Video z intenzivky agility

Trošku se to zdrželo, agility intenzivka s Martinou a Pavlem Vakoničovými proběhla na konci dubna. Videa se mi dostala do rukou téměř hned po skončení, ale nějak nebyl čas, nápad, nálada, nic.. Pak ale někdy přijde den, kdy časově nevychází nic podle plánu. Ten přišel zrovna včera a tak jsem se do toho pustila a něco sestříhala. (…)

Trošku se to zdrželo, agility intenzivka s Martinou a Pavlem Vakoničovými proběhla na konci dubna. Videa se mi dostala do rukou téměř hned po skončení, ale nějak nebyl čas, nápad, nálada, nic.. Pak ale někdy přijde den, kdy časově nevychází nic podle plánu. Ten přišel zrovna včera a tak jsem se do toho pustila a něco sestříhala.

Je to jen krátký sestřih z pár sekvencí ze sobotního odpoledne u Pavla a nedělního dopoledne u Martiny. V sobotu dopoledne jsme totiž neměly nikoho, kdo by natáčel. V neděli odpoledne sice taky ne, ale to už jsme vzdaly běhání, ať tu Máju nezničím. Běhala jsem jen sama prohlídky a to už natočené být nemusí.

Takže náš krátký sestřih najdete zde..

Intenzivka agility u Vakoničů

O víkendu jsme si s Májou vyrazily na naší první intenzivku agility. Pár dní před víkendem jsem tam vůbec nechtěla. Dostaly jsme se tam tak trochu z protekce. Že prý by to mělo být pro pokročilejší týmy, kteří už zvládají parkury. My tam šly s tím, že ještě nemáme zóny ani slalom. Tak prý jestli zvládneme zaběhnout aspoň 10 překážek, tak tam můžeme. No občas to bylo zlé, ale občas těch 10 zvládáme :) (…)

O víkendu jsme si s Májou vyrazily na naší první intenzivku agility. Pár dní před víkendem jsem tam vůbec nechtěla. Dostaly jsme se tam tak trochu z protekce. Že prý by to mělo být pro pokročilejší týmy, kteří už zvládají parkury. My tam šly s tím, že ještě nemáme zóny ani slalom. Tak prý jestli zvládneme zaběhnout aspoň 10 překážek, tak tam můžeme. No občas to bylo zlé, ale občas těch 10 zvládáme :)

V sobotu ráno jsme vyrazily na cvičák ještě společně se Zdenkou a Nexou. Sice jsme měly popis cesty od zastávky ke cvičáku, ale nějak to nebylo úplně šikovné. Po schodech nahoru, to jsme zvládly samy. Pak z kopce dolů jsme zvládly na podruhé (ze dvou možností). Pak cosi o nových barákách, ty byly všude kolem. Nebo spíš možná nově zrekonstruované, ale kdo už to má rozlišovat. Tak jsme si trochu prošly kus Brna, pak si zavolaly o pomoc a konečně dorazily na cvičák.

Cvičák parádní, i nějaké to zázemí bylo, občerstvení k dispozici, všechno super. Prostor, kde se cvičí oddělený plotem od dalšího prostranství, to mě hodně potěšilo. Akorát trocha stínu nám chybělo. Během dopoledne ještě nějaký byl, ale od oběda dál už byl jediný kousek stínu na parkuru pod áčkem. Sluníčko se po těch posledních týdnech opravdu hodilo, ale na intenzivku taková vedra nejsou úplně ideální.

Usídlily jsme kennelku do stínu, rozkoukaly se a už si nás vzala na starost Martina s Pavlem. Rozdělili si nás podle skupin, v tu chvíli jsem zjistila, že jsou tam i jiní, kteří ještě nezávodí, tak jsem si říkala, že tam třeba budou i začátečníci jako my, že to bude v pohodě. Dopoledne jsme měly strávit u Martiny a odpoledne pak u Pavla.

