Road trip to Germany

Někdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál (…)

Kde je tomu počátek?

Mája, Eyk, Casey, DobbyNěkdy kolem přelomu let 2010 a 2011.. Tenkrát naše cesta ještě nezačala, ale začal (nejen můj) nový život. Narodilo se jedna úplně maličká černobílá kulička, která mi změnila život. Pořídila jsem si štěně, pojmenovala ji Mája a chtěla s ní běhat agility. Osud tomu asi chtěl trošku jinak, takže ač jsme začali trénovat agility, tak jsme se pořád tak nějak plácaly v začátcích a neměly trenéra, který by nás „dovedl“ na závody.

Když byl Máje asi rok a půl, zkusily jsme si na táboře flyball. Věděla jsem, že něco takového se běhá, ale netušila jsem moc, jak to funguje. Na táboře jsem se to dozvěděla a na závěr tábora Mája zvládala odběhnout bez problémů celou dráhu. A krom toho, se strýčkem Flynnem získali první místo v závodu začátečníků! No a to nám trochu určilo, co bude dál..

Zavítaly jsme na letňanský cvičák k týmu Hop Trop a začaly trénovat. Na jaře následujícího roku jsme poprvé vyrazily na Eager’s Cup, turnaj který odstartoval naší první závodní sezónu. Jelikož se dařilo a Mája byla čím dál lepší a bylo vidět, že jí to fakt baví, tak jsme další rok pokračovaly. Dva roky jsme se flyballu věnovaly naplno, pravidelné tréninky, všechny turnaje a musím říct, že čím důležitější to bylo, tím líp.

Pak ale přišlo pár zlomových okamžiků. Frisbee závody, které jsem si užívala po všech stránkách, naprostá pohodička, žádná rivalita (která bohužel na flyballu mezi některými týmy je) a možnost závodit s oběma psy (Chelsea totiž na flyballu má ještě pěkný kus cesty před sebou). Naděje v agility, protože jsem sehnala v Praze trenéra, který mi sedne jak po stránce lidské tak výcvikové. Čas a finance, což ani jedno nemám v takovém množství, abych se mohla naplno věnovat všem třem sportům. Flyball jako týmový sport, na jednu stranu je to super, když je vás víc, na druhou stranu bylo nemožné říct „když já bych pro jednou raději jela na frisbee/agility závody“. A tak jsem usoudila, že máme za sebou dvě super sezóny ve flyballu, několik úspěchů jak na jednotlivých českých turnajích, tak i v Purina Pro Plan Cupu i na Mistrovství Evropy! A že je tedy na čase vrhnout se někam dál a přesvědčit se, že dokážeme být úspěšné i jinde. Řekla jsem tím pádem celému týmu i flyballu sbohem..

Ovšem, přišla nová sezóna, začaly se plánovat turnaje a já začala zjišťovat, že to, čím jsem dva roky žila, je pryč. Že teď už by mě to vlastně nemělo zajímat, protože na ty turnaje nepojedu. A najednou jsem si uvědomila, že mi to asi i chybí. Mám na takové věci talent, většinou mi dojde, že mi něco chybí, tak o půl roku až rok později. Tak jsem chvíli rozmýšlela, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Nakonec jsem rozhodla dát opravdu šanci i jiným sportům a s těžkým srdcem říct „já s flyballem končím“.

Pak ale přišla informace, že mistrovství Evropy ve flyballu (EFC) 2015 se bude konat v Německu! Přesněji řečeno v Německém Emtmannsbergu, který je jen cca 45 minut cesty od bydliště rodiny Hübnerových, kteří jsou majiteli Májiného tatínka Eyka. Ač už je to v plánu delší dobu, zatím jsme neměli tu čest se setkat osobně a nechtěla jsem tuhle příležitost propásnout! A tak jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych mohla jet na Evropu, aniž bych musela závodit celou sezónu. Bylo mi celkem jasné, že když přijdu za Hop Tropákama, že chci jet na Evropu, ale jenom tam, tak mě Míla pošle do háje, že buď a nebo. Tak jaké jiné varianty mám? Budweis Fly, za ty běhala loni Cassinka a určitě by bylo možné ji vyměnit za Máju. Původně to tak mělo být, ale pak přišla možnost druhá a to Funatic Jumpers, pražský tým. Byla tedy možnost vyrazit alespoň na nějaký trénink a ne se potkat rovnou až v Německu, a tak jsem se rozhodla vyrazit právě s nimi.

Peťa počítala s tím, že vyrazí s pejsky se mnou, uděláme si výlet nejen na flyball, ale i za Eykem a jeho rodinou. S Monikou jsme si psaly, zvala nás i na agility závody, bohužel v termínu, kdy jsem nemohla vyrazit. Ale nadhodila jsem možnost agility závodů v termínu EFC a ono to klaplo! Takže v plánu našeho výletu už nebyl pouze flyball, ale i agility.

European Flyball Championships – EFC

Původní plán, tedy vyrazit v pátek na EFC, nám změnily na jednu stranu neočekávané (na druhou stranu jsem v to asi trochu doufala) okolnosti. Pár dní před mistrovstvím se na FB objevila informace, že Alea shání náhradníky za odpadlé psy do dvou svých týmů a že bere i pomalejší psy, jelikož jde o 15. a 16. divizi. Nabídla jsem Cassinku a vyšlo to! Takže repete, na Evropu jede závodit Mája i Casey! :)

Casey a Alea - tým snů, 3. místo v 15. divizi / Mája a Funatic Jumpers, 2. místo v 11. diviziTím pádem se odjezd přesunul již na čtvrtek. S tím, že ráno dořešíme poslední detaily, Peťa přijede do Prahy, sbalí si a jedem! Co čert nechtěl, auto, které celý rok, co ho mám, šlape jak hodinky, tak najednou se mu nechce startovat. Jak ve středu večer, tak ve čtvrtek ráno. Pro jistotu baterka na nabíječku, ať nám to někde nechcípne a modlit se, že dojedem. Mimochodem, aby toho nebylo málo, říkám tátovi „nechce se mu startovat“, tak prý „nastartuj!“ Poprvé nic, podruhé nic, potřetí nic.. Sedne do toho táta, otočí klíčkem, nastartováno. Ok, neřeším, dáváme nabíjet a hotovo. Druhým autem se pro mě o pár hodin později stavoval táta, nasednu zabouchnu, špatně, tak znovu a asi zase špatně. Prý „to je jedno, za jízdy se neotevřou a jedeme kousek“. Vystoupím, zabouchnu, špatně. Koukám, jestli tam někde něco nepřekáží, nic nevidím. Přijde táta, cvrnkne do dveří, zavřeno. To už jsem si připadala trochu jak debil a říkám, že snad radši dneska nikam nejedu, asi nemám dobrý den. No nešlo to jinak, zítra závodíme, musím sednout do auta a jedeme.

Naložily jsme s Peťou všechny věci do auta a první náš cíl byly Kyje, kde jsem měla vyzvedávat triko. Jsme v Kyjích, bereme triko, odmítáme pozvání na kafe, abychom co nejdříve vyrazily. Nastartuju, z motoru jde pára, teče voda, tady asi bude někde problém. Počkám až se auto uklidní, dovaří vodu a je mi jasné, že se musím dostat minimálně do Čakovic, tak nastartuju znovu a? Červená kontrolka, přehřátý auto. Hm dobrý, co dál? Odstavila jsem auto do stínu (v tom vedru to stejně bylo k ničemu, ale aspoň se v něm dalo sedět, když byly otevřené dveře) a zavolala tátovi. Hlavně, že jsme si večer před tím, dělali srandu, že až se v Německu něco stane, tak já zavolám tátovi a ten to přijede řešit. No tak za chvíli přijel táta, nevyřešil nic ani on, řekl „sedni do auta, jedeme domů“. Tak jsem jela, celou dobu se sevřenou zadnicí a s hlavou plnou toho, co by se asi tak mohlo stát, když je auto přehřátý a jede. No nedivila jsem se mu, já byla taky přehřátá a odmítala jsem cokoli dělat.

Cesta rovnou do servisu, kde během chvilky řekli „no jo, větrák běží, ale jenom jeden“. Co s tím? Vyměnit za nový. Tak do toho! „Nový stojí 5,5.“ „To se nedá nic dělat, já potřebuju dneska odjet a nemám čím.“ „No to je blbý, nemám ho, můžu ho objednat na ráno.“ „To je hodně blbý, ráno mám závodit asi tak 300 km odsud.“ „Tak ať ti táta půjčí tranzita.“ „Jste se zbláznil?“ .. telefonát, chvilka napětí, po které bylo jasno. Auto tu nech, dneska to bude hotový! Odcházela jsem fakt zoufalá, zralá na panáka, ale protože jsem měla za pár hodin jet, tak tohle řešení nepřipadalo moc v úvahu.

20:00 – Auto dovážím ze servisu, půlka školného v luftě, vyzvedávám Peťu a pejsky a jedeme, ať aspoň vyrazíme za světla, když už nic jiného. Neskutečně velké díky patří Autoslužbám Kukelka, že jak šéf tak servisáci udělali co mohli, mimo jiné pracovali přesčas, jen aby Novotná mohla odjet. Díky! Cesta až do Německa bez problému! Na místě jsme trochu bloudily a story o naší cestě k bráně do lesa, hledání místa pro stanování a následné hledání cesty zpátky k autu už radši ani psát nebudu, to bychom se k samotnému turnaji fakt asi nikdy nedostaly.

Locolindo

Pátek ráno, původní plán turnaje se „maličko“ změnil. Vzhledem k nesnesitelným teplotám byl turnaj zahájen (bez ceremoniálu) již v 8:00. Během dopoledne (tedy do obědové pauzy) se odběhal Speed Trial a všechny divize minimálně jedno kolo Double Elimination. Dopolední část končila kolem jedné hodiny a následovala pauza až do páté hodiny večerní. Lepší běhat ráno brzy a večer déle, než tavit sebe i psy na přímém slunci po celý den. Pátek byl Cassinky dnem. S týmem Alea – tým snů startovala v 15. divizi. Původně, podle domluvy, na pozici posledního psa a vše nám krásně šlapalo. Cassinka se snažila, navzdory vedru toho zvládla odběhat víc, než jsem čekala. Možná i díky dlouhé pauze, kdy se zvládla aspoň trochu prospat, měla na odpolední rozběhy dostatek energie, aby pomohla týmu probojovat se na třetí místo! A tahle bedna odstartovala něco, co jsem absolutně nečekala! Zde patří díky celému Alea týmu, že nás mezi sebe vzali, dali možnost Cassince startovat, odvézt si krásné ocenění a vůbec, že nás tak pěkně mezi sebe přijali.

