Road trip to Germany

Někdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál (…)

Kde je tomu počátek?

Mája, Eyk, Casey, DobbyNěkdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál..

Zavítaly jsme na letňanský cvičák k týmu Hop Trop a začaly trénovat. Na jaře následujícího roku jsme poprvé vyrazily na Eager’s Cup, turnaj který odstartoval naší první závodní sezónu. Jelikož se dařilo a Mája byla čím dál lepší a bylo vidět, že jí to fakt baví, tak jsme další rok pokračovaly. Dva roky jsme se flyballu věnovaly naplno, pravidelné tréninky, všechny turnaje a musím říct, že čím důležitější to bylo, tím líp.

Pak ale přišlo pár zlomových okamžiků. Frisbee závody, které jsem si užívala po všech stránkách, naprostá pohodička, žádná rivalita (která bohužel na flyballu mezi některými týmy je) a možnost závodit s oběma psy (Chelsea totiž na flyballu má ještě pěkný kus cesty před sebou). Naděje v agility, protože jsem sehnala v Praze trenéra, který mi sedne jak po stránce lidské tak výcvikové. Čas a finance, což ani jedno nemám v takovém množství, abych se mohla naplno věnovat všem třem sportům. Flyball jako týmový sport, na jednu stranu je to super, když je vás víc, na druhou stranu bylo nemožné říct „když já bych pro jednou raději jela na frisbee/agility závody“. A tak jsem usoudila, že máme za sebou dvě super sezóny ve flyballu, několik úspěchů jak na jednotlivých českých turnajích, tak i v Purina Pro Plan Cupu i na Mistrovství Evropy! A že je tedy na čase vrhnout se někam dál a přesvědčit se, že dokážeme být úspěšné i jinde. Řekla jsem tím pádem celému týmu i flyballu sbohem..

Ovšem, přišla nová sezóna, začaly se plánovat turnaje a já začala zjišťovat, že to, čím jsem dva roky žila, je pryč. Že teď už by mě to vlastně nemělo zajímat, protože na ty turnaje nepojedu. A najednou jsem si uvědomila, že mi to asi i chybí. Mám na takové věci talent, většinou mi dojde, že mi něco chybí, tak o půl roku až rok později. Tak jsem chvíli rozmýšlela, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Nakonec jsem rozhodla dát opravdu šanci i jiným sportům a s těžkým srdcem říct „já s flyballem končím“.

Pak ale přišla informace, že mistrovství Evropy ve flyballu (EFC) 2015 se bude konat v Německu! Přesněji řečeno v Německém Emtmannsbergu, který je jen cca 45 minut cesty od bydliště rodiny Hübnerových, kteří jsou majiteli Májiného tatínka Eyka. Ač už je to v plánu delší dobu, zatím jsme neměli tu čest se setkat osobně a nechtěla jsem tuhle příležitost propásnout! A tak jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych mohla jet na Evropu, aniž bych musela závodit celou sezónu. Bylo mi celkem jasné, že když přijdu za Hop Tropákama, že chci jet na Evropu, ale jenom tam, tak mě Míla pošle do háje, že buď a nebo. Tak jaké jiné varianty mám? Budweis Fly, za ty běhala loni Cassinka a určitě by bylo možné ji vyměnit za Máju. Původně to tak mělo být, ale pak přišla možnost druhá a to Funatic Jumpers, pražský tým. Byla tedy možnost vyrazit alespoň na nějaký trénink a ne se potkat rovnou až v Německu, a tak jsem se rozhodla vyrazit právě s nimi.

Peťa počítala s tím, že vyrazí s pejsky se mnou, uděláme si výlet nejen na flyball, ale i za Eykem a jeho rodinou. S Monikou jsme si psaly, zvala nás i na agility závody, bohužel v termínu, kdy jsem nemohla vyrazit. Ale nadhodila jsem možnost agility závodů v termínu EFC a ono to klaplo! Takže v plánu našeho výletu už nebyl pouze flyball, ale i agility.

European Flyball Championships – EFC

Původní plán, tedy vyrazit v pátek na EFC, nám změnily na jednu stranu neočekávané (na druhou stranu jsem v to asi trochu doufala) okolnosti. Pár dní před mistrovstvím se na FB objevila informace, že Alea shání náhradníky za odpadlé psy do dvou svých týmů a že bere i pomalejší psy, jelikož jde o 15. a 16. divizi. Nabídla jsem Cassinku a vyšlo to! Takže repete, na Evropu jede závodit Mája i Casey! :)

Casey a Alea - tým snů, 3. místo v 15. divizi / Mája a Funatic Jumpers, 2. místo v 11. diviziTím pádem se odjezd přesunul již na čtvrtek. S tím, že ráno dořešíme poslední detaily, Peťa přijede do Prahy, sbalí si a jedem! Co čert nechtěl, auto, které celý rok, co ho mám, šlape jak hodinky, tak najednou se mu nechce startovat. Jak ve středu večer, tak ve čtvrtek ráno. Pro jistotu baterka na nabíječku, ať nám to někde nechcípne a modlit se, že dojedem. Mimochodem, aby toho nebylo málo, říkám tátovi „nechce se mu startovat“, tak prý „nastartuj!“ Poprvé nic, podruhé nic, potřetí nic.. Sedne do toho táta, otočí klíčkem, nastartováno. Ok, neřeším, dáváme nabíjet a hotovo. Druhým autem se pro mě o pár hodin později stavoval táta, nasednu zabouchnu, špatně, tak znovu a asi zase špatně. Prý „to je jedno, za jízdy se neotevřou a jedeme kousek“. Vystoupím, zabouchnu, špatně. Koukám, jestli tam někde něco nepřekáží, nic nevidím. Přijde táta, cvrnkne do dveří, zavřeno. To už jsem si připadala trochu jak debil a říkám, že snad radši dneska nikam nejedu, asi nemám dobrý den. No nešlo to jinak, zítra závodíme, musím sednout do auta a jedeme.

Naložily jsme s Peťou všechny věci do auta a první náš cíl byly Kyje, kde jsem měla vyzvedávat triko. Jsme v Kyjích, bereme triko, odmítáme pozvání na kafe, abychom co nejdříve vyrazily. Nastartuju, z motoru jde pára, teče voda, tady asi bude někde problém. Počkám až se auto uklidní, dovaří vodu a je mi jasné, že se musím dostat minimálně do Čakovic, tak nastartuju znovu a? Červená kontrolka, přehřátý auto. Hm dobrý, co dál? Odstavila jsem auto do stínu (v tom vedru to stejně bylo k ničemu, ale aspoň se v něm dalo sedět, když byly otevřené dveře) a zavolala tátovi. Hlavně, že jsme si večer před tím, dělali srandu, že až se v Německu něco stane, tak já zavolám tátovi a ten to přijede řešit. No tak za chvíli přijel táta, nevyřešil nic ani on, řekl „sedni do auta, jedeme domů“. Tak jsem jela, celou dobu se sevřenou zadnicí a s hlavou plnou toho, co by se asi tak mohlo stát, když je auto přehřátý a jede. No nedivila jsem se mu, já byla taky přehřátá a odmítala jsem cokoli dělat.

Cesta rovnou do servisu, kde během chvilky řekli „no jo, větrák běží, ale jenom jeden“. Co s tím? Vyměnit za nový. Tak do toho! „Nový stojí 5,5.“ „To se nedá nic dělat, já potřebuju dneska odjet a nemám čím.“ „No to je blbý, nemám ho, můžu ho objednat na ráno.“ „To je hodně blbý, ráno mám závodit asi tak 300 km odsud.“ „Tak ať ti táta půjčí tranzita.“ „Jste se zbláznil?“ .. telefonát, chvilka napětí, po které bylo jasno. Auto tu nech, dneska to bude hotový! Odcházela jsem fakt zoufalá, zralá na panáka, ale protože jsem měla za pár hodin jet, tak tohle řešení nepřipadalo moc v úvahu.

20:00 – Auto dovážím ze servisu, půlka školného v luftě, vyzvedávám Peťu a pejsky a jedeme, ať aspoň vyrazíme za světla, když už nic jiného. Neskutečně velké díky patří Autoslužbám Kukelka, že jak šéf tak servisáci udělali co mohli, mimo jiné pracovali přesčas, jen aby Novotná mohla odjet. Díky! Cesta až do Německa bez problému! Na místě jsme trochu bloudily a story o naší cestě k bráně do lesa, hledání místa pro stanování a následné hledání cesty zpátky k autu už radši ani psát nebudu, to bychom se k samotnému turnaji fakt asi nikdy nedostaly.

Locolindo

Pátek ráno, původní plán turnaje se „maličko“ změnil. Vzhledem k nesnesitelným teplotám byl turnaj zahájen (bez ceremoniálu) již v 8:00. Během dopoledne (tedy do obědové pauzy) se odběhal Speed Trial a všechny divize minimálně jedno kolo Double Elimination. Dopolední část končila kolem jedné hodiny a následovala pauza až do páté hodiny večerní. Lepší běhat ráno brzy a večer déle, než tavit sebe i psy na přímém slunci po celý den. Pátek byl Cassinky dnem. S týmem Alea – tým snů startovala v 15. divizi. Původně, podle domluvy, na pozici posledního psa a vše nám krásně šlapalo. Cassinka se snažila, navzdory vedru toho zvládla odběhat víc, než jsem čekala. Možná i díky dlouhé pauze, kdy se zvládla aspoň trochu prospat, měla na odpolední rozběhy dostatek energie, aby pomohla týmu probojovat se na třetí místo! A tahle bedna odstartovala něco, co jsem absolutně nečekala! Zde patří díky celému Alea týmu, že nás mezi sebe vzali, dali možnost Cassince startovat, odvézt si krásné ocenění a vůbec, že nás tak pěkně mezi sebe přijali.