Ještě než jsme se po skupinkách rozešli na parkury, tak nám zdůraznili, jak je důležité rozcvičit nejen psy, ale i sebe. Takže jsme si s Pavlem zaběhli dvě kolečka kolem cvičáku (není úplně malý) a pak nějaké to protažení. Pak už si nás vzala Martina, zavedla k překážkám a začali jsme s agility. Nejprv rozhovor, že prý kdo co umíme. Na mě došla řada jako poslední, tak jsem se trochu styděla, že všichni všechno umí a my pořád jen ty skočky a tunely. Naštěstí mě Martina vzala tak, jak to je a neměla žádný problém s tím, že začínáme!

První parkur a prý „vymyslete si dva způsoby, jak to zaběhnout a pak to poběžíte“. Ehm. Já byla ráda, že vymyslím jeden. Nekoukat po ostatních se v tu chvíli nedalo a nechala jsem si trošku pomoct. Každý jsme si ten parkur dvakrát zaběhli a pak jsme řešili, co nám dělalo problémy a jak by bylo lepší řešit některé úseky. Nejdřív teoreticky a s nácvikem bez psů, poté i s pejsky. No až jsem se divila, že jsme zas tak marné nebyly.

Dopoledne u Martiny jsme běhaly snad samé námi známé věci. Ne že bychom už všechno z toho uměly, to ani náhodou, ale že už jsem se s tím aspoň někdy setkala i s Májou na parkuru. Ke konci dopoledního bloku už byli psi unaveni, tak jsme běhali sami. Jeden parkur, nejprve v rychlosti tak, jak bychom vedli psa (asi 3x). Pak přes překážky tak, jak by trasu běžel pes (taky 3x), jen prolézat tunelem nás nikdo nenutil.

Odpoledne jsme šly k Pavlovi. Hned v prvním parkuru jsme se úplně zamotaly, tak jsem se děsila, co nás ještě čeká. Naštěstí jsme si během dalších pár běhů napravily pověst a u poslední sekvence, se kterou jsme bojovaly fakt dlouho, nám i řekl, že na to máme (!) :) U Pavla jsem se setkala s pár věcmi, které pro mě byly úplnou novinkou.  Taková zvláštní esíčka to byla, že to ani popsat neumím. Každopádně ten jeden fígl jsme zvládly poměrně rychle a ten druhý pořád ne a ne zaběhnout :D Až se k nám někdy dostanou videa, tak možná i uvidíte, o čem mluvím.

Mimo toho, že jsme večer ze cvičáku odcházely poměrně dost fyzicky i psychicky unavené, tak jsem ještě rudá jak rak. Pěkně to pálí, až jsem měla pocit, že ani spát nebudu. A pomyšlení, že druhý den vstáváme už v šest, abychom v 8 mohly začít běhat, mě děsilo ještě víc než ta rudá záda.

Druhý den ráno jsem tramvaj skoro nestíhaly. Pak nás odchytila paní revizorka (holky bez lístků), tak nás zdržela ještě ta. Aspoň, že měla ráda psy a tak to mají jen za 50,- (které jim ještě ke všemu musím zaplatit já). Nakonec jsme zvládly dorazit i na ten cvičák, kupodivu ani ne moc pozdě. Dostaly jsme super buchtu na přivítanou a šup na rozběhání. Tentokrát už moje tělo bylo moc zničené a po prvním kolečku jsme to vzdaly. Rozcvička proběhla a hurá na parkury.

Dopoledne opět nejprve k Martině. Teď už jsme zkoušely spoustu věcí, které jsme s Májou neměly tu čest dříve poznat. Těžko se to vysvětluje, asi ty parkury překreslím. Každopádně naše zádrhely? Vběhnout do tunelu, který má vstupní díru směrem ode mě (nevím jestli to je k pochopení, ale snad jo :D). Zajímavé bylo, že na jednu stranu jí to problém moc nedělalo, ale na druhou stranu tam prostě nevlezla. Budeme muset trénovat. Pak vlásenka, tři skočky vedle sebe a všechny brát outem. No, jeden out relativně zvládneme, dva se nám taky povedly, ale tři prostě ne. No a to poslední esičko nevím jak nazvat, ale bude to asi moje noční můra :D To už i ty vysílačky na skočku máme lepší. A kdo ví, jak jsme s tím bojovaly, tak mu musí být jasné, že tohle bude fakt problém.