Další den, tedy v sobotu, byly na programu hned obě dvě divize, kde běhali Funatici. Funatic Jumpers v 11. divizi s Májou a Funatic Runners v 6. divizi. Takže jsme celý den běhali z jednoho parkuru na druhý, tam se psem, tam pomáhat. Bylo to trošku náročnější, ale díky Peti, která se mi po doběhu starala o Májenku, jsem to zvládala celkem hravě. Stejně jako v pátek se začalo běhat ráno dříve, tentokrát ještě dříve, už v 7:30 a kolem jedné přišla obědová pauza až do páté hodiny večerní. Na oběd odcházeli Jumpeři s tím, že jsme ze Speed Trialu postoupili z druhého místa a náš první rozběh v Double Elimination jsme vyhráli. Tudíž krásný pocit před obědem. A musím říct, že tenhle pocit nás jen tak neopustil, naopak byl ještě posílen ve chvíli, kdy nám došlo, že oba týmy Funaticů skončí nejhůře třetí! Runneři na třetím místě už zůstali a Jumpeři ještě zabojovali o postup do finále a umístili se na 2. místě!

Takže ve shrnutí a s ohledem na předešlé roky – prvního EFC v roce 2013 se zúčastnila pouze Mája a s HT Hurricane jsme byli na 3. místě! EFC 2014 se zúčastnila Casey s týmem Dog Dragons 3, bohužel bez umístění na bedně a samozřejmě Mája s týmem HT Hurricane a tentokrát jsme se probojovali až do opakovaného finále, které pro nás končilo 2. místem! No a na závěr EFC 2015 se opět účastnily obě naše holky a tentokrát obě stály na bedně! Casey a Alea – tým snů na 3. místě a Mája a Funatic Jumpers na 2. místě. Tak zatím to šlo krásně vzestupně, tak buď je na čase, jak se říká „v nejlepším skončit“ a nebo je potřeba dalšího psa a další týmy, kteří by nás chtěli :D

Agility Competition

Vyhlašování sobotní části EFC končilo někdy kolem 22. hodiny. Pro nás to neznamenalo jít sednout, pít a kecat, jako pro většinu účastníků. Ale sednout do auta a odjet směr Scheblitz, kde bydlí Hübnerovi. Na místě jsme byly kolem 23. hodiny, daly jsme si sprchu, prohodily pár slov s Monikou, zčekli FB a šly spát. Vstávačka ráno v 7, nasnídat a opět do auta, tentokrát směr Coburg.

V Coburgu je agility cvičák doslova vedle dálnice, ale ve chvíli, kdy jste na cvičáku, nemá o dálnici ani páru. Krásný plac se zázemím, občerstvením, spoustou místa na parkování i prostoru pro rozcvičení a vychození psů. A my? My jsme měly tu nejlepší péči od Moniky a celé její rodiny! Jsem naprosto fascinovaná jejich přístupem k návštěvě. S tak přátelskou a pohostinnou rodinou se v ČR člověk jen tak nesetká. A mimo to mají moc pěkný baráček i zahradu a když člověk vyjde na ulici a rozhlédne se kolem, tak by se hned přistěhoval! Za tu péči, jaké nám bylo dopřáno a vůbec za pozvání a společnost, patří velké díky právě Monice!

No zpět k závodům. Čekaly nás dva běhy, agility zkouška a jumping. Agility klasicky pouze v konkurenci A1 týmů, jumping pak v konkurenci A1 a A2 týmů. A3 týmy mají svůj jumping, jelikož je součástí kvalifikace. Jestli jsme to pochopily správně, tak v Německu je potřeba nejprve dostat se do kategorie A3, poté se na běžných závodech kvalifikovat, čímž si tým zajistí start na kvalifikačních závodech, na které jsme zvyklí u nás v ČR. A právě A3 týmy běžely v neděli jako první, poté A2 (Casey) a nakonec A1 (Mája), v jumpingu to pak bylo lehce přeházené, nejprve A3, po nich A1 a na závěr A2.

Všechny parkury byly pěkné, žádné krkolomnosti, bylo zapotřebí jak technického vedení, tak rychlých nohou, zejm. v jumpingu. Myslím, že ostudu jsme s Májou neutržily. Po sobotě byla značně unavená, občas je to možná dobře, občas ne. V agility to skončilo odmítačkou na slalomu, jehož opravováním jsme i ztratily čas a jednou laťkou na zemi. Přesto z toho bylo 3. místo! Mimochodem, i s opravovaným slalomem jsme dosáhly druhého nejrychlejšího času, stejně tak tomu bylo v jumpingu. Ač to podle umístění na první pohled nevypadá, tak jumping se nám povedl ještě o něco lépe, náběh zvládla luxusně na poprvé, jedna laťka bohužel letěla a v jednu chvíli Mája vyběhla dál, než jsem čekala, ale nakonec to zvládla ukočírovat a ta jediná chyba nás v konkurenci nejen jedničkových, ale i dvojkových psů vynesla na 4 místo. :)

Aqua Limpia LocolindoSečteno, podtrženo, moc šancí jsme těm kolem nedaly :) S Cassinkou jeden běh na EFC, bedna. S Májou jeden běh na EFC a dva běhy na agility, 3x bedna (vyhlašují a oceňují i 4. místo). A Peťa s Casey? V agility na tom byly velice podobně, obsadily 3. místo! V jumpingu bohužel disk, Cassinka si myslela, že si spletla tunel, tak se vrátila a jelikož šlo o tunel, kde jsme si mohly vybrat směr, tak si Peťa neuvědomila, co tam proběhlo a pokračovala dál. Velká škoda toho, protože nebýt této chybičky, šlo by o čistý běh! Kompletní výsledky najdete na stránkách agility klubu Coburg.

Po závodech ještě nafotit pár fotek do rodinného Locolindo alba a pak už jenom opět sednout za volant a hurá na více jak 4hodinovou cestu domů. Konečně za světla!

Závodní sezóna začala

Nebyl moc čas věnovat se po každé akci článku, tak to teď alespoň trochu shrneme, co vše máme za sebou..
Fitmin Welcome Summer DDFW
5. Morava DiscDog Distance
Calibra DiscDog Challenge
Agility intenzivka s Luckou Dostálovou
Agility intenzivka s Kristou Půdovou

Nebyl moc čas věnovat se po každé akci článku, tak to teď alespoň trochu shrneme, co vše máme za sebou..

Fitmin Welcome Summer DDFW

Aqua Limpia Locolindo - Calibra DiscDog Challenge 2015
foto: Peťa Pekárková

První dogfrisbee závody v roce. Závody, které odstartují sezónu. Občas jsou i na sněhu, za větru, prostě je vidět, že zima ještě neskončila. Letos nám to ale vyšlo celkem pěkně. V sobotu to byla paráda, v noci prý byla zima, ale to jsme seděli v klubovně a o zimě nic nevím. Kolem třetí ráno už bylo i ve spacáku dobře, takže poučení pro příště, choďte spát až k ránu, bude líp. Neděle i byla trochu horší, ať jsem na sebe nabalila kde co, stále byla zima. O výsledcích asi není potřeba nic psát, to už bylo zmíněno v novinkách.

5. Morava DiscDog Distance

Majetín původně vůbec v plánu nebyl, je to přeci jen trošku daleko. Na welcome začali řešit, jak byl Majetín loni super, tak mi to začlo být trochu líto, ale pořád jsem to nějak neřešila. Až pak nějaký týden (?) před Velikonocemi jsme si řekli, že bychom tam mohli vyrazit. A taky že jo.

Chelsinka hárala, takže na závody jela jenom Mája. No a o výkonech, o těch tentokrát snad radši nemluvit. Asi velká zima nebo co, ale prostě takovou tragédii jsem u nás snad ještě nezažila. V dartbee slabých 40 bodů, v mini první kolo ještě jakž takž, v druhém kole jediný chycený disk. Co to jako bylo? Že bych házela až tak zle, to neznám. A ne, chudák Mája za to nemohla. Trošku jsem si spravila náladu při nedělním timetrialu, kde jsme se kvalifikovali a kupodivu nevypadli hned v prvním rozhozu, ale až v druhém. Ve výsledku je z toho 7. místo z 45 závodících týmů.

Mimo jiné jsme ten víkend zvládli i Kanjam turnaj. Vlastně poprvé, co jsem to hrála ofiko a ne jen tak při nějakém tréninku. Prali jsme se s tím, ale na finále to nebylo. Takže tomu dávám šanci taky někdy příště.

Calibra DiscDog Challenge

Tým Kokolindo 2. místo v paralelním DartTrialu - Aqua Limpia Locolindo a Fa Mulan From Let's Border - Calibra DiscDog Challenge 2015

Po loňském roce, kdy jsem zvládla jedny jediné frisbee závody v sezóně, si letošní rok zatím pěkně užívám. Co dva týdny na závodech, to je prostě paráda! Začíná mě mrzet, že další, na které se zvládnu dostat, jsou až víc jak za měsíc.

No a Calibra? Chelsinka stále hárající, já přihlášenou Máju a Atíka, kterého máme dlouhodobě na hlídání. Do Židlochovic jsme jeli závodit pouze na sobotu, protože na neděli byla naplánovaná agility intenzivka s Kristou Původou už někdy o Vánoc asi, takže to se mi úplně rušit nechtělo, ale na Calibru jsem prostě chtěla jet, jeden den musel stačit.

Pro jistotu jsme dorazili už v pátek, abychom mohli popít, když druhý den neřídím. Vzhledem k tomu, že mi někdo (kdo to mohl být?) vypil všechnu vodku mezitím, co jsem se ujala funkce vrátného a starala se o ty, co dorazili na místo až v noci, tak jsem vlastně dopadla ten večer docela dobře. Tak jistou hladinku to nabralo, ale všechno vím, všechno jsem zvládla a všechno si pamatuju :D

V sobotu nástup na plac, jeden pes dartbee, druhý pes dartbee, jeden pes mini, druhý pes mini a abych toho neměla málo, tak prý ještě třetí pes mini. Uf, nějak jsem nevěděla, kterého psa mám kde brát dřív. Tentokrát nám taky trochu foukalo, ale asi to nebylo tak hrozné,  nebo už jsem se tomu zvládala přizpůsobit a výsledky, alespoň ze začátku, nebyly tak děsivé. S Májou jsme v prvním kole supermini zvládly mít hned dva chycené disky za 4,5 bodu, tzn. poslední zóna, o které jsem si mohla nechat jen zdát. Ještě to dostat do středovky a příště to máme za 5! S Atíkem bylo první kolo taky moc pěkné, v součtu 18 bodů, pěkně našlápnuto. Druhé kolo jsme ale totálně zazdili :( S Atíkem jsme se nějak nebyli schopni domluvit a tak z toho nebyl ani jeden (fakt ani jeden :( ) chycený disk. S Májou taky žádná sláva, už mi to fakt nějak nelítalo a s jedinou Cassinkou jsme to zvládly udržet téměř podobně, jak v prvním kole.

No a dartbee? S Májou budeme muset nějak vypilovat techniku. Tak to bylo nějakých 90 bodů. Zato s Atíkem jsme postoupili dál z 2. místo s naházenými 220 body! To jsem nikdy s žádným psem nedala. Nechápu, jak to udělal, ale dokázal to! V rozhozech už to pak bylo o fous horší, ale přesto se nám povedlo probojovat do finále. Tam už jsem to ale zazdila zase já, Aťas buď chytal mimo terč, nebo mu to nevyšlo. Takže jsme si odvezli 4. místo.