Další den, tedy v sobotu, byly na programu hned obě dvě divize, kde běhali Funatici. Funatic Jumpers v 11. divizi s Májou a Funatic Runners v 6. divizi. Takže jsme celý den běhali z jednoho parkuru na druhý, tam se psem, tam pomáhat. Bylo to trošku náročnější, ale díky Peti, která se mi po doběhu starala o Májenku, jsem to zvládala celkem hravě. Stejně jako v pátek se začalo běhat ráno dříve, tentokrát ještě dříve, už v 7:30 a kolem jedné přišla obědová pauza až do páté hodiny večerní. Na oběd odcházeli Jumpeři s tím, že jsme ze Speed Trialu postoupili z druhého místa a náš první rozběh v Double Elimination jsme vyhráli. Tudíž krásný pocit před obědem. A musím říct, že tenhle pocit nás jen tak neopustil, naopak byl ještě posílen ve chvíli, kdy nám došlo, že oba týmy Funaticů skončí nejhůře třetí! Runneři na třetím místě už zůstali a Jumpeři ještě zabojovali o postup do finále a umístili se na 2. místě!

Takže ve shrnutí a s ohledem na předešlé roky – prvního EFC v roce 2013 se zúčastnila pouze Mája a s HT Hurricane jsme byli na 3. místě! EFC 2014 se zúčastnila Casey s týmem Dog Dragons 3, bohužel bez umístění na bedně a samozřejmě Mája s týmem HT Hurricane a tentokrát jsme se probojovali až do opakovaného finále, které pro nás končilo 2. místem! No a na závěr EFC 2015 se opět účastnily obě naše holky a tentokrát obě stály na bedně! Casey a Alea – tým snů na 3. místě a Mája a Funatic Jumpers na 2. místě. Tak zatím to šlo krásně vzestupně, tak buď je na čase, jak se říká „v nejlepším skončit“ a nebo je potřeba dalšího psa a další týmy, kteří by nás chtěli :D

Agility Competition

Vyhlašování sobotní části EFC končilo někdy kolem 22. hodiny. Pro nás to neznamenalo jít sednout, pít a kecat, jako pro většinu účastníků. Ale sednout do auta a odjet směr Scheblitz, kde bydlí Hübnerovi. Na místě jsme byly kolem 23. hodiny, daly jsme si sprchu, prohodily pár slov s Monikou, zčekli FB a šly spát. Vstávačka ráno v 7, nasnídat a opět do auta, tentokrát směr Coburg.

V Coburgu je agility cvičák doslova vedle dálnice, ale ve chvíli, kdy jste na cvičáku, nemá o dálnici ani páru. Krásný plac se zázemím, občerstvením, spoustou místa na parkování i prostoru pro rozcvičení a vychození psů. A my? My jsme měly tu nejlepší péči od Moniky a celé její rodiny! Jsem naprosto fascinovaná jejich přístupem k návštěvě. S tak přátelskou a pohostinnou rodinou se v ČR člověk jen tak nesetká. A mimo to mají moc pěkný baráček i zahradu a když člověk vyjde na ulici a rozhlédne se kolem, tak by se hned přistěhoval! Za tu péči, jaké nám bylo dopřáno a vůbec za pozvání a společnost, patří velké díky právě Monice!

No zpět k závodům. Čekaly nás dva běhy, agility zkouška a jumping. Agility klasicky pouze v konkurenci A1 týmů, jumping pak v konkurenci A1 a A2 týmů. A3 týmy mají svůj jumping, jelikož je součástí kvalifikace. Jestli jsme to pochopily správně, tak v Německu je potřeba nejprve dostat se do kategorie A3, poté se na běžných závodech kvalifikovat, čímž si tým zajistí start na kvalifikačních závodech, na které jsme zvyklí u nás v ČR. A právě A3 týmy běžely v neděli jako první, poté A2 (Casey) a nakonec A1 (Mája), v jumpingu to pak bylo lehce přeházené, nejprve A3, po nich A1 a na závěr A2.

Všechny parkury byly pěkné, žádné krkolomnosti, bylo zapotřebí jak technického vedení, tak rychlých nohou, zejm. v jumpingu. Myslím, že ostudu jsme s Májou neutržily. Po sobotě byla značně unavená, občas je to možná dobře, občas ne. V agility to skončilo odmítačkou na slalomu, jehož opravováním jsme i ztratily čas a jednou laťkou na zemi. Přesto z toho bylo 3. místo! Mimochodem, i s opravovaným slalomem jsme dosáhly druhého nejrychlejšího času, stejně tak tomu bylo v jumpingu. Ač to podle umístění na první pohled nevypadá, tak jumping se nám povedl ještě o něco lépe, náběh zvládla luxusně na poprvé, jedna laťka bohužel letěla a v jednu chvíli Mája vyběhla dál, než jsem čekala, ale nakonec to zvládla ukočírovat a ta jediná chyba nás v konkurenci nejen jedničkových, ale i dvojkových psů vynesla na 4 místo. :)

Aqua Limpia LocolindoSečteno, podtrženo, moc šancí jsme těm kolem nedaly :) S Cassinkou jeden běh na EFC, bedna. S Májou jeden běh na EFC a dva běhy na agility, 3x bedna (vyhlašují a oceňují i 4. místo). A Peťa s Casey? V agility na tom byly velice podobně, obsadily 3. místo! V jumpingu bohužel disk, Cassinka si myslela, že si spletla tunel, tak se vrátila a jelikož šlo o tunel, kde jsme si mohly vybrat směr, tak si Peťa neuvědomila, co tam proběhlo a pokračovala dál. Velká škoda toho, protože nebýt této chybičky, šlo by o čistý běh! Kompletní výsledky najdete na stránkách agility klubu Coburg.

Po závodech ještě nafotit pár fotek do rodinného Locolindo alba a pak už jenom opět sednout za volant a hurá na více jak 4hodinovou cestu domů. Konečně za světla!

Procházka noční Prahou

Už dlouhou dobu plánuji vyrazit do centra Prahy fotit za tmy. No a tak jsme si jednoho dne řekli, že by bylo fajn jít zkusit fotit v centru noční Prahy naše psiska.

Začali jsme na Vyšehradě, kde jsme si prošli vyhlídku. Psiska málem skákala ze stráně dolů, pak jsme skoro obětovali Cassinku a můj batoh ve prospěch jedné fotky, ale nakonec to všichni zvládli bez újmy na zdraví. (…)

Eseja Slezský hrádekUž dlouhou dobu plánuji vyrazit do centra Prahy fotit za tmy. No a tak jsme si jednoho dne řekli, že by bylo fajn jít zkusit fotit v centru noční Prahy naše psiska.

Začali jsme na Vyšehradě, kde jsme si prošli vyhlídku. Psiska málem skákala ze stráně dolů, pak jsme skoro obětovali Cassinku a můj batoh ve prospěch jedné fotky, ale nakonec to všichni zvládli bez újmy na zdraví.

Z Vyšehradu jsme seběhli dolů k Vltavě a po náplavce pokračovali až k Mánesu a dál na Karlův most. A pak už všichni překvapeně zírali, že je jedenáct hodin večer a asi by bylo příjemnější válet se teď doma v posteli, místo courání po Praze. V nohách asi 5 kilometrů, ale s tím focením nám to trvalo přes dvě hodiny.

Pejsci byly celý večer překvapivě hodní. Krom toho skákání z Vyšehradu s námi celkem pěkně spolupracovali.  No a díky tomu taky mají pár, myslím celkem pěkných fotek.

Další výběr fotek je v galerii na rajčeti.

Away Moravia MerilenEseja Slezský hrádekAqua Limpia LocolindoFa Mulan From Let's Border

A páák.. nic neřééš!

Už nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál. (…)

Muttley & YunaUž nějakou dobu jsme s Peťou plánovaly výlet do Holandska. Jak jinak, než kvůli psům. Původně měl být náš cíl cesty trošku jiný, ale nakonec se semlelo pár událostí, které rozhodly za nás. Přesto se ale cesta za hranice uskutečnila a cíl se nám pouze vzdálil o cca hodinku cesty.

Vyráželi jsme na výlet v neděli kolem páté hodiny ranní v počtu čtyř lidí a dvou psů – já, Peťa, její přítel a její maminka a samozřejmě holky naše černobílé nesměly chybět. Do auta jsme se nějak poskládali, holky spolu trávily cestu v kennelce, prostě vše v pořádku a já mohla v klidu celou cestu prospat, klasika. Vzbudila jsem se jen, když se stavělo, abychom se trošku protáhli, vyvenčili pejsky a občas i něco snědli. Pak už se zase jelo dál.