Mája už byla unavená, bylo to na ní dost znát. Zrovna nejlíp mě nevnímala, utíkala, že si chce hrát s pejsky, co běhají na vedlejším parkuru. Když jí přišlo, že mi něco nejde a že jí nebaví se to se mnou učit, tak mě štípala (nohy mám plné modřin, jak kdyby mě doma týrali!). Občas si na mě i zaštěkala, ale štípání je prý mnohem lepší.

Odpoledne jsme se opět prohodili s druhou skupinkou a šli k Pavlovi. S Májou už jsme si zaběhly jen pár parkurů, protože na ní bylo vidět, že už je hotová a nechce se jí. Ona běhá pořád, protože ví, že dostane na konci tu hračku. Ale už mě moc neregistrovala, hledala si zábavu jinde. Byla už moc rozjívená. Nechtěla jsem jí zničit, tak šla do kennely odpočívat a já si běhala po parkuru sama.

Přesvědčila jsem se, že bez pořádného prohlídnutí parkur nezaběhnu. Pes možná v klidu, ale já fakt ne. Jeden parkur jsme si zaběhli klasicky, s prohlídkou, jeden po druhém. Pak všichni čelem zad a jeden po druhém bude chodit běhat ten samý parkur, ale od konce. Ostatní se nesmí ani dívat, takže žádné učení se, prostě pěkně na ostro. Tou dobou jsem akorát odložila Máju, takže jedním směrem jsem to běžela s ní a zpátky už bez ní. Jednou jsem se tam úplně zamotala, že jsem svého pomyslného psa navedla na skočku špatnou stranou a podruhé jsem se zamotala, když jsem si pozdě uvědomila, že potřebuju otočku a přehodit si psa na druhou stranu. No bylo to opravdu vtipné.

Zbytek dne už Mája ležela a já jen koukala na ostatní a procházela si parkury při prohlídce. Na jednu stranu mě to hrozně mrzelo a při některých věcech jsem měla choutky ji vzít z té kennely ať si jdeme zaběhat, že zrovna tohle bych s ní chtěla zkusit. Nakonec jsem si ale vždycky řekla, že ne, že je prcek malá vyřízená a ať pěkně odpočívá. Ale běhat to bez psa fakt není ono. Teda dobrý trénink, zvlášť na nové věci se to hodí, ale když si to hned potom nezaběhne člověk se psem, tak si to zrovna moc nepamatuje.

Víkend utekl jako voda a až na to vražedné počasí to bylo parádní. Kam se hrabou tréninky, nejradši bych jezdila jen na intenzivky. Za ten den se toho stihne o tolik víc, než za tu jednu hodinu. Ještě pár skoček domů by to chtělo, ať můžeme pořádně trénovat kdykoliv se nám zachce.

Na focení jsem já čas ani myšlenky neměla, tak se toho ujala Peťa Pekárková, když se na nás přišla podívat. Fotky najdete u Peti na rajčeti. Na krátký video sestřih můžete mrknout na streamu.

První lekce „dogdancingu“

Před nějakou dobou mi Peťa navrhla, jestli bych nechtěla jezdit do Třebíče cvičit. Že povede kurzy dogdancingu, tak bychom se zapsaly na ně, ale strávily bychom v Třebíči víc času a věnovaly se i třeba agility, poslušnosti nebo prostě tomu, s čím budu chtít pomoct. No mohla jsem snad něco takového odmítnout?