Heart Attack Bohemia Patrix - Calibra DiscDog Challenge 2015
foto: Peťa Pekárková

A ještě bych málem zapomněla, v sobotu se ještě závodilo v jedné kategorii a to Paralelní DartTrial. Je to štafeta, kdy v týmu jsou dva psi se svými páníčky a nejdřív musí mít jeden pes chycený disk ve vyznačeném poli a pak i ten druhý pes. Funguje to jak u TT, nejprve „kvalifikace“, podle které se utvořili dvojice do pavouka a pak už vyřazovací systém. Tady jsme nastoupily s týmem Kokolindo, tedy já a Mája a parťáky nám dělala Peťa se Shishou. A na závěr dne jsme si vybojovali 2. místo! Juchuu, poprvé na bedně českého dogfrisbee :D

Pár fotek z Calibry od Peti Pekárkové najdete zde..

Agility intenzivka s Luckou Dostálovou

Velikonoce byly plné psů, jinak už to u nás ani neznám. Po víkendu na frisbee závodech v Majetíně, jsme na velikonoční pondělí ráno vyrazily s Májou na intenzivku s Luckou Dostálovou. Počasí nám ani tady moc nepřálo. Víkend byl náročný, foukal vítr, občas sněžilo, ale sníh se na zemi nedržel. V Praze už ale jo, v pondělí začalo během dopoledne sněžit a původní hlášky „lepší sníh než déšť“ už nějak přestaly platit. Intenzivka byla pod tlakem počasí ukončena dřív a přesunuta do haly na pandičkách. Mája toho za sebou měla dost, únava po víkendu na ní byla vidět a představa, že jí ještě dorazím polštářky? To raději ne. Takže jsme sbalily zasněžené věci a vyrazily domů.

Přesto, že jsme nemohli využít veškerý čas, který byl v plánu, tak jsme si pěkně zaběhali a načerpali od Lucky alespoň něco. Když jsem se postavila na plac a začala procházet, nevěřila jsem, že by některé úseky Mája zvládla, resp. Mája možná jo, ale ne my dvě spolu. Pravda, nebylo to úplně jednoduché, ale myslím, že jsme se s tím celkem obstojně prali.

Agility intenzivka s Kristou Půdovou

Aqua Limpia Locolindo - agility intenzivka s Kristou Půdovou - Ptýrov 2015
foto: Peťa Pekárková

Jak už padlo při Calibře, v neděli jsme ráno vyráželi směr Ptýrov a intenzivka s Kristou. Trochu jsem se bála, že to bude náročné jak na ty Velikonoce s Luckou, ale tentokrát byla Mája asi odpočatější. Takže na tréninku se snažila, co jí síly stačily.

Přijeli jsme na místo o pár minut později, prohlídka parkuru byla v podstatě extra pro mě, motala jsem se tam sama a nebyla si schopná zapamatovat, která překážka následuje. Parkur o 30 překážkách, proč ne, rozdělíme si to na části, to je jasné, ale kam to sakra vede? No nešla jsem na řadu první, šla jsem asi čtvrtá, takže jsem měla vždycky dost času naučit se, kam to zrovna pokračuje. A dobrý, nějak to šlo. Dokonce bych řekla, že od října/listopadu, prostě od minulé intenzivky s Kristou, jsme udělali poměrně velký kus práce a tentokrát nám to opravdu běhalo líp, než minule. Video bohužel není, trochu mě to mrzí, ale nečekala jsem, že by to stálo za shlédnutí, tak jsem ani neřešila natáčení. Škoda, příště budeme asi muset natáčet..

A zde je pár fotek z intenzivky, taky od Peti Pekárkové.

II. noční výlet Prahou

Před nějakou dobou organizovalo Hafbo výlet noční Prahou. Dozvěděla jsem se o tom po akci, sice jsem si říkala, že by to na mě bylo dlouhé, ale procházka noční Prahou by byla lákavá. Tak snad se to bude konat ještě někdy a třeba se o tom dozvím včas. A tak se taky stalo :)

Tentokrát byl výlet po „pravém břehu Vltavy“. Čekala nás necelých 30 km dlouhá trasa, která začínala u Národního divadla, vedla přes náplavku, Vyšehrad, kolem Podolského bazénu, přes Kavčí hory, po Pobřežní cestě pod Barandovským mostem, přes plac v Braníků, kam chodíme házet frisbee, dál přes Hodkovičky, přes pole za sídlištěm Novodvorská a do Krčáku, pak už jen kolem polí dojít do Libuše a tam byl cíl. (…)

Před nějakou dobou organizovalo Hafbo výlet noční Prahou. Dozvěděla jsem se o tom po akci, sice jsem si říkala, že by to na mě bylo dlouhé, ale procházka noční Prahou by byla lákavá. Tak snad se to bude konat ještě někdy a třeba se o tom dozvím včas. A tak se taky stalo :)

Tentokrát byl výlet po „pravém břehu Vltavy“. Čekala nás necelých 30 km dlouhá trasa, která začínala u Národního divadla, vedla přes náplavku, Vyšehrad, kolem Podolského bazénu, přes Kavčí hory, po Pobřežní cestě pod Barandovským mostem, přes plac v Braníků, kam chodíme házet frisbee, dál přes Hodkovičky, přes pole za sídlištěm Novodvorská a do Krčáku, pak už jen kolem polí dojít do Libuše a tam byl cíl.

Protože je půlka prosince a protože se šlo v noci, tak jsem se vybavila na krutou zimu. Sotva jsem vyrazila, začala jsem odkládat vrstvy oblečení, abych se neuvařila :D Byly chvíle, kdy mi bylo zima na ruce, ale nakonec jsem byla líná si sáhnout do batohu pro rukavice a šly jsme dál a dál.

Při prvním výšlapu do kopce a potom ještě do schodů se začínalo zdát, že to fakt někde vzdáme a že to prostě nemám šanci dojít. Postupem času přestal spolupracovat pes a musela jsem se škrábat do schodů sama. Chvilkami střídala tah s ukázkovou chůzí u nohy. Snažila jsem se jí vysvětlit, že dokud má co táhnout, tak na druhém konci vodítka opravdu jsem, ale asi to nepochopila. Občas se stalo něco děsivého (jako třeba ohňostroj), tak se hned šla schovat pod sukni (kdybych nějakou měla) a čekala, že jí budu zachraňovat. No pro příště víme, že na předvánoční akci to v noci nebude ideální.

Postupem noci přicházeli krize.. nejdřív člověk cítí, že už něco ušel, že už nohy začínají být unavené, ale dobré, šlapeme dál. Pak píchání v boku, ani tomu jsem se nevyhnula, ale dřív než by mě to odradilo k dokončení trasy, tak jsem to přešla a bolet přestalo. Pak se začalo ozývat bolavé koleno, které nebolelo už dobrých 6-7 let. To už mě trochu vyděsilo, ale do cíle už to mělo být blízko, tak jsme šly dál. Posledních pár kilometrů už nebyla moc krásná procházka, už jsme se těšily, až budeme v cíli (i když pro mě byla pořád lepší představa jít dál, než se rozesedět v buse a pak už se nezvednout), nohy bolely, síly docházely, nebylo to jednoduché.

Nejsem zvyklá chodit trasy delší jak 20 km, nikdy jsem za 1 den nic delšího neušla. Natrénováno nemám, zvlášť poslední dobou nechodíme moc často delší trasy. Byly jsme ale odhodlané to do cíle dojít a ten pocit, že můžu říct „dali jsme to“ nás držel až do úplného konce!

Byla to parádní akce! Děkuji moc organizátorům, díky Zdence, že to šla se mnou. Vyrazily jsme první, došly jsme do cíle poslední, s tím se počítalo. Pro mě je opravdu největší úspěch ten, že jsme to nevzdaly! Takže snad někdy příště zas v jiné části Prahy :)

Bye-bye Summer DDFW 2014

Jsme doma z dalších závodů, z našich prvních a zároveň posledních frisbee závodů letošní sezóny. Ač pro nás frisbee není sport č. 1, tak mě mrzí, že jsme nemohli vyrazit na žádné dřívější a jsem ráda, že jsme zvládli aspoň ty jediné, které zakončují dogfrisbee sezónu. (…)

Jsme doma z dalších závodů, z našich prvních a zároveň posledních frisbee závodů letošní sezóny. Ač pro nás frisbee není sport č. 1, tak mě mrzí, že jsme nemohli vyrazit na žádné dřívější a jsem ráda, že jsme zvládli aspoň ty jediné, které zakončují dogfrisbee sezónu.

Nakonec jsem jela pouze s jedním psem – s Májou. Chelsea i Casey hárají, takže měly smůlu. S Májou jsme to tedy musely zvládnout všechno, resp. Mája to zvládla všechno! Já jsem si jí přihlásila klasicky na minidistance a poprvé jsme si spolu šly zkusit i timetrial. Honzovi Farkačovi jsem jí půjčila na dog dartbee a na mou nabídku na fb, jestli jí někdo chce na quadruped, se ozvala Káťa Dvořáková, tak byla její.

Víkend pro nás začínal už v pátek večer, kdy jsme se sbalili a vyrazili do Čelákovic za Pájou a jejími kluky. Důvod byl jednoduchý, ráno jsem vyrážela autem z Čelákovic s Romčou a pořád lepší tam spát, než být doma a vstávat bůh ví kdy, abych to stíhala. Pája se nás ujala, zařídila večeři a ráno nás dovedla na místo srazu. Tímto jí za všechno moc moc děkuju! Nebýt spaní u ní, bůh ví, jestli bych se ráno z té postele vůbec vyhrabala. Vstávat se mi nechtělo ani trochu, nejradši bych prospala celý víkend, ale pak jsem si řekla, že je to blbost, že jsem se na víkend těšila a teď už to nezruším. Takže hurá směr Dvůr Králové nad Labem.

Cesta na pohodu, nic jsem nezapomněla, prezenci jsme stihli, všechno šlapalo jako po másle. Takže postavit stan, ať mám kam uklidit psa, nasnídat se a už se začínalo házet. V mini jsme byli na startovce až někde v dáli, tak jsme vytáhli pejsky, rozcvičili, rozházeli a šli jsme na dartbee. Honza si to odházel se všemi naráz, s Májou, s Malou i s Kukym. A výsledky s holkama super! Kukymu to házel jak kdyby mu o nic nešlo. S Malou se dostal na první místo a s Májenkou šel na rozstřel o 8. místo, tedy o postup do dalších rozstřelů. Bohužel tady hod jaksi nevyšel, takže dál se s Májkou neprobojovali. Ale nevadí, i tak jsou na krásném 9. místě! Takže i Honzovi díky za takové pěkné umístění.

Pak jsme měli spoustu volného času, koukali jsme na ostatní, jak jim to hází, kecali atd. No a pak jsme šli na řadu s Májou na mini. Abych pravdu řekla (a řekl mi to i Honza), už jsem viděla i lepší hody! :D Takže první kolo za 11 bodů. Po obědě druhé kolo vypadalo o něco lépe, ale ve výsledku o moc lepší nebylo, takže z toho bylo 12 bodů, v součtu 23 a 56. místo.