Cesta tam byla skoro nekonečná. Jako by se nám ten cíl pořád vzdaloval. Původní plán, navštívit Amsterdam ještě v neděli, jsme přesunuli až na druhý den a jeli rovnou do malého městečka kousek za Rotterdamem, jehož název bylo tak těžké přečíst, že jsme to překřtili na Helevolešlus. Název města je Hellevoetsluis, tak mi jistě každý dá za pravdu, že naše počeštění bylo na místě.

První, koho jsme po cestě potkali a s kým jsme měli tu čest si popovídat, nebyl nikdo jiný než holandští policajti. Nějak se jim nezdálo, že jsme za nimi nechtěli jet, ale nakonec si zkontrolovali naše doklady a pustili nás dál. Takže vlastně docela nuda. Vlastně vůbec nevíme, proč nás zastavili. Jestli jen pro tu českou spz? Kdo ví.. S troškou bloudění jsme na místo dorazili někdy po osmé hodině večer. Lette nás přivítala, pohostila a za chvíli dorazil její manžel s tlupou štěňátek. Tomu už se snad ani smečka říkat nedá :D

Peťa a Shisha alias Fa Mulan From Let's Border

Najednou byla štěňata úplně všude! Jedno mě kousalo do nohy, druhé tahalo za nohavici, další dvě chtěla za mnou na sedačku, další dělalo někde loužičku atd. atd. A jedna malá trikolorní holčička se seznamovala s Peťou, která se na ní těšila víc než děti na prázdniny. Tak jsme si večer chvilku pohráli s pejsky a popovídali s chovateli.. nebo spíš si Peťa popovídala, Michal takticky mlčel, Peti maminka se občas chytla a já jsem se radši ani nesnažila rozumět, protože jsem měla plné ruce černobílého štěnda.

Ráno jsme si půjčili malou Shishu a vyrazili na výlet po Holandsku už i s ní. Tak nejdřív hurá do Amsterdamu na luxusní irskou snídani. Pak trošku procházku po centru města, že jsme se až ztratili. Nebo spíš, my ne, jen auto se nám ztratilo. Ale nakonec jsme ho našli, jednou to přijít muselo. Plán pokračoval směrem k moři. Cestou jsme ještě sháněli nějaké obchodní centrum, směnárnu nebo banku. Takže další bloudění a popojíždění po holandských městečkách, které ale aspoň Michala naučilo řídit, jako správný holanďan. Základem je hlavně nic neřešit! Však to moc dobře věděla i naše navigace, která nám každou chvíli hlásila „a páák.. nic neřééš“. Jakmile jsme opustili Holandsko, už jsem tuhle hlášku nikdy neslyšela. Každopádně teda doprava v Holandsku musí být pro každého cizince docela šokující. Spousta lidí jezdí na kole, v pohodě, proč by ne. Ale oni vůbec neřeší, kde kdo jezdí. Jestli to je chodník pro lidi, cyklostezka pro kola a nebo silnice pro auta, nezájem. Všichni jsou všude, jezdí všemi směry, blinkry jim moc neříkají a pak ještě nadávají, když začnou couvat někomu do cesty a diví se, že ten někdo by rád projel. Zvláštní mentalita. Ale přesto všechno jsou tam lidi hrozně v pohodě, usměvaví, komunikativní. A ty menší městečka, ty baráky a zahrady! To je prostě nádhera!

Eseja Slezský HrádekNastala malá komplikace při hledání konce světa (chápej jako hledání moře), ale nakonec jsme i to včas našli. Holt je to Tichý oceán, tak ho asi jen tak neuslyšíme, aby nám to poradilo cestu. Ale nevzdali jsme to! Usoudili jsme, že přeci nemůže být tak malý, abychom ho nenašli. Chtěli jsme tam moc, chtěli jsme totiž kýčovité fotky při západu slunce! A tak je máme :)

Pak už jenom dojet zpátky do Helevolešlus, předat zbytek peněz, podepsat papíry, vyzvednout si věci a od té chvíle už je malá Shisha Peti a stěhuje se do ČR! Takže zase sednout to auta a hurá dalších asi 12 hodin na cestu domů. Jsme doma, máme všechny psy, možná i všechny věci. Výlet byl krátký, nějak jsme se tam s Májou nezvládly zapomenout. Asi si ten výlet budeme muset brzy zopakovat. Vidím to tak na jaro 2014. Jen tak trochu doufám, že tentokrát si odtamtud nikdo štěně neodvezeme.. i když.. :)

Fotky z Holandska

Shisha (Fa Mulan From Let's Border)Aqua Limpia LocolindoLákají Máju a Casey při foceníAqua Limpia Locolindo

 

Výlet do Brna na Duocacib

První únorový víkend, jak je již poslední roky zvykem, se v Brně koná mezinárodní výstava psů. Původně jsem uvažovala o přihlášení Chelsea, jelikož to byla první možná výstava ve třídě mladých. Pak jsme si to rozmyslely a vyrazíme vystavovat až v květnu v Praze. Přesto jsme si ale výlet do Brna udělaly a i výstavu jsme navštívily.

V pátek jsem sebrala svých pět švestek, resp. své dvě psí slečny, a vyrazily jsme. Zjistila jsem, že Chelsinka miluje cestování, jakmile se otevřou dveře nějakého dopravního prostředku, už se hrne dovnitř a je jedno, jestli jde o auto, autobus, vlak. Hlavní je, že se jede na výlet! Za celé tři hodiny cestou vlakem si Chelsea lehla jen párkrát, v součtu tak maximálně na 5 minut. Je to malý hyperaktiv, s každým se tam musela kamarádit a pořád chtěla něco dělat. (…)

První únorový víkend, jak je již poslední roky zvykem, se v Brně koná mezinárodní výstava psů. Původně jsem uvažovala o přihlášení Chelsea, jelikož to byla první možná výstava ve třídě mladých. Pak jsme si to rozmyslely a vyrazíme vystavovat až v květnu v Praze. Přesto jsme si ale výlet do Brna udělaly a i výstavu jsme navštívily.

V pátek jsem sebrala svých pět švestek, resp. své dvě psí slečny, a vyrazily jsme. Zjistila jsem, že Chelsinka miluje cestování, jakmile se otevřou dveře nějakého dopravního prostředku, už se hrne dovnitř a je jedno, jestli jde o auto, autobus, vlak. Hlavní je, že se jede na výlet! Za celé tři hodiny cestou vlakem si Chelsea lehla jen párkrát, v součtu tak maximálně na 5 minut. Je to malý hyperaktiv, s každým se tam musela kamarádit a pořád chtěla něco dělat.

Páteční večer byl poklidný, společenský u televize. Ani moc nevím, na co všechno jsme koukali, jelikož jsem docela brzy usnula. Trochu jsem se bála, že Chelsea bude celou noc blbnout a nenechá nás vyspat, ale překvapila holčička. Asi tak v jednu hodinu ráno, když chodila po pokoji a zjišťovala, že všichni spí a nikdo se s ní nebaví, tak si našla své místo uprostřed pokoje. Tam se rozvalila jak široká, tak dlouhá a mám pocit, že až do rána se ani nehnula.

Ráno vstát, vyvenčit a hurá na výstavu. Jela jsem pouze s Chelsea, Mája zůstala s Peťou na bytě. Mít tam obě dvě naráz, asi bych je musela zabít :) Takhle jsem si výstavu parádně užila! Navštívila spoustu známých u borderek i u belgičáků. Víc kruhů jsem obejít nestíhala. Nejdřív na to nebyl vůbec čas a pak už nebyla síla se zvednout, natož někam odejít.

U borderek jsem se snažila něco málo i nafotit. Byla se tam vystavovat „miminka“ z chs Smart Destiny. Posledně jsem je viděla, když sotva pletli packami a byli to takové malé roztomilé kuličky. Dneska už tak maličcí nejsou, ale krásní jsou pořád! A co jsem zatím měla tu čest poznat, tak všichni mají úžasnou rodinu.

U belgičáků jsme zas měly naší další „rodinku“. Chelsinku jsem musela přivézt ukázat chovatelce. Trochu jsem se bála, aby nedělala fóry, jak v listopadu na pražské výstavě, ale nezradila mě holčička. Chovala se naprosto parádně! Když se rozkoukala, tak se s každým kamarádila, všechny líbala a chtěla si hrát. Ukázala Hance, jak umí pěkně štěkat, když něco chce a nemůže to mít. A jak neumí chvilku postát, když se má fotit, ale musí jančit, že chce za paničkou. :D Konečně se mi podařilo Chelsu trochu unavit, takže si mi pak i vlezla do klína a ležela naprosto v klidu. To u ní moc neznám.

V sobotu jsem poprvé vydržela na výstavě až do závěrečných kruhů, abych se dočkala Káti, která zapisovala až do nějakých čtyř hodin odpoledne. Ale jak se říká, kdo si počká, ten se dočká! A dočkali jsme se. Byl to náročný den, ale jsem ráda, že jsem tam šla. Viděla jsem se zase s pár známými a se spoustou nových lidí. Neměla jsem žádné starosti, všechno jsem hodila za hlavu a věnovala se jen tomu, co mě baví – psům! Jo a málem bych zapomněla, že jsem tam potkala Čůňu!! Naposledy jsem ji viděla snad před rokem, to už je doba. Chelsea si s ní hned chtěla hrát, jak kdyby v ní poznávala Máju.