Se vším možným píšu Peťe, že máme ten a ten problém a nejde nám to a jak to dělat a tak. Takže mám jí pořád jenom psát nebo ji a Cassinku vídat osobně? Osobně je to vždycky lepší! A zvlášť s Peťou, však já jsem už skoro nervózní, pokud si nějaký den nenapíšem. Takže jsem nabídku s radostí přijala a dnes krátce před dvanáctou jsme s Májou vyrazily směr Třebíč. (…)

Před nějakou dobou mi Peťa navrhla, jestli bych nechtěla jezdit do Třebíče cvičit. Že povede kurzy dogdancingu, tak bychom se zapsaly na ně, ale strávily bychom v Třebíči víc času a věnovaly se i třeba agility, poslušnosti nebo prostě tomu, s čím budu chtít pomoct. No mohla jsem snad něco takového odmítnout?

Se vším možným píšu Peťe, že máme ten a ten problém a nejde nám to a jak to dělat a tak. Takže mám jí pořád jenom psát nebo ji a Cassinku vídat osobně? Osobně je to vždycky lepší! A zvlášť s Peťou, však já jsem už skoro nervózní, pokud si nějaký den nenapíšem. Takže jsem nabídku s radostí přijala a dnes krátce před dvanáctou jsme s Májou vyrazily směr Třebíč.

Na nádraží v Třebíči nás už čekala Peťa i s Casey. Jelikož jsem nějak nestíhala oběd, tak jsem si potřebovala koupit aspoň nějakou sušenku a pití a mohly jsme vyrazit směr cvičák. Vždycky když jsem v Třebíči byla, chodily jsme tam pěšky. Pořád ale mám pocit, že tam kam jdu, jdu poprvé v životě. Tak nevím, jestli je ten (ta?) Třebíč tak velký (-á?) nebo jestli mám fakt tak blbou paměť.

Na cvičáku šla Mája téměř rovnou do kotce. Tak jsem si říkala, jak to tam mají hezky logicky dané, že z kotce není vidět na zbytek cvičáku. Napadlo mě, že by Mája mohla být zticha, když neuvidí, že se kolem něco zajímavého děje a neuvidí běhat jiné pejsky. Ne, nezklamala holka, sotva jsem odešla, začala vřeštit, jak kdyby jí řezali. Ale co musím uznat, tak překvapivě rychle se zvládala zklidňovat! (Ano Peti, opravdu to bývá horší :D)

S Májou jsme začali se skokovkou. Sem tam tyčka dole, sem tam nahoře. Tak ty dole skákala a ty nahoře podlézala. (Zase chce být něčím výjimečná?) No byl to občas trochu boj, ale nic není tak černobílé jako můj pes (nebo jak se to říká). Byla líná, ale pak skákala i ty vyšší skočky. Hurá!

Pak přišla ještě jedna holčina na lekci dogdancingu, tak jsme se začaly věnovat tomu. Byla to první, úvodní hodina, tak Peťa hlavně zjišťovala co umíme, co ne a co bychom se chtěly naučit. Pověděla nám pár věcí k shapingu a snažila se nám všechno předvádět prakticky. No jenže na kom jiném než na Cassince, která udělá všechno, co paničce na očích vidí. Takže třeba šlápnutí packou na misku jí zabralo asi tak půl vteřiny, než zjistila, co se po ní chce :D

Na závěr po nás Peťa chtěla, ať si uděláme nějakou svou krátkou sestavu s prvky, které jsou v první freestyle zkoušce dogdancingu (tedy chůze u nohy, slalom mezi nohama, couvání, otočky a obíhání psovoda). Před nějakou dobou jsem řekla, že na tu zkoušku, jako oficiální, klidně někdy půjdu, když nám ale někdo vybere hudbu a vymyslí sestavu. Dnes jsem se přesvědčila, že tu pomoc budu opravdu potřebovat! :D Takže pokud bude slečna chovatelka se chtít pyšnit tím, že její odchovanec skládá zkoušky z dogdancingu, tak má jasný úkol ;)

Když holčina odešla a na cvičáku jsme zůstaly zase jen my s Peťou, vrátily jsme se k agility. Tentokrát už k parkurům. A povím vám, 2 hodiny na sluníčku i bez alkoholu dokážou dělat divy! Motala jsem se po parkuru opravdu dost. Vlastně jsem tam tancovala, když už jsem byla na těch lekcích tance se psem. Na streamu najdete jedno krátké video našeho řádění.