Během zbytku dne jsme ještě zvládli seznámit Máju s Káťou, když už spolu mají druhý den závodit. Pak ještě pejsky vyvenčit, připravit maso na gril a udělat si véču. A pak už jenom pohoda, teplíčko, kytary, vínečko (ano, i přesto, že jsem tvrdila, že nebudu pít :D). Konečně víkendové závody, kde jsem v 8 večer nebyla totálně vyřízená a zralá na postel. Konečně závody, které si člověk užije se vším všudy a ne jen s pejskem na place. A ještě lépe si je člověk užívá, když narazí na někoho, s kým je naladěný na stejnou notu. To je pak prostě večer jedna velká pohoda.

Spát jsem šla kolem půlnoci, párty byla v plném proudu, ale to už jsem zas já, že začínám odpadávat. Oči už jsem sotva držela otevřené a tak jsem si říkala, že jdu spát, dokud mám jistotu, že hned usnu. Přeci jen, po celém dni krapet vymrzlá a vidina spaní ve stanu, no doufala jsem, že se jen tak neprobudím. Omyl, budila jsem se každou chvilku :D Ale tak hrozné to nebylo, prostě jsem se otočila a spala dál. Nebylo mi zrovna teplo, ale dokud dokážu usnout, tak bych to nenazvala žádnou velkou zimou. Pak mě probudila Mája, přitulená úplně ke mně a dýchala jak kdyby jí bylo vedro. Tak jsem na ní mrkla, jestli je všechno v pohodě a ona celá studená. Tak jsem jí nabídla místo ve svém zahřátém spacáku. Přijala ho, hned se zavrtala a spinkala spokojeně dál.

Ráno už bylo celkem fajn, žádná hrozná kosa, jen studené oblečení, do kterého se mi vůbec nechtělo. Ale jak jsem vylezla ze stanu a mrklo na mě slunce vycházející zpoza mlhy, hned mi bylo líp. Zavítala jsem do kantýny, poprosila o tousty a prý že nejsou. Žádná nabídka jídla ani pití nebyla vylepená ani v sobotu a v neděli ráno tomu nebylo jinak, tak jsem se dovolila optat, co tedy k snídani mají. Slečna houkla do kuchyně něco jako „co je k jídlu krom palačinky?“, tak jsem se přihlásila, že palačinka klidně může být. V tu chvíli to všechny v kuchyni nesmírně pobavilo, mně se nedostalo žádné odezvy, jestli teda jí udělají nebo ne a začali mi vařit čaj. Tak jsem tam stála a koukala jak debil, načež Šárka povídá „taky čekám na palačinku a taky je to pobavilo“. No nakonec jsem dostala čaj i palačinku, ale co na tom bylo tak vtipného, doteď nikdo neví. Každopádně to vypadalo, že vůbec nepočítali s tím, že by po ránu snad někdo mohl chtít jídlo.

V 8:30 začala na hřišti kvalifikace na quadruped, kde závodila Káťa s Májou. Po rozřazení do skupin jsme zjistili, že mají holky ještě spoustu času a tak jsem vzala co nejdřív Máju na timetrial. No, náš první timetrial se nám zrovna moc nepovedl :D První disk chycený! Ale před čárou. Další dva nechycené, nějak mi to nešlo, Májka chytá kde co, ale tohle prostě nešlo. A pak teda další dva chycené za čárou. Čas tragický, asi minuta, radši nemluvit. Takže za mě dobojováno, jedinou šancí byla Káťa.

V prvním kole zvládly nejdelší hod 40,5 m. Bohužel nestačilo to na postup do kola dalšího. Takže pak už jen příležitost v poslední šanci, ale ani tam se neprobojovaly. Každopádně, Májka s Káťou spolupracovala moc hezky, disky stíhala v pohodě, výsledkem z toho je 13. místo a co potěšilo nejvíc, že jí Káťa chválila. :) Takže i Kátě patří veliké díky!

Suma sumárum, nebyl to víkend, ze kterého bychom si odváželi medaile či poháry. Ale odvážíme si pocit z parádně prožitého víkendu, mezi suprovými lidmi a těším se, že příští rok to už konečně klapne a budeme se vídat častěji. A já slibuju, že budu i víc trénovat, aby ty výsledky nebyly tak tragické :D

PS. nemám ráda pavouky! A nemám ráda ani ty maličké, kterým neubližuju jenom proto, že jsou maličké a máma mi vždycky tvrdila, že nosí štěstí! To by mě teda zajímalo, proč jsem měla stan obsypaný asi miliardou pavoučků, když nám žádné štěstí nepřinesli. Pavoučci na stanu, pavoučci v předsíňce, pavoučci ve stanu. Nemohla jsem jít spát dřív, než ve chvíli, kdy zalehnu a usnu, jinak bych z nich snad ani neusnula. Přišel nějaký malý kluk k našemu stanu a povídá „tý jo, takových pavouků jsem pohromadě ještě neviděl“, tak jsem na to odvětila, že to je super, ale že já tam mám spát! No nic, dohodli jsme se na míru a žili tam spolu celý víkend. Ráno mě teda trochu šokovali, když jsem zjistila, že mám přes půlku stanu napletené pavučiny! To jsme si teda jako nedohodli. No dala jsem jim do odpoledne šanci, že to zničí. Nezničili. Parchanti. Když jsem šla stan balit, tak jsem byla už fakt naštvaná. Byli prostě všude.. pavoučci i pavučiny.. Teď je stan ve sklepě, to do bytu nevezmu, bůh ví, kolik jsme jich přivezli. :-/ :D

Poslední turnaj sezóny – Budějickej Xtreme 2014

Za chvíli nás čeká další víkendová akce, další ukončování sezóny a něco mi říká, že by z toho mohl vzniknout další článek. A proto si říkám, že bych neměla být tolik ve skluzu a sepsat něco k proběhlému flyballovému turnaji.

Vstávání jak při cestě do Brna, ještě že to mám už natrénováno. Dobalit poslední věci, vzít psa a vše potřebné a vyrazit na Kačerov, odkud nás vezla Verča do Budějic. Všechno se zdálo být v pohodě, až do doby, kdy jsme si asi po hodině cesty začala uvědomovat, na co všechno jsem zapomněla. Díky Bohu jsem zvládla vzít aspoň ty psy, zbytek se dá vždycky nějak zařídit. (…)

Mája - Budějickej xtreme 2014 (foto: http://www.fotografiapodpsem.pl/)

Za chvíli nás čeká další víkendová akce, další ukončování sezóny a něco mi říká, že by z toho mohl vzniknout další článek. A proto si říkám, že bych neměla být tolik ve skluzu a sepsat něco k proběhlému flyballovému turnaji.

Vstávání jak při cestě do Brna, ještě že to mám už natrénováno. Dobalit poslední věci, vzít psa a vše potřebné a vyrazit na Kačerov, odkud nás vezla Verča do Budějic. Všechno se zdálo být v pohodě, až do doby, kdy jsme si asi po hodině cesty začala uvědomovat, na co všechno jsem zapomněla. Díky Bohu jsem zvládla vzít aspoň ty psy, zbytek se dá vždycky nějak zařídit.

Co vím, tak loňský rok jsem byla fakt ráda, že jsme nespali ve stanu, ale v pěkné vyhřáté a zatraceně drahé chatičce. Po celém dni na parkuru se teplá postel opravdu hodila. Letos tedy byla chatka jasnou volbou! O to víc mě pak překvapilo, že jsem celý den v pohodě a odcházím spát aniž bych se klepala zimou. Zvládli jsme odběhat první část turnaje, vyvenčit pejsky, zajít na večeři a pivko a do pelechů. Únava byla znát, dlouho jsem nešla spát tak brzy, ale přesto bylo všechno fajn. Žádný „hrozně zničený člověk“, žádná velká kosa. Počasí nám tenhle víkend opravdu přálo.

Co se týče běhů, obě holky mě během víkendu překvapovaly. Občas pozitivně, občas i negativně. Obě dvě.. Sotva jsme vlezli na parkur a odběhali první běhy, já měla důvod se radovat. Mája si zaběhla „osobáček“, čas 4,21 s. Cassinka mě při prvním běhu naopak šokovala, protože si cestou usmyslela, že jí někdo chybí a šla ho hledat. Vlastně vůbec nevím, co se stalo, ale když jsem zjistila, že nedoběhla, tak koukám a ona byla u hrazení a někdo jí tam hladil. To jsem teda moc nechápala, proč toho psa hladí, proč mu radši neřeknou, ať jde pryč, ale poslední dobou je spíš zázrak, pokud něčí jednání chápu, tak snad radši neřešit. Další běh už dobrý, pochopila, že jsem tam s ní já a vše je v pořádku.

Mája ta zas šokovala svým vybočováním při startu. Když to dělá na první pozici, pohoda, tak bude maximálně horší čas u startu. Když to ale dělá na druhé pozici, trnu hrůzou, jestli se stihne vyhnout psovi, co proti ní běží, nebo se srazí. Nic příjemného. No a nějaké ty chybičky musíme vyrovnat tím lepším, takže Mája si i přesto zvládla v prvním nedělním běhu opět vylepšit svůj rekord a to na 4,16 s.! Aneb, splnila mi přání, mít z ní psa, který „běhá za 4,1 s.“ :D Celkově měla průměrný čas 4,27 s., což když loni vůbec něco takového zaběhla, tak jsem se radovala a teď je to průměr. Držela si krásné časy, je to holka šikovná! Asi po mamince, ta byla taky šikovná! Časy nemá jako Májka, taky na to má už i věk, ale zase musím říct, že toho odběhala hodně, v neděli všechny běhy a zvládla to krásně! Měla jsem z ní radost, ale na druhou stranu jsem si i řekla, že to byl její poslední turnaj na dráze běžné divize. Příště už jedině do veteránů, tam si pěkně zaběhá, ale bude to pěkně na pohodu.

A nakonec, z těch všech našich výkonů, z toho bylo pro nás všechny krásné 3. místo! Mája s HT Hurri ve 3. divizi a Casey s Budweis Fly Zwei v 7. divizi.

EFC 2014 ve Francii? Paráda, uděláme si dovolenou!