Neděli už jsme měli flákací a večer nás čekala cesta zpátky do Prahy. V pondělí mám brigádu a v úterý zase do Brna na zkoušku a odpoledne za štěňátky do chs Moravia Merilen. Za malými belgičáckými sourozenci naší Chelsea. Původně jsem si říkala, že buď Máju někdo pohlídá, nebo si ji vezmu s sebou. Ale pak mě Peťa ukecala, že jí mám nechat Chelsinku v Brně do úterka. Takže jsem se domů vrátila jen s jedním pejskem a v úterý si ji po zkoušce vyzvednu. A pojedeme za Hankou a štěňátky společně. :))

Fotky ze sobotní výstavy a víkendu v Brně.

Focení v ateliéru

Kamarádka má v plánu nafotit kalendář border collií pro rok 2013. Sama doma má krásného blue merle pejska, tak se rozhodla sehnat 12 různých barev borderek a vytvořit nástěnný kalendář, kde pro každý měsíc bude jiný pejsek. Vypadá to, že zájem o kalendáře bude a Markét se pěkně snaží splnit očekávání.

Ve chvíli, kdy se začala poptávat po psích modelech různých barev se ozvala spousta zájemců, že by rádi měli ateliérové fotky svého pejska a kalendář, ve kterém bude. Skoro zázrakem se povedlo, že zrovna Mája se dostala do užšího výběru psích modelů. Přeci jen, černobílých borderek je hromada a je možné vybrat jen někoho. Nakonec to dopadlo tak, že nás dala dohromady ještě se dvěma dalšíma černobílíma, že uděláme skupinové foto. A tady je pár výsledků (foto: Markéta Čapková): (…)

Kamarádka má v plánu nafotit kalendář border collií pro rok 2013. Sama doma má krásného blue merle pejska, tak se rozhodla sehnat 12 různých barev borderek a vytvořit nástěnný kalendář, kde pro každý měsíc bude jiný pejsek. Vypadá to, že zájem o kalendáře bude a Markét se pěkně snaží splnit očekávání.

Ve chvíli, kdy se začala poptávat po psích modelech různých barev se ozvala spousta zájemců, že by rádi měli ateliérové fotky svého pejska a kalendář, ve kterém bude. Skoro zázrakem se povedlo, že zrovna Mája se dostala do užšího výběru psích modelů. Přeci jen, černobílých borderek je hromada a je možné vybrat jen někoho. Nakonec to dopadlo tak, že nás dala dohromady ještě se dvěma dalšíma černobílíma, že uděláme skupinové foto. A tady je pár výsledků (foto: Markéta Čapková):

 

Chelsea plave!!

Včerejší den byl den volna. Já neměla přes den co dělat, Mára nemusel do práce, žádná akce s pejsky nebyla naplánovaná. Tak mi Mára volá, že má k dispozici auto a jestli si prý neuděláme někam výlet. Venku bylo vedro, nám dělají střechu takže na zahradě jsme zrovna moc být nemohli, tak si říkám super, vypadneme! Mára pro nás přijel domů, naobědvali jsme se, naložili pejsky a vyrazili směr Ovčáry (kdo nezná, tak to je přírodní koupaliště kousek za Prahou). (…)

Včerejší den byl den volna. Já neměla přes den co dělat, Mára nemusel do práce, žádná akce s pejsky nebyla naplánovaná. Tak mi Mára volá, že má k dispozici auto a jestli si prý neuděláme někam výlet. Venku bylo vedro, nám dělají střechu takže na zahradě jsme zrovna moc být nemohli, tak si říkám super, vypadneme! Mára pro nás přijel domů, naobědvali jsme se, naložili pejsky a vyrazili směr Ovčáry (kdo nezná, tak to je přírodní koupaliště kousek za Prahou).

Přijeli jsme tam, našli si nějaké pěkné místo ve stínu (ať se nám psi neuvaří) a šli rovnou do vody. Mája ta už netrpělivě běžela k vodě, jestli už jako může. Překvapivě do ní nevlezla sama, dokud nedostala svolení ode mě. S Májou jsme vlezli do vody, pak se otočím a jen zírám, že Chelsina je ve vodě, skoro už nestačí a vůbec jí to nevadí. Tak jsem šla dál, víc do hloubky, volala na Chelsu a ona? „Panička mě volá, musím rychle za ní“ :D Bez rozmýšlení se vrhla do vody a plavala za mnou! No nestačila jsem zírat a měla jsem z toho ohromnou radost :)

Obě holky si vodu pořádně užily, vybláznily se, zaplavali jsme si s nimi. Bylo to moc fajn! Příště tam vyrážíme na celý den. Pár dalších fotek je na rajčeti.

Na jedné pacce si strhla drápek a tu druhou má zavázanou, aby to nevypadalo blbě

První červencový týden jsme po několika zajetých letech strávila jinde, než u mě bylo zvykem. A to na výcvikovém táboře Ambergold pořádaném ve Svojanově. Jde o tábor zaměřený především na psí sporty, tedy konkrétně ten první turnus, na kterém jsme byly. Zaujal mě už dávno dřív, a když jsem zjistila, že tam jezdí i Peťa s Casey, tak bylo jasně rozhodnuto, že letos jedeme s Májou taky. No a tím, že nám v průběhu června přibyl do smečky další člen, tak jsme malou vzaly rovnou s sebou na pořádnou socializaci. A jsem nesmírně ráda, že jsem jí vzala, protože jinak bych ji asi nikdy neviděla hrát si se štěnětem pyrenejáka, před kterým v jednu chvíli utíká a když zjistí, že nemá už kam utéct, tak se prostě obrátí a s ocáskem strachy staženým u břicha se postaví na zadní a skočí na pyrenejáčka. Od té doby už to byly kámoši. A nikde bych nesehnala tolik (pro Chelsu) cizích lidí, kteří by se o ní starali a zvykali ji na život psího mazlíčka. (…)

První červencový týden jsme po několika zajetých letech strávila jinde, než u mě bylo zvykem. A to na výcvikovém táboře Ambergold pořádaném ve Svojanově. Jde o tábor zaměřený především na psí sporty, tedy konkrétně ten první turnus, na kterém jsme byly. Zaujal mě už dávno dřív, a když jsem zjistila, že tam jezdí i Peťa s Casey, tak bylo jasně rozhodnuto, že letos jedeme s Májou taky. No a tím, že nám v průběhu června přibyl do smečky další člen, tak jsme malou vzaly rovnou s sebou na pořádnou socializaci. A jsem nesmírně ráda, že jsem jí vzala, protože jinak bych ji asi nikdy neviděla hrát si se štěnětem pyrenejáka, před kterým v jednu chvíli utíká a když zjistí, že nemá už kam utéct, tak se prostě obrátí a s ocáskem strachy staženým u břicha se postaví na zadní a skočí na pyrenejáčka. Od té doby už to byly kámoši. A nikde bych nesehnala tolik (pro Chelsu) cizích lidí, kteří by se o ní starali a zvykali ji na život psího mazlíčka.

Cesta tam

Že na Svojanově bude veselo, jsem se přesvědčila ještě před tím, než jsme vyrazily z domova. Lenka s psiskama pro mě přijela autem až k domu. My potřebovaly naložit věci, psi si chtěli hrát, tak jsme je mezitím vypustily na zahradu. Za chvíli se vrátila Quince, z které proudem tekla voda. Podle slov Lenky prý vodu nemá ráda, ale u nás očividně skončila v bazénu. Trošku nám tam shrnula nataženou plachtu, tak jsme to pak s Markem napravovali a do toho přiběhla Májka s míčkem. Míček hodila do bazénu na plachtu a Fleur šup za ním. Plachta šla samozřejmě pod tíhou psa hned pod hladinu a Mára poskytoval první pomoc, aby ji vytáhl zpátky ven. No pěkně nám to začínalo. :)

Cesta tam byla překvapivě klidná a rychlá. Na místě jsme vyřídily doplatky a Lenky ubytování, zavřely jsme tam všechny psy a vyrazily do Mohelnice pro Peťu a Casey. Trochu jsem se bála nechat štěně se třemi borderkami na jednom pokoji, ale vypadalo to, že to zvládly dobře. Najít v Mohelnici vlakové nádraží byl trošku oříšek, ale nakonec jsme to stihly dokonce i dřív, než Peti vlak.

V sobotu už ani nevím, co jsme po zbytek dne dělaly. Určitě jsme se byly koupat, Chelsinka poprvé plavala! Sama do vody vlézt ještě nechce, ale odnést se tam v klidu nechala a kupodivu jí nešlo o to, dostat se co nejdříve na břeh, ale dostat se za paničkou, která jí volá někde „z prostřed“ rybníka. Po koupání Čičina trochu nedobrovolně zalezla do klece, kde během chvilky usnula a vůbec jí nevadilo, že je tam sama zavřená. A vůbec mě překvapila, doma to byly hysterické záchvaty, když zjistila, že je zavřená v kennelce a tady spala v kleci každou chvíli a především každou noc tam byla úplně sama a nikdo jí nechyběl.