Okolo půl sedmé jsme vyrážely z Třebíče zpátky do Brna. Už na nádraží se kolem nás mihla krásná belgičanda. Když jsme nastoupily do vlaku, tak si s belgičandou sedli vedle nás. Fakt jí to slušelo! Pak mi chlápek říká, jestli bych mu jí nemohla pohlídat, že si odskočí. Jasný, není problém. Belgičanda se zvedala, že půjde za ním, tak jsem si sedla k ní a drbala jí. Za chvilku byla naprosto v klidu, rozvalila se a nechala se drbat. Během cesty dál se šla Mája kamarádit s tím chlápkem a belgičanda se šla podívat na mě. Jak přišla, přitiskla ke mě svou hlavu, tak mi málem vyhrkly slzy. Přesně toto dělala naše Faya a je to jedna z věcí, kterou na ní naše máma milovala. Faya se mazlila, ale ne jen stylem, že se rozvalí a nechá drbat, ale právě tím stylem, že se k člověku přitiskne, skoro jak kdyby ho chtěla objemout. Nejradši bych tu fenečku vzala a odvezla domů. Ač to byla maliňačka, naší Fayu jsem v ní hrozně moc viděla, ta by se mamce líbila.

Byl to dneska náročný den, ale o to lepší! Díky Petě, že nám věnovala tolik svého času a těším se, nejdéle za měsíc na další takový den! :))

Náročný víkend

Do Prahy jsem přijela už ve čtvrtek večer, abychom nemuseli v pátek brzy vstávat a cestovat dlouhou cestu rovnou na cvičák. Domluvila jsem si totiž agility. Takovou malou ochutnávku na pandičkách. V pátek jsme tedy nikam nakonec nemuseli pospíchat a v klidu vyrazily před dvanáctou hodinou směrem kamsi na Prahu 5. Na zastávku jsme dorazily správně (ještě aby ne, když jsme ani nepřestupovaly), ale pak najít cvičák, to už bylo horší. Nakonec se nám ale i to povedlo! (…)

Do Prahy jsem přijela už ve čtvrtek večer, abychom nemuseli v pátek brzy vstávat a cestovat dlouhou cestu rovnou na cvičák. Domluvila jsem si totiž agility. Takovou malou ochutnávku na pandičkách. V pátek jsme tedy nikam nakonec nemuseli pospíchat a v klidu vyrazily před dvanáctou hodinou směrem kamsi na Prahu 5. Na zastávku jsme dorazily správně (ještě aby ne, když jsme ani nepřestupovaly), ale pak najít cvičák, to už bylo horší. Nakonec se nám ale i to povedlo!

Mája už dlouho na agi nebyla, no bylo to vcelku vidět. Celý den jsem z ní byla na prášky. Na agi se ne a ne uklidnit, furt chtěla vřískat a běhat a já měla chuť jí zaškrtit. Kupodivu jsem se držela a celou hodinu se jí snažila věnovat, hrát si a různými způsoby zaujmout pozornost.

A na parkuru, tam byla úžasná. Tam to spíš vypadalo, že já jsem všechno zapomněla. Mimo jiné různé běhání jsme dostaly základy k zónám, takže za domácí úkol budeme trénovat polohu zóny. Sice ještě moc nevím kde, ale snad někde něco najdu.

V sobotu jsme vyrážely ráno opět na agility, tentokrát do Vestce. Po dvou měsících se nám konečně podařilo dostat se tam. Trénink naplánovaný od 9 ráno nám překvapivě vyhovoval víc, než od 10. Sice brzké vstávání, ale ani to nás neodradilo. Těšily jsme se takovým způsobem, že jsme ani dospat nemohly (teda aspoň já.. spát jsem šla kolem druhé a vstávala o půl sedmé).