Protože je Mája moje nejšikovnější štěňátko, tak se už měsíce předem vědělo, že spolu vyrazíme na letošní Mistrovství Evropy ve flyballu, které se tentokrát konalo ve francouzském Saint Jean de Daye. Tedy jen pár kilometrů od normandského pobřeží, které je pro výlety jako stvořené. A tak se týdny, či spíše měsíce, plánovalo, kam se všude pojedeme podívat. Naložíme auto plné lidí, psů a i nějakých věcí a pojedeme na „tour de France“. Podíváme se tady a támhle, támhle se budeme moc vykoupat, zůstat tam pár dní, pak se ještě stavíme cestou tady a po víc jak týdnu pojedeme domů. Plány krásný a když se člověk konečně začne těšit, všechno se to obrátí.. Jen pár minut dokázalo všechny tyhle plány obrátit naruby. Pár minut pár dní před odjezdem. A tak nastávaly dny plné chaosu a plánování jiného řešení. Aneb, jak to udělat, abych se dostala s Májou na EFC (i za cenu toho, že nebude žádná dovolená) a finančně nás to nezruinovalo? Zjišťuju, že těžko.. (…)

Gold Beach, Normandie, Francie

Protože je Mája moje nejšikovnější štěňátko, tak se už měsíce předem vědělo, že spolu vyrazíme na letošní Mistrovství Evropy ve flyballu, které se tentokrát konalo ve francouzském Saint Jean de Daye. Tedy jen pár kilometrů od normandského pobřeží, které je pro výlety jako stvořené. A tak se týdny, či spíše měsíce, plánovalo, kam se všude pojedeme podívat. Naložíme auto plné lidí, psů a i nějakých věcí a pojedeme na „tour de France“. Podíváme se tady a támhle, támhle se budeme moc vykoupat, zůstat tam pár dní, pak se ještě stavíme cestou tady a po víc jak týdnu pojedeme domů. Plány krásný a když se člověk konečně začne těšit, všechno se to obrátí.. Jen pár minut dokázalo všechny tyhle plány obrátit naruby. Pár minut, pár dní před odjezdem. A tak nastávaly dny plné chaosu a plánování jiného řešení. Aneb, jak to udělat, abych se dostala s Májou na EFC (i za cenu toho, že nebude žádná dovolená) a finančně nás to nezruinovalo? Zjišťuju, že těžko..

Nejlevnější varianta – nasáčkovat se ke zbytku družstva do tranzitu – na poslední chvíli opravdu nevyšla. Nebylo na výběr, musíme jet vlastním autem a asi se modlit, abychom nezůstali stát bůh ví kde s tím, že peníze došly. Pro některé lidi bohužel, pro nás však dá se říci „naštěstí“, odpadl pejsek z jiného českého družstva, které na Evropu též mířilo a to z DogDragons. Takže jeden člověk + jeden pes sháněli odvoz a pak ještě sháněli náhradu do družstva za chybějícího psa. Na poslední chvíli jsme se ujali obojího a nabídli odvoz naším autem (s dovolenou už jsme se dávno rozloučili, tak byla aspoň šance ušetřit za cestu) a ještě jsme nabídli Cassinku na doplnění družstva. Doslova jen na doplnění, protože Cassinka závodila na jednom jediném turnaji a to loňský rok na O pohár flyball klubu, který byl, stejně jako ME pořádaný tak, že se celá divize odběhá v jednom dni. Casey se loni snažila, co jí síly stačily, ale přesto na ní na konci turnaje byla únava trošku vidět. Proto jsem nabídla psa s tím, že to nebude tahoun družstva, že to není nejrychlejší borderka na světě (protože pro míček běží jak střela, ale běžet s ním zpátky, to už se jí moc nechce) a že je možné, že pokud bude horko, tak běhání celý den nedá. Hlavně od toho turnaje před rokem vůbec netrénovala a najednou jela rovnou na ME. Docela frajerka. Dragoni nás vzali hned, jak odvoz, tak i Cassinku do družstva. Sbalila jsem teda obě černobílé holky, sebe i řidiče (Davida) a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili pro Rosťu s Atíkem a hurá směr Francie!

Aqua Limpia Locolindo / Soissons, FrancieCelý čtvrtek strávený v autě, venku vedro, v autě vedro, všude vedro. Zlaté Německo a jeho bezplatné dálnice, ani jsme se nestačili divit a už jsme byli na hranicích s Francií, kde přišel na řadu další „šetřící“ plán. Vyhneme se francouzským dálnicím, pojedeme po okrskách, času máme dost. A tak se taky stalo. Jenže jedna navigace načítala půl hodiny každou trasu, druhá byla nějaká zasekaná, že jsme běžně nevěděli, jestli ta odbočka už je tahle nebo ne, tak přišla na řadu mapa. Ta nás celkem spolehlivě (až na jednu malou zajížďku) dovedla až do francouzského Soissons. Tam krapet selhaly ukazatele a moc jsme nevěděli kam pokračovat. Bylo něco kolem sedmé hodiny večerní a tak jsme zaparkovali kousek stranou, že se podíváme do mapy společně a zkusíme se nějak vymotat. Přibližná doba příjezdu do Saint Jean de Daye byla kolem jedenácté či dost možná dvanácté hodiny večer. Takže ještě pár hodin jet, pak stavět stany úplně za tmy.. a kousek před námi byl kemp. Volba byla jasná! Před sebou jsme měli ještě celý den na to, abychom dorazili na místo, tak proč se tam hnát dnes. V klidu jsme se utábořili, osprchovali a vyrazili na procházku městem, najít nějakou hospůdku. Místo toho jsme našli obchod, kde měli drahé a hnusné pivo. Pak jsme našli historické centrum městečka, kde jsme se mohli pokochat architekturou a když už jsme to vzdali a šli zpátky do kempu, našli jsme ještě tu hospodu s ještě dražším pivem, ale to už se prý dalo pít. Pak už jenom spát a ráno zase pokračovat v cestě.

V pátek jsme vyrazili ještě kus cesty mimo dálnice, u Rouenu jsme se na dálnici napojili, abychom si urychlili cestu do Caenu. Tam jsme pak sjeli směrem k moři, podívat se na přístavní městečko Ouistreham. Snažili jsme se neodbočit nějak špatně, abych pak nemusela volat Míle, že jsme se cestou trochu zamotali a skončili v Anglii. I když bůh ví, kam by nás ten trajekt dovezl. Ale dobré, zvládli jsme to a jeli jsme podél pobřeží, podél docela velké pláže (docela plné lidí) někam zaparkovat a jít sebe i psy vykoupat. Když už jsme konečně našli místo k zaparkování a došli na pláž, tak tam cedule „zákaz vstupu psům“. Hm, blbý. Prošli jsme pláž a všude stejná cedule. Tak jsme zas našli auto a jeli dál. Nikdo neví, kde jsme skončili, ale našli jsme pláž, kde se mohli vykoupat i psi. Hurá! Ne že by teda psi chtěli plavat. Atíka vzala vlna hned jak vlezl do moře, Casey nechápala, proč jí to vyhazuje z vody ven, když by chtěla plavat a Mája těm vlnám radši preventivně nevěřila a když pochopila, že se jich nemusí bát, tak je začala chytat, stejně jako listí či sníh a měla z toho děsnou srandu.

Pak už jsme nějak našli cestu na místo konání turnaje, tentokrát už zafungovala navigace a dovedla nás správně. Kupodivu jsme si i všimli cedulí označujících „směr EFC 2014“ a díky tomu našli louku, kde má být stanové městečko. Sotva jsme na louku vjeli, začala jsem se modlit, aby přes víkend nepršelo, jinak se už asi odtamtud nikdy nedostaneme. Zvláště při té hromadě aut, která bude potřebovat opustit areál a celé to tam rozhrabe. No asi mi Bůh mou právě založenou víru moc nevěřil, protože se mi pěkně vysmál a ještě v pátek večer začalo pršet. V tu chvíli jsem už i já rezignovala a doufala jen v to, že náš stan nás nezklame. Ten se mi teda taky trochu vysmál a (opět) předsíň krapet promokla. Možná bych už vážně měla zauvažovat nad koupí nového.

Zbytek večera už pejsci odpočívali, my postavili stan, prozkoumali areál, dostali večeři, natočené pivo, pokecali, postavili další stan a šli taky spát.

DogDragons 1, 2, 3Sobota byl Cassinky den! Nejdřív jsme jí vzali mimo dráhu jen ukázat box, aby si uvědomila, co se to vlastně po ní bude chtít. Tak jako dobrý, má vzít míček, pohoda. Když jsem jí dala větší rozběh, tak pochopila, že má i zadní nohy dávat na box, takže fajn, úkol splněn. První rozběh Dragonů a Casey hned do sestavy. Uf, to jako fakt? Já myslela, že bude jen pejsek do zálohy. No tak uvidíme, jak se osvědčí. Dali jsme si na roztrénování otočku, odběh i celou dráhu. A jedeme na ostro. Problém č. 1, udržet Cassinku na startu :D Její výraz „chci, chci, pusť mě tam, přinesu ti všechny míčky, ale už mě sakra pusť! Ne nebudu tu stát, nebudu čekat, až na mě dojde řada, chci běžet hned!“ Takže Cassinka trochu levitovala, aby se neměla od čeho odrážet a já mohla aspoň trochu vychytat čas, kdy ji pustit a nezápasit s dravou zvěří. Běhala krásně, na to, že byla bez tréninku, tak běhala stejné časy jako před rokem a žádnou chybu. Prostě makám tam, vezmu míček a jdu zpátky.

Pak už měla dopoledne volné a řada na ní přišla při odpolední části. Dala si přípravu a byla nachystaná, kdyby náhodou něco. Nasazení byli dva psi, kteří by teoreticky mohli udělat chybu, jeden občas chybuje z únavy, druhý je zas starťák a najednou běhá v poli, tak se občas stalo, že vyhnul. Připravená byla, zpočátku všechno dobré, pejsci běhali jak měli a najednou šup, chybička, střídáme. Casey šla klasicky na třetí pozici, natěšená na běh. Pouštím, míček mi přináší, vše bez chybičky. A pak koukám na časy a ona si zaběhla nejrychlejší čas z celého dne. Takovou jsem z ní měla radost, že jsem řekla, že ještě letos prostě pojedeme na nějaký turnaj a je mi jedno, za koho bude běhat, ale prostě bude! Pro celý tým DogDragons 3 to bohužel nebyla taková radost jako pro mě, protože ač se pejskům zadařilo, tak jsme to stejně nevyhráli. Skončili jsme tedy na 5. místě v 7. divizi. Každopádně i tak jsem moc ráda, že jsem si mohla s Dragonama zaběhat, byla to přijemná nová zkušenost.

Co teď s volným zbytkem dne? Tak jsme dali Cassinku odpočívat a vyrazili jsme se podívat do města, co tam mají zajímavého a dobrého. Nakoupili si na večer něco dobrého k jídlu i pití, něco na snídani, prošli jsme se po městečku a vrátili se zpět. Navečeřeli se a pak, že bychom mohli vzít pejsky trochu proběhnout. Vedle areálu byl postaven agility parkur. Cassinka měla zákaz ho vidět dřív, než si odběhá flyball, aby mi pak nevzala dráhu do tunelu místo na box. Konečně přišel její čas a tak jsme si šli za odměnu ještě zaběhat agi. Škoda, že jsem s sebou neměla mobil, že jsem nenatočila příchod na parkur. To jsme totiž pustili pejsky, řekli jim, že jdeme běhat a oni vyrazili. Casey i s Májou běhali po parkuru, jedna vedla druhou, hop, hop, tunel, hop. A pak se vrátila Májka s výrazem „co je paničko, ty nejdeš běhat?“ :D Tak jsem tomu dala nějaký řád a běhala pěkně jedna po druhé. Teda pokud se zrovna Cassinka nezvedla z odložení a nevystartovala za Májou. Cassinka dobrý, docela i vypadala, že mě vnímá a chce běhat se mnou a ne sama. Májka taky dobrý, chtěla i na houpačku, tak jsem jí vzala a šup, zóna, paničko ještě slalom a můžeme na závody. Přiznejte se, kdo to toho mého psa učíte??

