zahrada. (…)

Máju nám prý v roce 2010 přinesla sněhová vánice. Jenže prcek do sněhu zrovna moc nemůže, takže jako malé štěňátko si toho sněhu zrovna moc neužila. A když jsem si ji přivezla domů, tak sníh už pomalu roztával a užívaly jsme si spíše bahna. Letos nám pro změnu sníh nechtěl napadnout. Vánoce nebyly bílé, ale spíše slunečné a o svátcích nebyl problém jít venčit Máju v kraťasech.

Když už nám v půli ledna konečně začalo sněžit, tak Mája vykoukla z pod střechy, co to tam jako venku padá a jestli po ní opravdu chci, aby do toho šla. No jo, princezna. Ale venčit se musí, takže ano, opravdu jsem to po ní chtěla. Vyběhla ven, rychle se vyvenčila a už byla zase pod střechou, že chce domů. Doufala jsem, že sníh vydrží do odpoledne, protože sněžilo opravdu dost a že půjdu Máje ukázat, že sníh je skoro stejná sranda jako listí, akorát to studí. Bohužel, odpoledne jsem jí mohla akorát tak ukázat, co to je promáčená zahrada. :(

Na sobotu jsme měli v plánu vyrazit na větší výlet do Prokopáku. Jenže než jsme se zvládli najíst a vyrazit, tak se venku rozpršelo. Tím pádem celodenní výlet padal. To venku nebyl běžný déšť, ale něco mezi deštěm a sněhem. Tak jsme se rozhodli zhruba hodinku počkat, že by se to mohlo změnit v normální sníh a vyrazit ven potom. Přeci jenom, sníh je snesitelnější jak déšť. O hodinku později už opravdu sněžilo a docela vydatně. Na zemi se toho ale moc nedrželo. Přesto jsme vzali Máju a vyrazili ven. Ne teda do Prokopáku, ale jenom po našem okolí. Mája najednou ve sněhu lítala, jak kdyby se za nějaké chumelenice snad narodila :)

A co by to bylo za zimu, kdybychom neměli nějaké fotky se sněhem. Takže jsme do toho nečasu vzali foťák a něco málo z toho najdete na rajčeti.

Další video je na světě

Mája už oslavila své první narozeniny a je z ní velká holka. Před pár dny skončil rok 2011 a s ním přišlo i nějaké to shrnutí, co všechno nás v tom roce potkalo. Pak se mi vnuknul nápad, že když máme takovou spoustu fotek a videí, tak by nebylo špatné zpracovat ten Máji první rok života i nějak jinak, než jen o tom napsat pár slov. Proto jsme zavzpomínali, jaké to bylo krásné malé štěňátko a vytvořili video. Snad se zalíbí :) (…)

Mája už oslavila své první narozeniny a je z ní velká holka. Před pár dny skončil rok 2011 a s ním přišlo i nějaké to shrnutí, co všechno nás v tom roce potkalo. Pak se mi vnuknul nápad, že když máme takovou spoustu fotek a videí, tak by nebylo špatné zpracovat ten Máji první rok života i nějak jinak, než jen o tom napsat pár slov. Proto jsme zavzpomínali, jaké to bylo krásné malé štěňátko a vytvořili video. Snad se zalíbí :)

Video najdete na stream.cz!

Čeká nás nový rok

.. a předpokládám, že v něm nás čeká i spousta nových věcí. Rok 2011 máme za sebou a troufám si říct, že úspěšně. Celou dobu si říkám, jak to byl hrozný rok, ale když se zamyslím i nad těmi lepšími věcmi, tak byl pro můj život velmi důležitý. Během ledna jsem se dozvěděla, že budu mít doma Máju a o pár týdnů později si přivezla malou černobílou kuličku domů. To je změna asi největší, jednak jsem měla tu čest poznat, jaké to je starat se o malé štěně (Mája je sice můj třetí pes, ale moje první malé štěňátko) a jednak jsem se dostala zase o něco víc do světa psů. (…)

.. a předpokládám, že v něm nás čeká i spousta nových věcí. Rok 2011 máme za sebou a troufám si říct, že úspěšně. Celou dobu si říkám, jak to byl hrozný rok, ale když se zamyslím i nad těmi lepšími věcmi, tak byl pro můj život velmi důležitý. Během ledna jsem se dozvěděla, že budu mít doma Máju a o pár týdnů později si přivezla malou černobílou kuličku domů. To je změna asi největší, jednak jsem měla tu čest poznat, jaké to je starat se o malé štěně (Mája je sice můj třetí pes, ale moje první malé štěňátko) a jednak jsem se dostala zase o něco víc do světa psů.

A co vlastně všechno jsme s Májou za ten rok zažily? Bylo toho hodně a nejen pro Máju, ale i pro mě, to byla spousta nových věci. První návštěva cvičáku, první závody agility, první seminář na téma okolo psů, první účast na výstavě.. a krom toho, spousta nových známých a přátel. Než jsem si Máju pořídila, neměla jsem mezi přáteli snad nikoho s borderkou (resp. měla, ale nijak moc jsme se nevídali) a teď? Borderka všude, kam se podívám..

A co chystáme do roku 2012? Pomalu se chystáme na rtg, abychom věděly, jak je na tom Májka s klouby. Už teď z toho začínám mít nervy, tak nám držte palce, ať to dopadne co nejlépe! Dál se chystáme trénovat agility a začít už trochu víc makat. Tenhle rok dosáhne Mája 18 měsíců, což pro nás znamená možnost účastnit se závodů, takže máme další motivaci k tréninkům. Věřím, že se nám podaří ozkoušet i něco nového. Rok je dlouhá doba, tak by se toho možná i dalo hodně stihnout. Určitě chci flyball, coursing, obrany a vyrazit někam k ovečkám!