Vestecké agi bylo parádní. Je tam prostě super skupina lidí. Všichni se znají, baví se spolu, dělají kraviny a navzájem se podporují! Tohle jsem jinde nezažila. Jednoduše řečeno, je tam úžasná přátelská atmosféra a myslím, že každý, kdo tam jednou zavítá, tak se tam rád vrací.

Z Májiných běhů jsem měla občas docela blbé nálady, přišlo mi, že nám to moc nešlo. Pak mi ale Nikča psala, že koukala na videa Máji z tréninku před 2 měsíci a teď a že prý skáče líp. Takže mi tu náladu zase zvedla :)) Ona je fakt šikovná, já se musím naučit, jak jí to nekazit (obávám se, že to ještě nějakou chvíli potrvá).

A málem bych zapomněla, jak byli psíci na agi šikovní. Tři (z celkem sedmi pejsků) si překousali vodítka. Mája samozřejmě mezi nimi!

Fotky z agility ve Vestci najdete na rajčeti.









Po agi jsme měly naplánovaný výlet do Stromovky za spoustou pejsků. Do Stromovky jsme dojely, strávily tam asi 10 minut a pak mi volala mamka, že Faye nějak není dobře. Takže jsem se okamžitě sebrala a plná strachu, co se děje, jsem jela domů. Doma mě s radostí vítala Faya, na které by člověk vůbec nepoznal, že je něco v nepořádku. No bohužel něco v nepořádku opravdu je. Co mě lehce uklidňuje, že má stále ze všeho radost, že má chuť k jídlu a i pije. I přesto ale celý den myslím na ni a doufám, že bude co nejdřív v pořádku!

Kruh? Co to jako je?

Dneska jsme po menší pauze opět navštívily agility u Verči v hale v Hovorčovicích. Přes zimu tam trénují ještě lidi z Kyjí, tak tam přivezli nové překážky. Takže Mája mohla poznat zase něco nového. A tentokrát to byl kruh! No opravdu oříšek pro nás. (…)

Dneska jsme po menší pauze opět navštívily agility u Verči v hale v Hovorčovicích. Přes zimu tam trénují ještě lidi z Kyjí, tak tam přivezli nové překážky. Takže Mája mohla poznat zase něco nového. A tentokrát to byl kruh! No opravdu oříšek pro nás.

Nejprve se zarazila, že jako skrz žádný kruh skákat nebude a když je kolem kruhu všude spousta „děr“, tak je všechny zkusí. Moc ale nechápala, proč se mi to pořád nelíbí a co teda po ní vlastně chci. Byl to boj. Po pár pokusech jsme dosáhly toho, že Mája z odložení vyrazila skrz kruh a pak se mohlo pokračovat na jinou překážku.

Na další běhy jsme kruh vynechaly, Mája se trochu zklidnila, pořádně rozeskákala a najednou hodina končí. Jenže koukám, kolik je hodin a zjišťuju, že nám autobus za pár minut odjíždí a další jede až o půl hodiny později. Tak jsme zůstaly na cvičáku déle a Verča nám nabídla, že když bude dělat ostatním prohlídku parkuru, tak si můžeme cvičit „jak chceme“. V podstatě trénovat samotný kruh. No přeci tu šanci nezahodíme.

Vzala jsem Máju jen na kruh. Pěkně odložení a skrz. Parádně jí to šlo. Během dvou asi tak pětiminutových cvičení jsme zvládly i krátkou sekvenci, kde jsme si daly kruh dokonce dvakrát a v běhu. No prostě paráda! :) Tak jsem ráda, že i když začátek byl marný, tak jsem nakonec odcházela s tím, že se dneska zadařilo..

Agility ve Vestci a pak Stromovka s borderkami

S Nikčou Kubů jsme se domlouvaly už delší dobu, že bych se s Májou mohla někdy zastavit u nich ve Vestci, jelikož tam trénují agility. Kdyby to nebylo tak zatraceně daleko, tak už jsme tam dávno byly! Ale bohužel to máme dost z ruky. Každopádně zkouškové je v plném proudu, ve středu jsem jednu zkoušku zvládla, v pátek druhou asi ne, tak jsem si řekla, že si za odměnu uděláme výlet.