A na krku byla neděle, velký den nejen pro Máju, ale i pro ta nejlepší družstva. Poslední den šampionátu, kdy běhali ty nejrychlejší divize. Což pro nás znamenalo 1. divize s Hop Trop Prague, kde jsem nabíjela a 4. divize s Hop Trop Hurricane, kde běhala Mája. Májka a startování, na belgické EJS, které jsou trochu jinak časované, než ty naše české. Krom toho jsme celou sezónu s Májou běhali na druhé či třetí pozici, žádné startování. Natrénováno to tak nějak máme, připravit se na 14 metrů a hned jak se rozsvítí červená, tak psa pustit. První běh, start 0,2, druhý běh start o něco kratší, prostě žádný zázrak, poslední běh start 0,2. Krom toho, že se musím posunout, tak jsem začala nadávat, proč rozhodčí nepíská, že vůbec nevím, kdy mám čekat rozsvícení světel, že mi přijde, že si to ty starťáci rozsvěcí kdy chtějí. No nic, hecla jsem se, posunula se na 13,5 metru a po zbytek dne jsem startovala.. 0,09, 0,03, občas mi to uteklo na 0,1, ale naopak asi dvakrát se zadařilo i 0,00!! Asi se mi nakonec to startování na belgické EJS začalo líbit :D Ale prý s tím mám jít do háje, že v ČR to zavádět nebudeme.

Hop Trop Hurricane - 2. místo 4. divizeV dopolední části se Hurri moc nedařilo, náš nejlepší čas byl nejhorší v celé divizi, takže jsme do odpolední části nastupovali z posledního místa. Přesto jsme zvládli ostatním ukázat, že ani postup z posledního místa není ztracený, že i tak by se dalo vyhrát. Za celou odpolední část jsme prohráli s jedním týmem a tímto jsme se probojovali až do finále! Finálový běh jsme běželi opět proti týmu, který nás porazil a tentokrát se vychybovali, takže výhra byla na našem kontě. Ovšem, jak už to ve flyballu bývá, v takovém případě nastupuje opakované finále, protože jsme každý měli na kontě jednu prohru a pro vyřazení je potřeba prohrát dvakrát. Takže jsme o chvíli později šli do opakovaného finále, kde už to žádné družstvo nepodcenilo, nasadili jsme to nejlepší, co se dalo. Bojovali jsme do poslední chvíle, nevzdávali jsme se. Odvezli jsme si z ME krásné druhé místo.

V roce 2013 jsme s Májou odstartovali závodní sezónu flyballu, v květnu byla na prvním turnaji a v srpnu byla na svém prvním Mistrovství Evropy. Tenkrát jsme skončili v 7. divizi na 3. místě. O rok později jela Mája na ME v podstatě jako náhrada za jiného psa, který nejel. Běžně už v Hurri neběhá, vrátila se tam jen kvůli tomuto jednomu turnaji. Ocitli jsme se v divizi 4. a odvezli si druhé místo! Je to krásný pocit a o to lepší ten pocit je, když vím, kolik běhů v ten den Mája zvládla. Že jí to nepřestalo bavit, že se nepřestávala snažit! Běhala naplno, i když časy byly o nějakou desetinu delší, tak bylo vidět, že to neztrácí v běhu, ale u boxu na otočce, možná na rozběhu, ale že prostě maká co to jde! Kvůli předčasným startům zvládla 7 běhů během jednoho rozběhu a v každém běhu měla stále stejné časy! Neodvezli jsme si z Francie žádnou medaili, žádný pohár, jen vzpomínky a dobrý pocit. Ale řeknu vám, že za tohle si ten pejsek černobílý zaslouží mnohem víc! Je to prostě jednička, ne nadarmo se říká nejlepší přítel člověka a já jsem moc ráda, že mám tu čest, trávit volné chvíle zrovna s ní.

V pondělí nás ještě čekal další výlet, nenamířili jsme si to rovnou domů, vyrazili jsme na normandské pobřeží, na pláže vylodění spojenců. Prvně Le Pointé du Hoc, kde byly bunkry, prohlubně po bombardování, prostě úplné jiné prostředí. Bylo tam vidět, že to tam historie hodně zasáhla. Dále zamířili směr Omaha Beach, krásná velká pláž a tentorkát téměř bez lidí a i psi tam mohli být na volno. Strávili jsme tam dost času, vykoupali se, prošli po pobřeží, nafotili pár fotek, užili si moře a šli na oběd. Pak vyrazili dál, zastávka na Gold Beach, kde byly pozůstatky přístavu, asi hodně velkého přístavu, teď už tam byla jen velká pláž. Pak ještě ta, pro Locolinďáky nejdůležitější pláž, Juno Beach. A teda francouzi zklamali, pláž plná řas, plná davu lidí, psi zákaz vstupu. No co, ale byli jsme tam!

Pobřeží Le Pointé du Hoc

Cestou jsme se potkali ještě s dalšími Čechy, co byli taky půjčení do DogDragons 3 a přidali se k nim ještě na obhlídku přístavního městečka Le Havre a pak najít kemp. Kemp jsme našli, první, ubytovat do stanu, není problém, angličtina je problém, nevadí, to zvládneme, pes ok, 5 psů?? Cože?? V žádném případě! Hm tak tady asi spát nebudeme.. Druhý kemp, krásný, u moře, na útesech, krásný západ bylo vidět.. Zavřeno. Tak tady asi taky spát nebudeme.. Hele pole, tady by to šlo. Támhle někdo jde, počkáme až odejde. Neodešel, šel za námi, měl s námi problém. S angličtinou taky, překvapivě. Nikdo neví, co vlastně po nás chtěl. Parkoviště to jistí, večeře, spánek, pohoda. Ráno najdeme cestu na dálnici a hurá domů.

Francouzská dálnice = noční můra. Mýtné brány, tady můžete platit jenom kartou, tady nemáte co dělat, musíte do vedlejší brány, ha konečně tady se dá platit i eurama! Vyměnili jsme si spoustu eur před cestou, protože budeme muset kupovat benzín a platit mýtné. To jsme ale netušili, že na benzínkách jsou automaty na platební kartu a že některé mýtné brány prostě nemají možnost platit eurem! Fakt, do Francie na dovolenou klidně, ale už nikdy ne vlastním autem! Překročili jsme hranice, jsme v Německu, hurá! Pak už byla cesta plynulá a pohodová :)

Fotky z Francie

A jak vůbec tentokrát dopadla česká výprava?

1. divize:
Hop Trop Prague – 5. místo
Lavina Delta – 8. místo

Eseja Slezský hrádek & Aqua Limpia Locolindo

2. divize:
DogDragons – 3. místo

4. divize:
Hop Trop Hurricane – 2. místo
DogDragons 2 – 3. místo

5. divize:
X-treme – 4. místo

7. divize:
DogDragons 3 – 5. místo

1O. divize:
Kosatky – 1. místo

Eager’s Cup + Jednooký vlk 2014

Všichni za sebou máme celkem náročný víkend. Víkend, kdy se konaly různé psí akce po celé ČR. Náš plán byl ale daný a nedalo se moc diskutovat nad tím, že bychom jeli někam jinak. Jinak řečeno, pořádal se první flyballový turnaj letošní sezóny, který jsme mimo jiné pořádali. A Chelsinka byla už od středy u Páji a Jirky, protože o víkendu vyrážela s Jirkou na dogtrekking.

Eagers Cup 2014

Od ukončení neschopenky jsem od rána do večera v jednom kolem. Seminář flyballu s američany, práce od rána do večera, tréninky atd. A po více jak týdnu takového shonu nás čekal právě Eager’s. V pátek probíhají přípravy, místo toho já vstávala ve 4 ráno a vyrážela do Brna do školy. Ze školy úprk alespoň o nějakou hodinku dřív, abych dojela včas domů a měla 15 minut na to, sbalit sobě i psovi věci na víkend. Kupodivu jsem to zvládla a ani nám nic nechybělo. V 18:45 už mě doma vyzvedávala Týna s Tomášem a hurá do Žamberka za ostatními. Příjezd za tmy, stavění stanu skoro s baterkou, jít spát kolem půlnoci (a to jsem šla ještě brzy) a ráno být v 7 na place, abychom stihli všechno připravit. (…)

Všichni za sebou máme celkem náročný víkend. Víkend, kdy se konaly různé psí akce po celé ČR. Náš plán byl ale daný a nedalo se moc diskutovat nad tím, že bychom jeli někam jinam. Jinak řečeno, konal se první flyballový turnaj letošní sezóny, který jsme mimo jiné pořádali. A Chelsinka byla už od středy u Páji a Jirky, protože o víkendu vyrážela s Jirkou na dogtrekking.

Eagers Cup 2014

Eager's Cup 2014 - Hop Trop Hurricane - Aqua Limpia Locolindo (Foto: Petr Chudoba)Od ukončení neschopenky jsem od rána do večera v jednom kole. Seminář flyballu s američany, práce od rána do večera, tréninky atd. A po více jak týdnu takového shonu nás čekal právě Eager’s. V pátek probíhají přípravy, místo toho já vstávala ve 4 ráno a vyrážela do Brna do školy. Ze školy úprk alespoň o nějakou hodinku dřív, abych dojela včas domů a měla 15 minut na to, sbalit sobě i psovi věci na víkend. Kupodivu jsem to zvládla a ani nám nic nechybělo. V 18:45 už mě doma vyzvedávala Týna s Tomášem a hurá do Žamberka za ostatními. Příjezd za tmy, stavění stanu skoro s baterkou, jít spát kolem půlnoci (a to jsem šla ještě brzy) a ráno být v 7 na place, abychom stihli všechno připravit.

V sobotu ráno jsem byla celkem ráda, že sedím na prezenci, protože když jsem nebyla tam, tak jsem furt někde běhala, něco sháněla atd. Asi klasický ranní shon, loni to tak taky bylo a to jsem měla na starosti výrazně méně věcí. Ve chvíli, kdy jsem brala psa proběhnout, vyvenčit a připravit na rozběh, cítila jsem snad každý sval na nohou. Měla jsem toho za to ráno naběháno snad víc, než jindy zvládám na celých turnajích. Trochu jsem se bála toho, jak to s Májou zvládneme. Naštěstí ona vidí míček, dráhu a jde.

Obecně byla sobota celkem v pohodě, až na to ráno. Postupem času se to uklidnilo a já přebíhala jen z jednoho parkuru, kde jsem běhala s Májou v Hurri, na druhý, kde jsem nabíjela Prágům a plnila hospitace na startovního rozhodčího. Obědová pauza pro mě byla jistotou, že si odpočinu aspoň na chvíli. Celý den nám i přálo počasí, většinu dne svítilo sluníčko, zároveň foukal vítr. Chvílemi nám bylo horko, jindy zase chladno. Ale aspoň nás tentokrát nic nevytopilo.