Výcvik

V neděli nám ráno začínal s Májou výcvik. Nejdřív jsem byla ráda, že to nemám jak Peťa (první cvičení v 6 ráno), ale že můžu spát až do snídaně a po snídani hurá na agility. Z agi rovnou na vystavování, kde jsem si prostřídala oba dva psy a pak byl tak akorát čas na oběd. Jenže od dalšího dne začaly tréninky flyballu a tak jsem po zbytek týdne vstávala v 6 hodin, abychom zvládaly být v 6:30 už na place. A Peťa? Každé ráno típla budík a já jí pak tahala ze spacáku na snídani.

Po obědě jsme měly už větší volno, čekala nás chvilka poslušnosti a pak vlastně až po večeři agility. Takže odpoledne jsme využívaly tak různě ke koupání v rybníce, nějakému tomu povídání a víc nevím, asi mám výpadky paměti z únavy.

Večer či noc

Večery jsme často trávily nějakou přednáškou, jednou to bylo o flyballu, po zbytek o výstavách, a pak taky v restauraci, poháry, palačinky, točená limonáda a dost divná obsluha. Že se divně tvářili, to bych ještě zvládla, ale když nám každou chvíli (a postupem týdne čím dál víc) nosili jiná jídla, než byla objednaná, to mě fakt bavilo. No a při posledním večeru, to snad ani nedokážu slovy popsat.. „no ale ten přírodní řízek měl být s hranolkama a ten druhý s kroketama“ „aha“ .. o 2 minuty později přinesli hromadu hranolek s miniaturním řízkem a obr řízek s pár kroketama, prostě jedna z těch porcí měla být dětská. V tu chvíli těžko říct, jestli je to k smíchu nebo spíš k pláči, takže jsme brečeli smíchy.

Bydlení ve stanu? Pohodička! Místa spoustu, nechutné vedro, všude hromada bordelu, symbióza s mravencema, jednu noc teda kousali, ale pak pochopili, že kdo si kousne, ten umře a přestali s tím. Nějaké jsem si dovezla i domů! Tři bouřky během jednoho týdne, při spaní pod stanem, opravdu dobrá (a snad i trochu účinná) terapie pro člověka, co se bouřky bojí. První noc jsme teda strachy usnout nemohly. Teda strach byl spíš z toho, jestli nám vydrží stan, jestli ho to neodfoukne a tak. Z vedlejší chatky přišly dvě paní, že prý jestli nechceme jít spát radši k nim. Říkám Peti, že si myslím, že to stan vydrží, ale kdyby náhodou ne, tak jsme právě přišly o možnost spát v suchu. Tak jsme nabídku raději přijaly a odstěhovaly se s pejsky do chatičky. Asi jsem se vyspala líp, jak ve stanu, ale přesto jsem asi 2x za noc kontrolovala, jestli máme stan. A hlavně jsem spala na posteli max 90 cm široké a víc jak metr nad zemí i s Májou. Naštěstí jsme holky šikovné a dokážeme se uskromnit. A jak už máme nacvičeno spát v jednom spacáku, tak jsme se zvládaly občas v noci i převalit na druhý bok. Jen se to musí sesynchronizovat, jinak bychom skončily asi na zemi.

Druhou bouřku jsem vnímala ze začátku. Řekla jsem Peti, že když to stan vydržel jednou, vydrží to i podruhé a že ať jde spát, kam chce, ale já spím v něm. Otočila jsem se a do 5 minut jsem ani nevěděla, že nějaká bouřka je. Akorát ráno jsem měla trochu nepříjemné zjištění, když jsem viděla, co náš stan, ukotvený k plotu, s tím plotem provedl. Ale nikdo si nestěžoval, tak snad nám to prošlo. S poslední bouřkou to bylo z mé strany dost podobné, usnula jsem během chvíle, přestala jsem řešit, co se venku děje a bylo. Akorát ráno jsme zjistily, že nám stan trochu promokl :D Resp. všechno, co bylo v předsíňce, bylo durch.

A co psi a bouřka? Z mého pohledu dobré, Peťa tvrdí, že prý občas nadskakovali při hřmění. Teda ty černobílé. U Chelsinky moc nevíme, ale vzhledem k tomu, že jsme o ní celé noci nevěděly, tak to asi taky dobře zvládala. Během jedné té bouřky jsem se na ní občas mrkla a vypadala, že taky o okolním světě nic neví a je zabořená jen v tom svém snovém.

Premiéry

Krom aktivit, které jsme cvičily pravidelně a které Mája už zná, jako např. cvičení poslušnosti, agility a i to vystavování, jsme zkusily i něco nového. Jedna z těchto věcí byl flyball, který Máje šel, jak kdyby už to znala. No jestli se nepletu, tak prý Cassinka, když čekala malé, tak si flyball zaběhla, tak asi víme, odkud vítr vane. No prostě super, Mája šikovná, mě to bavilo. A jakože mě to muselo asi hodně bavit, když jsem kvůli tomu vylezla v 6 ráno z postele, to mě moc věcí nedonutí. Takže v tréninkách budeme určitě dál pokračovat!

Pak jsme si také vyzkoušely coursing. Dlouho už jsme plánovaly na něj jít, ale něco nám to vždycky překazilo. Tak na Svojanově to byla právě jedna z premiér. Nemám k tomu asi co dodat, prostě Májka, všechno jí baví a všechno jde :) Vyrazila za střapcem okamžitě, akorát na konci vypadala, že spíš chce běžet společně s ním, než ho dohonit a chytit. Tak jsem jí na konci musela trochu povzbudit, ať drží. Ale při druhém běhu už by to možná ani nebylo potřeba.

No a obrany. Dlouho očekávané, každý nás k nim překecává a tak. No, co k tomu říct moc nevím. Mája vypadala, že jí to fakt baví. Však kdo jí zná, tak ví, že přetahování o hračky má ráda. Ale co byl trošku zádrhel, tak Mája se zakousla, ale nervala se o to, netahala. Prý na tom máme zapracovat, tak se budeme snažit.

A Chelsea? Zkoušely jsme spolu vystavování, ať si s tím prckem poradím, pokud vyrazíme na nějakou tu výstavu v blízké době. Bylo to fajn, byl to čas vyhraněný pro nás dvě. Ale teda je to klíště malé, a pokud se zrovna nevěší na Májku, tak se sápe na mě. Je to super, jsem ráda, že si mě tak hlídá, ale třeba přivolání se pak trénuje hůř. Vystavování štěňátek totiž spočívalo spíš v tom, naučit je motivovat, hrát si, přivolávat si je. Párkrát jsme zkoušeli proběhnout se jak kdyby ve výstavním kruhu. Za to jsme dostávaly s malou neustále pochvaly, protože ona běhá fakt luxusně, u nohy, kouká na mě, má to v sobě prostě, já jí to nikdy učit nemusela :)

Pak ještě Číča zkusila coursing. Jen jeden kratičký běh, ale prý byla Petina vlající sukně zajímavější, než nějaký střapec válející se na zemi, to je nuda. Takže to tak nadějně nevypadalo, ale až trošku povyroste, tak věřím, že jí to taky zaujme.

A ještě jsme ve volných chvílích zkoušely s maličkou shaping. Naučila se podávat packu a pak mi ji pořád dávala, i když jsem po ní chtěla něco jiného :D Dotýkat se čumáčkem ruky taky umí a Peťa ji má teď dva týdny na hlídání, tak se určitě ještě něco nového přiučí.

Závěrečné závody

Na konci tábora se pořádalo pár závodů – flyball, coursing, agility, frisbee a výstava. S Májou jsem se účastnila výstavy, kde jsme nakonec skončily, protože neumím chodit rovně. Ale jinak byla Mája super, spolupracovala a vůbec jí to šlo moc pěkně. Distančky na frisbee jsme si šly taky zaházet, naházely jsme prý 9 bodů, takže na umístění to nebylo, ale radost z toho Májka měla, protože celý týden jsme disky skoro nevytáhly. Coursing jsme si šly taky zaběhat, ale tam pro jistotu ani nevíme, jak jsme na tom byly. Agility jsme se účastnily mezi mírně pokročilými. Běhaly jsme tedy jeden jumping, jelikož většina pokročilých zónovky a slalom ještě nemá, tak to byl právě jen jeden běh bez toho. Skončily jsme na 9. místě z 23 závodících týmů (všech velikostních kategorií dohromady). Medaili jsme si ale odvezli i za takovéto umístění! Druhou medaili jsme si odvezli společně s Flynnem za soutěž dvojic ve flyballu. Tam jsme se s naším týmem „Černobílá šmouha“ umístili na 1. místě v začátečnících. Juchuu!!

S Chelsinkou jsme si šly zkusit poslední vystavování, kde byla jen prohlídka štěňátek, nešlo o žádné umístění. A pak právě ten coursing, který ač běžela poprvé v životě, tak rovnou jako závod v kategorii štěňátek. Tím, že jí víc zajímaly jiné věci, tak se umístila „až“ na druhém místě (ze dvou psů ;)), takže spíše za snahu takového prcka si zasloužila také medaili!

Týden utekl jako voda..

.. poznaly jsme „pár“ nových lidí stejně praštěných jako jsme my. Občas teda nás s Peťou moc nechápali, ale brzy si zvykli. Každý hrozně obdivoval Chelsinku, jak je krásná a roztomilá, až z toho Mája byla smutná a musela se vnucovat, že jako tu je taky a že je taky přeci krásná a najednou to nikdo nevidí. Takže jsme musela občas brát někam i Máju samotnou, ať si tu svou slávu užije i ona!