Vstávat kvůli tomu v 7 ráno, ještě ke všemu o víkendu, to mě málem zničilo. A představa, že strávím venku v té zimě téměř celý den mě nějak moc neuklidňovala. Ale sebrala jsem všechnu sílu a odvahu a vyrazila jsem. Zapomněla jsem kde co, vcelku se divím, že jsem doma nezapomněla i psa. Ještě, že je taková samostatná a ozve se :) (…)

S Nikčou Kubů jsme se domlouvaly už delší dobu, že bych se s Májou mohla někdy zastavit u nich ve Vestci, jelikož tam trénují agility. Kdyby to nebylo tak zatraceně daleko, tak už jsme tam dávno byly! Ale bohužel to máme dost z ruky. Každopádně zkouškové je v plném proudu, ve středu jsem jednu zkoušku zvládla, v pátek druhou asi ne, tak jsem si řekla, že si za odměnu uděláme výlet.

Vstávat kvůli tomu v 7 ráno, ještě ke všemu o víkendu, to mě málem zničilo. A představa, že strávím venku v té zimě téměř celý den mě nějak moc neuklidňovala. Ale sebrala jsem všechnu sílu a odvahu a vyrazila jsem. Zapomněla jsem kde co, vcelku se divím, že jsem doma nezapomněla i psa. Ještě, že je taková samostatná a ozve se :)

Cesta do Vestce byla relativně bez problémů. Na Proseku jsme dobíhaly metro. Na Budějovické jsme vůbec netušily, kde máme hledat bus. Na radu Nikol, prý „se někoho optej, kde tam jezdí autobus do Vestce“ jsem se tedy optala, jedna slečna vůbec netušila a mnohem víc jí zajímal můj pes než kam potřebujeme jít. Druhá slečna pro změnu nemluvila česky. Tak jsem ptaní vzdala a šla hledat. Vylezly jsme z metra přímo na zastávku! Bohužel špatnou a široko daleko nebyla žádná jiná vidět. Tak tam tak bloumáme kolem, až jsme došly ke křižovatce a za ní vidím stát autobus 332 (tedy ten náš). Na semaforu červená, no co se dá dělat. Teď si tak říkám, že mě ani nenapadlo se rozhlédnout, prostě jsem běžela. Autobusák nás vzal bez řečí a tak jsme si sedly. Mája na jednu sedačku a já za ní. No dobře, nenechala jsem jí tam celou cestu, vzala jsem si ji k sobě na klín. Teď už jen správně vystoupit.

Říkala jsem si, že když jsem kdysi došla pěšky z Tišnova do Heroltic bez mapy a potuchy, kde jsem, tak se přeci nemůžu ztratit v nějaké vesničce u Prahy. No, málem jo. Nakonec jsme ale cvičák našly! Postupně jsme se tam všichni sešli, všude samá borderka a sem tam i jiné plemeno. Jelikož Nikola Máju nikdy neviděla naživo běhat, tak si nás vzala na paškál jako první. Nejdřív jen rovné skočky, ať ji vidí. Pak stáčení a pak už si začala vymýšlet.

Mája byla šikovná, ale panička zas motala co se dá :D Vzhledem k tomu, že jsme nakonec zvládly zaběhnout celý parkur, tak je ale vidět, že někde ty chyby jsou a něco se s nimi dá dělat! To by člověk často neřekl, jak detaily tomu psovi pomůžou. „Natáhni víc tu ruku. Zvedni ji. Udělej si krok navíc. Řekni ji dřív povel. Uklidni se.“ Ono to fakt fungovalo!

Měla jsem z Máji opravdu velkou radost! Snažila se, skákala. Já mám pocit, že jsem toho ani tolik nenaběhala, že to bylo takové klidnější. A hlavně, ona dokázala jít dopředu i beze mě! :) Ano, já vím, šla za hračkou. Ale stejně, je to super!