Eager's Cup 2014 - Hop Trop Hurricane - Aqua Limpia Locolindo (Foto: Petr Chudoba)Neděle byla o něco klidnější, ale zároveň o to více k naštvání. Mája si zaběhla hned první rozběh u Hurri, který jsme ale bohužel nezvládli. Ve chvíli, kdy Mája při posledním běhu vyběhla na dráhu a zahoukala předčasná střídačka, tak jsem si málem rvala vlasy. Další pes na Máju taky předčasná a už to bylo jasné. No co se dalo dělat, byla to škoda, ale šance pořád byla. Po doběhu jsem se koukala na časy a naše předčasná střídačka byla „pouze“ chyba a pes před námi měl pomalejší čas, než v bězích před tím, kdy střídačky byly dobré. Takže prostě blbá shoda náhod :( Při druhém rozběhu se naše družstvo také vychybovalo, takže z toho bylo poslední místo v divizi a konec turnaje pro Hurikány. Prágové se drželi delší dobu, s těmi jsme se dopracovali až ke třetímu místu! A jakožto rozhodčí jsem měla tu čest nejen k jednomu finálovému běhu, ale rovnou ke dvěma :D Aneb, většina divizí měla opakované finále.

V neděli už nám počasí tolik nepřálo. Vlastně začalo pršet už někdy v noci a táhlo se to i v průběhu rána. Ale jen slabý déšť, spadlo pár kapek, za chvíli se to rozehnalo a přestalo úplně. Dopolední běhy byly relativně v suchu, ale jakmile nám končila obědová pauza a začalo se běhat, strhnul se trochu větší liják. Byla to jen přeháňka, problém asi na 30-45 minut. Veškeré běhání se muselo zastavit a pokračovalo se po přeháňce. Ovšem ač nebyl déšť vytrvalý, byl poměrně silný. Jeden parkur to ustál bez újmy, u druhého nám přestaly fungovat brány EJS. Na jednom parkuru se tedy už běhalo v plné parádě, druhý parkur byl stále opuštěný a řešilo se vysušení a opravení čidel.

Eager's Cup 2014 - Hop Trop Hurricane - Aqua Limpia Locolindo (Foto: Marek Russ)Nakonec se rozhodlo, že to holt doběháme jen na jednom parkuru. Takže až se doběhá vše, krom finálových běhů, přesuneme se na druhý parkur, kam si dáme funkční brány a budeme pokračovat tam. Tím, že se neběhalo na dvou parkurech současně, se hodně věcí uklidnilo, někteří měli delší pauzu, bylo více pomocníků atd. Ovšem zároveň se tím celý turnaj zase o něco protáhl. Už ani nevím, v kolik hodin se končilo, ale tuším, že kolem osmé bylo vyhlášení. Pak jen rychle sbalit věci a stan a hurá domů! Doma jsem byla někdy o půl dvanácté, zničená fyzicky i psychicky a se strachem, jestli neomarodím. A druhý den hurá do práce na celý den. No je středa a vypadá to, že jsem to rozdýchala bez újmy.

Jednooký vlk 2014

Jednooký vlk 2014 - Away Moravia Merilen (Foto: Jiří Zita)Jirkovi odjel psí parťák Báďa na Klubové slavnosti salašnických psů a tak se poptával, jestli bych mu nepůjčila Chelsea, aby mohl vyrazit na dogtrekking. Vzhledem k tomu, že jsem se rozmýšlela, jestli vzít Chelsea s sebou na turnaj nebo ne, bylo rozhodování o to jednodušší. Na turnaji na ní tolik času mít nebudu a aspoň nebude muset být sama doma. Tak jsem jí sbalila a vyslala na výlet.

Dogtrekking se konal na Vysočině, trasa měla délku 84 km a vedla krajinou Žďárských vrchů. Jirka s Chelsea zvládli trasu ujít za 13 hodin a 5 minut a tím si vysloužili krásné 7. místo! A jelikož prý bylo krásné prostředí kolem kempu a Chelsea se tvářila jak starý mazák, tak ještě druhý den vyrazili na procházku po okolí, kde nám i nafotili pár fotek. Docela té holce závidím, kam se to mohla podívat, podle fotek to vypadá fakt parádně!


Jednooký vlk 2014 - Away Moravia Merilen (Foto: momonka1.rajce.idnes.cz)Jednooký vlk 2014 - Away Moravia Merilen (Foto: samurajtt.rajce.idnes.cz)Jednooký vlk 2014Jednooký vlk 2014 - Away Moravia Merilen (Foto: Jiří Zita)Jednooký vlk 2014 - Away Moravia Merilen (Foto: Jiří Zita)Jednooký vlk 2014 - Away Moravia Merilen (Foto: Jiří Zita)Jednooký vlk 2014 - Away Moravia Merilen (Foto: Jiří Zita)Away Moravia Merilen, Bad Boy from Yvrea horse farm, Sangria Z Gipova (Foto: Daniela Ranglová)

Chelsea po vyšetření štítné žlázy

Jelikož nám Chelsea začala hárat o měsíc dříve, než měla a pak se k tomu ještě přidalo to, že po 4 týdnech, 5 týdnech atd. stále nepřestávala, tak jsme vyrazili na veterinu. V první chvíli nám bylo řečeno, že by bylo lepší, kdyby přestala sama, pokud by nepřestala, ať přijdeme a budeme to řešit dál. Tak jsme zjišťovali možnosti, čím by to mohlo být.

Ve chvíli, kdy Chelsea měla za sebou 2 měsíce hárání jsme vyrazili na veterinu znovu, že to stále nepřestává. Pan doktor udělal sono a našel cysty na vaječníku. Jednu větší a dvě maličké. Chelsea dostala injekci na ukončení hárání, s tím, abychom sledovali jaká je, jak se chová, jak žere a pije atd. Přibližně po týdnu od injekce Chelsea přestala hárat. Vše probíhalo v pořádku, takže jsme vyrazili na veterinu na plánovanou kontrolu po třech týdnech. Znovu se dělalo sono, které ukázalo, že cysta je stále na vaječníku. Byla o něco větší, ale pořád byla. Jelikož byla Chelsea jinak bez problémů, bylo nám řečeno, že to takto můžeme nechat. Ať přijdeme na kontrolu o cca 2 měsíce později, že uděláme sono, ať víme, jak se to dál vyvíjí. A že se více uvidí při dalším hárání, jak to bude probíhat. (…)

Away Moravia MerilenJelikož nám Chelsea začala hárat o měsíc dříve, než měla a pak se k tomu ještě přidalo to, že po 4 týdnech, 5 týdnech atd. stále nepřestávala, tak jsme vyrazili na veterinu. V první chvíli nám bylo řečeno, že by bylo lepší, kdyby přestala sama, pokud by nepřestala, ať přijdeme a budeme to řešit dál. Tak jsme zjišťovali možnosti, čím by to mohlo být.

Ve chvíli, kdy Chelsea měla za sebou 2 měsíce hárání jsme vyrazili na veterinu znovu, že to stále nepřestává. Pan doktor udělal sono a našel cysty na vaječníku. Jednu větší a dvě maličké. Chelsea dostala injekci na ukončení hárání, s tím, abychom sledovali jaká je, jak se chová, jak žere a pije atd. Přibližně po týdnu od injekce Chelsea přestala hárat. Vše probíhalo v pořádku, takže jsme vyrazili na veterinu na plánovanou kontrolu po třech týdnech. Znovu se dělalo sono, které ukázalo, že cysta je stále na vaječníku. Byla o něco větší, ale pořád byla. Jelikož byla Chelsea jinak bez problémů, bylo nám řečeno, že to takto můžeme nechat. Ať přijdeme na kontrolu o cca 2 měsíce později, že uděláme sono, ať víme, jak se to dál vyvíjí. A že se více uvidí při dalším hárání, jak to bude probíhat.

Pro jistotu a můj lepší pocit, že je pes opravdu v pořádku a že není potřeba udělat něco víc jsem kontaktovala pana doktora Lázničku, který se specializuje na reprodukci malých zvířat. O dva dny později jsme tedy vyrazili do Poříčí nad Sázavou. Pan doktor dělal výtěr a další sono. Ten den už se potvrdilo, že cysta praskla. Výtěr byl v pořádku a nám bylo doporučeno nechat udělat vyšetření na funkci štítné žlázy.

Vyšetření štítné žlázy Chelsea

Podle MVDr. Lázničky mohl delší hárání vyvolat stres nebo právě nějaká hormonální porucha. Proto máme nechat udělat testy a zjistit, zda je nějaký zdravotní problém, nebo zda se jen holka nechá lehce rozhodit. Jinak mi potvrdil to, co řekl náš veterinář, tedy že pes je v pohodě, cysta mu neublíží a uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet.

Tento týden jsme byli na veterině udělat odběr krve a poslat jej do laboratoře na testy. Výsledky již máme doma a vše je v normě! Tedy funkce štítné žlázy je u Chelsea v pořádku! :) Takže jedeme dál podle plánu, cca za měsíc kontrolní sono a příští hárání snad nebude tak dlouhé, jak to poslední..

Agility intenzivka s Peťou Častovou

O víkendu jsme se zúčastnily agility intenzivky s Peťou Častovou, která se konala v Praze na cvičáku OSA Panda. Trénink byl dvoudenní, tak jsme pro tentokrát přihlásila obě své holky na oba dny. Ve chvíli, kdy jsem pak posílala platbu, tak jsem si říkala, jak jsem to mohla udělat. Kde na to má člověk pořád brát peníze? No chceme trénovat, musíme to nějak zvládnout.

V sobotu jsme tedy dorazily do Motola do haly. Měly jsme malé zpoždění, takže sotva jsme přijely, ubytovaly psy do kennelky a šly na prohlídku parkuru. Parkury byly taková Petina klasika. Nic jednoduchého, pár záludností, které jsme ale s její pomocí nakonec všichni zvládli. Někdo lépe, někdo s větší pomocí, ale nakonec všichni. (…)

O víkendu jsme se zúčastnily agility intenzivky s Peťou Častovou, která se konala v Praze na cvičáku OSA Panda. Trénink byl dvoudenní, tak jsme pro tentokrát přihlásila obě své holky na oba dny. Ve chvíli, kdy jsem pak posílala platbu, tak jsem si říkala, jak jsem to mohla udělat. Kde na to má člověk pořád brát peníze? No chceme trénovat, musíme to nějak zvládnout.

V sobotu jsme tedy dorazily do Motola do haly. Měly jsme malé zpoždění, takže sotva jsme přijely, ubytovaly psy do kennelky a šly na prohlídku parkuru. Parkury byly taková Petina klasika. Nic jednoduchého, pár záludností, které jsme ale s její pomocí nakonec všichni zvládli. Někdo lépe, někdo s větší pomocí, ale nakonec všichni.