Mým psům se nic nestalo, jen Májka jedno ráno zvracela, možná z vedra, možná z hladu, kdo ví. Každopádně za pár minut byla dobrá, celé dopoledne dostala odpočinek a odpoledne už zase lítala s radostí po parkuru. Panička na tom byla trochu hůř. Zase se ozvalo bolavé zápěstí po zlomenině, takže po večerech tajně brečím bolestí do polštáře. A mimo to se Májce zas nějak nelíbilo, jak já běhám na agility a kousla mě do stehna. Krásnou modřinu tam po ní mám. Cassinka se nám ale trochu poranila. Strhla si drápek a když ji to Peťa zavázala, tak z toho chudinka začala hrozně kulhat. Pak dostala obvaz i na druhou packu, ať si nestrhne ještě tu, tak jsem všude říkala, že to nosí proto, aby nevypadala s jednou packou zavázanou blbě :)

Po týdnu plném psů a psů a zase psů jsem se měla vrátit zpět do reality a odjet na další tábor, tentokrát dětský. Původní plán byl, že pojedeme s Lenkou zpět, tak jak jsme jely na Svojanov. Jenže Lenka chtěla odjet už brzy ráno a já chtěla zůstat dýl, na vyhlášení. Takže když jsme domluvily někoho, kdo nám odveze klec a kennelu do Brna, tak jsem se definitivně rozhodla, že brzy ráno nikam nejedu a do Prahy se nějak dostanu vlakem.

Což o to, cesta z Mohelnice do Prahy není problém, jede tam rychlík, bez přestupu a časově stejně jak vlak na trase Praha – Brno. Akorát jak se dostat do Mohelnice? Auto-rozvozy nám všechny krachly a tak nám nezbývalo, než se spolehnout na linkovou dopravu a jet do Mohelnice autobusem. Jenže vlak nám měl jet v 16:28 a bus od Svojanova až v 16:25. Což je sice dřív, ale teleport ten řidič u sebe asi nemá, takže nestíháme. Naštěstí vlak jede ještě o dvě hodiny později, takže dobré. Jen teda budeme v Mohelnici 2 hoďky čekat, ale to se zvládne. Nakonec jsme čekaly jen půl hodiny, nechápu, kam se ten čas ztratil.

Seděly jsme takhle před restauračkou na zahrádce, pijeme malinovku, já jím své poslední letošní Svojanovské palačinky, Peťa právě dostává kuřecí řízek a hranolky a pouští se do jídla. V tom zmerčím, že kolem autobusu se motá pán, co by mohl být řidičem. Koukám na mobil 16:23. Ups. „Peti, asi tak za 2 minuty nám jede autobus“ Reakce byla  něco mezi zaražením, smíchem a cosi jako „to je dobrý“ :D Tak jsme se obrátily na pana řidiče, že jestli jede do Mohelnice nějaký další bus ještě. „Jo jede, zítra“ Aha, zrada. Co se odehrálo v následujících dvou minutách nechápu – zaplatit, zabalit jídlo, naložit batohy, pochytat psy, naložit psy.. Kupujeme jízdenky, vypadá to, že jsme všechno zvládly. Omyl! „Slečno, slečno, zapomněla jste ten řízek“ „Cože?“ A v tom zbystřím, že k autobusu běží servírka s balíčkem v ruce. Aha, Peti oběd, no hlavně, že jsem ho zaplatila, ale nechala bych jim ho tam :D

Sedíme v autobusu, jedeme směr Mohelnice, vypadá to, že všechno zvládáme. Akorát jsme nějak nečekaly, že přes Mohelnici půjdeme asi hodinu pěšky z autobusového nádraží na vlakové. To jako je fakt možné, že někde mají autobusové a vlakové nádraží tak daleko od sebe?? Doteď tomu nemůžu uvěřit. A ne, fakt jsme nikde nebloudily!

Na nádraží jsme teda nakonec došly, naštěstí ještě před odjezdem vlaku směrem na Prahu, takže to bylo vcelku fajn. Akorát nás málem odstřelil projíždějící vlak. Takový nával vzduchu, normálně jsem měla pocit, že to odstřelí i tu budku, ve které jsme seděly.. aneb, Regio jet vyrazil na dráhu!

A pak už přišla jenom Česká Třebová, kdy jsme ve vlaku s Májou osiřely. Peťa s Casey i s Chelsinkou nás opustily, přestupovaly na vlak směr Brno. Tak jsem tam tak vykoukla z vlaku a bylo mi nějak smutno..

Naše fotky ze Svojanova
Fotky od Peti Ondráčkové, první část (psí sporty) od Marký Šimkové a druhá část (volný čas) taktéž od ní.
Článek o Svojanově od Peti.

Video snad taky nějaké bude.. však to znáte, kdo si počká.. ;)

Víkend plný fotek

Ode dne, co mám doma malou Chelsea jsme neustále někde venku a něco se děje. Druhý den cvičák a dětský den v Třebíči. Třetí den „jen“ venčení s Casey. Další den focení na Špilberku s Danem. Další den focení v Hostivaři s Anetou Jungerovou, která pořádala fotokurz. A dneska socializační procházka Stromovkou s některými z našich kamarádů. No nemá to s námi holčička úplně jednoduché, ale zvládá to parádně!

Ze cvičáku a dětského dne v Třebíči máme pár fotek díky Peťe Zavadilové, která se za námi přijela podívat. Je to majitelka Anex Moravia Merilen, sestřičky naší Chelsea. Takže mezitím, co my jsme s Májou cvičily a předváděly dětem, jak si hrajeme frisbee, Peťa fotila a fotila.

Na pátek jsme se domluvili s Danem, že mi vyfotí maličkou, dokud ji mám ještě v Brně. Sešli jsme se na Špilberku, já si hrála se psy a on fotil. Štěně si tam hrálo teda spíš samo, rozhodlo se prohrabat se pod hradbami, ale nestihla to. Mája ta vcelku i spolupracovala a předváděla se. (…)

Ode dne, co mám doma malou Chelsea jsme neustále někde venku a něco se děje. Druhý den cvičák a dětský den v Třebíči. Třetí den „jen“ venčení s Casey. Další den focení na Špilberku s Danem. Další den focení v Hostivaři s Anetou Jungerovou, která pořádala fotokurz. A dneska socializační procházka Stromovkou s některými z našich kamarádů. No nemá to s námi holčička úplně jednoduché, ale zvládá to parádně!

Ze cvičáku a dětského dne v Třebíči máme pár fotek díky Peťe Zavadilové, která se za námi přijela podívat. Je to majitelka Anex Moravia Merilen, sestřičky naší Chelsea. Takže mezitím, co my jsme s Májou cvičily a předváděly dětem, jak si hrajeme frisbee, Peťa fotila a fotila.

Na pátek jsme se domluvili s Danem, že mi vyfotí maličkou, dokud ji mám ještě v Brně. Sešli jsme se na Špilberku, já si hrála se psy a on fotil. Štěně si tam hrálo teda spíš samo, rozhodlo se prohrabat se pod hradbami, ale nestihla to. Mája ta vcelku i spolupracovala a předváděla se.

V sobotu už bylo focení trochu náročnější. Tím, že to byl fotokurz a ne jen tak nějaké venčení, tak jsme musely s Májou více spolupracovat. Což jí se chtělo, to zas vidina míčku a pamlsků byla silná. Ale při portrétech nebyla tak silná, protože jen sedět nebo ležet je hrozná nuda. To jsme si odbyly na začátku a pak už to bylo super! Skákala přes větve stromů, chytala míček, koupala se, házely jsme si s diskem (to mimo jiné okusila i malá Chelsea!!) a ukázaly jsme i pár triků. S Chelsinkou to bylo trochu těžší, tak sama nikde neposedí ani nepostojí, takže tam jsem moc nevěděla, jak ji fotografům „naaranžovat“. Ale nakonec i malá prý bude mít nějaké fotky.

A dnes proběhla jedna z našich oblíbených procházek. Přišlo pár známých lidí se svými psisky. Opět převažovaly borderky, jak už je u nás zvykem, ale naštěstí se ani lidi s jinou rasou nebojí mezi nás, takže občas se tak mihlo i jiné plemeno. Chelsinka tam měla kámošku, asi o týden či dva starší, než je ona sama. Malou Hamyfáckou borderečku Deiri. Zpočátku se jí bála, stejně jako ostatních psů, ale pak se od sebe už nehnuly.

Byl to moc povedený den, i celý víkend a vlastně i celý týden. Ten následující bude horší, jdu se pustit do učení.

Naše fotky z nedělní procházky.
Fotky od Daniely Ranglové.
Fotky od Kristýny Machkové.

Pár fotek z Třebíče a od Dana je zde a fotky ze sobotního fotokurzu určitě ještě budou!