Ze cvičáku jsme odcházely o něco dřív než ostatní, abychom stihly autobus. V plánu totiž byla další psí akce – procházka borderek po Stromovce. Takže po dvou hodinách na cvičáku jsme ještě běhaly dvě hodiny v parku. Bylo to náročné, ale aspoň jsme se nenudily. A navíc, kromě našich psích kamarádů se k nám přidal někdo nový. Konkrétně Martina s malou tříměsíční borderkou Kessinkou (z chs Hardy Horde). Prý je to pěkný uličník, pořád něco kouše a zlobí. Na procházce se ale tvářila jak největší andílek a od každého se nechávala drbat.

Naše fotky ze cvičáku jsou na rajčeti, fotky ostatních (kde běhá i Mája) jsou zde a video na streamu! ;) A co se vycházky ve Stromovce týče, také máme fotky na rajčeti.

Pejsku pusť.. a pejsek pustil

Aneb hláška ze sobotního dne stráveného mezi samými pejskaři! Ale nebojte, nehráblo nám z toho.. nám totiž hráblo už dávno před tím ;)

A teď teda o co vlastně šlo, že stojí za to, to sem psát. Já s Májou a Peťa s Casey jsme se účastnily neoficiálních agility závodů, které pořádala Verča Otýpková na svém cvičišti v Brně. Tímto jí děkuji za uspořádání parádního závodu a vůbec za strávení prima dne! Další poděkování patří Peťe, dostaly jsme s Májkou od ní dárek, který jsme na závodech hned využily! Víte jak Mája miluje všechna přetahovadla, která se jí připletou do cesty? Tak jedno takové jsme právě dostaly :)) No a na závěr ještě jedno poděkování, a to Peťe Marečkové, která nám dělala rozhodčí a společnost. (…)

Aneb hláška ze sobotního dne stráveného mezi samými pejskaři! Ale nebojte, nehráblo nám z toho.. nám totiž hráblo už dávno před tím ;)

A teď teda o co vlastně šlo, že stojí za to, to sem psát. Já s Májou a Peťa s Casey jsme se účastnily neoficiálních agility závodů, které pořádala Verča Otýpková na svém cvičišti v Brně. Tímto jí děkuji za uspořádání parádního závodu a vůbec za strávení prima dne! Další poděkování patří Peťe, dostaly jsme s Májkou od ní dárek, který jsme na závodech hned využily! Víte jak Mája miluje všechna přetahovadla, která se jí připletou do cesty? Tak jedno takové jsme právě dostaly :)) No a na závěr ještě jedno poděkování, a to Peťe Marečkové, která nám dělala rozhodčí a společnost.

S Májou jsem běžela celkem 3 běhy. Jednu tuneliádu na úvod, kterou teda běhali všichni, od začátečníků až po závodící. Na úvod asi proto, aby se nám všem zamotaly hlavy, abychom se pak měli na co vymlouvat při chybách v dalších bězích. Prostě dokolečka dokola. Naštěstí to ale všichni přežili ve zdraví, páníčci i psi. Druhý běh už byl trochu víc na běhání, ale pořád jen tunely a skočky. No a ten třetí, tam už jsme měly i snížené áčko. Na konci stála Peťa, aby mi Máju stáhla pěkně dolů (Mája je totiž skokan). No horší ale bylo dostat Máju nahoru. Ne že by se bála, nebo se jí tam nechtělo, prostě jen byl hned vedle tunel a ten je přeci lepší!

No a jak to všechno dopadlo? Skončily jsme s Májou doma v posteli, naprosto vyřízené.. Jo a závody jak dopadly? Májka si odnesla krásné první místo a panička knížku Agility pro pokročilé. :))

Celý den jsme fotily, buď já nebo Peťa Pekárková, takže všechny naše fotky najdete na rajčeti. Všechny běhy jsou i natočené, takže jsme sestřihly krátké video našich běhů..