Mája byla neskutečně nadšená, že něco dělá. Zimní pauza na ní je tentokrát hodně znát. Zpočátku mě nechtěla moc vnímat, chtěla hlavně běhat, ale nakonec jsme se domluvily a běhalo se dobře. Tentokrát jsem ani neměla problém s tím, že bych nestíhala někde být včas, asi fakt dobré parkury. Problémy byly ty, které nás už nějakou dobu trápí – outy a „najdi si sama tu díru do tunelu, někde tam je“. Občas jsme shodily nějakou tyčku, občas i bočnici, to se prostě stane. Ale už to nebylo tak tragické, jako třeba před rokem.

Chelsea měla parkury zjednodušené. Přeci jen toho ještě tolik nezná a mé vedení občas úplně nechápe. I tak nám ale Peťa chystala sekvence, u kterých jsem říkala „No, tak to nedáme, ale jak myslíš“. No a nakonec jsme to taky všechno zvládly! Chelsea běhá momentálně na nejvyšší Mka, tzn. na výšku překážek 45 cm. Pomalu, ale jistě se posouváme na hranici, která pro ní bude ta závodní, tedy na Lka. Zatím má Chelsea krásnou rezervu a neshazuje. Pravda ale je, že občas, než by blbě skočila, tak radši tu překážku vyhne úplně :D Takže tady máme úkoly taky jasné – naučit jí větší fixaci na překážky a stejně jako s Májou, zapracovat na outech.

V neděli už jsem do haly dorazila pouze s Chelsou. Mája se válela doma a léčila si sedřené polštářky ze sobotních běhů. Nevím, co tam ta holka na umělce dělá, ale pokaždé, když tam takhle běháme, tak si je sedře do krve. Tentokrát zvládla všechny čtyři :( Už to má dobré, zacelené, některé ještě trochu slabší, ale už jí aspoň chození není nepříjemné.

Po sobotním běhání, kdy ve skupině pěti psů jsem běhala se dvěma, jsem byla naprosto vyřízená a při posledním běhu s Chelsou jsem po doběhu padla, že už fakt nemůžu a mohly bychom končit. V neděli to byla pohoda, běhání jen s Chelsou, to bylo snad za odměnu, že jsme se den předtím tak snažily. No a když nám to všem v sobotu tak šlo, tak jsme v neděli zvládly i něco natočit. O to víc mě mrzí, že netrénovala i Mája, ale tak aspoň s Chelsou máme video.

Agility intenzivka s Peťou Častovou v Praze - sobotní parkuryAgility intenzivka s Peťou Častovou v Praze - nedělní parkury

Procházka noční Prahou

Už dlouhou dobu plánuji vyrazit do centra Prahy fotit za tmy. No a tak jsme si jednoho dne řekli, že by bylo fajn jít zkusit fotit v centru noční Prahy naše psiska.

Začali jsme na Vyšehradě, kde jsme si prošli vyhlídku. Psiska málem skákala ze stráně dolů, pak jsme skoro obětovali Cassinku a můj batoh ve prospěch jedné fotky, ale nakonec to všichni zvládli bez újmy na zdraví. (…)

Eseja Slezský hrádekUž dlouhou dobu plánuji vyrazit do centra Prahy fotit za tmy. No a tak jsme si jednoho dne řekli, že by bylo fajn jít zkusit fotit v centru noční Prahy naše psiska.

Začali jsme na Vyšehradě, kde jsme si prošli vyhlídku. Psiska málem skákala ze stráně dolů, pak jsme skoro obětovali Cassinku a můj batoh ve prospěch jedné fotky, ale nakonec to všichni zvládli bez újmy na zdraví.

Z Vyšehradu jsme seběhli dolů k Vltavě a po náplavce pokračovali až k Mánesu a dál na Karlův most. A pak už všichni překvapeně zírali, že je jedenáct hodin večer a asi by bylo příjemnější válet se teď doma v posteli, místo courání po Praze. V nohách asi 5 kilometrů, ale s tím focením nám to trvalo přes dvě hodiny.

Pejsci byly celý večer překvapivě hodní. Krom toho skákání z Vyšehradu s námi celkem pěkně spolupracovali.  No a díky tomu taky mají pár, myslím celkem pěkných fotek.

Další výběr fotek je v galerii na rajčeti.

Away Moravia MerilenEseja Slezský hrádekAqua Limpia LocolindoFa Mulan From Let's Border

Super psi na agility nebo agility u Superpsa?!

Volná neděle, žádná práce, žádné povinnosti. Tak jsme si díky Páje zařídily v Lysé nad Labem agility trénink s Peťou Vyplelovou. Já se dvěma psy, Peťa se dvěma psy a Pája s Báďou. No a rázem bylo plno. Takže taková malá soukromá intenzivka.

Počasí nám vyšlo na výbornou. Na cvičáku jsme pomalu odkládali vrstvy, ale až k tričku to nakonec nevedlo. Ale i tak, běhat v únoru venku v mikině, naprostá parádička! :) (…)

Volná neděle, žádná práce, žádné povinnosti. Tak jsme si díky Páje zařídily v Lysé nad Labem agility trénink s Peťou Vyplelovou. Já se dvěma psy, Peťa se dvěma psy a Pája s Báďou. No a rázem bylo plno. Takže taková malá soukromá intenzivka.

Počasí nám vyšlo na výbornou. Na cvičáku jsme pomalu odkládali vrstvy, ale až k tričku to nakonec nevedlo. Ale i tak, běhat v únoru venku v mikině, naprostá parádička! :)

Prvně nám Peťa postavila sekvenci skoček a tunelů pro zkušenější psy, tedy Máju, Casey a Báďu. To jsme si každý odběhali, jak jsme zvládali. S Májou jsme se přiučily i nějakou tu práci na jedné skočce, než jsme vyrazily na celou sekvenci. Nakonec ta sekvence nebyla tak hrozná, jak jsem se toho prvně bála, jen bylo vidět, že jsme parkur dlouho neviděly (teda hlavně já).

Pak šla na řadu Chelsea se Shishou. S Chelsinkou jsme zkoušely jak práci na jedné skočce, tak i na dalších. K sekvenci jsme se nedostaly, protože jsem chtěla zapracovat spíš na tom, aby mě vůbec vnímala a nedělala chyby. Celé zkouškové nejen, že jsme necvičily, ale vůbec jsme spolu byly hodně málo, tak je taková roztěkaná. Nakonec to ale zvládla krásně a dokonce měla i pěkné odložení :)

V druhém kole si Chelsea probíhala sekvenci tunýlků. Světlý tunel, černý tunel, nic nedělá problém, pohodička :) Jak jsme běhaly venku, tak to vůbec neřešila. Holt ta hala je o něco horší, tak to máme ale u obou holek. No a Mája si pak ještě procvičila zóny na kladině a slalom 2×2. Konečně to vypadá, že se k tomu dokopeme, hneme se z místa a dostaneme se na první tyčky v rovince!

A opět se to neobešlo tak úplně bez úrazu. Pejsci jsou živí a zdraví, vše v pořádku. Panička je trochu pokousaná, samá modřina. Když už se psiska naučila, že se chytá hračka a ne paničky ruka, tak mi musela Chelsea zdrhnout z parkuru zrovna v době, kdy jsem u sebe neměla žádnou hračku. Takže jsem ji navnadila „na sebe“. Prostě jsem zdrhala. Nabrala pěknou rychlost za mnou, ale nečekala jsem, že až mě doběhne, tak mě celou sežere. Štípání do rukou, do nohou.. achjo.. no poučila jsem se, pak už jsem měla v kapse míček celý zbytek dne :D

Děkuji všem dnešním účastníkům, Páji za domluvení, Peti za trénování a snad se tam ještě někdy objevíme :)

Video sestřih od Páji je zde >>

Konec flákání, začínáme makat

Zkouškové mám konečně za sebou, dokonce i úspěšně, a tak se můžeme na školu zase na chvilku vykašlat. Na práci to bohužel nejde, takže makám co to jde a ve volných chvílích už zase rozjíždíme psí akce ve velkém.

Ve čtvrtek jsem měla poslední zkoušku, v pátek den totálního flákání a v sobotu už jsme vyráželi do Lysé nad Labem na řízený couringový trénink. Což znamená pořídit si tréninkovou kartu a začít plnit běhy potřebné k vydání coursingové licence. Celkem musíme zaběhnout 3 sólo běhy a 3 párové, pak nám vydají žádost o licenci, zaběhneme ještě nějaké další běhy a když to všechno zvládneme, tak bude mít Mája licenci. V sobotu si v Lysé splnila první dva běhy, jeden sólo a druhý párový. (…)

Aqua Limpia Locolindo a Eseja Slezský hrádek (coursing, 15. 2. 2014)Zkouškové mám konečně za sebou, dokonce i úspěšně, a tak se můžeme na školu zase na chvilku vykašlat. Na práci to bohužel nejde, takže makám co to jde a ve volných chvílích už zase rozjíždíme psí akce ve velkém.

Ve čtvrtek jsem měla poslední zkoušku, v pátek den totálního flákání a v sobotu už jsme vyráželi do Lysé nad Labem na řízený couringový trénink. Což znamená pořídit si tréninkovou kartu a začít plnit běhy potřebné k vydání coursingové licence. Celkem musíme zaběhnout 3 sólo běhy a 3 párové, pak nám vydají žádost o licenci, zaběhneme ještě nějaké další běhy a když to všechno zvládneme, tak bude mít Mája licenci. V sobotu si v Lysé splnila první dva běhy, jeden sólo a druhý párový.

Při sólo běhu se Mája někde v půli cesty začuchala a když jsem jí vytrhla z čuchání, tak místo, aby našla střapec, tak našla mě. Což je super, ale ne v takové situaci. Nakonec ho ale našla, doběhla a v cíli s radostí zakousla! Druhý běh běžela s Cassinkou a to už jí nic nezastavilo. Makala, jak kdyby jí šlo o život. Chelsea s námi na coursing nejela, protože jak v lednu hárala, tak jsem nevěděla, jestli už to bude mít za sebou. Ona si s tím háráním pořád vymýšlí. / Pár fotek z coursingu zde>>

V neděli pak byla v plánu Belgická procházka, které jsme se také zúčastnili. Tentokrát už jsme Chelsinku doma nenechali a ač některým pejskům ještě dost voní, tak už to bylo v pohodě. Běhala na volno, občas měla v závěsu kokra, ale jinak vcelku dobré. Procházka měla cca 15 km, zakončená večeří v restauraci na čelákovickém náměstí. Druhý den jsem myslela, že nedojdu do práce. Procházka to byla hezká, ale asi po tom zkouškovým nemám moc fyzičku..

No a dnes (čtvrtek) jsme s Chelsea vyrazily po delší zimní pauze na flyballový trénink. Čekala jsem tragédii, byla nevybitá, natěšená, plná energie, rozjančená.. no prostě Chelsinka! Takže jsem čekala, že si mě nebude všímat, že bude chtít všude jen za ostatními psy atd. Ale překvapivě to nebylo tak tragické, jak jsem se bála. Venku před tréninkem mě vnímala i v přítomnosti jiných psů. Na parkuru, ať už při odběhu nebo samotném trénování, neřešila, kdo je kde kolem, ale řešila jen paničku, míček a pak přetahování.

Jedna malá ukázka, jak Chelsea trénuje zde>> :)