Máme doma belgičáka

Prodloužený víkend trávím doma a Marek půlku víkendu bohužel v práci. Tak jsem si říkala, že učit se mi nechce a radši bych nějakou tu „psí“ zábavu. Jít si zaházet frisbee nikdo moc nechtěl, nebo spíše nemohl. Lenka s Fleur a Quinckou jdou na výstavy a prý koupat ty dvě nijak často se nedá. Hanka s Ginnou a Ernym je zas o víkendu v práci. No tak jsem její práce využila aspoň k tomu, ať mi půjčí psa :)

Takže na víkend máme doma na hlídání „malou“ Ginnu. V pátek ráno jsem si ji vyzvedla a.. ale jo, vrátím ji. Ona mi totiž zlobí Máju a vrčí mi na přítele. Ale je to vtipné sledovat, jak se Mára jde tulit ke psovi, který na něj vrčí :D Jenže ona Ginna neví co chce, protože ona si užívá jeho drbání, ale preventivně na něj musí vrčet. No a Mája, ta je z ní úplně vyčerpaná. Ginna do ní pořád kouše, Mája se ožene, ale zas ji hned nechá. Že by ji prostě jednou pro vždy dostala k zemi a vysvětlila, že tohle teda ne, to Mája nějak neumí. (…)

Prodloužený víkend trávím doma a Marek půlku víkendu bohužel v práci. Tak jsem si říkala, že učit se mi nechce a radši bych nějakou tu „psí“ zábavu. Jít si zaházet frisbee nikdo moc nechtěl, nebo spíše nemohl. Lenka s Fleur a Quinckou jdou na výstavy a prý koupat ty dvě nijak často se nedá. Hanka s Ginnou a Ernym je zas o víkendu v práci. No tak jsem její práce využila aspoň k tomu, ať mi půjčí psa :)

Takže na víkend máme doma na hlídání „malou“ Ginnu. V pátek ráno jsem si ji vyzvedla a.. ale jo, vrátím ji. Ona mi totiž zlobí Máju a vrčí mi na přítele. Ale je to vtipné sledovat, jak se Mára jde tulit ke psovi, který na něj vrčí :D Jenže ona Ginna neví co chce, protože ona si užívá jeho drbání, ale preventivně na něj musí vrčet. No a Mája, ta je z ní úplně vyčerpaná. Ginna do ní pořád kouše, Mája se ožene, ale zas ji hned nechá. Že by ji prostě jednou pro vždy dostala k zemi a vysvětlila, že tohle teda ne, to Mája nějak neumí.

V pátek dopoledne jsme se byly s holkami podívat ve Stromovce. Adélka (má belgičandy) svolala procházku a to my se rády přidáme. Lidí ani moc nebylo, ale psů skoro dvakrát tolik. Mája poznala praštěnou dobrmanku (to by bylo něco pro oči mojí mamky!), která si z ní dělala agility překážky. Nevím, jak se jim to dařilo, ale dost často jsem viděla, jak Chita přeskakovala Máju. Dobrmanka byla taky ještě štěněcí, i když na to vzrůstově moc nevypadala, takže se holky pěkně vyběhaly.

S dalšími lidmi byl sraz u jezírek. Tak si říkám, že super, aspoň se psi trochu osvěží vodou. Jenže to jsem netušila, že Ginna vletí do jezírka za kachničkama a tolik se s nimi spřátelí, že se rozhodne z jezírka už nikdy nevylézt. Fakt tam plavala jak ta kachna, sem a tam, od jedné k druhé. Volat jsem mohla, jak jsem chtěla, ale prostě Ginna najednou neměla jméno a úplně na mě dlabala. Fakt už jsem si myslela, že jí ven nedostanu. Po pár minutách se nějak přiblížila ke břehu, tak jsem jí čapla, vytáhla a odvedla. Zpátky už jsme se naštěstí nevracely!

Pak už byla Ginna zlatíčko, pořád si mě hlídala, kde mě má, abych se náhodou někde neztratila. Za to Mája, ta si lítala, kde se jí zrovna zlíbilo. Jak jinak. Došli jsme pak k jinému menšímu jezírku, tentokrát už bez kachen, takže se psiska koupala, aportovala nám klacky z vody a občas nás i někdo osprchoval. Mája překvapila, že se koupe, že má vodu ráda, to už víme. Ale že by do vody skákala, to se moc často nevidí. Většinou si v klidu vleze, pozvolna. Včera se trochu rozmýšlela, ale nakonec sebrala odvahu a skočila :)

Fotky ze Stromovky

Máme doma návštěvu

V pátek kolem páté odpoledne jsem s Márou dorazila do Letňan na For Pets. Jednak jsme se jeli podívat na veletrh a koupit něco pro Máju a jednak jsem tam měla sraz se Zdenkou, aby mi předala Nexinku na víkendové hlídání.

Veletrh teda nic moc, docela mě zklamal, nebo nevím, ale přišlo mi, že je tam toho hrozně málo. Sehnali jsme obojky proti klíšťatům, zabrousili k nějakému výprodeji hraček a vzali májem míček na šňůrce (gappay přesto jednou přijde!) a pískací míček a ještě jsme u dogpoint stánku brali přetahovadlo (těch není nikdy dost). Pořád jsem doufala, že najdeme i nějaký stánek s masem, ale nikde nic. Tak jsem nakonec koupila na víkend Máje Brit konzervy, tak snad bude spokojená. (…)

V pátek kolem páté odpoledne jsem s Márou dorazila do Letňan na For Pets. Jednak jsme se jeli podívat na veletrh a koupit něco pro Máju a jednak jsem tam měla sraz se Zdenkou, aby mi předala Nexinku na víkendové hlídání.

Veletrh teda nic moc, docela mě zklamal, nebo nevím, ale přišlo mi, že je tam toho hrozně málo. Sehnali jsme obojky proti klíšťatům, zabrousili k nějakému výprodeji hraček a vzali Máje míček na šňůrce (gappay přesto jednou přijde!) a pískací míček a ještě jsme u dogpoint stánku brali přetahovadlo (těch není nikdy dost). Pořád jsem doufala, že najdeme i nějaký stánek s masem, ale nikde nic. Tak jsem nakonec koupila na víkend Máje Brit konzervy, tak snad bude spokojená.

Když jsme prolezli veletrh (což nebylo za dlouho), dostali jsme Nexu a vyrazili pomalu domů. Nexa nějak nechápala, proč jí panička odchází a ona s ní nemůže jít. Vzali jsme to venkem, abychom nešli Zdence v patách, tak Nex pořád hledala, kde ta panička je. Hledala ji ještě v autobuse, až když jsem si sedla a vzala ji na klín, aby ji tam lidi neušlapali, tak se uklidnila.

Doma už měla jiné starosti, chvíli se honily s Májou, dokud ale nenašla našeho kocoura. Pak už Nexu nic jiného nezajímalo a chtěla prostě kočku. Během večera už jsme se jen tak poflakovali, hráli si, aportovali a vcelku brzy šli spát. Až mě překvapilo, že cca kolem desáté obě holky lehly a ničeho se nedožadovaly. Ani sebe neprovokovaly, ani si hrát nechtěly, prostě šly spát.

V sobotu mě čekalo brzké vstávání, s tím jsem trochu nepočítala. S Májou jsme zvyklé spát, dokud to jde. Nexa je trošku ranní ptáče, asi v 6 hodin už chtěla něco dělat. Tou dobou jsem jí ještě zvládla vysvětlit, že ještě spíme. O hodinu později už se mi to nepovedlo. Takže šup z postele ven a jdeme venčit! Holky jak kdyby se naladily na jednu vlnu. V chodbě měly sednout a čekat (povedlo se, ve sklepě totiž často bývá kocourek, tak abychom o něj nepřišli), já prošla sklepem, otevřela ven a holky povelem uvolnila. Takovým tryskem co vyběhly, start jak na závodech. Došla jsem za nimi jen zavřít dveře a už koukám ven, obě dřepí a venčí se. Dobře sehraná dvojka!

Vyvenčily se, vyběhaly se spolu a Mája, že už jdeme domů. Ranní venčení, je přeci jen na chviličku, vyvenčit a zase domů. Tak jsem si zavolala i Nexu a vrátily jsme se do pokoje. Venku napadla rosa, takže byly holky celé mokré. Mája to zná, prostě chvilku v klidu postát a pak bude všechno dobré. Nexa se utřít taky nechala, ale pořád chtěla někde něco zkoumat, takže byla složitější domluva. Vpustím je do pokoje, Mája automaticky zalehne na svou deku (po každé procházce se chodí „odpočinout“ na místo, resp. jí tam posílám, aby trochu oschla) a Nexa čeká, co budeme dál dělat :D Za chvíli pochopila, že teda ještě nic, že se ještě dospává, tak si lehla a odpočívala. Občas na nás zkusila zakňučet, že jako žádné spaní, ale nevyšlo to.

Během dopoledne jsme byli venčit u nás v Čakovickém parku. Potřebovala jsem vzít Nexu někam, kde nejsou kočičky a ani moc lidí. Kde ji můžu pustit a mít co největší šanci, že mi nezdrhne a začne mě trochu víc vnímat. Vcelku se zadařilo, dopolední procházka proběhla v naprostém klidu. V parku jsem s sebou měla i foťák, takže nějaké ty obrázky jsou na rajčeti.

Na půl čtvrtou jsme měly naplánovanou procházku ve Stromovce. Ještě s Martinou a Kessi a s Lenkou, Fleur a Quince. Sraz jsme krapet nestíhaly, tak na nás musely holky pár minut počkat. Cestování s oběma holkama pražským MHD bylo bez chybičky. Mája lehla a byla v klidu, Nexa si chvíli chtěla sundat ohlávku, ale pak si lehla a už jsem o ní taky nevěděla.

Ve Stromovce jsem obě holky vypustila a jen jsem se modlila, abych s oběma i odešla domů. Mája byla zlatíčko. Nevím, jestli měla strach, abych ji nevyměnila za Nexu nebo co, ale najednou se fakt snažila a poslouchala krásně. Nexa, no, ta trochu míň. Ale zas na mě není moc zvyklá, tak jí to nemůžu mít za zlé. Naopak, na to, že jsme spolu jeden den, tak mě poslouchala moc hezky.

Na začátku Stromovky jsme potkaly slečnu s borderkou a s míčkem. Takže Nexa se rozhodla, že chce míček a víc jí nezajímá! Byl to boj, ale nakonec přišla a nemusela jsem si ji jít odvést! O pár metrů dál vletěla do jezírka, že prý se tam aportují klacky a že chce taky! (Nutno dodat, že dopoledne do vody pro míček absolutně nechtěla!!) Najednou byla ve vodě a odmítala vylézt. V tu chvíli jsem byla trochu bezradná a nevěděla jsem co dělat. Naštěstí byla pořád „u mě“ a ne někde v tahu, to bych asi byla víc na nervy :D Slečna mi pak půjčila klacek, takže jsem Nexu nalákala ven a odchytila. Mokré jsme byly obě dvě, ale odvedla jsem si ji a vypadalo to, že pochopila, že když se zavolá, tak prostě má přijít. Víckrát už se nic moc takového neopakovalo. Jo, chtěla se kamarádit (stejně jako Mája) s nějakým zlým ovčákem, ale to přiběhly na zavolání obě dvě hned. Pak chtěly, taky obě dvě, lovit všechny frisbeečka, co po Stromovce lítala. Naštěstí byli lidi docela rozumní (nebo měli možná o své disky strach) a když viděli, že tam mají psa, tak si přestali házet. Já na psy párkrát hulákala, že jako fakt jdeme (!) a obě nakonec vždycky šly.

No prostě to s holkami bylo zábavné. Ač se to možná zdá, že to bylo trochu o nervy, tak já jsem byla vcelku v klidu. Spoléhala jsem na to, že se obě budou držet smečky a nikam nezdrhnou. No a dařilo se. Občas jsem se teda otáčela a hledala, kde mám kterého psa, ale vždycky se někde vynořily.

Po Stromovce jsme přijely dom a obě holky padly, ani jsem o nich nevěděla. O chvíli později se mi obě nasáčkovaly do postele, takže jsem zjistila, že ty psy ještě mám. Naštěstí mám postel velkou a vejdeme se sem všechny.

Neděli už jsme měli doma klidnou a proflákanou. Ráno jsme spali dlouho, všichni. Obě holky v posteli a očividně byly spokojené, takže ani jedna nechtěla ven. No, a protože bylo venku celý den hůř a hůř, tak náš výletní plán padl, zůstali jsme doma a hráli si tam.

Vytáhla jsem nové přetahovadlo, co jsme pořídili na For Pets. Obě holky se ho hned ujaly. Tak jsem je, teda spíš Máju, podporovala v držení. Přeci jen, ona se s pejsky moc nepřetahuje a s Nexou už vůbec ne. Všechno jí hned dává, podřizuje se. Tak jsem jí chtěla dodat trochu sebevědomí, že i ona se zvládne tahat. A fakt že to šlo! Mája držela, nepustila, ani nepřekusovala. Občas dokonce nejen, že pasivně držela, ale snažila se i Nexu přetáhnout a získat hračku. Ale co je hlavní! Ani jednou na ní nezavrčela, ani nevycenila zuby! Mám z holčičky radost. Návštěva Nexi jí docela prospívá, začíná se otrkávat, je to super.

Večer jsme předali Nexu zpátky paničce. Je tu teď nějak ticho, klid. Na druhou stranu si Mája užívá, že je zase středem pozornosti jen a jen ona. Byl to prima víkend. Kdy hlídáme příště? :))

Hvězda a další noví kamarádi

Se Zdenkou a její Nexou jsme si naplánovaly na pátek vycházku do Hvězdy. Pozvaly jsme pár dalších lidí, že vyrazíme na jednu z dalších hromadných vycházek. Tentokrát se zájem o procházku rozšířil a celkem se nás účastnilo 13 lidí s 22 pejsky. S Májou jsme tam trochu kazily průměr, protože skoro každý tam měl víc psů. Tentokrát jsme se dokonce i odpíchli od borderek a měli jsme smečku různorodější. (…)

Se Zdenkou a její Nexou jsme si naplánovaly na pátek vycházku do Hvězdy. Pozvaly jsme pár dalších lidí, že vyrazíme na jednu z dalších hromadných vycházek. Tentokrát se zájem o procházku rozšířil a celkem se nás účastnilo 13 lidí s 22 pejsky. S Májou jsme tam trochu kazily průměr, protože skoro každý tam měl víc psů. Tentokrát jsme se dokonce i odpíchli od borderek a měli jsme smečku různorodější.

Fotky z vycházky najdete na rajčeti.

Po procházce jsme si jely domů trochu odpočinout a nabrat další síly. Odpoledne jsme totiž měly v plánu navštívit agility v Libni. Konečně cvičák, kde se netrénuje ve dnech, kdy jsem v Brně a kde nás vezmou i s voňavou slečnou. (Mimochodem, Mája pořád nehárá a psi o ní přestávají jevit zájem.. nějak to nechápu!) Každopádně na agility jsme šly a to s tím účelem, zvednout Máje skočky na L, protože holčička nějak nechce skákat do výšky.

Zprvu jsem se až divila, jak to je jednoduché. Měli jsme jednoduché krátké sekvence, každá skočka na jiné výšce (něco M, něco L, něco šikmo). První L skočku smetla bez ohlížení. A asi se z toho poučila a pak už skákala parádně. Na problém jsme narazily ve chvíli, kdy měla náběh na skočku z boku a když měla skákat víc L za sebou. Každopádně, ve středu jedeme za Peťou, tak snad nám i s tímto trochu pomůže :)

Přes víkend jsme byly mimo Prahu a když jsme se v neděli vrátily, tak jsme ve Vysočanech cestou z vlakového nádraží na autobus potkaly slečnu s malým štěňátkem borderky. Oni měli cestu na Střížkov, že tam bydlí, a my přes Prosek domů, takže nějaká chvilička zdržení v parku nám nevadila. Tak jsme dojeli na Prosek a doprovodily holky domů.

Malá Megi je úžasná, hravá.. zpočátku se vůbec nebála, ani mě ani Máji. Pak když už byla Mája na ní moc divoká, tak se jí to nelíbilo. Ale věřím, že až prcek vyroste, tak jí to vrátí. Tak snad s námi holky někdy půjdou venčit i s dalšími pejskaři..

Potřebujeme hodně venčit

Po smutné zprávě, co nás zastihla, potřebujeme společnost. Dny doma jsou moc prázdné a smutné. Takže na úterní večer jsme si domluvily venčení na Černém Mostě. Přesvědčily jsme i Lenku, ať přemůže své nastydnutí, vezme Fleur a malou Quince a společně s nimi jsme se sešly na Čerňáku, na „domácím poli“ Zdenky s Nexinkou.

Mája je viděla po opravdu dlouhé době, takže měla neskutečnou radost, že s nimi může lítat. Dokonce i s míčkem si hrály všechny bez problémů. Mája nějak neměla potřebu ukazovat ostatním své zuby, jen čapla míček a provokativně zdrhala. (…)

Po smutné zprávě, co nás zastihla, potřebujeme společnost. Dny doma jsou moc prázdné a smutné. Takže na úterní večer jsme si domluvily venčení na Černém Mostě. Přesvědčily jsme i Lenku, ať přemůže své nastydnutí, vezme Fleur a malou Quince a společně s nimi jsme se sešly na Čerňáku, na „domácím poli“ Zdenky s Nexinkou.

Mája je viděla po opravdu dlouhé době, takže měla neskutečnou radost, jak při vítání, tak při běhání. Dokonce i s míčkem si hrály všechny bez problémů. Mája nějak neměla potřebu ukazovat ostatním své zuby, jen čapla míček a provokativně zdrhala.

Bylo to parádní proběhnutí, po kterém Mája přišla domů, lehla a krom večeře se už nezvedla. Fotky z vycházky najdete na rajčeti. ;)


Dnes jsme byly během dopoledne na vycházce v Kunratickém lese. Ráno, chvilku před odjezdem, mi píše Verča, že potřebuje vyběhat Ajsku a jestli nechceme jít venčit, teď hned, že klidně za námi dojedou. Tak jsem ji nasměrovala na Chodov, daly jsme si sraz tam a šly holky vyběhat. Marek šel mezitím do práce (do obchodního centra Chodov), takže se mi náramně hodilo, že nebudu v tom velkém lese, kde to vůbec neznám, venčit sama. A myslím, že i Máje se moc hodilo, že tam nemusí běhat jen s paničkou, ale že tam má kámošku.

Verča na vycházce fotila, takže určitě budou brzy nějaké pěkné fotky od ní. Už se sama těším.

A v pátek se chystáme na venčení do Hvězdy, takže se můžete těšit na další várku fotek!